Pro jednou spolu nejsme jen ve vzpomínkách

Jedu za učitelkou, která nás měla na starost na druhém stupni. Byli jsme prý fajn a drželi pospolu. Provádí mě školní budovou. Přibyly nové třídy, celá nová část, výtah pro vozíčkáře. Záchody vypadají stejně, zůstala i umyvadla před jídelnou, dlouhé chodby jsou v přítmí pátečního červnového poledne sklíčené a vtahující. Fasáda, jejíž slavnostní představení jsem se spolužáky moderoval, už začíná být zase oprýskaná.

Od školy jedu rovnou k babičce. Nově tam jezdí autobus. Ani babi, ani děda netuší, kdy naposledy na třídním srazu byli, natož se základkou. Prý že snad něco proběhlo po třiceti letech. Odmítám peníze. Chtěl jsem je jen vidět, když už u nich nespím po brigádě jako během středoškolských let. Pěšky jdu přes město za mámou. Rozpálený beton, únava, nostalgie, úzkost… Nevím, co z toho mi skrz sluchátka umocňuje album Spiderland od kapely Slint.

ŘVAL JSEM A HLEDAL NA NEBI PŘÍTELE
JASNOVIDEC ŘVAL NA MĚ
ROZLOUČIL JSEM SE SE ZEMÍ

Kytara bodá. Slunce oslepuje. Žití nikdy nebylo tak jasné, smysl zřetelný, hlava nikdy tolik netřeštila odpověďmi na všechno. Hlasivky se chtějí utrhnout napětím.

DUŠE BEZ KLÍČE
DON ODJEL
VYL, SMÁL SE
SÁM SOBĚ
CÍTIL, ŽE VÍ, CO TO BYLO

Máma odjíždí na chatu a já jdu pozdě. V supermarketu plním papírovou tašku až po okraj. Trochu se studem platím bankovkou od babičky. Bolest v rukou, se kterou chodím na fyzioterapie, je irelevantní. Cítím, jako bych se měl vrátit. Vrátit se tam, kde jsem byl slepý, oparem minulosti, k nim, do bezpečí.

Byť jsem sraz svolal, jdu samozřejmě pozdě. Na zahrádce poblíž hřbitova hoří oheň, záhony lemují kelímky od jogurtů, hned za plotem jezdí vlak. Přišla nás půlka, někteří účast zrušili na poslední chvíli. Máme omezený čas, někdo musí ráno do práce. Zanedlouho se, stejně jako tenkrát, rozsadíme do skupinek. S klukama pomlouváme kdeco, holky se baví o vztazích. Zároveň mám pocit, že se všichni rádi vidí – a co víc, navzájem se o sebe upřímně zajímají. Je zvláštní v ten moment vidět místo lidí jejich traumata.

Nechci pít, abych si ten večer pamatoval. Pivo chutná dobře, ještě nezteplalo. K večeři grilujeme. Víme, že se čas krátí, rozbijeme zasedací pořádek a jako jeden kmen sedáme do kruhu. Navzájem se udivujeme různými detaily, které si jiní nepamatují, divíme se zážitkům, remcáme na ty, kteří nedorazili. Smějeme se jako tenkrát, když jsme byli hubenější, naivnější, bezstarostnější. Pro jednou spolu nejsme jen ve vzpomínkách.

Na vzpomínky lze totiž nahlížet jako na úložiště nebo perspektivou rekonstruktivní povahy vzpomínaní. V případě druhém je paměť závislá na přítomnosti: „Momentální afekty, motivace, intence bdí jako dozorci nad zapomínáním a vzpomínáním. Rozhodují o tom, které vzpomínky má jednotlivec v dané přítomnosti chvíli k dispozici a které zůstávají nedostupné. Navíc vytvářejí specifické hodnotové zabarvení vzpomínek od morální averze k nostalgickému přikrášlování, od naléhavosti k lhostejnosti.“

Balíme a zase se rozjíždíme do svých domovů. Nějakou chvíli se asi takhle nesejdeme. Spojuje nás to, že jsme spolu chodili do školy – a teď už snad i něco víc. Trhá mi to srdce, ale aspoň vím, že jsme schopni se přece jen sejít. Zároveň se mě plíživě zmocňuje určitá lhostejnost, protože kdo ví, kdy se zase uvidíme. Počet účastníků se bude možná jen snižovat? Snad to bude naopak.

Domů mě veze spolužák. Slunce zapadá. Rád bych si dnešní pocity naplněnosti a štěstí uchoval na věky. Bohužel... Promíjím pomíjivosti. Tak zas příště!