"V českých hospodách jsem vedl mnoho krásných rozhovorů"

V Praze jste jako doma, nějakou dobu jste tu bydlel a máte tu hodně kamarádů.  Kdy jste si toto město oblíbil? 

V roce 2006, ale začalo to velmi nepříjemným zážitkem. Předtím jsem byl v Berlíně a snědl jsem před cestou do Prahy kebab, ze kterého se mi udělalo tak špatně, až mě museli odvézt na Bulovku. Bylo to přesně rok poté, kdy tam z okna vypadl Bohumil Hrabal, což jsem v té chvíli netušil, ale teď mi to přijde jako zajímavá náhoda. No a prostě jsem se do tohoto města zamiloval. Proč? Nevím. Jak můžete vysvětlit lásku? 

Vaše poslední kniha Warten auf Kafka (Čekání na Kafku) je sérií příběhů z pražských hospod a našich nejznámějších ikon, jako jsou Božena Němcová, Václav Havel nebo Bohumil Hrabal. Spojujete v nich vlastně to nejvyšší a nejnižší z české kultury. Proč? 

V němčině žádná taková kniha o českých spisovatelích neexistovala a já jsem chtěl psát o něčem, co mám opravdu rád. Česká republika byla letos hlavní zemí na knižním veletrhu v Lipsku a tak jsem toto téma navrhl svému vydavateli. No a v české hospodě jsem měl mnoho opravdu podnětných dlouhých rozhovorů o politice nebo literatuře a to nejen v Praze, ale i například v Ostravě.

Proč jste si pro knihu vybral tu historickou perspektivu a klasické literáty? 

Bylo to hlavně kvůli tomu, že tito spisovatelé a spisovatelky jsou přeložení do němčiny. Když si přečtete mou knihu, tak si potom můžete Havla nebo Hrabala snadno otevřít v němčině. 

A je o českou literaturu v Německu zájem? 

Zájem určitě je, podívejte se právě na ten fenomenální úspěch českých autorů a autorek v Lipsku. To jsme nikdo nečekali. Když jsem měl společné čtení s mým kamarádem Jaroslavem Rudišem, tak bylo úplně narváno. 

Kdybyste si měl ze současných autorů vybrat toho, který tu českou duši zachycuje nejlépe, kdo by to byl? 

To je trochu nefér otázka, protože neumím česky natolik, abych si přečetl všechny, ale zmíním třeba Marka Šindelku, Terezu Semotamovou nebo Petra Borkovce. 

Kdy budou vaše knihy přeloženy do češtiny?  

Doufám, že velmi brzy. Mám k Česku opravdu úzký vztah a moc bych si to přál.

Váš román Marschmusik je o mladém muži, který se vrací do Porúří ke svému otci-horníkovi. Netajíte se tím, že je jistým způsobem autobiografický - z Porúří pocházíte a váš otec opravdu horník byl. Když jsem vás poslouchala během autorského čtení na Světu knihy, tak jsem měla pocit, že mezi vámi musela být komunikační bariéra. Vy se slovy živíte a otec jimi neplýtval. Byla pro vás ta kniha i určitá forma terapie? 

Myslím, že jsem to jako terapii nepsal, ale uvidíme, co budu říkat za deset let. Je pravda, že mi během psaní často nebylo fyzicky dobře. Byl jsem hodně nemocný. Je možné, že to bylo tím, jak jsem vzpomínal na svoje dětství a na rodinné vztahy. 

V ČR mají ‘uhelná’ města zvučné jméno - Ostrava se stala kulturním centrem, o Mostu se nyní hodně mluvilo v souvislosti se seriálem Most! Jak je to v Německu? 

O seriálu Most! jsem slyšel a v Ostravě jsem byl poprvé v roce 2013, když jsem tam měl čtení. Fascinovalo mě, jak to tam vypadalo, ale i jakým způsobem tam lidémluví, tak kratce. Připomnělo mi to mého otce, který byl také velice úsporný. Každopádně težba uhlí bylo teď téma i v Německu, protože před pár měsíci byla jeho těžba zakázana. Takoví lidé jako je moje rodina, už vlastně dneska neexistují. (Symbolický poslední kus černého uhlí byl Porúří vytěžen 21. prosince 2018. Nejslavnější éra těžby byla v 50. letech, v roce 1957 ve spolkové republice pracovalo skoro 400 tisíc horníků ve 173 dolech. Nově se v Německu bude těžit jen hnědé uhlí. - pozn. redakce)