Má válka budoucnost?

Dlouhá absence války v Evropě stejně jako poměrně mírový konec studené války vedly mnohé k přesvědčení, že je válka, zvláště ta mezistátní, pohrobkem časů dávno minulých, odsouzeným k vyhynutí. Uvažování o budoucnosti války se v takovém prostředí stalo otázkou pro úzkou skupinu expertů a pro autory fikce (tyto dvě skupiny se dokonce protínají například v knize bývalého zástupce nejvyššího velitele spojeneckých sil NATO Richarda Shirreffa Válka s Ruskem z roku 2017 nebo v bestselleru Třetí světová válka z roku 2015 od Augusta Colea a P. W. Singera). Okupace Krymu a válka na východě Ukrajiny, rostoucí napětí ve východní Asii či západní nevýhra v Afghánistánu nám ale v posledních letech připomínají, že tradiční válka jako ozbrojený střet s námi ještě zdaleka není hotová.

Pokud je válka stále možná, jak by taková budoucí válka vypadala? Psát o budoucnosti je zpravidla nevděčný úkol, protože jak lze psát o něčem, co se ještě nestalo? Ve společenské oblasti, kam válka nesporně patří, nás navíc pronásleduje něco, co čtenáři mohou znát z Asimovovy série Nadace jako druhý axiom psychohistorie: pokud si jsou objekty predikce vědomy predikce, predikce ovlivní jejich chování a původní predikce přestane platit. Stejně tak budoucnost války závisí na naší představě o budoucnosti války, nehledě na to, jestli je tato představa správná, nebo nikoliv. 

Kdo, kde, o co?

Pokud přistoupíme na to, že válka není jen věcí minulosti, kdo budou válčící strany? O co (nebo s jakým cílem) válku povedou? Kde a jakým způsobem bude vedena? Válčící strany budou pravděpodobně státy a jejich aliance, stejně tak jako nestátní politická uskupení. Předmět války a cíle stran rovněž zůstanou stejné jako kdysi, minimálně v obecné rovině. Thúkydidés ve svých Dějinách peloponéské války z pátého století před naším letopočtem psal o třech příčinách války: strachu, cti a zájmu. Jakkoliv se technologický kontext našich životů a války může měnit, stejně jako podoba našich zájmů a strachů, společenský kontext války zůstává v mnoha ohledech neměnný. 

Podobně nezajímavá může být i otázka, kde se bude válčit, v jakých doménách. V současnosti je široce diskutována perspektiva války v kyberprostoru a ve vesmíru. Populární představa o centralitě technologické převahy ve válce, stejně jako přirozená fascinace novými věcmi, pochopitelně generuje velký zájem o tyto nové domény pro vedení války. Jde o zájem často spojený s přesvědčením o absolutním významu těchto domén na úkor těch tradičních: země, moře a vzduchu. Zaměření na novost nicméně často zakrývá to, co zůstává stejné. Analogicky můžeme připomenout vstup války do oblak, započatý na začátku minulého století. Ten byl rovněž spojený s přesvědčením o absolutním významu vzdušné převahy, někdy až do té míry, že pozemní a námořní síly jsou zbytečné, protože se konflikt odehraje pouze ve vzduchu. Toto přesvědčení u některých přetrvalo až do počátku jednadvacátého století. Nedávné konflikty ale přesvědčivě ukázaly naivitu této víry v absolutní moc letectva. Stejně tak dnes není na místě přesvědčení o centralitě kyberprostoru nebo vesmíru v budoucích konfliktech. V neposlední řadě proto, že dokud mezi cíle konfliktu patří kontrola určitého území, jeho zdrojů a populace, vesmírné a kybernetické síly budou sice významný, leč omezený faktor. 

Jak se povedou budoucí války

Poslední zmiňovaná otázka, tedy jakým způsobem budou války budoucnosti vedeny, stojí za bližší pohled. Při uvažování o budoucnosti války by měl mít čtenář na paměti dvě obecné věci. První z nich je, že způsob vedení války je ovlivněn technologickým pokrokem. To, jak se může promítnout do konfliktu, je ale obtížněji odhadnutelné, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejenže nelze snadno předvídat, jaké technologie budoucnost přinese. Představa států o budoucnosti války sama ovlivňuje, jaké technologie jsou vyvíjeny, a samotný konflikt může v určitých oblastech akcelerovat vědecký pokrok. Zároveň je také třeba pamatovat na to, že v konfliktu se nacházejí dva aktéři, kteří mají možnost adaptace. A odhadnout vynalézavá protiopatření vůči technologickým inovacím je ještě obtížnější než projektovat samotný pokrok technologie. Navzdory populární představě ostatně neplatí, že proti pokročilé technologii může zvítězit jenom pokročilejší technologie. Rosa Brooks uvádí dobrý příklad z Afghánistánu, kde v reakci na instalaci rušiček telefonního signálu na americká vojenská vozidla začali povstalci konstruovat výbušná zařízení odpalovaná (zpravidla kovovým) nášlapným plátem namísto telefonu. Když pak Američané investovali do detektorů kovů, povstalci začali umisťovat výbušniny do dřeva. 

Druhý faktor pak je, že způsob vedení války se odvíjí nejen od faktorů technologických, ale také strategických, společenských a politických. Nejenže vedení války bude ovlivněno tím, jak bojuje soupeř a jak jeho způsobu boje nejlépe čelit, ale také ochotou (a schopností) investovat do daného konfliktu ekonomické prostředky a životy vojáků. Hrát roli bude i schopnost bojující strany implementovat organizační a technologické opatření potřebné pro určitý způsob vedení boje. Ten bývá zpravidla omezený i etickými faktory, jakkoliv míra etických omezení se často může odvíjet od míry pociťované hrozby. A tyto faktory nejenže nebudou stejné pro všechny státy v nějakém bodě budoucnosti, ale nebudou stejné ani pro jeden stát v průběhu času, včetně času jediného konfliktu. Abych čtenáře zcela nezklamal tím, že žádná jedna budoucnost války není, pokusím se formulovat dva rámcové scénáře, v jejichž mantinelech lze být konkrétnější a které by se mohly České republiky týkat.

Silný proti slabému

Scénář silného proti slabému lze v současnosti a nedávné minulosti vidět v celé řadě západních intervencí, od zásahů na Balkánu v devadesátých letech přes Afghánistán po intervenci v Libyi. Silný aktér si při takovém střetu udrží drtivou technologickou a materiální převahu, vedoucí k asymetrickému konfliktu, při kterém slabší aktér hledá způsob, jak se bránit vlastní strategií, typicky povstaleckou formou boje nebo terorismem. Jak se takové konflikty do budoucna promění? 

Na jedné straně můžeme pozorovat rozšíření technologií, o kterých uvažujeme jako o moderních (například noční vidění či drony), mezi nestátní či obecně slabé aktéry. Je ale třeba mít na paměti, že tyto technologie nejsou zdaleka tak nové, jak si často představujeme. Pouze se spolu s jejich dostupností v civilním sektoru stávají snáze dostupnými a použitelnými. Ostatně mezi nejúčinnějšími zbraněmi arzenálu povstaleckých skupin napříč světem zůstává všudypřítomný samopal AK-47, technologicky prakticky nezměněný od uvedení do služby před více než sedmdesáti lety. Podobně improvizovaná výbušná zařízení také nejsou zrovna tím, co bychom si představili jako nejmodernější technologii – přesto způsobila většinu ztrát západních sil v protipovstaleckém boji v Afghánistánu a Iráku. Velký potenciál by mohly mít zbraně s vyšším stupněm automatizace, které by pomohly setřít rozdíl ve výcviku a zkušenosti mezi západním profesionálním vojákem a povstalcem. Příkladem může být vývoj naváděných kulek do ručních zbraní nebo dalších nástrojů pomáhajících s mířením. Stejné technologie ale pravděpodobně nebudou v dohledné době dostupné povstaleckým skupinám a vzhledem k jejich ceně a problémům s údržbou by pro ně ani nebyly efektivní. 

Válka velmocí 

U obou scénářů výše jsem mohl nabídnout poměrně současný příklad takového scénáře, aby si ho čtenář uměl představit. Zrádnost předpovídání velmocenské války spočívá v tom, že žádný takový konflikt svět od druhé světové války nezažil. A vzhledem k tomu, že skutečný konflikt je nejlepším vodítkem pro odhad budoucnosti, odhad podoby války mezi velmocemi je nejobtížnější. 

Jakkoliv bylo mnoho napsáno o tom, jak by takový konflikt mohl vypuknout nebo probíhat, bylo by pošetilé předpokládat, že se naše predikce nějak zásadně trefí. Příkladem může být nejistá délka války. Podle některých by se jednalo o rychlý, byť intenzivní konflikt, který nebude eskalovat z důvodu jaderné hrozby a omezeného zájmu stran na předmětu konfliktu, který by jen stěží ospravedlnil míru ztrát a škod způsobených dlouhým ozbrojeným konfliktem. Takové uvažování ale v některých ohledech až nebezpečně připomíná uvažování z doby před první světovou válkou. I když žádná ze stran nezačala válku se strategickým cílem, který by ospravedlnil míru škod, jež válka nakonec napáchala, jediné, co by bylo horší než ve válce pokračovat, bylo ji prohrát (linie uvažování, která shodou okolností sedí i na konflikt v Afghánistánu). 

Jakkoliv by dlouhá válka mezi velmocemi nejblíže odpovídala představě konfliktu diktovaného nejmodernějšími systémy, jako jsou hypersonické střely, roje dronů a podobně, takový konflikt by zároveň brzo donutil obě strany sáhnout do skladů pro zastaralou techniku. Kapacita obranného průmyslu nahradit ztráty z boje tou samou nejmodernější municí a technikou jsou totiž velmi omezené – a to nemluvíme o komplexních dodavatelských řetězcích, na kterých výroba sofistikovaných zbraňových systémů závisí a které můžou být cíleně či náhodou v konfliktu přerušeny. 

Obtížně odhadnutelný je i dopad takové války na naše každodenní životy. Nejenže by došlo, zvláště při konfliktu v Asii, k bezprecedentnímu narušení světového obchodu s nepředvídatelnými následky, které by patrně překonaly narušení dodavatelských řetězců během současné pandemie. Konflikt by se také mohl snadno dotknout kritických technologií a infrastruktur, na kterých naše komplexní moderní společnost závisí, aniž by si to často uvědomovala. Konflikt může vést ke ztrátě satelitů významných pro komunikaci i navigaci nebo k poškození optických kabelů propojujících svět internetem. Významně by nás tak ovlivnil i v případě, že bychom se ho vůbec neúčastnili. 

Závěrem: buďme připraveni 

Není překvapivé, že představa války v našem středoevropském prostoru či války světových velmocí uniká naší představivosti, byť pandemie covid-19 je s ní z pohledu narušení našeho každodenního života patrně alespoň srovnatelná. Pro mnohé tudíž takový konflikt představuje pouze chiméru a další zase přejímají obraz diktovaný novinovými titulky a technologickými nadšenci. Faktem zůstává, že se válka nechystá odejít na odpočinek. Mimoto ale – slovy mistra Yody – „vždy v pohybu je budoucnost“. V takové situaci by bylo pošetilé přespříliš spoléhat na jednu konkrétní vizi budoucnosti. 

Co výše prezentovaná budoucnost války znamená pro řadového čtenáře? Že válku není radno podceňovat. Slovy Charlese Tillyho, slavného teoretika vzniku moderního národního státu, „státy vedly válku a válka vytvořila státy“. Měli bychom mít na paměti, že je stejně tak může i přetvořit. Válka mezi velmocemi není zdaleka vyloučená. Nikde není ani garantované, že by ji Západ vyhrál. Dopad takové války na naše životy by byl obrovský. Je proto třeba, abychom byli přiměřeně připraveni na takové možnosti, snad trochu lépe, než jsme byli připraveni na pandemii. Zároveň je ale hrozba války připomínkou, že jiné řešení sporů bude prakticky vždy méně bolestivé jak pro poraženého, tak pro vítěze.