Kartel (a) stát aneb Mexické drogové války nekončí

Osmatřicet vojáků vycvičených speciálně pro tyto účely a osm členů Národní gardy obklíčilo v půl třetí odpoledne jednu z rezidencí v luxusní čtvrti Tres Ríos v hlavním městě státu Sinaloa Culiacánu. Ještě ani nezačala kritická fáze operace a karty se v tomhle hlavním městě zločinu obrátily ve prospěch drogového kartelu, jednoho z nejstarších a dosud nejmocnějších. Pouhých dvacet minut po obklíčení objektu s jedním z mafiánských bossů uvnitř hlásili vojáci rozmístění jinde po městě odvetné útoky nepřátelských střelců. 

Zhruba miliónové město na jihozápadě Mexika je proslulou baštou kartelu Sinaloa, spojeného s legendárním narkotrafikantem Joaquínem „El Chapo“ Guzmánem, toho času uvězněném na doživotí v Coloradu. V Culiacánu vypuklo onoho dne, bylo to 17. října 2019, pět hodin trvající nespoutané peklo. Jen co se narcos dozvěděli o obklíčení domu jednoho ze svých kapitánů, zaplavili město po zuby ozbrojení sicarios (karteloví zabijáci) a mnohde v přesile podnikali výpady proti vojákům. Projížděli s těžkými kulomety na korbách aut ulicemi a pálili po všem, co se hnulo, část města odřízly barikády v podobě hořících aut a autobusů. Obyvatelé se s křikem prchali skrýt do domů. 

Ozbrojené složky provádějící klíčovou část akce mezitím získávají cennou trofej – mužem, který se nachází v obléhaném domě, není nikdo jiný než Ovidio Guzmán López, syn zmíněného El Chapa, jenž se po zatčení otce stal spolu s bratry jedním z lídrů kartelu. V patnáct hodin a patnáct minut vychází z obléhaného domu a bez odporu kleká ke zdi s rukama za hlavou, jak ho instruují vojáci. Člen taktické skupiny pak podává mafiánovi, na nějž byl v USA vydán zatykač, telefon se slovy, aby nařídil svým lidem zanechat protiofenzivy. „Všechno zastavte, už jsem se vzdal. Všechno, prosím, zastavte, nechci další útoky,“ říká skutečně do telefonu tehdy osmadvacetiletý boss přezdívaný El Ratón, Myš. 

Jeho výzva však nebyla vyslyšena. Bratr Iván Archivaldo podle pozdějšího vyprávění ministra obrany Luise Sandovala výzvu odmítl, a tak střelba ani výbuchy v ulicích ještě na dlouhou dobu neutichají a objevují se zprávy o prvních zraněných. Jeden z vojáků je vidět ležící na korbě vojenské dodávky, přišel o levou nohu, pravděpodobně po zásahu těžkou odstřelovací puškou. Šéf obrany informuje prezidenta Lópeze Obradora o napjaté situaci. Je 15:45 hodin.

Události se však dále vyostřují. Karteloví zabijáci se dostávají do převahy a také několik vojenských základen hlásí obklíčení ozbrojenými civilisty, sicarios oblehli i bytový komplex, kde žijí příbuzní vojáků, vtrhli dovnitř a snažili se zajmout rukojmí. Do komunity Costa Rica dorazilo ve třiceti vozech na sto padesát zabijáků, ovšem proti nim stálo jen dvacet čtyři vojáků a dva důstojníci. Čtyři vojáky a jednoho velitele zajali za účelem výměny za El Ratóna. Ve stejnou dobu uprchlo z nedalekého vězení na padesát vězňů, kteří se zapojili do nastalého šílenství v ulicích. 

Následovaly další hodiny bojů, až přesně v čase 18:49 rozhodla vláda o stažení svých sil. Ovidio Guzmán byl propuštěn a stejně tak vojáci zadržení na druhé straně. Boje na některých místech doznívaly až do setmění. Výsledkem bylo čtrnáct mrtvých včetně tří civilistů a jednadvaceti zraněných. 

Střely a objetí

To vše se seběhlo ani ne rok od inaugurace nového prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora (řečeného AMLO), první levicové hlavy státu po téměř století nadvlády pravicových dinosaurů. Mnoho lidí k němu proto vzhlíželo s nadějí v zásadní obrat kormidla. AMLO ostatně představil soubor radikálních změn v duchu tzv. Čtvrté transformace. Její součástí bylo i přehození výhybky v přístupu k drogovým kartelům. Válku proti drogám (Guerra contra el narcotráfico), tedy radikální boj proti narkobaronům, který vyhlásil v roce 2006 prezident Felipe Calderón, se rozhodl změnit na politiku „Abrazos, no balazos“, tedy Objetí místo kulek. 

Postup jeho předchůdců vůči mocným kartelům měl za následek zvýšení napětí v zemi. Cesta odstraňování některých mafiánských hlavounů vyústila pouze v tříštění těchto kartelů a poté k bojům mezi nově vzniklými skupinami a prudkému nárůstu násilí. Krveprolití se přitom nevyhýbá běžným občanům, už vůbec pak ne všudypřítomná korupce posílená nastalým klientelismem. 

Tristní výsledek akce proti Ovidiu Guzmánovi – která prý vyplynula z rutinní prohlídky – nejenže prezidenta a jeho kabinet zesměšnil, ale zároveň ukázal zemi i zahraničním partnerům, kdo je tady skutečný vládce, a podkopal zbytky důvěry v bezpečnostní politiku nové hlavy státu. Ostatně mnozí jí vyčítali, že žádnou ani nemá.

Brzy ovšem promluvily také statistiky. Ani dva roky od zvolení nového prezidenta s paletou ambiciózních plánů na skoncování se zločinem se nepodařilo děsivou kriminalitu vymýtit, ba ani alespoň snížit. Za rok 2020 úřady evidovaly 36 579 úmyslných vražd, tedy jen o 82 méně než v předešlém roce. Za vlády nového prezidenta se tak hrozivá statistika drží na sumě 29 úmyslných zabití na 100 000 obyvatel. Pro srovnání – nejbrutálnějším státem Evropské unie bylo v tomto směru za rok 2019 Lotyšsko s počtem 4,7 zabití na 100 000 obyvatel. 

Když loňská pandemie uzavřela hranice a do značné míry ochromila drogový byznys, předpovídali někteří odborníci ještě větší nárůst vražd, únosů i dalších deliktů. To se do jisté míry stalo. Zároveň si kartely otestovaly, jak důležité je pro ně diverzifikovat zdroje. Oblíbené jsou v poslední době například krádeže ropy nebo obchod s tzv. zeleným zlatem. 

Tím je avokádo – jeden z nejpopulárnějších plodů posledních let, jehož světovým vývozcem číslo jedna je právě Mexiko. Jen mezi roky 2018 a 2019 stoupl export avokáda na americký trh o 16 procent a celkově byl avokádový byznys v Mexiku v roce 2019 ohodnocen na 2,4 miliardy dolarů. Organizované zločinecké skupiny se zejména ve státu Michoacán, odkud pochází většina produkce, zaměřili na „ochranu“ farmářů a začali od nich vybírat tučné výpalné. Místní však tvrdí, že samotné avokádo není zdrojem problémů. „Kdybychom pěstovali víc pomerančů nebo třeba vyráběli kojenecké lahve, dá se předpokládat, že by se staly cílem zrovna tak,“ řekl loni autorovi článku jeden z místních podnikatelů. 

Lidem tak často nezbývá než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Zejména v rurálních oblastech vznikají tzv. autodefensas, domobrany, kdy se obyvatelé chápou zbraní a sami dohlížejí na bezpečí ve vesnici. Ve státu Michoacán vznikla dokonce jedna taková skupina složená výhradně z žen. 

Koneckonců ženy hrají v tomto směru významnou roli. Již řadu let existují na území Mexika desítky skupin tzv. buscadoras, hledaček. Tvoří je obvykle pozůstalé po zmizelých členech rodiny, které se seskupují a společně pátrají po svých pohřešovaných blízkých, které státní složky možná evidují, ale ignorují. Aktuálně jich je v celé zemi přes devadesát tisíc, ovšem bilance vyřešení případů je tristní. A tak tyto ženy chodí s krumpáči a lopatami do vytipovaných lokalit a doufají, že objeví své blízké živé, nebo mrtvé. Unesení lidé, pokud zůstanou naživu, mohou být zavlečeni do drogového byznysu, prostituováni nebo zotročováni.

Pomáhat a chránit (sebe)

Důvěra ve státní složky je mizivá. Policie, ozbrojené složky a politici často jednají spíše podle pravidla „ruka ruku myje“. Dnes a denně se objevují případy, kdy bezpečnostní složky napomáhají více zločincům než běžným občanům. V žebříčku zkorumpovanosti podle Transparency International se Mexiko umístilo za uplynulý rok na 124. příčce ze 180 zemí, řazených od těch nejméně zkorumpovaných. 

„Mluvit o vyšetřování ze strany mexických orgánů je jako psát fantasy knihu. Pátrání po zmizelých lidech řídíme my, rodiny obětí, přičemž sami jsme pak kriminalizováni vyšetřujícími institucemi, neboť naše výsledky naznačují přímou odpovědnost státu a jeho tajnou dohodu s organizovaným zločinem. A tak nás stát staví do riskantní situace: Hrozí nám únosy, vydírání, vystěhovávání, mučení či dokonce vraždy,” píše se například v oficiálním manifestu hnutí Za naše zmizelé v Mexiku. 

Hledačky, s nimiž měl autor článku předloni možnost hovořit, popsaly tristní jednání s policií. Jedné z nich unesli třiasedmdesátiletou matku, a přestože indicie byly jasné – dokonce ještě téhož večera volali únosci o výkupné – přesvědčit muže zákona k akci bylo téměř nemožné. Donutili ženu čekat sedmdesát dva hodin, než matku uznali za nezvěstnou, a když pak dalšího dne dorazili vyšetřovat do jejího domu, zajímali se spíš o to, jakou hodnotu má jejich majetek. Jindy ve městě Cuernavaca spolu s pátračskou skupinou nalezli unesenou čtrnáctiletou dívku. „Přes den pracovala v řeznictví a večer ji zdrogovali a celou noc prostituovali. Když jsme ji pak přivedli zpátky do Estado de México, policie ji osprchovala a smazala veškerou evidenci, nepodrobili ji ani lékařské prohlídce,” uvedla hledačka. 

Vyhlídky na zlepšení poměrů jsou bohužel mizivé. Při pohledu na mapu se spíše zdá, že se sféry vlivu kartelů rozšiřují. Stačí si vyjet třeba do půvabného letoviska Tulum na Mayské riviéře, kam se začal drogový byznys stěhovat teprve nedávno, když si Yucatán ve velkém oblíbili západní turisté. Zatímco ještě před pár lety by neznalý člověk nepostřehl riziko, dnes u vstupu na pláž hlídkuje vojenský obrněnec s těžkým kulometem na korbě a večerním městem krouží patroly Mariny, Národní gardy a policie. 

Chudoba jde bohužel ruku v ruce s touhou po rychlém zbohatnutí a zakořeněný klientelistický a papalášský systém jen posiluje šedou ekonomiku. Obyčejní lidé zůstávají stát jaksi stranou.