(Tak trochu skryté) literární dějiny queer těhotenství
Rodičovství za hranicemi přípustného: Shakespeare, Detransition, Baby a queer budoucnost
Než jsem si všimla těhotné Indické jeptišky, Shakespearův Sen noci Svatojánské jsem nejen nespočetněkrát viděla i přečetla, ale taky ho podrobně rozebírala ve škole. I akademici a režiséři jeptišku často přehlížejí - patrně by se bránili tím, že jednak nemá jméno a taky není pro děj nějak zvlášť důležitá. A přece je její těhotenství pro zápletku hry zásadní.
Titanie si chce v péči ponechat “pachole, jež ukradeno indickému králi”, a to svému manželovi a králi Elfů Oberonovi navzdory. Podle něj jednoznačně patří do jeho řádu. Když Titanie v druhém jednání na jeptišku vzpomíná, nejsou tam žádní otcové ani manželé. V košatém a vlídném monologu Titania a Indka vedou noční hovory, smějí se obchodníkům s břichatými loděmi, které nevezou nic, než vzduch. Těhotná žena se pak do dalekých krajin vydá sama a vrátí se “zbožím bohata” v podobě nenarozeného dítěte. Jeptiška podle Titanie jednoznačně patří do její říše - a tak bude syna vychovávat ona.
Pokojná vzpomínka končí jeptiščinou tragickou smrtí při porodu. Titanie chce syna vychovávat ze závazku k ní. “K vůli ní se nerozloučím s ním,” prohlásí. Když její manžel opět protestuje, odpoví mu “je nedám za tvou celou elfů říš.” a odejde.
Jak fanoušci Svatojánského snu dobře vědí, Titania je nakonec omámena a donucena králi vyhovět. Přestože vévoda Athénský na začátku hry tvrdí, že věrné manželství a plození potomků přináší ženám “radost”, v Shakespearově milované komedii muži jako on ženy terorizují a tráví. Snad jediný obraz veselých žen se během Snu noci svatojánské objeví v Titaniině vzpomínce. Ta se přitom točí nejen okolo těhotenství, ale taky vzájemné ženské lásky - je to představa jiné budoucnosti.
Kdybychom výměnu sexu, lásky a mateřství mezi Titanií a Indickou řeholnicí četli jako příklad queer těhotenství, které odporuje heteronormativním představám o reprodukci a rodině - bude to špatná interpretace Shakespeara? Možná, bude totiž záležet jak moc podle vás Shakespearova hra náš i jeho svět obohacuje. Ale v situaci, kdy schází reprezentace a nebo ta stávající není dostatečná, se ptám: Proč považovat heterosexuální sex, početí, těhotenství a rodičovství za výchozí šablonu pro všechny, když už v předmoderní literatuře a archivech máme spoustu neprozkoumaného, nikdy nepublikovaného materiálu a prázdných míst?
My, co se ať už o literární nebo jiné queer budoucnosti zajímáme, jsme ze snahy na queer těhotenství poukazovat často unavení. Jak A. K. Summers píše v komiksovém životopise Pregnant Butch, v němž zpracovává svoji těhotenskou zkušenost, těhotní queer lidé mohou od zbytku queer komunity očekávat vlažnou reakci a obecně nedostatek podpory. Od zbytku společnosti pak přinejlepším zvědavost, přinejhorším otevřené nepřátelství.
Vlivný manifest No Future of Leeho Edelmana právě takovou odměřenou reakci queer lidí podněcuje - naposledy jsem ho četla ve 4 ráno, když jsem odsávala mléko pro mou desetiměsíční dceru. Edelman a někteří jeho současníci tvrdí, že queer lidé by měli budoucnost odmítnout, a to proto, že v pojetí většinové společnosti často znamená dítě a rodičovství, v jehož jménu jsou podle Edelmana queer lidé “kolektivně terorizování.”
V té době jsem dokončovala svou dizeraci o queer těhotenství v Shakespearových hrách, zatímco jsem na plný úvazek pracovala v jednom z nejdražších měst na světě. Během přisávání a odsávání na mě Edelmanův text zapůsobil jako nečekaný plivanec do tváře. Nejenom, že jsem jako a bisexuální cis žena byla vdaná za muže, ale měla jsem potomka - a to z vlastní vůle. Zařízení přichycené k mému prsu mi vždycky přišlo směšné. Po četbě Edelmana ale dostalo novou zlověstnou auru. Představovala jsem si Edelmana, jak se na mě z rohu mého obýváku šklebí a sleduje, jak stroj obhospodařovává mé prso. Jak zvedne obočí, jako kdyby chtěl říct: “Vidíš? Necítíš se teď utlačovaná?”
Rozhodně jsem se cítila vyčerpaná, směšná a strašně hetero.
*
Dnešní svět nepříjemně připomíná ten, který ve Snu noci svatojánské vykreslil Shakespeare. Lidé všech možných queer identit musí bojovat za individuální i kolektivní budoucnosti. Právě proto román Torrey Peters Detransition, Baby působí jako zjevení. Začíná nečekaným těhotenstvím a příslibem, jakkoliv vratkým, jiné rodinné struktury a jiné budoucnosti. Poté co Ames, jeden z protagonistů, podstoupí detranzici, uvěří doktorovi, že je sterilní. Hormonální léčbě navzdory ale nakonec oplodní heterosexuální cis ženu Katrinu - jenže Amese představa otcovství děsí. Může za to toxická maskulinita, která jeho genderovou roli obklopuje a s níž se celý život potýká. Katrina netuší, že Ames žil mnoho let jako žena a musí (často dost nevybíravě) svůj pocit zrady zpracovat a Reese, Amesova ex-přítelkyně z doby před tranzicí, zase zoufale touží po dítěti. Ames přijde s řešením - všem třem nabídne, aby dítě vychovali spolu.
Když jsem hned na prvních pár stránkách narazila na odkaz na Edelmana, vyrazilo mi to dech. Peters píše:
A tak se trans ženy uchýlily k určitému druhu anti futurismu. Zatímco někteří queer lidé ironii a veselí, se kterými často pospíchají do hrobu, oslavovali, krédo “no future” zní mnohem víc cool, když ta krásná mrtvola, co po vás zůstane, vypadá jako výsledek osobní rebelské volby, místo toho aby to byla prostě pravděpodobnostní statistika.
Reese tu queer komunitě připomíná, že ve chvíli, kdy je budoucnost “statistická pravděpodobnost”, nemají trans lidé skutečnou volbu budoucnost odmítnout. Tyhle řádky taky poukazují na to, jak zoufale málo možností Reese jako trans žena, co touží po dítěti, má - zvlášť, když jako trans žena v tomhle příběhu její mateřství visí na rozhodnutí cis ženy nést s ní břímě rodičovství společně. Detransition, Baby tak svým čtenářům z mnoha úhlů ukazuje, jak si trans lidé a queer lidé obecně musí lásku, intimitu a - ano - vlastní děti vydobýt mimo pole tradiční rodiny.
Na dalších stránkách Detransition, Baby pak najdete barvité popisy queer postav, jejich těhotenství a queer rodin. Ty přitom odpovídají mým zjištění z výzkumu předmoderního queer rodinného života. Například když jsem se probírala archivy shakespearovské Folgerovy Knihovny, našla jsem v rané medicínské knize Microphagia z roku 1665 poznámku, která slibuje vysvětlit “taje vzniku hermafroditů nebo androgynů, kteří jsou zároveň žena i muž.” K mému potěšení a překvapení jsou genderqueer osoby jsou v tomhle starém textu aspoň zmíněné, byť žádného “odhalení jejich původu” se nedočkáme. Ale jak Micrographia napovídá, už v roce 1665 se queer lidé rozmnožovali, a to okolnostem navzdory, mimo převládající medicínský diskurz své doby. Tedy podobně, jako Ames v Detransition, Baby.
Ve stejnou dobu, kdy se světem šířila Micrographia, Katherine Phillips skládala nádherné milostné básně určené svým ženským přítelkyním. Mluvila v nich o lásce, která přesahuje “prázdný a naštvaný svět.” Jako texty queer ženy v nešťastném manželství s mužem představuje její dílo odpověď na klasická a raně moderní literární díla, která vykreslují vztahy mezi ženami jako něco bezvýznamného. Podobně jako Detransition, Baby po a Micrographia před nimi, naznačují básně Katherine Philips, že rodiny mohou nabývat mnoha jiných podob, než by mohla naznačovat ochromující převaha heterosexuálních svazků v naší společnosti.
Vedle erotických děl nebo básně, ke ženám radí vyhnout se manželství za každou cenu, napsala Philips zdrcující text On the Death of My First and Dearest Child, Hector Philips (O smrti mého prvního a jediného dítěte Hectora Philipse), ve kterém mluví o “nezaujatém světě, jež jí nemůže ani neposkytne” útěchu po smrti prvorozeného potomka. Jak drásavý závěr Detransition, Baby dokládá, tenhle “nezaujatý svět” queer lidi, jejichž láska nebo touha leží mimo vytyčené hranice běžného, stále pronásleduje. Philips se v sylabech předmětů o lesbické fikci a queer reprezentaci v raně moderní literatuře často objevuje. Její erotické texty se ale velmi zřídka rozebírají vedle těch, které mluví o těhotenství, ztrátě a mateřství.
Jak ale Detransition, Baby ukazuje, studovat zároveň jinak oddělené oblasti queer identity a mateřství, vykresluje queer život v předmoderním světě v ucelenější perspektivě. Peters přitom do diskuze o nedostatku reprezentace zapojuje samotné čtenáře, když po nich chce, aby rozšířili své vlastní představy o tom, jak může těhotenství, reprodukce a rodina vypadat - a zároveň je rovnou těsně spojit s příběhy, které ovlivňují a formují naše vlastní životy.
Příběhu v Detransition, Baby předcházelo mnoho jiných, než jen Titaniin monolog ze Snu noci svatojánské. V Zimní pohádce, jiné Shakespearově hře, se královna Hermione vrací na dvůr poté, co strávila šestnáct let s jinou ženu. Místo toho aby se logicky dala dohromady se svým manželem, s ním Hermione nepromluví ani slovo a se svou družkou přijmou Hermioninu dveru Perditu za “svou”, v dalším náznaku queer rodičovství. Reese v Detransition, Baby fantazíruje o operaci, která by umožnila trans ženám odnosit vlastní děti, a představuje si tak nové možnosti a vize queer těhotenství - podobně jako sice pomíjivá, ale nečekaně radikálních fantazie v jedné z her Thomase Middletona. V ní taneční mistr pozoruje, jak těhotný kluk podstoupí porod a aniž by ho měl za ženu v přestrojení, prostě přijme, že kluk má vlastní dítě.
Kromě toho, že zpřítomňuje queer historii, apeluje Petersin román na queer komunitu, aby trans a queer lidi obecně toužící stát se rodiči podporovala. V mnoha ohledech jsou trans protagonisté knihy terorizování příslibem dítěte stejně jako queer lidé, kteří žádné nechtějí. Co je všechny utlačuje je nedostatečná paleta možností jak mít dítě mimo omezené hranice heteronormativního světa.
Když zkoumá děsivé a často opomíjené touhy queer osob po vlastních dětech, nabízí Peters svým trans postavám právo na reprezentaci, které je v podobě vratké “šťastné rodiny” přiznáváno jen cis hetero párům. Postavy v Detransition, Baby nejsou dokonalé. Mají problémy, neví si rady a občas se chovají dost zle. Jak ale píše Carmen Maria Machado v In the Dream House: “Queer lidé - ti skuteční - si nezaslouží reprezentaci, ochranu a práva, protože jsou to morálně dokonalí a čestní lidé. Zaslouží si je proto, že jsou lidské bytosti. A to stačí.” Peters se svým románem na tuhle výzvu odpovídá, především když dává jasně najevo, že queer lidé mají každé právo být těhotní, nosit a vychovávat děti a mají přitom nárok na respekt - a uznání - queer komunity.
Na světě, který Detransition, Baby před svými čtenáři vykresluje, záleží. Je to svět, který za svůj přijme mnoho lidí, kteří v něm najdou empatii a pochopení - bez ohledu na neznalost děl, která knize historicky předcházela. Peters se velkoryse pokouší o překlenutí příkopu mezi cisheteronormativními lidmi a queer komunitou - a její nestydatý smysl pro humor spolu s podmanivými příběhy ji už teď vynesly mnoho nadšených čtenářů. Podle mě Detransition, Baby propojuje žité zkušenosti napříč časem, nabízí těhotenský narativ, který se vymyká tradičním představám o mateřství, ženskosti a heteronormativní rodině.
A alespoň za mě to rozhodně má vyšší cenu, než sebe větší elfí královstí.
---
