Jazyk a environmentální politika – v síti přítomného času nevyhnutelně leží věci nejstarší

„V roce zimy našeho vypravování udeřily v prosinci mrazy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo. Za takových dní je věru lépe hřadovat někde u ohně a vzpomínat příběhů ze starých časů. Bláznivin se rozsévá nazdařbůh... Proč jim však naslouchat? Je v tom zatajen nějaký smysl? Proč byly napsány? Zbůhdarma? Namátkou? Z potřeby básně. Z rozkazu bloudící ozvěny a proto, že i věci nejstarší leží v síti přítomného času...“

To jsou první věty Vančurovy Markéty Lazarové, k nimž se odvolávám, když chci argumentovat pro to, že myslíme i jednáme skrze jazyk a texty a že způsob, jímž se nevyhnutelně vztahujeme ke světu a k sobě navzájem, je z podstaty textový. Žijeme mezi texty a žijeme texty, žijeme v jejich materialitě. To texty a jejich soubory jsou totiž onou „sítí“, „bloudící ozvěnou“, „věcmi nejstaršími“, a nakonec i „přítomným časem“.

Mezi centrální podmínky textovosti, tedy toho, abychom nějaký shluk slov mohli akceptovat coby text, se ostatně počítá nejen jeho informativnost nebo formální spojitost, ale také situovanost a intertextovost, tj. jeho vazba ke kontextu a jeho vztah k předešlým textům. Může to znít triviálně, ba intuitivně, ale význam textu není nesen jen jeho vnitřním ustrojením, ale především tím, že se svým vyřčením nebo publikací stává součástí dlouhých a širokých řad svých pretextů, textů, které mu předcházely. Pikantní přitom je nejen to, že řad, do nichž text vstupuje, bývá takřka bez výjimky více, ale především to, že jejich ustrojení je v čase a prostoru proměnlivé. Lze tedy říct, že každé rozumění textu je nutně závislé na diachronii a každá reprezentace přítomnosti vyplývá z jejích dějin. Význam textů tkví v historii jazyka a podstatou jazyka, který se uskutečňuje jen prostřednictvím textů, je neustálý boj o významy, které však zároveň spočívají jen a jen v replikaci.

Tak například význam slova uprchlík netkví v utvořenosti (‚kdo je uprchlý‘), ale v historii jeho užívaní: zatímco před rokem 2015 slovo uprchlík podle materiálu Českého národního korpusu nejtypičtěji rozvíjela přídavná jména odkazující k místu původu (syrský, palestinský či severokorejský), k roku 2020 dominují substantiva kvóta, přijímání či metaforický příliv. Význam slova se proměnil už jen tím, že se jeho částečným synonymem stal migrant, často doplněný přídavným jménem nelegální. Samo pojmenování vázané k jevu, jejž bylo nevyhnutelné textově uchopovat, se stalo nositelem významu, který byl (a dosud je) pro ty, kteří představě „přílivu nelegálních migrantů“ čelili, jednoznačně nevýhodný. Proměna významu přitom vyplynula z – byť nedlouhé – historie jazyka, z textové praxe. Jako by jediným možným přístupem, který lidem, jež unikají před válkami, dopady klimatické krize či před neudržitelnými podmínkami způsobenými globálním kapitalizmem, neublíží, bylo o nich prostě nemluvit, neboť je nelze pojmenovat jinak než neadekvátně.

Hegemonie nad přítomností zkrátka spočívá v kontrole nad podmínkami, jež určují způsob, jímž můžeme rozumět textům – spočívá v omezování možných synchronních kontextů a ve schopnosti těžit z kontextů diachronních. A jelikož je předmětem mého zájmu analýza diskurzů o environmentálních tématech, nastíním zde, jak „věci nejstarší“ prostřednictvím současných textů formují či formovaly přístup k environmentální agendě.

Ochrana a obnova

Nedávné masivní protesty českých i evropských „farmářů“ proti „Green Dealu“ byly rámované odporem k evropské dotační politice a nesené dílčími motivy drahých pohonných hmot, výkupními cenami obilí či omezováním umělých hnojiv. Klíčovým tématem, jehož se organizátoři protestů drželi, pak byla potravinová soběstačnost a odpor vůči zvůli bruselských úředníků, jejichž požadavky odporují dikci zdravého rozumu. A ač z dat dobře víme nejen to, že stávající evropské zemědělství tak jako nikdy v minulosti staví především na neudržitelné mechanizaci a chemizaci vedoucí k nenávratné degradaci půdy a celých ekosystémů, ale i to, že enormním tempem spotřebovává zdroje jižní polokoule, protesty se svými tématy byly nakonec úspěšné.

Nelze popřít, že za úspěchem zemědělců stál jejich počet, mezistátní koordinace i tradiční schopnost bezprostředně sáhnout k přímé akci, tedy k blokádám silnic a měst, aniž by jim byl dán odsuzující label aktivisté. Já však soudím, že na straně protestujících stál také jazyk, respektive historie mluvení a psaní o přírodě, o krajině a venkově. Co konkrétně mám na mysli? Představa, že se do gesce environmentální politiky dostane „obdělávaný“ prostor, nevyhnutelně naráží nikoli jen na odpor agrobaronů, ale především na takřka dvě století textově replikovaný obraz přírody coby fenoménu zejména estetického. Ochrana v tomto kontextu plní výhradní roli aktivity zaměřené na uchování krajinné rázovitosti, původnosti či monumentality. Důsledné vykazování plošné ochrany přírody kamsi na okraj a hranici obývaného prostoru, kde přetrvaly nenarušené a původní ekosystémy, recipročně znamenalo potvrzování toho, že krajina vnitrozemí je prostorem výhradně kulturním a z biologického hlediska umělým, nehodnotným.

Diskurz, který místní, ale i evropská ochrana přírody roky používala k tomu, aby legitimizovala například koncept neintervenování do přírodních, nezřídka destruktivních procesů, vycházel z jazyka, který dovoluje trvat představě, že ochrana přírody leží na vahách proti „regionálnímu rozvoji“ a „zájmům člověka“. Jazyk, jímž se dnešní environmentální politika ztělesněná evropským Zákonem o obnově přírody (zacíleným na obnovu druhové rozmanitosti za účelem zmírňování klimatické krize a zlepšení životních podmínek) provádí, zkrátka nestojí mimo svou historii, a jednoduše nedovoluje provést komplexní a kýženou změnu paradigmatu. Na představě, že člověk a jeho zájmy stojí mimo okrsek přírody, pracovalo příliš mnoho textů. Změna myšlení proto nemůže spočívat v ničem jiném než ve změně dějin naší přítomnosti, tj. zprvu v jejich účinné reflexi.

Obratu od lokalizované „ochrany přírody“ k její plošné „obnově“ však stojí v cestě i starý a textově fixovaný motiv propojení zemědělství a venkova s tradicí a přirozeností. Obrat k periférii coby rezervoáru normality ostatně tvořil jeden z pilířů „národního obrození“, který byl mimo jiného ukotven v beletrii devatenáctého a první poloviny dvacátého století, jež především skrze školu znovu a znovu promlouvá do naší současnosti. Terapií tak nemůže být argumentace založená na recentním vědění, nýbrž citlivé narušování schématu centrum versus periférie. Nelze prostě obviňovat velké podnikatele v zemědělství či gigantické producenty agrochemie z toho, že způsob, jímž své obchodní zájmy naplňují, fatálně poškozuje ekosystémy, na nichž závisí lidská existence. Jde totiž o strategii, která je příliš synchronní. Klíčem je kritika stereotypů, k nimž se váže naše identita a které tkví v jazyce a textové tradici.

Les, šumavský les

Když jsem se před lety začal zabývat debatou o kůrovci na Šumavě, analýza korpusu mediálních textů z let 1991 až 2010 ukázala, že kontroverze kolem plošných kůrovcových disturbancí mimo jiného vyplývala z nemožnosti srozumitelně pojmenovat prostor, v němž tyto nepochybně přírodní děje probíhaly. Označení „les“ totiž nutně implikuje porost vzrostlých stromů, a vede tak k tomu, že fáze plošného rozpadu, která je pro ekosystém nepostradatelná, může být obecně vnímána nanejvýš jen jako tolerovaný předěl. Čeština posledních staletí zkrátka lesu dala význam ‚souboru vzrostlých neovocných stromů‘, přičemž porostu s tlejícím dřevem vykázala pojem prales. Porost narušený na hektarových plochách tak mohl být označován jen pojmy spojenými s těžební praxí, jako je polom či holina, nebo analytickými a historicky nezakotvenými označeními typu „les s rozpadlým vrchním stromovým patrem“. Zastánci ochrany přírodních procesů tak nečelili pouze těm, kteří chtěli kůrovce potlačovat těžbou dřeva, ale také jazyku. To ovšem není vše. Analýza historických textů, na něž aktéři debaty o Šumavě explicitně odkazovali, tj. především próza „básníka Šumavy“ Karla Klostermanna (1848–1923), odhalila, že motiv původního, impozantního lesa se pro pohoří, které postrádá strmé svahy s vyhlídkami, stal konstitutivním – české přisvojování Šumavy ve druhé polovině devatenáctého století probíhalo na pozadí příběhu o neporušenosti ohrožené vichřicí a kůrovcovou gradací, která v území skutečně proběhla po roce 1870.

Prosadit na Šumavě adekvátní ochranu proto nelze pouhou, a přitom tolik náročnou implementací vědění o dynamice horského lesa, ale v první řadě reflexí toho, že obecné nároky kladené na „šumavský les“ plynou z historických textů, které se staly prostředkem české anexe pohoří, jehož identita byla ještě v polovině devatenáctého století nevyjednaná.

Sečteno a podtrženo, bude-li se účinné zavedení environmentální politiky akcentující řešení klimatické krize, rapidního úbytku druhové pestrosti i živočišné biomasy nadále opírat o argumenty plynoucí z vědění o ekologických zákonitostech, neuspěje. Už nyní se ostatně v souvislosti s evropským Green Dealem čím dál častěji hovoří o tzv. klimatickém obratu, který označuje masový nástup radikálního odmítání jakékoli „zelené politiky“ a návrat k osvědčeným tématům národa a hranice. Cestou, jakkoli spletitou a dost možná i marnou, není diskurzní převrstvování, ale reflexe a terapie, tj. složité rozplétání a interpretování toho, co leží v síti přítomného času.