Bojovní Poláci, znavení Maďaři. Zpráva o stavu národů, na něž si Evropa ukazuje prstem

Gdaňské probuzení 

Pawel Adamowicz byl populární primátor polského přímořského města Gdaňsku. Na začátku roku ho v průběhu koncertu, jímž vrcholila tradiční každoroční dobročinná sbírka Orchestru sváteční pomoci, zabil mladík čerstvě propuštěný z vězení. O motivu činu dodnes není jasno, ale zřejmě souvisel s vybičovanou rétorikou v médiích a na sociálních sítích mezi oběma politickými a společenskými tábory v Polsku – tedy mezi spíše proevropskou a liberálněji naladěnou částí společnosti, která nyní představuje opozici, a mezi národněji a konzervativněji orientovanými Poláky, které nyní reprezentuje hlavně vládní strana Právo a spravedlnost. 

Patrycja Krzymińska je švadlena taktéž z Gdaňska, matka dvou malých dětí. Po zabití Adamowicze vyhlásila na Facebooku sbírku s názvem „Zaplňme poslední kasičku pana prezidenta“. Měla na mysli Adamowicze, polští primátoři mají oficiálně titul prezident města. Adamowicz se kdysi chlubil, že jemu samotnému se během tradiční sbírky „Orchestru sváteční pomoci“ podařilo vybrat do kasičky nanejvýše necelých šest tisíc zlotých (asi 36 tisíc korun). Patrycja si dala za cíl skromných tisíc zlotých (asi šest tisíc korun). 

„Měla jsem prostě potřebu po té vraždě něco udělat,“ říkala potom v médiích, kde se po dvou týdnech stala hvězdou a hrdinkou polské občanské společnosti. Na konto dobročinné sbírky totiž vybrala šestnáct miliónů zlotých (téměř sto miliónů korun) poté, co se z její výzvy stal naprostý hit polských sociálních sítí. 

Polští politologové se potom pokoušeli vlastně pochopit, co se stalo kromě toho, že tragédie a následná prostá lidská gesta vyvolaly neuvěřitelnou vlnu solidarity. Jedno možné vysvětlení je jednoduché: Poláci si už od časů bojů proti komunismu (a vlastně ještě z hlubší historie) zvykli, že některé věci za ně prostě nikdo jiný neudělá. Že o svoji svobodu se musejí snažit sami. Že jim to někdy drhne, protože mají často potíže najít společnou řeč, je jiná věc. Ale občanský étos je ve společnosti velmi silný. I když se z paní Patrycje nestane populární politička, dala všem obyčejným Polkám a Polákům příklad, že nic není nemožné. 

Autoritářské know-how 

To v Maďarsku se na počátku roku stalo také něco, co by sice mohlo dát určitou naději občanské společnosti, ale ve skutečnosti to ukazuje v porovnání s tou polskou spíše její slabost. Několik opozičních stran dokázalo opakovaně dostat na protest do centra Budapešti tisíce až několik desítek tisíc demonstrantů. Opoziční média slavila především fakt, že strany, jejichž rozpětí sahá od bývalých komunistů přes liberály až po bývalé ultranacionalisty z hnutí Jobbik, dokázaly spolupracovat. Bohužel, až s křížkem po funuse, protože pokud někdy spolupráci potřebovaly, tak to bylo před rokem, v dubnu v 2018, kdy se v zemi konaly volby, v nichž opět drtivě zvítězila vládní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána. Opozice tehdy měla v případě spolupráce šanci Fidesz o ústavní většinu připravit i za podmínek neférového volebního systému, který předtím Fidesz protlačil. Ale zůstala rozdělena. 

Západní novináři a politologové dávají často Polsko a Maďarsko do jednoho pytle. Polští konzervativci se netají tím, jak významnou jim je inspirací Viktor Orbán a jeho způsob, jak postupně přebral moc, okleštil demokratické instituce a ovládl veřejný prostor. Dnes v zemi v podstatě nepůsobí žádné celostátní médium, které by vládní strana neměla pod kontrolou, mizí i zbytky nezávislosti soudů, je vedena mohutná kulturní válka proti všemu cizímu a politické opozici je ponechán právě jen takový prostor, aby Orbána nemohli jeho evropští partneři přímo nařknout z toho, že buduje diktaturu. Mohou to dělat jen oklikou nebo si z toho dělat legraci jako kdysi předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když na summitu Východního partnerství v Rize v květnu 2015 přivítal maďarského premiéra přátelským poplácáním a slovy „můj diktátor“. Letos na jaře byl Juncker spolu s americkým miliardářem George Sorosem veřejným nepřítelem číslo jedna v kampani, kterou Fidesz mobilizuje své voliče před volbami do Evropského parlamentu. 

Ano, Maďarsko inspirovalo a inspiruje polské i další populistické konzervativce v budování téměř autoritářského systému. Sám Orbán chce svůj model vyvážet, pokusil se o to například ve Slovinsku nebo v Makedonii. Ale tam narazil. Tamní nacionalisté a populisté nebyli schopni jeho úspěch zopakovat i proto, že na rozdíl od západních konzervativců si místní proevropské strany uvědomily, co se může stát, a dokázaly spolupracovat, případně Orbánovy favority porazit ve volbách. 

Zároveň i polští bratranci skřípou zuby, protože se jim nedaří tak jako „Viktátorovi“ vybudovat „Budapešť na Visle“ – což bylo dokonce v jednu chvíli takřka oficiální volební heslo polských konzervativců. Mezi vývojem v Polsku a v Maďarsku je totiž několik podstatných rozdílů, z nichž vyplývá, že je chybou oba státy a jejich vládnoucí strany házet do jednoho pytle. 

Domácí dvorek a světový rozhled 

První věc je povaha lídrů. Viktor Orbán je všeho schopný politik s charismatem a potřebným mezinárodním rozhledem, který ví, jak zapůsobit na domácí masy a zároveň jak kráčet po tenké linii mocenské politiky na mezinárodní scéně. I to způsobilo, že ho po jeho naprostém volebním vítězství evropští partneři nechali na pokoji, i když zásadně měnil pravidla demokratické hry doma. Otázka je, zda zmíněný Jean-Claude Juncker nebo německá kancléřka Angela Merkelová dnes nelitují, že na Orbána netlačili dříve. Nynější tlak už v Budapešti příliš nepůsobí. 

Šéfa polské vládní strany Jarosława Kaczyńského zahraniční dění v podstatě vůbec nezajímá, protože nepochopil, že domácí politika je ovlivněna tím, co se děje v zahraničí, víc než kdy v minulosti. Zároveň žije v myšlenkovém a politickém světě formovaném v šedesátých letech a současně ve frustraci z politického neúspěchu svého prvního politického projektu v letech devadesátých. Trochu podobně jako Miloš Zeman se dívá na domácí politiku optikou osobní pomsty. 

Rozdíl je i v použití historie jako politické zbraně, konkrétně v tom, jak úspěšně či neúspěšně dopadají jejich snahy oživit minulost a využít ji v současnosti. Orbán i Kaczyński sahají v politické rétorice a při formulaci svých programů k historickým traumatům svých národů. Ale zatímco Poláci jako společnost využili civilizační misi posledních třicet let, členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii k psychologickému a civilizačnímu posunu své země směrem na Západ, Maďaři, uchlácholení rolí miláčků v dobách transformace, se zapouzdřili ve své kulturní karpatské kotlině a trianonském traumatu. Kvůli špatné hospodářské situaci se po vstupu do EU před patnácti lety vydaly desítky tisíc Poláků za prací na Západ, zatímco Maďaři zůstali sedět doma. Výsledkem je nyní to, že Poláci mají srovnání v čase a prostoru a vidí, kam a jak se jejich země posunula. Polsko z toho nevychází vždy nejlépe, ale už jen ono prosté srovnání vytváří tlak na snahu Západ dohnat. Z Maďarska za vlády Orbána naopak začaly odcházet desítky tisíc těch mladších a vzdělanějších, protože ztratily naději, že by se v blízké době něco zásadního změnilo. 

Jak si podrobit média 

Ano, v obou státech mohou za nástup nacionalismu a populismu k moci i předchozí vládní elity, které se vyčerpaly a slovy politologů Ivana Krasteva a Stephena Holmese nenabídly nic jiného než imitaci Západu a nefunkční instituce, což vidíme na sporu obou zemí s Evropskou komisí o právní stát. 

Ale další podstatný rozdíl mezi Polskem a Maďarskem spočívá v tom, že i za současného a vlastně se stále prohlubujícího rozdělení obou společností si velká část polské společnosti uchovala onen kritický odstup od elit a od moci a vybudovala si vlastní svět, nezávislý na státu. Souvisí to i se situací nezávislých médií, kdy v Polsku vlastně nevadí, že si vládní strana udělala z veřejnoprávního rozhlasu a televize svoji propagandistickou hlásnou troubu, protože už i předtím byly mnohem sledovanější další dvě zpravodajské televize. Také polská média se potýkají s ekonomickými problémy, ale vládní strana by se neodvážila orbánovského kroku, kdy vůči vládě kritickou mediální skupinu koupí s vládou spřízněný podnikatel z ciziny a dotyčné médium buď zavře, nebo zkrotí podle vládních přání. To by vyvolalo v Polsku revoluci. Došlo sice k pokusu přimět největší zpravodajskou stanici, patřící americké firmě, k poslušnosti zvláštním zákonem o reklamě (podle maďarského vzoru pacifikujícího největší stanici, německou RTL), ale z Washingtonu, který konzervativci považují za svého největšího a hlavního spojence, se ozvalo zcela jasné a tvrdé varování. 

Evropa jako nepřítel i jako cíl 

Důležitou roli v obou společnostech hraje vztah k Evropě. A opět i ten je dost odlišný. Viktoru Orbánovi se daří vzbuzovat dojem, že jedině on válčí za zájmy Maďarů vůči „evropskému spiknutí“, které je pro maďarskou kulturu hlavním zdrojem nebezpečí. Podobně jako polští konzervativci se Orbán snaží ve jménu obhajoby národní kultury, jazyka a postavení v Evropě posilovat dojem ohrožení. Pomáhá mu v tom odlišnost maďarského jazyka i stále žijící historické trauma ze ztráty impéria a vlastně i historické nespravedlnosti obecně. Maďarsko v konfliktech dvacátého století nestálo nikdy na straně vítězů.
Na podobnou kartu by mohli hrát i Poláci, kdyby u nich nefungoval naprosto jiný přístup především k členství v Evropské unii. Ji a hlavně její fondy považují za klíčový prostředek civilizační změny a svého svázání s politickým Západem. I lidé v nejchudších oblastech mohou vidět nové silnice, budovy či železnici nebo letiště postavené za evropské peníze. 

Polsko má tak v průzkumech stabilně jednu z nejvyšších úrovní podpory členství v Evropské unii. Označovat i současnou konzervativní vládu za euroskeptiky je chyba – na rozdíl od těch českých nikdy neříkali, že by země měla unii opustit, ani ji nechtěli poučovat. Jejich spor s unií spočívá v jiném pojetí demokracie a otevřenosti společnosti, nikoli v tom, že by se Kaczyński a spol. domnívali, že mimo unii by se Polsku vedlo lépe. To naopak v Česku naznačoval Václav Klaus a jeho ideoví následovníci. 

Evropské téma je tak v Polsku silné a nese s sebou pozitivní náboj, z něhož žije jak opozice, tak i občanská společnost. Evropa není pro Poláky jen prostředkem prosperity jako pro Maďary (a vlastně i Čechy), je i politickým a civilizačním cílem. 

Maďaři naopak definují svůj vztah k Evropě negativně přes kampaně, které v různých podobách proti Bruselu organizuje vládní strana, aby pak na summitech premiér Orbán dojednával různé dohody zaštítěn především podporou německých konzervativců a v kontrastu se svojí domácí rétorikou přijímal uprchlíky nebo umožnil Donaldu Tuskovi stanout v čele Evropské rady i přes odpor polských konzervativců, kteří se domnívali, že v Orbánovi mají spojence. Maďarský euroskepticismus, dá-li se tak vůbec nazvat, je ultrapragmatický, mnohem pragmatičtější než například ten český, s nímž má ovšem jedno společné: veřejné debatě naprosto dominuje jeden euroskeptický hlas, který není vyvážen žádným podobně silným hlasem proevropským. 

Kulturní války a jak z nich ven 

Polský politolog Rafał Matyja píše v knize Nouzový východ o tom, že zatímco Polákům se podařilo přežít jako kulturnímu národu, po roce 1989 se jim nepodařilo vybudovat národ politický. Jedna strana – reprezentovaná proevropskými stranami, jako je Občanská platforma s Donaldem Tuskem v čele, a deníkem Gazeta Wyborcza – totiž odmítala uznat, že mezi národem politickým a kulturním je rozdíl. Navíc chtěla oslabit onen kulturní prvek, ale nenabídla vlastně nic jiného. Zapomněla, že je třeba znovu a znovu vysvětlovat a vytvářet ve společnosti politická spojenectví a vazby. Typickou ukázkou pak bylo, že oslepena vidinou dobrých makroekonomických čísel „zapomněla“ na oběti ekonomické transformace, jako byly nejmladší generace nebo lidé z chudších oblastí Polska. 

Ty pak o to snadněji získala pro sebe druhá strana, představovaná nyní vládní stranou Právo a spravedlnost, politiky jako je Jarosław Kaczyński a navazující na tradice polského nacionalismu. Zdůrazňovala naopak kulturní jednotu národa na úkor jednoty politické a vyostřovala vzniklý kulturní konflikt tím, že vylučovala všechny, které nepovažovala za „pravé Poláky“. 

Jako výhodné se pro všechny podle Matyji ukázalo jen „zdemokratizovat“ instituce převzaté z komunistického Polska a nepokoušet se pracně budovat nový politický národ. Ony staré symboly a rozdíly byly totiž pro všechny výhodné jako zdroj i nástroj politického boje. 

Něco podobného by se dalo napsat i o Maďarsku. Rozdíl je ale v tom, že v Maďarsku to vypadá, že souboj skončil a že zvítězila snaha postavit politické Maďarsko téměř výlučně na existenci kulturního národa. Může v tom hrát roli stále živé historické trianonské trauma i kulturně jazyková odlišnost od většiny okolní Evropy. 

V Polsku ten souboj stále probíhá, i když je zacyklen v souboji obou politických skupin, které se střídaly u moci posledních patnáct let. A těžko se hledá nová alternativa. I možná proto mezi Poláky (a Polkami!) tak zarezonoval nový stranický projekt bývalého primátora Slupska Roberta Biedroně nazvaný „Jaro“, který v rámci onoho proevropského pohledu naprosto boří dosavadní politický status quo nap

říklad návrhem odloučit církev od státu. Strana se v průzkumech po svém založení v únoru dostala na třetí místo a její skutečnou sílu prověří evropské a hlavně podzimní domácí parlamentní volby. O něčem podobném si Maďaři mohou nechat jen zdát – a to ne kvůli nedostatku mladých a charismatických lídrů. Chybí jim onen pozitivní étos, bojovnost, snaha o civilizační změnu a viditelné příklady, jako je Patrycja Krzymińska, Polka, která prostřednictvím sociálních sítí vybrala šestnáct miliónů zlotých do kasičky zavražděného primátora Gdaňsku.