Lana Bastašić: „Válka ničí smysl slov.“

Srbská spisovatelka Lana Bastašić se s rodiči jako malá odstěhovala do bosenského města Banja Luka, kde se stala svědkem nejen války, ale projevů náboženské nesnášenlivosti vůči muslimské části obyvatelstva. Tento zážitek částečně zpracovala ve své knize Chyť toho králíka (2018, česky 2022), za kterou také získala Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2020.  

Olga Pavlova: Ženy o válce příliš často nemluví ani nepíší. Co vás podnítilo k tomu, abyste v románu Chyť toho králíka vyprávěla mimo jiné o dopadu války na přátelství dvou dívek? 

Lana Bastašić: Myslím, že stále zůstává nepopsána velká část jugoslávského příběhu. Nikdo se do něj nepouští. Válka jako taková se nejčastěji vypráví z mužského pohledu, takže se většinou setkáváme jen s jednou perspektivou. V rámci této zavedené tradice ženy obvykle zastávají role matek, přítelkyní, mohou také být děvky či oběti, ale málokdy se dozvíte jejich verzi událostí. Nad jugoslávskou válkou jsem dlouho přemýšlela. Zažila jsem ji jako malá, znala jsem tehdy ženy ze svého okolí před, během a po skončení konfliktu. Byl mi tak jejich pohled bližší a dodnes mi přijde upřímnější. Měla jsem pocit, že se v jejich vzpomínkách nachází celé neprobádané území. I když od jugoslávské války uplynula desetiletí, stále vyplouvají na povrch nedovyprávěné příběhy. Věřím, že je důležité, aby našly své posluchače a čtenáře.

Svou knihu jste psala během pobytu ve Španělsku, dlouho po konci války. Současně v Evropě už přes rok trvá válka na Ukrajině a mnozí autoři, nejen novináři, na ni ve své tvorbě reagují. Myslíte si, že je možné psát básně či romány o válce v jejím průběhu nebo bezprostředně po ní?

V době jugoslávské války jsem byla příliš malá na to, abych psala. Ale během válek i po nich spisovatelky a spisovatelé psali. Obvykle zůstává jejich hlavním tématem nostalgie po starých dobrých časech, po tom, jaké to bývalo před začátkem konfliktu. Logicky nemohli mluvit o dlouhodobějších následcích. Já se ale osobně věnuji právě tomu, co po sobě válka zanechala, je mi to jako dospělé osobě bližší. Válka zároveň má co do činění s jazykem, v podstatě ničí lidskou potřebu komunikace, ničí smysl slov. Spousta spisovatelek a spisovatelů se trápí otázkou, jak po tomhle všem vůbec mohou znovu psát. Věřím, že se některé současné ukrajinské básnířky a básníci touto otázkou také zabývají. Lámou si hlavy, jak teď uprostřed bojů napsat báseň, jak poskládat metaforu, když už obrazotvornost nefunguje, protože je všechno příliš reálné. Válka na Ukrajině je skutečná, smrt je skutečná, celá zkáza je skutečná. Myslím, že aby se jazyk uklidnil a obnovil, musí uplynout nějaký čas. Teprve potom můžeme zjistit, co všechno bylo zničeno jak ve skutečnosti, tak v jazyce.

Tím chcete říct, že během války múzy opravdu mlčí? 

Ne. Opravdu to neznamená, že za války nemohou vzniknout skvělá díla.

Za svou knihu jste získala Cenu Evropské unie za literaturu za rok 2020, avšak čtenářská veřejnost Chyť toho králíka přijala velmi rozporuplně. Co konkrétně vám nejčastěji vyčítali?

V knize píšu o tom, co se stalo s muslimským obyvatelstvem v srbské části Bosny, ve městě Banja Luka, kde jsem strávila dětství. Podobné připomínání minulosti zrovna není nejvítanější, někteří to vnímají dokonce jako zradu. Psát o vlastním etniku nebo národu většina lidí nepovažuje za příliš vlastenecké. S takovým postojem však nesouhlasím, myslím si, že než začneme hrát kartu oběti, musíme vždycky nejdřív myslet na svou vlastní odpovědnost. To je také důvod, proč mě v rodné zemi tolik nezvou na besedy a nespatříte v ní až tak snadno mé knihy. Čtenáři si však vždy objeví nějakou cestu. Věřím, že text si umí najít způsob, jak se setkat se čtenářstvem. Nemám potřebu, aby se má tvorba líbila všem, zvlášť srbským nacionalistům. Pokud bych se takovým lidem líbila, dělala bych něco zásadně špatně. Pokud mě tito nacionalisté až fašisté nesnáší, je to znamení, že se nacházím na správné straně barikády.

Založila jste také projekt 3+3 na podporu spisovatelek z Balkánu. V čem spočívají vaše aktivity? 

3+3 jsem dala dohromady se dvěma dalšími spisovatelkami z Bosny, Lejlou Kalamujić a Lamijou Begagić. Když říkáte projekt, to zní, jako bychom získaly financování a nějakou kancelář. Nic z toho nemáme. Začalo to nápadem, že seženeme tři spisovatelky, které na akcích v různých městech představíme, a dotyčné pak budou muset mluvit o jiných spisovatelkách. Byla to reakce na balkánské hyper maskulinní prostředí. Nechtěly jsme vyprávět o sobě, o své tvorbě, ale o ženské solidaritě, o sesterství. Každá z nás měla vyprávět o jiné autorce. Náš nápad se rozšířil do různých měst po celém Balkáně – a protože jsme mluvily hlavně o současných spisovatelkách, stala se z toho síť autorek podporujících jiné autorky. Během covidu jsme musely akci pozastavit. Dnes jsme znovu aktivní: účastníme se čtení a besed v Bělehradě, v Sarajevu, ve Skopji. Znovu propojujeme regiony. A jsou to opět ženy, které léčí a znovu spojují. Právě na tyto naše aktivity jsem velmi pyšná.

Ovlivnila tato vaše aktivita nakladatele a knihkupce? Vydobyly si současné balkánské spisovatelky své místo na policích vedle či místo bestsellerových autorů z řad bílých mužů středního věku?

Projekt začínal, když jsem byla v centru pozornosti díky Ceně Evropské unie za literaturu. Tehdy mě napadlo, že světlo mediálních reflektorů můžu využít k tomu, abych mluvila o dalších spisovatelkách, které takové štěstí nemají, upozornit na tvorbu jiných balkánských autorek. Dnes si navzájem doporučujeme festivaly, rezidence, překladatele. Navzdory tomu, že ženy bývají často vychovávány k tomu, aby ostatní ženy vnímaly jako konkurenci, tak my mezi sebou nesoutěžíme. Víte, stále žijeme v patriarchální společnosti, kde se očekává, že bychom měly bojovat o mužské uznání, o pozornost vydavatelů a redaktorů kulturních časopisů. Stavěli jsme na myšlence, že mezi sebou nechceme soutěžit, ale spolupracovat. Dějí se díky tomu skvělé věci: vychází překlady, dostáváme dobré smlouvy, cestujeme a navzájem si pomáháme.