Básně

Z prachu 
Kulisy se změnily, už to jen nepřipouštím, ale musím konstatovat. Učím se znovu mluvit: nevyspalý, nepozorný, odezírám ze rtů a zkouším ty své zkroutit do stejného rybího lapání po dechu. Nic jiného to není a nestačí to. Snažím se oživit kámen a beton, dát smysl hemžení lidí, učím se pracovat s tím, co jsem vždy vynechával. Tvořím z pomlček, dvojteček a mezer, stavím z prachu a písku, drolí se to, nedrží to, chybí vlhkost, chybí barva, všechno chybí: stačí, když chybí jedno. 

Výhled
Dokud budu myslet na výhled, budu uvězněný. Dokud na lidi, budu sám. Mech ve spárách mezi dlaždicemi žije. Jakási květina vyrůstá z praskliny v betonu. Víc nic, železné plíce ventilátorů chrčí za celý úřad. Tohle mám z celých dnů: čekání na večery a noci. Je to pravidelné, je toho málo a pořád neznatelně ubývá. Chyť to do dlaně, sevři: je to kaštan, podzim, celý rok: je to plod, příslib, úplněk.  Výhled je poslední stěna. Proměnlivé nebe, vzácný křik či průlet ptáků, nevybílený strop naděje, který občas ztratí beztížný stav a klesá. 

Zaschlé řádky 
Zničehonic jsou pole sklizená. Šťovík zčernal, stříkance totenu levitují mezi nebem a zemí. To dosud ztracené vystupuje do popředí: meze, cesty, ochmýřené bodláčí pro stehlíky a vratiče, které nás budou vítat celý podzim. Jiřičky a vlaštovky paběrkují na strništi nebe a učí se pištět, aby překřičely vítr nad mořem. Srpen je doba nejdelších večerů, půl dne má barvu letní srnčí srsti, soumrak už popelaví a líná vlhkem vzlínajících mlh. Srpen je měsíc rosy, který se vzhlíží v řádcích zapomenutých zaschlých kedlubnů. 

Vesmír 
Je to káď plná vody, která nestihla vyschnout. Na hladině pluje cosi podobné okřehku, ale neživé, asi okvětní lístky stromu, který ještě neznám: dárek k mým třiatřicátým narozeninám. Letos prší hodně, i dnes hřmí celé odpoledne: vesmír má svůj přítok ve shovívavém nebi. A je obydlený, podívej na ten lesk perleti života! Naráží na hladinu a propadá se ke dnu, víří, těká, tančí a pulzuje, zatíná se, smršťuje a znovu rozevírá, chvíli pěst a chvíli srdce, rozevřená dlaň. Vše důležité pro život se skládá jen z několika slov v pohybu, hluboko za odleskem Narcisovy lidské tváře, v obydleném vesmíru nádrže pod okapem. 

Oj 
Zaznamenám pro nás i tenhle kousek noci, štípanec od komára a siluetu mostu rozkročenou nad řekou, upomínku na člověka a strach z něj, který koření někde hluboko, snad ve zvířeti v nás. Zapíšu oči myší a oj z hvězd, která za sebou nebem táhne prázdno mraků. 

Brož na svatební šaty 
Dobývám duši z kamene. Z prvního růžového vápence, který jsem kdy spatřil. Byla v něm už tehdy zakleta brož na tvé svatební šaty? Byl v něm i tenkrát ten kousek, který jsem dnes odlomil, aby tě ozdobil v den, kdy si vyměníme své sliby? Kdybych tomu nevěřil, nikdy bych ho nerozpoltil. Ale už je rozhodnuto a já jsem rychlejší než vítr, nemilosrdnější než déšť, neúprosnější slunce. Dřív, než si ten kámen přitiskneš k srdci, předám mu kus svých rukou. Ze všeho musí ubýt, aby se mohlo stát něco velkého. 

Dobrý den 
Nad mým životem tady rozevře střechatka svá křídla, zatímco ze mě vypadává nestravitelno včerejšího dne. Na práh kadibudky usedne babočka. Dobrý den, zdravím ji, něco napršelo v noci a teď už je zase nebe skoro bez mráčku, tak to má být: počasí nad naším životem je alespoň pro dnešek důležitější než počasí v Evropě, na Blízkém východě nebo v Rusku. Bouřku rozehnala babočka před kadibudkou, koupel v potoce a sedlina kávy mezi zuby. Dobrý den: kamenem z brodu jsem si nabrousil nůž, v ohni opálil čtyři kůly k plotu, nic jsem nenapsal, ale na rukou mám smůlu a mozoly. 

Rajská polévka  
Na všem záleží. Na suchých ponožkách i na příteli, na výhledu a dobrém prameni. Klečím u něj a vidím odplouvající škleb, zvířený kal po neopatrném šlápnutí, za kterým se v tůňce zase vyjasňuje. V mé hlavě se dnes vystřídaly všechny roční doby: vichřice strhala staré listy, povodeň vydrhla řečiště, a co zůstalo, spálil mráz. Všechno je novorozené. Chrostík přelézá placák pískovce, blešivci těkají v proudu, jepice má před sebou celý den. Je čas ohřát rajskou polévku.  

Těžiště
I dnes utěšuje mé oči oblost nových plodů. Zatím jen tóny zelené, kterými občas probleskne zahrocená žluť. Samosprašné květy nepotřebují nic než dotyk větru, aby se v nich zanítilo všechno, čím bude dnešek zítra pokračovat. Tohle tajemství střeží jen lesklá slupka. Ve stínu stvořeném touhou po světle zraje nehybnost: třaskavá směs ohně, hlíny, vzduchu a vody. Má radost je svěží, stále ještě náměsíčně dorůstá a vím, že i tma po ní bude dužinou plnou semen připravených k výbuchu. 

Přítomnost 
Zíráme do plamenů. Suché větvičky a zjizvená kůra splnily úlohu při podpalu. Věky střádaná síla opouští zdřevnatělá těla. Naráz prchá vše zapomenuté i to, co jsme toužili zapomenout. Nashromážděné vzpomínky tančí před očima, pukají suky bolestí. Minulost otců a matek míjí v závojích bílého popela. Báje z dob předešlých generací mizí bez dýmu. Naše trouchnivé radosti jsou ještě mokré. Trnité mládí vlámané do letokruhů jiskří a hasne pod hvězdami, v lískových oříšcích vybuchuje prázdnem dávných křivd. Hladové roky září jasněji než ty tučné. Nakonec zbývá jen záře, oslňující oči číhající ve tmě všeho, co ještě přijde. 

Po proudu prázdno  
Potok začíná živnou půdou ticha. Až z ní se vynoří pramen. Dere se na světlo z hlubin: donekonečna opakované slovo, myšlenka po celá staletí čištěná rukama žíznivých. Letos se ale její volání krajinou neozývá. Pramen zůstává nevyslovený v kořenech jazyka, odkud je slyšet jen zvířecí chrčení. Mnohem dál po prázdnu, které ještě loni vymílal proud, pak hladové kameny předků zjevují svá zapomenutá poselství. Spatříš-li mne, plač.  

Uvnitř mapy  
Kráčíme polem. Zašlapáváme do hlíny lístky ozimu, obry, kteří ze svých ramen shodili hroudy prvního nebe. Skládáme mapu, krokujeme vzdálenosti od věčného k pomíjivému a zase zpátky. Třicet stop za podmáčeným místem klíčí zapomenutá řepka. Překročíme otisky v jílu: tudy šel rudl prasat, sem chodí srnčí na žaludy. A tady jsem našel první vltavín. Znovu se vracíme, v mapě přibývá známých míst i prázdna mezi nimi, ale prostor kolem se zmenšuje. Zoraná zem vydává své svědectví: písčité usazeniny, lámanku popela, zrezivělé okuje, kusy hliněných nádob. Pavučinky v prohlubních stříbrné rosou, osikové listí, rozteklé šlápoty po galoších. Hranice, které je oddělují, jsou tenké. A když už se smráká, jsou naše oči plné kamení. 

Zmizet 
Okolo chladnoucí vody v dřezu se usazuje mastnota. Lovím z ní talíře, hrnky a vařečky ulepené její glazurou, která odolává proudu. Ve špinavé vodě hmatám vidličky, nože a drtič česneku, ucpaný mokvajícími zbytky stroužků. Prstem zvířím kal na sítku, odřezek žampionu tančí s kusem cibule tango v hvězdném prachu lógru z ranní kávy. Když pomyje konečně odkapou, svíjí se v sítku ještě úhoří monté rozvařených špaget a mých vlastních vlasů, marně se soukající do ucpaných děr. S odporem vyklepu do koše všechny ty pomíchané zbytky jídla a sebe, utřu dřez a kuchyňskou desku a prázdný kávovar odsunu na prázdnou plotnu. Právě jen prázdno zbývá, znovu jsem po sobě zahladil stopy celého dneška. 

Po dlouhém mlčení 
Ještě je tma. Křesání hmyzu vystřídalo seškrabávání námrazy z oken aut a ozvěny kroků zlomených v zamrzlých kalužích, zledovatělých závějích, kočičích hlavách. Je příliš brzy, ulice tepe podpatky a kuřáckým chrchláním studených motorů.  Nemám to rád, začínat den bez ohledu na světlo. Znovu se ocitám mimo rytmus. Ulicí se nese pach jídelny, vůně, která nepatří k ničemu a stejně mi něco nevýslovně připomíná. Dušená játra, mléčná polévka nebo pomazánka z droždí? Nic z toho jsem nikdy nejedl. Ale pokaždé je to návrat, který se může neustále opakovat, aniž by ztratil cokoli ze své úplnosti.   

Strašák 
Tak dlouho pršelo, až hlava přetekla a bílá lebka je znovu jen kýblem od barvy. Rozpadlý svetr a sláma svalů pod ním zmizely v útrobách myších hnízd. Plaňky opadaly z hřebů, myšlenka na vyčlenění prostoru zpuchřela s celým plotem. Zbytky strašáka proměnil život k obrazu svému: z bidla páteře rentgenují zem pod sebou oči káněte. 

Mezihvězdné prázdno 
Mezi hvězdami jiskří tma. Průzračná hloubka, která končí až dnem svítání. Tak čirá, že nebe je jedno velké souhvězdí a Orel se mění v Labuť bez mrknutí oka. Může to být i opačně, ale já se teď dívám odtud. Zárodek měsíce pulzuje jen v mých spáncích. Lipno se od svých břehů sbíhá do klikatice utopené Vltavy. Mělčiny rychle zasychají, racci nocují na pařezech omotaných rybářskými vlasci. Hladinou se prořezávají zuby němého jezu a přímky tarasů, dělících ztracený svět.  Časy se mění a jen to dávno ztracené jim odolává. Zase je sucho. Ani voda už se nezavírá nad tím, co měla navždy skrýt. 

Po zvuku 
Člověka tady jen tak nezaslechneš, celé dny jdeme sami: tráva se vlní, jako by šel někdo před námi, jablka lákají k utržení, ale pořád nikde nikdo: něco mi říká, že jsme tu pozdě. Hluboko v horách je ticho a všechno má svůj hlas. Na podmáčených a nekosených lukách, ztracených v bezčasí, ve dne v noci udává rytmus křesání cvrčků a koníků. Dny končí, jen co se vítr rozezpívá o lesy, třeba i o polednách. Na hranici tří států mluví i voda různými jazyky a rozbíhá se do mnoha směrů, ale nakonec se spojí, utichne a vede nás zpátky do nížin, k lidem.

Tady
Ve tmě jsme došli až sem, ale kde to je, uvidíme až ráno. Jsme tady, tady někde, chvění plamenů vymezuje hranice, které mizí stejně rychle, jako se objevují. Očím se nedá věřit: nehybné se teď hýbe, bílé je černé, černé bílé, stíny mohou být lidmi, lidé zvířaty a zvířata duchy předků. Rozmlouvám s nimi, snažím se je upokojit, prosím o nocleh nadosah rozvalin. Rozsvícená okna v dálce jsou hned celé domy, ale co jsou zač okna zhasnutá? Uvidíme až ráno. Usínáme v zurčení potůčku, který s rozedněním ztichne. Jsme tady, teď možná opravdu teď.