Jsem tu pro útěchu. Svobodná média v Orbánově kleci

Vlastně jsem tady pro útěchu – uvědomil jsem si v Bratislavě, kde jsem se v předvečer prvního výročí zavraždění Jána Kuciaka účastnil panelové diskuze. Kdo se obává o osud slovenské veřejnosti, ten mohl být povzbuzen tím, jak dobře na Slovensku na tento hrůzný čin odpověděla média a občané, kterým demokracie a veřejná sféra nejsou lhostejné. Jasně se to ukazuje tehdy, když porovnáme slovenskou situaci se současným stavem v Maďarsku. 

Nejprve rovnou přeskočme neplodnou diskuzi o tom, zda lze v případě Maďarska hovořit o svobodě tisku. Mezi základní kameny systému, který od roku 2010 vybudoval Viktor Orbán, patří omezení veřejné sféry. Jeden z prvních zákonů jeho vlády cílil na zcela novou regulaci médií. Ve chvíli, kdy tyto změny vstoupily v roce 2011 v platnost, vyhlásil deník Népszabadság palcovými písmeny na titulní straně „zánik svobody tisku“. Na vážnost celé situace se redakce, jejímž členem jsem byl v té době i já, pokusila poukázat také tím, že toto strohé sdělení zopakovala ve všech úředních jazycích Evropské unie. I česky. 

Zpětně bychom mohli hořce konstatovat, že nezanikla svoboda tisku, ale Népszabadság. Přesně to je pro Orbánovu politiku příznačné. Omezit svobodně pracujícím jejich možnosti, nikoliv jejich svobodu. Tímto způsobem vzniklo mediální prostředí, ve kterém lze přežít pouze za pomoci dvou základních postojů: buď cynismu, nebo idealismu. 

Ve službách moci 

Mezi maďarskými médii došlo k rozkolu a dnes již neexistuje otázka, ve které by panovala shoda. Jednotlivé skupiny se liší nejen svou filosofií a tím, co považují za své poslání, ale také v tom, co nazývají fakta. Na jedné straně stojí to, co si vybudovala vláda a strana. Politické vysílání, ve které byla přeměněna média veřejné služby, a armáda periodik sdružených v jediný podnik. Každému, kdo tam pracuje, je jasné, že jeho úkolem je sloužit zájmům vlády a v konečném výsledku chránit pozice těch, kteří jsou u moci. 

Jedinou redakční zásadou je to, co je pro vládu užitečné (nebo co jí škodí). Publikovat lze cokoliv, co oslabí druhou stranu, i když pro to nejsou důkazy a dotyčný článek odporuje i těm nejzákladnějším profesním zásadám. Nanejvýš bude někdy později, v malém rozsahu zveřejněna náprava. Do té doby je však možné nechat na nepravdivou informaci reagovat politiky, bombardovat dotyčné nepříjemnými dotazy a z morálních výšin rozebírat v úvodnících „pravdu“. Odlišné jsou v těchto médiích i redakční zásady pro zprávy ze zahraničí. Jako by celý svět byl určen jenom k tomu, aby dával za pravdu politice Viktora Orbána. 

Prosazují-li Češi v něčem podobnou politiku jako Maďaři, svědčí to o Orbánově velikosti. Pokud Češi zvolili jinou cestu a teď kvůli tomu čelí skandálu, je to opět znakem Orbánovy velikosti. Všechny ostatní zprávy o České republice jsou nezajímavé. 

Ti, kdo pro tyto sdělovací prostředky pracují, stávající situaci přijímají. Svým jménem obhajují neobhajitelné, z článků vynechávají detaily, které by mohly světonázor vlády odstínit, a ve všem dávají vyniknout úspěchu (či nezdaru) politiky. Dokonce i sport u nás souvisí s migrací, burza odráží politickou vůli a v umění je viděn boj politických stran o vlastní uplatnění. A přitom všechno podávají tak, jako by přesně takto chápal svůj úkol rovněž nezávislý, vládou neovlivňovaný tisk. Jako by jediný rozdíl spočíval pouze v tom, kdo komu slouží. Oni Viktoru Orbánovi. A všichni ostatní podle nich Györgyi Sorosovi. 
Tato myšlenka jim přes veškerou bídu umožňuje vnímat svoji práci jako snesitelnou. Podle jejich názoru má totiž Orbán ve všech kardinálních otázkách pravdu. Dokonce i tehdy, musí-li častokrát kvůli získání a udržení pozic, potřebných k prosazení vlastních zájmů, lhát. Je to zkrátka boj a ve válce je toho povoleno víc než v dobách míru. 

Ve službách čtenářů  

Na druhé straně stojí kritický tisk. Osobně totiž odmítám označení „opoziční tisk“, protože se nepoměřuji s politikou, ale s tím, co považuji za podstatu oboru. (A jsme u výše zmíněného idealismu.) 

Tato strana je svobodná, a přesto je neustále v nesnázích. Stěží bychom dokázali vyjmenovat všechny problémy, které jí brání v patřičném pracovním výkonu. Navíc se zde nejedná jen o vnější výzvy, což by bylo ještě příjemné, ale i o celou řadu vnitřních obtíží. Podívejme se tedy, s čím dennodenně bojujeme.

S finančními problémy. Vládnoucí moc dělá všechno pro to, aby svobodný tisk nemohl svůj úspěch převést na peníze. Zavedením daně z reklamy a masivním zásahem do reklamního trhu vytvořila podmínky pro výrazné snížení příjmů. Kontroluje distribuční trh, má dominantní postavení z pohledu tiskové kapacity a mediální rada, jež podléhá její kontrole, přizpůsobuje přidělování rozhlasových kmitočtů i povolování fúzí na mediálním trhu tomu, aby se kritický tisk nemohl dostat k lepším možnostem.  

V důsledku toho bylo uplynulých devět let u většiny kritických sdělovacích prostředků obdobím snižování stavů.  K tomu, aby dotyčné médium dokázalo z klesajících příjmů vygenerovat částku potřebnou k přežití, musí méně lidí vykonávat více práce. Novináři a redaktoři jsou přetíženi, což je izoluje od vnějšího světa. Nezbývá jim čas ponořit se do každodenního dění nebo se jen tak nezávazně informovat o všem, co se děje. I tak jsou často nuceni zabývat se zbytečnými záležitostmi a honí se za co největší okamžitou čteností. V prostředí, ve kterém je nejdůležitějším hlediskem holé přežití daného periodika, je třeba příliš často uzavírat kompromisy na úkor kvality. 

S nedostatkem informací. Fungujeme v zemi, ve které je už samotný požadavek na to, abychom mohli vykonávat svoji práci, proti zájmům nejen vlády, ale i státních orgánů, úřadů a institucí. Žádný politik nemá rád, když musí odpovídat na nepříjemné dotazy, ovšem aby s novináři odmítala mluvit i policie? Aby podniky, které jsou ve státním vlastnictví, neplnily ani v nejmenším svou povinnost poskytovat informace? Nebo aby fotbalové kluby odmítaly spolupráci, která jim může zajistit publicitu, jen proto, že jsou dotyčné noviny kritické vůči vládě? Člověku by se chtělo říct, že něco takového se přece neděje nikde na světě. V Maďarsku však ano. 

Při své práci neustále narážíme na nové a nové zdi. Vládnoucí moc diktuje, k čemu a v jaké míře se tisk dostane, a když se kvůli nedostatku informací dopustíme omylu, dožaduje se po nás dodržování profesních zásad. Za těchto okolností si s médii netroufá mluvit takřka nikdo, jehož existence závisí na státních penězích. Články jsou plné nejmenovaných zdrojů a mnozí si už ani neuvědomují, jak velkou krizi důvěry to v praxi způsobuje. A konečně nedostatek informací posunuje všechno nutně směrem k názorovým textům. Nemůže-li někdo napsat fakta, napíše halasný komentář s drsným titulkem, čímž si zajistí čtenost. 

S postojem „Stejně je to jedno“. V dřívější době míval tisk svou váhu. Dokonce ještě v prvních letech systému vybudovaného Viktorem Orbánem měla odhalení sdělovacích prostředků určité dopady. Nejmarkantnější případ se pojí s mým současným působištěm, týdeníkem HVG. V roce 2012 se pomocí série článků podařilo dokázat, že tehdejší prezident republiky Pál Schmitt získal svůj doktorský titul podvodem. Plagiátorství je totiž v tomto případě slabé slovo. Úspěšný vrcholový sportovec z dob komunismu vděčil za celou svou kariéru výhodám poskytovaným vládnoucím režimem. Poté, co domýšlivě zatoužil po doktorském titulu, si opět našel cestu, aby nemusel vynaložit žádné úsilí. Jenže nakonec na tom ztroskotal. A po několika týdnech zapírání a vyhýbání se médiím ve funkci skončil.
Orbán si to dobře pamatuje. Nedopustí, aby se podobná situace opakovala a aby komukoliv z jeho lidí zlomila krk nějaká kauza. Od té doby se vládním politikům skandály vyhýbají. Žádné konsekvence, žádné pády. Je-li někdo přece jenom odsouzen, není to v důsledku vnějšího tlaku, ale jedná se ryze o vzkaz pro interní použití. Orbán totiž nestrpí žádné příliš zpupné partajní kádry, kteří by se chtěli vydat vlastní cestou. 

Stejně tak jsme se za posledních bezmála deset let přesvědčili, že politiky nejenže netrestá justice, ale netrestají je ani voliči. Občané nechtějí a nedokážou své politiky odsoudit (proč tomu tak je, to je ta nejsložitější otázka v celém fungování systému, jejíž zodpovězení nechávám na jiných). Absence následků způsobuje v oblasti médií dva hlavní problémy. Jednak ztratil smysl jakýkoliv únik informací. Zdroje kompromitujících informací jejich poskytnutím vědomě riskují ztrátu zaměstnání, aby tak napomohly nějaké změně. Například odhalení a pádu korupčníků, postihu pro znečišťovatele životního prostředí nebo vyhazovu podvodníků. Pokud však odpadají jakékoliv následky a zůstává jen riziko, potom se ani nevyplatí mluvit. Druhý problém se týká samotných novinářů: jsou postiženi ztrátou motivace. Kdo by si chtěl hrát na Sisyfa? 

S krizí důvěryhodnosti. Ačkoliv je bolestné o tom psát, přece jen je třeba ohlédnout se do minulosti. Nemalá část kritického tisku totiž přispěla k tomu, že politický rozkol dospěl až na současnou velmi vážnou úroveň. Při pohledu na politické strany je momentálně těžké spatřovat dva tábory, protože kam se člověk podívá, tam vidí jen ten Orbánův. Před patnácti lety však ještě existovala maďarská levice, která hlásala, že jsou povoleny jakékoliv prostředky, aby se Viktoru Orbánovi zabránilo získat moc. A tuto argumentaci přijala i část inteligence a tisku.  

To však napomohlo tomu, že mohl Viktor Orbán získat pravomoc, jíž ohrožuje demokracii. Současně s tím utrpěl kredit médií a došlo k definitivnímu rozdělení branže. Nezůstalo nic, na základě čeho by spolu novinář s novinářem dokázali mluvit. Navždy se vytratila solidarita a empatie. 

Problém výsměchu druhých. Zatímco o důvěryhodnost nás připravila starší generace, mladší kolegové přispívají k likvidaci maďarských médií vzájemných peskováním, litováním a výsměchem. Uznejme, že představitelé kritického tisku mají tisíce důvodů odsuzovat ty, kdo slouží vládě. Součástí toho je, že se podílejí na vědomém falšování, zkreslování nebo směšném oslavování vlády. Jenže kritika se nezastavuje tam, kde končí profesní hlediska. Naopak, v módě je vzájemné osobní zostuzování. Čím jízlivější a čím osobnější, tím lepší.  

Existuje dokonce uzavřená facebooková skupina spolupracovníků vládních médií a zaměstnanců kritického tisku, aby se mohli osočovat přímo, a navíc ve smečce. To, co možná slouží účinnému uvolnění frustrace ze strany zaměstnanců kritického tisku, zároveň napomáhá vzájemné soudržnosti zaměstnanců provládních médií. Právě v těchto případech totiž mohou pocítit, že jsou skutečně důležitými bojovníky v ideologické válce, za což se je osobně někdo snaží zničit. Zvláštní stav: ironicky podávaná (oprávněná) kritika posiluje motivaci propagandistů.  

Místo hlídacího psa věčný plamínek 

Tak nějak tedy vypadá množina problémů, s nimiž se musí den co den potýkat každý, kdo pracuje pro kritický tisk. Za těchto podmínek je poté třeba hledat smysl vlastního počínání a cítit nadšení pro svou profesi. Jedním z možných řešení takovéto situace je cynismus. Říkat si, že tahle země už je taková a nic lepšího si ani nezaslouží. Tak se tomu všemu aspoň zasmějme a vysmějme. Každý, kdo se vydá touto cestou, si musí časem uvědomit, že cynické jsou i texty, které produkuje.  

Druhou možností je, že se člověk snaží být idealistou. Nesmí brát na vědomí, že odhalení nevedou k žádným následkům a že se nedostane k faktickým informacím. Protože i za těchto podmínek je třeba nějakým způsobem uchovat veřejná fóra, aby bylo jednou na čem stavět. Slovenští kolegové se po vraždě Jána Kuciaka napřímili a jako představitelé hrdé profese přeformulovali vlastní poslání. Maďarský kritický tisk nemůže fungovat jako hlídací pes. Může být rád, pokud se ještě může uplatnit alespoň jako věčný plamínek. K tomu je zapotřebí hodně vytrvalosti a neústupnosti, nicméně smysl tato práce má, i pokud kolem sebe nevidíme její přínos každý den. Nastane chvíle, kdy bude mít už jen samotná existence svobodných tvůrčích center rozhodující význam. 

Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Jiří Zeman.