Hustým lesem vzájemně zakleslých bodavých větví peláší uštvaný stín zvířete. Střapatá ouška otáčí směrem k zuřivému štěkotu pronásledovatelů. Jejich sliny plní otisky kopýtek v podmáčené zemi. Jsou čím dál blíž. Nezbývá než skočit do propasti, jedině tak se dokáže zastavit. Skok. Jelen se noří do vroucí vody, kterou les polyká pod bludnými kořeny.
O pět set let později ve městě postaví sochu jelena, díky němuž královská družina prameny objevila. Někteří protestují: nebyl to přece jelen, ale kamzík. Než balneologickou léčbu nahradí penicilin a peroxid vodíku, voda je základem léčby uštvaných. Obstará zlomeniny, nádory, roztřepené nehty i melancholii generace mladého Werthera. Lidé se v horké vodě pramenů máčejí celé hodiny i několik dní – ve vaně spí, obědvají a lóže na moment opustí jen kvůli toaletě. Kůže se má rozmočit, rány otevřít, a škodlivé látky tím vyloučit z těla. Lazebníci radí pacientům, aby pili desítky pohárků vody denně. Zaznamenán byl rekord čtyřiceti vypitých litrů vody. Post mortem.
„Během mého zdejšího pobytu jsem propadl takovému okouzlení fantazie, že se slovy nedá popsat. Vody mi dělají dobře stejně jako nutnost být stále mezi lidmi. Mnohé skvrny rzi, které získáme tvrdošíjnou osamoceností, se tu skvěle obrušují. Od žuly přes všechno, co Bůh stvořil, až po ženy – vše přispělo učinit mi pobyt příjemným a zajímavým.“ Johann Wolfgang von Goethe
Trvalo třicet tisíc let než voda dešťová, voda sněhu hor doby ledové, voda podzemních řek, vyvřela na povrch. Než si našla skulinky mířící spodničkami země do kilometrových hloubek, přes minerály, přes oxid uhličitý, než vytvořila cesty geologické paměti. Teplo zemského jádra vodu zahřeje a lázeňský host se napije. Už cítí, jak artritida ustupuje léčivé síle pramene, jeho dvaasedmdesáti stupňům Celsia. Jaterní verše se propisují do skály. Tekutá substance spájí geologický čas s fyziologickými procesy těl.
Prameny postupně prosáknuté, objevené a vydolované jsou usměrněny potrubím kanalizace a obklopeny altánky, kolonádami, nákupními třídami, lázeňskými hotely a domy. Velký projekt opečovávání minerálních pramenů však ohrožují požáry, rozvodnění řeky Teplá, přetlak kysličníku uhličitého a následné výbuchy Vřídla. Přírodní živly ohrožovaly existenci pramenů i blahobyt karlovarských lázní odjakživa. Podle legendy je proto Duch minerálních pramenů zaklel do svého příbytku ve skalách a odebral se do podzemí, kde je pramenům nablízku. Ten, kdo ovládá Ducha pramenů, ovládá celé lázně. Bylo tedy v zájmu města, aby mu posvátné místo se skalním reliéfem Ducha pramenů patřilo. Lidé si sahali na jeho nos a vousy a jejich přání se plnila.
Řeka Teplá, sevřená kamenným meandrem, dnes zdobí lázeňské údolí. Největší Vřídelní pramen vyvěrá až do výšky dvanáct metrů nad zemí – nejdřív na pozadí pseudorenesanční a později brutalistní elegance kolonády. Ženy ve Vřídle perou prádlo a paří kuřata, aby šla lépe oškubat, přestože město takové počínání oficiálně zakazuje. Prameny jsou prestižní záležitostí. Místo kuřat se v zinkových vanách brzy smáčejí lidé. Být hostem zapsaným v návštěvnické kartě lázeňského města je takřka společenskou nutností.
Lázně jako závislost
V průběhu devatenáctého století dosáhla kultura vodní léčby v Evropě svého vrcholu. Než Evropa znovuobjevila antický ideál hygieny, koupel byla považována za zbytečnou. Nyní stylová rafinovanost, globální význam a vnitřní rozmanitost lázeňských měst dosáhly rozměrů, které neměly v ostatních částech světa obdoby.
Lázeňská kultura překračovala rámec léčebné instituce a rekreačního místa. Významná lázeňská města jako Karlovy Vary, Baden-Baden, Bad Ischl, Bad Ems, Bad Kissingen, Vichy, Bath nebo Spa reprezentovala komplexní kulturní fenomén, v němž se protínaly diskurzy o těle, zdraví, společenském postavení a kulturní produkci. Historie velkých lázní nesvědčí jen o proměnách v myšlení o léčebných metodách a správě tělesnosti, ale vypovídá také o dočasnosti teorií lidského těla a jeho potřeb, o proměnlivých módách ve zdravotní péči a osobní hygieně, o pomíjivosti názorů na vztah životního stylu, fyzického a duševního zdraví. Setkávání různých společenských vrstev zároveň umožňovalo přenos aristokratických praktik do nových souvislostí, v nichž se vyjednávaly vztahy mezi upadající rolí šlechty a ambiciózní buržoazií.
„Podivuhodným řízením osudu se zrovna nacházím jakoby uzamčený ve zcela odloučeném koutě světa, v úzkém, leč líbezném údolí, jež je ode všeho izolované natolik, že ani nevíme, jak vypadá nebe za jeho zdmi. Bouřky zde zjistíme až tehdy, když propuknou přímo nad našimi hlavami. Zdejšího pobytu vůbec nelituji, zčásti se mi protiví divadlo světa a zčásti se mi velice líbí nejbližší okolí.“ diplomat Friedrich Gentz
Zásadní je především poznání, že tyto prostory nebyly primárně určeny k léčbě vodou, i když se prolínala veškerým děním. Lázeňská města byla místy společenské významnosti, umělecké tvorby, ekonomické transakce (včetně manželského trhu) a sexuální transgrese. Šlechta, spisovatelé, politici, umělci, bohatí měšťané, industriální podnikatelé, generálové a profesionální společnice se setkávali na tanečním parketu, u hazardního stolu, na tribunách koňských závodů. Velká lázeňská města byla ekvivalentem současných golfových a tenisových resortů, konferenčních center, politických summitů, červených koberců filmových premiér, fashion weeků, zábavních parků, útočišť pro milostné avantýry a také kasin.
Hygiena v antice nebyla chápána pouze jako fyzická čistota, ale jako komplexní péče o tělo i duši, propojená s ideály krásy a posvátnými rituály. Podstatnou součástí této péče o duši byl už od dob římských lázní také hazard. Zdá se, že veřejné koupací rituály odnepaměti volají po dobrém jídle, vínu, sexu – a vrhání kostek. Jet do velkých lázní bylo jako jet do Vegas s motivy léčby na slotech hracích automatů. Rozšířená závislost lázeňských hostů na hazardu poukazuje na temnou stránku lázeňské svobody, kdy odpočinek mohl souviset s nezřízeností, se ztrátou kontroly a se závislostí na profesionalizaci zábavy a její komodifikaci. Nemálo hostů si z lázní odváželo závislost nejen na hazardu, ale také například na opiu.