Böhmisches Präludium, op. 1946

Říkávalo se mu západočeský Betlém, ale dnes už si na nepoužívané biblické přízvisko vzpomene leda stařičký farář. Shluk domů vybudovaných v příkrém svahu nad řekou a obehnaných středověkými hradbami přitom stále připomíná kompozici lidových řezbářů, v jejímž středu stojí rozložitý kostel zrovna jako onen posvátný chlév.

 V dobách, kdy se část kléru zasnoubila s branibory a kdy město na čas znovu přijalo své německé jméno, zdobily chrámový portál vedle girland chvojí i tři zlámané kříže. Tak o tom vypráví stará fotografie. Mies bylo ostatně centrem celého zemského kraje a zdejší barokní kostel Všech svatých platil za jeho hlavní svatostánek. 

Barbara W. (jedna z těch, kteří byli později vykázáni) prožila dětství na zámku ve vsi Schweißing, sotva deset kilometrů od města, a vzpomínala, že když kraj v dubnu 1939 slavil führerovy padesátiny, neznělo při bohoslužbě pod klenbou tamního kostela jen slavnostní Te Deum, ale také německá hymna a Horst-Wessel-Lied. Nová víra se pilně vpíjela do té staré, tak jako se přičiněním kozla z Babelsbergu už stačila vpít do myslí většiny zdejších obyvatel. 

Při oslavách Hitlerových kulatin totiž Landkreis Mies spolu s celou Sudetskou župou existoval sotva pár měsíců, a přece už když se na podzim předchozího roku konala v západočeském Betlémě oslavná paráda Ein Volk, ein Reich, zaplnily vztyčené pravice celé zdejší náměstí. Hákové kříže na rudých plachtách tehdy dekorovaly mariánský sloup. I o tom umí staré fotografie promluvit.

Údiv yankeeů, kteří po překročení obnovované státní hranice nechápali, proč zamlklá země nevítá vlastní osvoboditele, může budit leda shovívavý úsměv. Hvězdy a pruhy přece vlály nad tou částí republiky, která sedm let věřila, že tvoří věčnou říši, a nezvěstovaly vítězství; zpravovaly o porážce. A ta se, jak se záhy vyjevilo, neměla týkat pouze oddaných vyznavačů braniborství. 

Stovky let žilo v Mies s velkou převahou německé obyvatelstvo, a když se k nově ustavené správě tvořené výlučně Čechy pokusil připojit i německý sociální demokrat Franz S., neuspěl. Někdejší senátor československého parlamentu, kterého nacisté po záboru města zbili kvůli jeho politickému přesvědčení, dostal výprask znovu. Tentokrát emocionální. 

„V národním výboru mohou býti pouze Slované.“

*
Sudetenland se všemi svými kraji formálně zanikl v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Válečné trauma a česká skepse k možnostem dalšího soužití ve stejné době proměnily německý původ v cejch a posléze i v cestovní pas. Na pojmenování děje, k němuž mělo v dalších měsících dojít, se oba národy neshodnou dodnes. 

Čeština: Odsun.
Němčina: Vyhnání. 
Autor: Vykázání.

Jen v rámci takzvaného organizovaného odsunu (a nikoliv divokého pokvětnového vysidlování) opustily území československého státu více než dva milióny Němců. Národnostně vyčištěné republice po sobě zanechaly prázdné byty, prázdné domy, prázdné usedlosti, prázdné kostely, prázdné městské čtvrti i celé prázdné obce. A třebaže prázdno asociuje obraz prostory, kde se nenachází nic, v případě odchodu německého obyvatelstva je taková vazba klamná – a to nikoliv proto, že uvolněné místo záhy obsadili dosídlenci ze Slovenska, Rumunska, Volyně nebo českého a moravského vnitrozemí. 

Prázdnota vytvořená rázným, spěšným a až na výjimky plošným vykázáním Němců ze státu, jenž přitom patřil i jim (jakkoliv o něj část z nich nestála a pokusila se ho rozbít), se totiž ukázala tak nepřirozená a bezútěšná, že samu sebe různými způsoby zpředmětňovala a místy zpředmětňuje dodnes. Její existence se zhmotnila v elementu markantní absence. Sudetenland včetně zemského kraje Mies tak sice mohl reálně zaniknout spolu s velkoněmeckým snem, shořel ale jenom jako správní jednotka v troskách třetí říše. V řadě dalších ohledů nezanikl nikdy. 

Uplynulo už třiasedmdesát let a nad vchodovými dveřmi jednoho z domů v někdejší Kirchengasse stále zůstává nahrubo osekaný reliéf hákového kříže. 

*
Čím byl Praze blíž, tím razantnější byla jeho rétorika. V Londýně ještě dával potrestání Němců do přímé souvislosti s ideologií, která spálila střední Evropu. Když ale 15. května 1945 vystoupil v Brně, ideologii nechal ležet opodál, vystačil si s abstrakcí a prohlásil: „Německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“ A už jenom čtyři dny stačily k tomu, aby upustil i od abstrakce a na Staroměstském náměstí vyzval k bezvýhradnému zničení národa jako celku: „Bude třeba vylikvidovat nekompromisně všechny Němce.“

Pohled Edvarda Beneše podvázaný válečnou zkušeností nebyl ojedinělý (novinář Ivan Herben, vězeň Sachsenhausenu, v téže době psal, že „není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší“ a vojenské pokyny ze začátku června pětačtyřicet velely: „Nepřestaň nenávidět Němce.“), byl to ale pohled totum pro parte, jejž mlha bolesti, zloby a msty zbavila možnosti zaostřit a který hodlal za politické kroky a kriminální činy jednotlivců trestat celé pokolení a ofrankovat ho kolektivní vinou jako balík chystaný k expedici.

„Je nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek,“ napsal přitom filosof Karl Jaspers jen několik měsíců po Benešově projevu, když už z českých zemí na západ migrovaly statisíce německých ranců. „Není národního charakteru,“ pokračoval, „existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu. Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce.“

Československo se rozhodlo opačně… a při pohledu zpět o nás tato volba prozrazuje mnohem víc, než jsme si dnes sami schopni uvědomit.
 
*
Prázdnotu zpředmětní i šprým. 

Západní straně někdejšího Ringplatzu dominuje rozložitá renesanční radnice s mohutnou barokní bání a třemi do krajky vyvedenými štíty. Když se na její fasádě v roce 2015 objevila trojjazyčná tabulka s nápisem „Německá kulturní památka“, vzbudil případ takovou pozornost, že se mu věnoval i deník v okresním městě Tachau. Jeho šéfredaktor Jiří K. označil krok neznámého recesisty za paskvil, pěkně ubohý žert, provokaci a blbý předsudek.

Po vykázání Němců řídil dosidlování zpustlého pohraničí ministr s rudou knížkou, a i díky tomu komunisté v prvních poválečných volbách získali v oblastech Mies a Tachau sedmdesát procent hlasů – nejvíc v republice. Když později celý kraj prohlásili za pevnou hráz socialismu a míru, připevnili na radniční kupoli pěticípou hvězdu. Spasskou věž dnes už sice báň neimituje, rudá hvězda ale nad městem visí dál. Komunisté si totiž v okrese až do současnosti připisují celostátně nejlepší volební zisky a jeden z jejich poslanců toto specifikum vysvětluje vcelku lakonicky: „Voliči mají obavy, že přijde Němec a všechny si je koupí.“ 

S takovou optikou může působit varovně i radniční cedulka.

*
Žijeme v násobném mentálním falzu. Na první před nedávnem upozornil Martin Šmok a týkalo se našeho přemýšlení o židovském osudu za druhé světové války. Podle historika totiž Češi zůstávají až dosud ukotveni v myšlení norimberských zákonů, když nad holocaustem neuvažují jako nad tragédií, která se stala „nám“, ale nad něčím, co postihlo „je“. 

Ta souvislost se může zprvu jevit jako nevkusná, ale velice obdobné mentální falzum se týká i tuzemských Němců; zatímco u židovského obyvatelstva přebíráme rétoriku z Norimberku, u toho německého se stejným paradoxem sedláme termín, který do veřejného prostoru vmetl německý nacionalista a rodák z města Zwittau Franz Jesser jenom proto, aby akcentoval svár a rozdíly mezi dvěma národy pod střechou jedné země.  

Třebaže německé obyvatelstvo před svým vykázáním skutečně nejpočetněji obývalo příhraniční území od Egeru přes Aussig a Reichenberg až k Troppau, od Böhmerwaldu k toku řeky Thaya, žilo také v Praze. A v Olomouci. A v Brně a v Jihlavě a v Českých Budějovicích a ve Svitavách a Vyškově. Je zřejmé, že v těchto případech už nemůže být o Sudetech (ve smyslu pohraničních hor, jak o nich psal už antický zeměpisec Ptolemaios), a tedy ani o sudetských Němcích řeč – a přesto je. 

Za pomoci termínu „německé jazykové ostrovy“, výrazu obklopeného vodním i českým živlem a slova nesoucího obraz izolované krajinné anomálie, většinově setrváváme u plošného označení sudetští Němci pro veškeré německé obyvatelstvo českých zemí, abychom se mohli pohodlně vyvinit (a abychom nemuseli použít správnější, ale zřejmě stále ještě neúnosný přívlastek).

Vždyť co jsou zeměpisné Sudety? Pomezní pás území u hranic se Slezskem a Saskem, dost hornatý na to, aby se Němcům jako těm, co do našich krajů podle legendy sešli z kopců, dalo hanlivě přezdívat skopčáci, a dost úzký k tomu, aby výčitky z vykázání příliš netížily, když to měli po válce „heim ins Reich“ vlastně jen přes ten slovotvorný kopec.

Ono heim ovšem nebylo tam. Bylo tady. Stejně tak neplatí oni, ale my – nebyli to sudetští Němci, byli to čeští Němci (čeští, moravští, slezští a slovenští, chcete-li), byli to… naši Němci.

Když totiž Jaspers přemítá nad trestem, který na jeho národ padl, upozorňuje, že o kriminální i politické vině rozhodují soudy a tribunály, ale že o vině morální nemůže rozhodnout nikdo jiný než člověk sám, protože ji nelze vynutit. Přípustná je jen jedna jediná výjimka: „Nikdo nemůže morálně soudit druhého, ledaže by ho soudil ve vnitřní spjatosti, jako by to byl on sám.“ Právě soud vnitřní spjatosti u nás ovšem proběhl – a právě takový soud proměnil původ v cestovní pas. 

Češi a Slováci dobře věděli, že lidé, pro které vnitro vypravuje vlakové soupravy, nejsou cizinci, ale rodáci. Bylo by žádoucí, abychom si to uvědomovali i dnes. Upustit od sudetské paušalizace a nasytit společenské vědomí spojením čeští Němci znamená první krok k defalzifikaci vlastní historie, třebaže se při zpětném pohledu bude náhle jevit jako mnohem bolestnější. Se ztrátou konfliktu „my versus oni“ a s přijetím jednoho státního my se totiž nutně dostaví i bolavé uvědomění, co všechno jsme na sobě byli jako spoluobčané schopni navzájem spáchat. 

*
Na půli cesty do vesničky Wrbitz, zhruba šest kilometrů za městem, stojí bývalá německá hájovna, ve které Vlasta Ř. prožila pětadvacet let svého života. Příbuzní vzpomínali, že – ač etnická Češka – přeslazené pití častovala slovem cíc (süß), náušnice nenazvala jinak než oryngle (Ohringen), a když se její vnučka přiblížila k rozpálené plotně, varovala ji syčivým slovem hajs (heiß). 

Vlastin manžel byl za války nuceně nasazený v Říši. Když ho posílala do chléva vylikvidovat přemnožené potkany, mluvila o nich jako o němkyních. 

*
V poválečných měsících začal v obnovené republice vycházet satirický týdeník Dikobraz a jedna z jeho tehdejších karikatur zobrazovala branibory nastupující do dvojice trójských koňů. První trójský kůň měl tvář Mozarta. Ten druhý Beethovena. Vykázání Němců totiž nebylo pouze fyzické a nemělo se týkat jenom českých zemí. „Národní očista“, jak se vysídlení statisíců přezdívalo, měla prostoupit i myslí českého člověka… a do značné míry se jí to podařilo. 

Když šedesát let od konce války proběhla lidová anketa „Největší Čech“, ve které televizní publikum několik týdnů rozhodovalo o nejvýznamnější osobnosti „naší historie i současnosti“, objevili se první čeští Němci až na čtyři- a pětapadesátém místě. Gregora Mendela a Franze Kafku v tuzemských preferencích předstihl například těšínský písničkář, fotbalista působící v italských klubech nebo rockový zpěvák s fašistickou minulostí. Kromě zakladatele genetiky a světoznámého pražského spisovatele se pak na stohlavém seznamu objevil už jenom autor psychoanalytické metody Sigmund Freud. V pořadí třetí od konce.

Když se tatáž anketa uskutečnila v Německu, přinesla poměrně odlišné vyznění. Už na sedmatřicáté pozici skončil Oskar Schindler – rodák z moravského Zwittau – a v žebříčku se vedle něj a Freuda (původem z moravského Freibergu) objevil také konstruktér Ferdinand Porsche, který přišel na svět v severočeském Maffersdorfu. Na zakladatele legendární automobilové značky ani na krakovského továrníka si ovšem tuzemská veřejnost nevzpomněla… a stejně tak pominula i klasika moderní architektury Adolfa Loose (Brno), autora Čarodějova učně Otfrieda Preußlera (Reichenberg) nebo skladatele Gustava Mahlera (Kalischt). 

Němci totiž nebyli vysídleni jen z českého území; v případě slavných rodáků šlo i o vysídlení kulturní, které v důsledku znamenalo i vysídlení z kolektivní paměti většiny českého obyvatelstva. 

Mají-li se do ní nyní vrátit – a nasvědčovala by tomu například snaha o popularizaci odkazu architekta, jenž označil ornament za zločin a svou stavbou naproti Hofburgu popudil císaře natolik, že nechával zatahovat závěsy –, navracejí se nejen po vynucené půlstoleté odmlce, ale také ve zcela novém společenském kontextu. Nacionalistické tendence, s nimiž se stále větším gustem obcuje střední Evropa (a nejen ta), totiž vytvářejí prostředí, které národnostní pestrosti nepřeje, a rodáci z řad českých Němců přitom nic neztělesňují víc. Situace je pak o to paradoxnější, že za tuzemským národoveckým třeštěním stojí právě německá absence. 

*
Za jiných okolností by v čele nejvýznamnějších městských rodáků stál ministerský předseda, který řídil vládu na sklonku dvacátých let, třebaže pouhých pět měsíců. Křestním jménem by se ale nesměl jmenovat Ernst, příjmením Streeruwitz a jeho kabinet by musel zasedat v Praze, a nikoliv ve Vídni. 

Meziválečného rakouského kancléře proto dnes ve městě Mies připomíná jen jméno na zanedbané rodové hrobce u západní zdi kostela – jméno vytesané s předstihem, protože chtěl spočinout vedle své ženy. Zemřel ale až v roce 1952 v Rakousku a Christine zůstala na českém hřbitově sama. 

Kvůli neuhrazenému nájmu je hrobka rytířů von Streeruwitz v současnosti určená k likvidaci. 

*
Terasa před průčelím Národního muzea se 28. října 1946 proměnila v improvizovanou řečnickou tribunu a Edvard Beneš mohl ve svém projevu k zaplněnému Václavskému náměstí prohlásit: „Dnes je mimořádně vážná příležitost, abychom zdůraznili dovršení svého národního osvobození. Z republiky právě odcházejí poslední vlaky s bývalými německými obyvateli tohoto státu.“

Nejednalo se o náhodná slova v náhodný čas, neboť prezident oznamoval završení odsunu v rámci oslav osmadvacátého výročí vzniku Československa. Současně šlo ale o oslavy klamné, protože se radovaly z republiky, která ve své původní předválečné podobě už řadu měsíců neexistovala. Holokaust ji připravil o většinu židovského obyvatelstva i české Romy, se sovětským převzetím Podkarpatské Rusi se vzdala Rusínů a především vysídlila svou nejpočetnější minoritu: české Němce. Československo bylo v říjnu šestačtyřicet už jiným Československem, a jak v souvislosti s uplatněním kolektivní viny poznamenal kritik Václav Černý, popřeli jsme „sami sebe, svou minulost, svoje křesťanské a humanisticko-demokratické tradice, zapřeli první republiku i Masaryka“. 

Převažující názor ovšem stál na odlišných pozicích. Vykázání Němců „heim ins Reich“ mělo zemi posílit, protože se zbavila nedůvěryhodného prvku, který se ji pokusil rozbít už v době vzniku (vyhlášením čtyř samostatných sudetských provincií), a třebaže se německé politické strany běžně podílely na prvorepublikových vládách, tentýž scénář se kvůli radikalizaci spuštěné hospodářskou krizí zopakoval i o dvacet let později. Benešovými slovy, republiku bylo potřeba odgermanizovat. 

Teprve odstup sedmi dekád umožňuje obezřetně prohlásit, že kroky, které se bezprostředně po válce mohly jevit jako nezbytné a jediné možné (vysídlení Němců navíc nevzešlo z českých, ale z britských hlav – však se také týkalo celé středovýchodní Evropy), nesly ve svém jádru patologické rysy a republiku trvale zjizvily. 

Proměna českého pohraničí, jehož život kromě dramatické demografické změny na čtyřicet let poznamenala i přítomnost železné opony (na bavorském a rakouském pomezí) a nesentimentální krajinné zásahy kvůli povrchové těžbě uhlí (v severočeských regionech), sice odstranila „problém německých Sudet“, periferní charakter regionu ale ještě umocnila. Vykázáním tradičních a do kraje vrostlých sociálních struktur schopných existovat an sich jsme ze Sudet vytvořili neautonomní oblast, která se bez zásahů z centra stále propisuje do map v podobě nižšího vzdělání, vyšší nezaměstnanosti a zadlužením i dlouhodobým úbytkem obyvatel. Němci v Sudetech žít nesměli, ale mnozí Češi zde žít nechtějí. Prázdnota se zpředmětňuje i vyprazdňováním. 

Vykázání rodáků mělo ovšem ještě jeden dopad, který už se netýká výlučně pomezních regionů. Třebaže Československo při procesu vysídlování uplatňovalo jako národní kritérium řeč, a nikoliv zemi, kterou etnikum obývá, s vyhoštěním českých Němců se přece jen zmenšilo – jakkoliv hranice zůstaly formálně zachovány. Připravilo se totiž o pozitivní dopady, které mírové střetávání odlišných elementů přináší. 

Národnostním vyčištěním jsme se zřekli jiných perspektiv a alternativních hlasů a kulturním vykázáním německého živlu navíc omezili vlastní sílu. Dobrovolně, a zcela logicky, se země stala slabší, provinčnější a menší, protože ji obýval už jen český a slovenský národ. Právě v tomto zmenšování, daném jak válečnými etnickými čistkami, tak vykázáním německých sousedů, můžeme vystopovat kořeny české ustrašenosti a nedůvěry k okolnímu světu, které se nyní projevují papírovým vlastenčením a přepjatým mácháním palcáty vůči všemu, co se nejeví jako dostatečně české. 

Nikoliv výstavbou plotů s ostnatými dráty, ale vytvořením mentální železné opony, která někdejší spoluobčany degradovala na zástupce ne-národa a později jen na cizí sousedy, jsme si pak vybrali cestu dobrovolného zvýchodnění – a neopustili jsme ji ani poté, co reálná železná opona přestala existovat. Tuto mentální zeď můžeme rozrušit teprve sebesmířením.. Můžeme ji rozbít teprve přijetím vykázaných Němců za své, za plnohodnotnou součást naší minulosti, a současně uznáním pozitivního vlivu německé  kultury, která se sice může i nyní jevit jako nebezpečně veliká, ale oproti minulosti už dávno neřinčí braniborskou zbrojí.
 
*
Cesta autem ze západočeského Betléma do Hollezriebu zabere sotva čtvrt hodiny. Ve třicátých letech zde žily více než tři stovky Němců a sedm Čechů, dnes je počet zdejších obyvatel poloviční a německy ve vsi promlouvají leda stěny dosídlených domů.

Jedním z nich je i fara při zchátralém kostele svatého Mikuláše, které už bezmála dvacet let navrací život středoškolský učitel a katolický jáhen Robert F. Po léta zpustlá stavba se jeho přičiněním dočkala nové mansardové střechy i opravy stropních štuků, rok co rok hostí drobný festival, stejně jako duchovní setkávání a sám jáhen život své rodiny v někdejších Sudetech označuje za život „komunity Noe“; ostatně, i on zachraňuje před zkázou to, co by jinak zmizelo. 

„Když krajinu opustí lidé, kteří v ní po staletí žili, zůstane v ní tato ztráta ležet,“ řekl v souvislosti s vykázáním českých Němců jednoho letního večera, když už se slunce nad Landkreisem Mies sklánělo k západu. A zatímco pronášel tu prostou větu, sudetská ztráta neležela, ale čněla přímo za jeho zády. Jako zpřítomnělá prázdnota se do červencového smrákání tyčila kostelní věž, oprýskaná a obnažená až na zdivo. 

…et dimitte nobis debita nostra,
sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.