RP uvádí: Bohumil Kvaček
Bohumil Kvaček (* 2010) pochází z Vysočiny, píše a performuje slam poetry. Nejšťastnější je na prknech, která znamenají…
V desátém patře
je to jen válka,
ale zní to jako ohňostroj.
Zatemnění bylo přijato s ohlušujícím potleskem a jásotem přítomných diváků.
V noci prý nepadají kameny.
Aha.
Měl by ses změnit,
abys to byl ty.
Dneska už jsou na to léky.
Nechci jít do sprchy,
abych si nepustil plyn.
Co si budeme namlouvat, mýty jsou
jinde. Štěstí je cukr v kostce
cukru v newsroomu. Něžnému pohlaví se slibuje
ráj oddělené sauny. Usmíváme se.
Marlboroman zemřel na rakovinu, když se chemoterapie
rozšířila jako virus. Somálské děti v letech 1990–1993
neviděly zlatá prasátka. Matky to neslibovaly.
Nemůžu si stěžovat, když
jako v seriálu o reprodukci
není komu vynadat
od plic do plic?
Budoucnost není
jen to, co bylo. Zůstaňte
s námi a sedadla uveďte
do svislé polohy. Masku nasaďte
nejprve sobě. Dýchejte
přirozeně, milujte
své bližní jako sama sebe
až pak.
Minulost nezapomněla,
i když se může zdát, že nakonec
se přivine jen bezpečnostní pás.
The only thing
which can stop the bad guy
with the gun is the good guy
with the gun. Jediná věc,
která dokáže zastavit
dobrého muže s ostrými
v boji s tupým
zlem, je
poctivá
lidská tkáň.
Ty a já, sweetie.
Cesty od doktora a k doktorovi se stýkají v nekonečnu.
Ničit je od slova nic. Nic je od slova co.
Pochopil ocel v sanici,
chirurgický argument, co hradí stát: „Nekecej!“
Všechno, co řeknete, bude použito.
Všechno, co neřeknete, bude použito.
Všechno, co bude použito, se dozvíte
včas. Příznivá konstelace hvězd
nastává denně. Na nic
neříkající otázky všeříkající odpovědi.
Vykřičník umí jediné slovo: „Mlčet!“ Infinitiv.
Dívky v Hongkongu letí
na vysoké bělochy.
Dívky v Kongu a coltan se nekamarádí.
Návštěva nás má doma příliš dlouho.
Někde nemrholí.
Ve sprše cizince neruš, nikdy
nevíš, jestli to není Bůh,
to či ono náboženství ho hledá.
Co nezapomeneme my, zapomenou oni.
Na to ovšem báseň zvysoka (zase autenticky).
Strhni si strup, tu radost ti nikdo vzít nemůže. Ne ten můj.
Článek vyšel v Revue Prostor 105
