Pokus o únik je duší samotného systému

Upracovaní a ubíjející rutinou semletí dělníci kapitalismu nacházejí bezpočet strategií úniku ze všednosti, bezesmyslnosti a vyčerpání, avšak ty se v posledku odhalují jako falešné – neboť nejenže na situaci samotné nic nezmění, ale dokonce jsou inkorporovány v těle systému samého. Nebylo by tedy nakonec na místě změnit přístup a místo soukromých útěků se pokusit o kolektivní vzpouru?

Následuje výčet mnohých způsobů, jakými dnes unikáme z rutiny, krize identity i systému. Ve skutečnosti jde ve všech případech pouze o způsoby, jakými se manifestuje naše fantazie o změně, která je v posledku inkorporována v dynamice systému samotného, zatímco skutečnou změnu nechává mimo myslitelný dosah.

Nepřeberné množství vyžití, destinací a metod poznávání vlastního já přináší totiž změnu asi tak na úrovni zubní pasty, poskytovatele internetu nebo dodavatele kávy.

Cestování se v mnoha ohledech stává geografickým přesunem mezi stejným a stejnějším. Osobnostní rozvoj ústí jen v efektivnější vykonávání téhož. Konspirační teorie jsou sice dramatické, ale hlavně milosrdné fantazie o tom, že tenhle chaos někdo řídí. Lidé, co před dvěma dekádami utekli na venkov, sedí u počítače a píšou texty na Booking. Kolonizace vesmíru jen rozšiřuje pole zážitkové ekonomiky a vykořisťování přírodních zdrojů.
Co ale dělat, není-li úniku? 

Osobnostní rozvoj jako únik? 

Cesta, kterou se kapitalistický subjekt vydá, jakmile jeho duševní život narazí na svoje limity, vede směrem dovnitř. Ve světě, který nelze změnit, ba ve světě, který je tím nejlepším možným, musí příčina osobní krize logicky ležet v osobě samé, která kvůli nějaké své vnitřní vadě tomuto skvělému světu nestačí. Největší výzvou pro podnikatelského ducha dnes již není ovládnout vnější svět, ale správně zorganizovat svět vnitřní, správně vyladit svůj mechanismus, aby byl co nejefektivnější. 
Osobnostní rozvoj není únikem z krize, ale vpuštěním této krize do vlastního nitra. Nikoli odstraněním, ale posílením všech tendencí, které člověka do jeho krize přivedly. Žena na ženském semináři se dozvídá, že má deprese a její manžel ji opouští proto, že byla málo ženou. Muž se na mužském kruhu dozvídá, že si přijde méněcenný, má deprese a žena ho opouští proto, že byl málo mužem. 

Konečným cílem osobnostního rozvoje je zvýšení efektivity nezměněného. Osobnostní rozvoj není únikem z rutiny, ale stvrzením její absolutní nadvlády. 

Ezo jako únik? 

Má-li se člověk smířit s tím, že věci v jeho životě nelze změnit a že je odsouzen k tomu být malým kolečkem velkého stroje, a chce-li přesto dodat své podřízenosti osudu smysl, obrací se k víře, že to pro něj dobře dopadne. V ateistických kapitalistických společnostech zastupuje roli víry importovaná duchovní moudrost (Toltéků, buddhistů apod.), která se mísí s ideologií osobnostního rozvoje. Zatímco osobnostní rozvoj bývá chápán jako výraz osvobozeného individualismu, je ve skutečnosti výsledkem kolektivní beznaděje.

Není žádná alternativa. Jiný svět není možný. Jediným prostorem, v němž můžu na nějakou změnu pomýšlet, jsem já sám – moje duše, moje mysl, moje identita. Nemůžu změnit to, co na světě dělám, ani co pro svět znamenám – to, co dělám, ale můžu aspoň dělat líp, a můžu přehodnotit, co znamená svět pro mě.

Tento „obrat k Já“ je v době konce velkých vyprávění nesmírně lákavý, protože svobodný kapitalistický svět je svobodným právě pro jedince, který přijme nastavení tohoto světa a definuje svou roli v něm podle jeho pravidel. Následujte své sny, a pokud budou v souladu s kapitalismem, tak naleznete štěstí. Pokud nebudou, pak budete muset následovat své sny plus padesát let denně půlku svého života pracovat na něčem jiném, než je váš sen. 

Konspirace jako únik? 

Konspirační teorie jsou vítaným únikem z chaosu, jejž v současné informační společnosti vytváří sama nepřehledná a zahlcující změť ověřených zpráv a informací. Konspirační teorie se vyžívá v dramatických tónech, ve skutečnosti ovšem svým čtenářům i vypravěčům nabízí paradoxně uklidnění. Aspekty spiknutí, skrytých elit tahajících za nitky a mnohdy i nadpřirozena pomáhají zacelit chybějící místa v interpretaci smyslu samotné reality.

Skutečný svět představuje nekompletní a dramatický chaos, konspirační teorie mu přimýšlí režii – věci jsou příšerné, ale stojí za tím něčí záměr. Právě tento záměr je projevem fantazie, projektované do světa bez příčiny a s nevyzpytatelným účelem.

Konspirační teorie jsou opiem lidí, kteří by v případě, že by přijali realitu, zjistili, že ve skutečnosti jejich osud předmětem žádného skrytého zájmu není – že totiž ve skutečnosti jsou mocenským strukturám, zjevným i neviditelným, zcela lhostejní. 

Cestování jako únik? 

Cestování, tento nejskloňovanější výdobytek demokratické revoluce, bylo rozhodně v posledních dekádách hlavním prostředkem úniku z celoroční pracovní rutiny. Globalizační vlivy však ve stále větší míře nivelizovaly nejoblíbenější destinace do navzájem zaměnitelné podoby. Vysněné cestování tak v posledních letech začalo ztrácet svůj hlavní eskapistický smysl – pomáhalo nám unikat geograficky, ale začali jsme se ocitat na místech k nerozeznání podobných od těch, ze kterých jsme unikali. 

Cestování mezi stejným a stejnějším tedy časem dalo zrodit fenoménu postturismu – hledání „duše“ a „autentičnosti“ uprostřed turisticky profláklých destinací je historicky prvním pokusem o únik z úniku. 
Pandemie koronaviru zasadila turismu další zásadní ránu, když totálně paralyzovala letecký průmysl. Spontánně uspořádaný prodloužený víkend v Londýně za dva tisíce se možná už nikdy nevrátí. A pokud ano, bude to ještě stačit na únik před rutinou? 

Venkov jako únik? 

Přesun z města na venkov za životem rodiny a soběstačnosti se stal českým trendem generace zklamané dospíváním v porevolučních 90. letech. Vstříc tomuto pokusu o „únik“ ze zklamaných nadějí demokratických měst vycházely ceny nemovitostí ve stagnujících regionech – za sto tisíc se dala koupit zřícenina s pastvou a stodolou. Po dvaceti letech naráží i tento zdánlivě úspěšný únik na limity ve své vnitřní logice.

Zaprvé, málokteré hospodářství dosáhne na úplnou soběstačnost – a co s tím chybějícím zbytkem? Nabídka se náramně podobá té, která je tu vlastně pro všechny: tvorba textů pro Booking, prodej doma vyrobených šperků na Fleru a evropské dotace na bio pastvu.
Je to ještě únik? 

Vesmírný program jako únik? 

Jako by poslední možný únik musel mířit pryč z téhle planety. Vesmírný program má bezesporu jednu hlubokou hodnotu – lidstvo v něm vysílá svou nejsilnější zbraň, vědu, směrem do černé prázdnoty, která je všudypřítomnou připomínkou základní záhady jeho existence. Výzkum vesmíru je nositelem naděje, že svůj smysl můžeme poznat, přinejmenším lépe než naši předci. Zároveň je poznání zákonitostí vesmíru a jejich využití pro mezihvězdný přesun lidského života podmínkou jeho udržitelnosti, vzhledem k lineárnímu životnímu cyklu našeho Slunce.

Vesmírný program, který dnes opanovaly projekty Elona Muska, ovšem není únikem z konečnosti našich životů směrem k nesmrtelnosti, ale jednak privatizací nových prostorů pro stále ty samé vzorce eskapismu, a jednak novou kolonizací zážitků, nerostů a vlivu, které globalizovaný kapitalismus snadno připojí k svému univerzálnímu tahu. 

Únik skrze soukromý let na Mars bude pouze novým turismem, který časem bude vyžadovat svůj postturismus. A celkový obrat dobrodružných miliardářů Muskova střihu je eskapismem svého druhu – únikem největších vykořisťovatelů z jednoho vyčerpaného ekosystému k dalšímu. Tedy pokračováním kosmického „frakování“. 

Co dělat, není-li úniku? 

Není-li skutečně úniku, je třeba v první řadě přestat unikat. Není-li úniku, stává se z unikání samotná podstata systému, z něhož se uniknout snažíme. Je paradoxem pozdního kapitalismu, že jeho budovatelé trpí stejnou rutinou, před jakou unikali budovatelé socialismu. Monotónní závody byly jen vystřídány individualizovanými dvanáctkami na tvrdé židli v kavárně – a práce, která se vydává za svobodnou a kreativní, stejně končí u sériového cílení reklamy na Facebooku, překládání či copywritingu textů, která nezajímají ani jejich autory, ani koncové zákazníky. I kreativní třída dnes pro obživu končí u toho, že dělá práci, kterou prostě někdo udělat musí.

Není-li únik z rutiny možný, neměli bychom si internalizovat neúspěšné unikání, ale zaměřit se na podstatu rutiny. A tou je už po staletí práce. Rozbíjení rutiny je velkým příslibem právě probíhající technologické revoluce. Bylo jím ovšem v dějinách vždy, většinou byl však potenciál nových technologií nakonec vždy investován nikoli do snížení lopoty, redukce pracovní doby nebo zkrácení pracovního týdne, nýbrž do zvýšení produktivity.

To, že při současném potenciálu technologií a algoritmů využívaných v digitálním kapitalismu upadáme vinou našeho pracovního života do rutiny a vyhoření, je tragickým důsledkem naší neschopnosti se z tohoto paradigmatu výkonu a produktivity vymanit.

Největší hrozbou automatizace je, že místo dřiny vezme lidem práci, a tedy obživu, a protože se ještě navíc vyhne zdanění, sebere jim i sociální zabezpečení, které nebude z čeho platit. Nepodmíněný základní příjem, který by za určitých okolností mohl oddělit práci od lidského života, se v nejhorším scénáři stane prekérní náhražkou mizejícího sociálního státu v kompletně privatizovaném světě, o kterém snil už Milton Friedman.
Místo pokusů o únik ze systému, který vše unikání dávno kooptoval do svého fluidního těla, je třeba odhalit v naší podivně bezvýchodné situaci právě tento odvěký politický zápas, identifikovat v něm včas staré známé podezřelé a připravit se na to, abychom je konečně taky jednou porazili. Cílem není únik, ale naopak sebevědomé zachování pozic.

V čase, kdy je pokus o únik duší samotného systému, je třeba zastavit se na místě a rozbít všechno kolem nás, kvůli čemu bychom nejradši utekli.