Camila Sosa Villada a její Potvory

Debut argentinské herečky a spisovatelky udělal do hispanofonního literárního světa díru. Díky románu Las Malas o skupině trans žen a jejich často životně nebezpečné společenské situaci se roku 2019 z relativně neznámé divadelnice stala prakticky přes noc etablovaná prozaička. Díky silné tradici španělsko-českého překladatelství si může české čtenářstvo toto dílo přečíst v překladu Anny Štádlerové pod názvem Potvory.

Vzpomínky

Camila Sosa Villada se v nultých letech živila jako prostitutka v parku Sarmiento v argentinské Córdobě. Částečnou sociální tranzicí (kdy přes den žila jako muž a v noci jezdila do přespolních barů, kde mohla být, kým je) už procházela několik let na maloměstě, kde vyrostla. Do provinční metropole přišla studovat a zejména – nebydlet s rodiči. Partička žen v Córdobě, postupně přetavená v náhradní rodinu, ji podržela, podpořila a v mnohém zachránila. V emotivním vystoupení na TEDx v roce 2014 Sosa Villada přiznává, že jí kniha mimo jiné umožnila vyrovnat se s pocitem provinění a navždy uchovat vzpomínku na sestry, které po svém odchodu z parku už nikdy nevyhledala.

Štempl „založeno na skutečných událostech“ sice Camilinu vyprávění dodává určitý „street cred“, zredukovat Potvory na „zpověď trans prostitutky“ by však byla chyba. Příběhy a osudy jednotlivých žen vzájemně spojuje dům Tety Encarny, stoosmasedmdesátileté postavě podobné matkám („mothers“) z domů soupeřících v dragu v newyorských ballroomech, a také příběhová linka nálezu odloženého kojence v první kapitole knihy a jeho následné piplavé výchovy navzdory všem překážkám. 

Narativní pohled v románu plynule přelétává, podobně jako v Úlu Camila Josého Cely, od člověka k člověku, od příběhu k příběhu, od neštěstí k neštěstí. Ovšem na rozdíl od Celova vypravěče, který je v er formě, se vypravěčka Camila pravidelně navrací do sebe a na postavách jí osobně záleží. 

Bolest

Kniha širokou paletou postav uniká stereotypizaci, ačkoli je skupinka z parku vesměs homogenně složená z hetero trans žen. Na touhu po intimitě a validaci od heterosexuálních mužů klade Sosa Villada obecně ve své tvorbě velký důraz a jediná žena, která v její knize vstoupí do lesbického vztahu, se setká sice s podporou, ale taktéž velkým údivem. Holky prostě svedl dohromady společný život mimo jakákoli privilegia.

Postavy fungují v bolestně uzavřeném ekosystému parku a domu Tety Encarny. Popis světa mimo ně se omezuje na podezřívavé pohledy kolemjdoucích, přezíravý postoj sousedů, násilnosti policajtů a zákazníků… Tu a tam zaznamenáme projev lidskosti: skutečnou lásku jednoho muže k Tetě Encarně a pláč sousedů nad jejím tragickým koncem. Svět „uvnitř“ tvoří vzájemná ochrana a podpora, špičkování i hádky a nepředstavitelně pravděpodobná smrt. Prostorem obchází konzistentně děsivé strašidlo policie a její razie na prostitutky, které často končí násilím v celách na záchytce, jako svědectví i jako připomínka toho, co se stane, když se jako společnost smíříme s úplným vyloučením jakékoli menšiny.

Jakkoli se Sosa Villada nevyhýbá otevřeným popisům útlaku a zneužívání, jež zažívají všechny její kamarádky, nedělá z nich ani ze sebe politováníhodné jednorozměrné postavy v senzacechtivém torture pornu, pro něž je vlastní identita rozsudkem k životu v permanentním bezútěšném marasmu sebenenávisti, i kdyby k tomu vybízely všechny jejich životní okolnosti. Potvory se brání, mají smysl pro humor, zájmy a nesexuální mezilidské vztahy, přežívají, jak můžou, a dělají, co musí. Jejich popis tvoří snad nejkrásnější pasáže knihy; když Camila vypráví, jaké její kamarádky jsou, jak vypadají a co mají za sebou, dýchá z textu naprosto upřímná láska a lidskost, vnímáme skutečné lidi za postavami. Neštěstí kterékoli z nich tak nepůsobí jen jako chladná sociologická etuda o depresivním životě v trans těle, ale je to rána na solar. 

Tělo

„Jestli chce někdo porozumět naší vlasti, za kterou jsme přísahali zemřít, kdykoliv jsme na školních dvorech zpívali hymnu, vlasti, která si ve válkách brala životy mladých kluků, vlasti, která pohřbívala lidi v koncentrácích, jestli si chce někdo tuhle sračku pořádně prostudovat, měl by si prohlédnout tělo tety Encarny. I tohle jsme jako stát: neutuchající násilí na tělech transek. Stopa zanechaná na vybraných tělech, nespravedlivá, nesmyslná, zbytečná stopa nenávisti.“ (Str. 26)

Tělo je pro Sosu Villadu obrovským tématem jak v románu Potvory, tak v její pozdější povídkové sbírce Soy una tonta por quererte (Jsem hloupá, protože tě miluju). Od deformací způsobených migrujícími silikonovými implantáty přes modřiny po kopancích od cizích mužů až po dívku, která se v domě Tety Encarny změní v ptáka. Zcela realistické popisy znetvoření, zásahů do těl, ubližování, násilí a proměn se střídají s transformací „magickou“, se spirituální změnou k lepšímu i horšímu, s úplným potlačením sebe sama a s proměnou v němé zvíře pod vlivem ostrakizace společnosti. Sosa Villada využívá „nadpřirozené“ prvky tam, kde dávají smysl. Netvoří tak „pouze“ zábavný kořenící doplněk v jinak čistě realistické fikci, ale funkční narativní nástroj, který přibližuje neuchopitelné. Tak jako Juan Rulfo v pre-magicko-realistickém Pedru Páramovi vytvořil pavučinu mluvících mrtvol, jejichž upřímné promluvy ve chvíli, kdy už všechny pokojně leží v hrobě, vcucnou do měsíční krajiny revolucí vydrancovaného Mexika nejenom protagonistu příběhu, ale kohokoli, kdo si ho přečte, i příběh prostitutek z parku Sarmiento obestírá opar neustálého přetváření reality v a priori nepřátelském světě.

Úspěch Camily Sosy Villady otevírá minimálně v latinskoamerickém kontextu prostor pro jiný typ trans příběhů (tj. jiný než s cílem umožnit cis lidem pochopit, co znamená být trans, který podle některých názorů odstartovala Imogen Binnie svým románem Nevada). Potvory jsou především intenzivně lidská, dobře napsaná kniha s bohatým fikčním světem, která inteligentně navazuje na latinskoamerickou literární tradici a nabízí zase trochu jiný pohled nejen na transnost, ale i na fikci a vyprávění vůbec.

Camila Sosa Villada: Potvory.
Argo, 2024.
Přeložila: Anna Štádlerová.