Francouzská literatura jako nová fronta kulturní války Vincenta Bollorého

V dubnu 2026 francouzské literární kruhy ohromila zpráva, že z pozice výkonného ředitele nakladatelství Grasset po šestadvaceti letech odešel Olivier Nora. Grasset se považuje za druhé nejprestižnější nakladatelství ve Francii (hned po nakladatelství Gallimard), ačkoli je podstatně menší. Vydávalo mimo jiné Prousta, Eca či Márqueze a je známé svými žlutými obálkami bez ilustrací.

Formálním důvodem odchodu byl konflikt s novým vedením poté, co Olivier Nora nesouhlasil s rozhodnutími manažerů, kteří se řídí spíše byznysovým než redakčním přístupem. Po čtvrt století tak opustil podnik, jehož fungování je bez něj takřka nepředstavitelné. Vincent Bolloré, majitel skupiny Hachette, které patří nakladatelství Grasset, těsně před odchodem Oliviera Nory údajně prohlásil: „Vyhoďte tohoto idiota, už nemůžu.“ 

Po velkém šoku a ztrátě naděje v možnost nezávislého fungování nakladatelství Grasset následoval masový exodus jeho 170 klíčových autorů, včetně například Virginie Despentes, Emmanuela Carrèra a Sorje Chalandona. V otevřeném dopisu prohlásili, že odmítají být „rukojmími ideologické války, jejímž cílem je prosadit autoritářství všude v kultuře a médiích“. 

Bolloré kauzu veřejně nazval „rámusem malé kasty“ a prohlásil, že namísto starých autorů přece přijdou noví, čímž se nepřímo přihlásil k manažerské ideologii, že neexistují nenahraditelní lidé. 

Bollosféra

Kdo je vlastně Vincent Bolloré? Tento miliardář pocházející z Bretaně sám sebe popisuje jako „křesťanského demokrata“, v praxi se však jedná o ultrakonzervativního oligarchu, který své politické názory nejen netají, ale také aktivně usiluje o jejich prosazování prostřednictvím svého vlivu a kapitálu. V rámci svého takzvaného „civilizačního projektu“ (projet civilisationnel) zaměřeného na „obnovu tisíciletých hodnot křesťanského Západu“ financuje konzervativní think-tanky, vyjadřuje obavy z migrantů a „velké výměny“ (záměrného nahrazení původního evropského obyvatelstva imigranty z mimoevropských zemí, které je tématem konspirační teorie, pozn. red.), odsuzuje potraty a jako svoji misi vnímá boj proti „progresivní agendě“ a všemu „woke“ – zastává tedy typické trumpistické názory.

Vzhledem k propletené síti holdingu, komerčních skupin a akcií je obtížné vyjmenovat všechno, co Bollorému patří. Jeho portfolio zahrnuje společnosti v energetickém a ropném průmyslu, logistice, nemovitostech, zemědělství a mnoho dalšího. Známý je ale především jako vlastník „médií“: velkých hudebních labelů a reklamních agentur, radiostanic (Europe 1, Europe 2), televizních kanálů (C8, CStar, CNews), filmové a televizní produkce a distribuce (Canal+), knižních nakladatelství (Hachette Book Group), tištěných médií (týdeníků Paris Match a Le Journal du Dimanche a mnoha dalších) a distribuce (Relay). To Bollorému umožňuje vytvořit koherentní ekosystém (kterému se říká „bollosféra“) pro propagaci určitých sdělení napříč všemi médii. Při prosazování jednotlivých osobností nebo názorů televizní reportáže a rozhovory v rádiu doplňují reklamy v tištěných médiích a knihách, které lze koupit v každé ze 450 poboček Relay po celé Francii. Na rozdíl od amerického mediálního magnáta Ruperta Murdocha, který napříč svými médii (například „centristický“ Wall Street Journal) připouští jistou názorovou diverzitu, Bolloré usiluje o ideologickou homogenitu a kontrolu: své názory prosazuje celoplošně a kritiku vlastní osobnosti nepřipouští. 

„Nikdy v dějinách Francie nebyla taková moc nad informacemi a komunikací soustředěna v rukou těch, kteří mohou být podezříváni ze snahy je využít k triumfu vlastní ideologie,“ tvrdí novináři z Mediapart, jednoho z nejvýznamnějších nezávislých online médií, jež funguje výhradně na základě financí od předplatitelů. Právě tam odešla řada novinářů například z Le Monde a Libération poté, co jejich redakce přešly do vlastnictví velkých komerčních skupin patřících soukromému kapitálu.

Bollosféra sice patří k největším, a proto nejnebezpečnějším mediálním impériím, to ale zdaleka není vše. Dlouholetá tendence privatizace tištěných médií proměnila mediální krajinu Francie do podoby, v níž téměř každý časopis nebo noviny patří do velkého holdingu či skupiny, jejíž majitelé jsou nejčastěji miliardáři. Jde také o cílenou strategii mířenou především na prezidentské volby 2027. Finální boj se nejspíše odehraje mezi výraznou levicí (Jean-Lucem Mélenchonem za La France Insoumise) a krajní pravicí (Jordanem Bardellou za Národní sdružení) – k této polarizaci přitom přispěly roky neoliberální „centristické“ politiky Emmanuela Macrona, jež oslabila veřejné služby, ale naopak zesílila policejní násilí, napětí a únavu napříč celou společností. Mediální Bollorého impérium přitom usiluje právě o vítězství Národního sdružení (Rassemblement National) – strany, která po desetiletí zůstávala zcela marginální kvůli svým přímým historickým spojením s neofašisty. Mluví se proto o kulturní válce, nebo přesněji o válce proti kultuře, kterou tento miliardář rozpoutal v posledních deseti letech a kterou prozatím vyhrává na všech úrovních. Dalším, agresivnějším krokem tohoto procesu se stalo jeho zaměření na literární sektor.

Literatura 

Nakladatelství Grasset však svou nezávislost neztratila až v roce 2026. Bollorého „zájem“ o literaturu začal v roce 2023, kdy zakoupil kompletní balík akcií společnosti Lagardère, do níž patří nakladatelská skupina Hachette. Tím se do jeho vlastnictví dostaly Grasset, Fayard, Stock, Larousse a desítky dalších menších nakladatelství, která stojí třeba za komiksy o Asterixovi, mangami a učebnicemi. 

Změna majitele například u nakladatelství Éditions Fayard přinesla okamžitou vlnu drastických proměn – téměř kompletní výměnu vedení, celoplošné vyhazování zaměstnanců a prosazení nové vnitřní politiky korporátního typu, která se řídí výhradně logikou efektivity, čísel a přísné hierarchie. Skandálem se stal v roce 2024 nástup výkonné ředitelky Lise Boëll, bývalé editorky krajně pravicového novináře deníku Le Figaro Érica Zemmoura. Zemmour, který je také politik a jehož reputaci a názory by bylo možné přirovnat k názorům Tomia Okamury. Nakladatelství Fayard například letos vydalo reedici jeho sbírky esejů „Le Suicide français“ z roku 2014 (Francouzská sebevražda), jež mimo jiné pojednává o resentimentu nad ztrátou „bílé Francie“ a strachu z „velké výměny“. Nakladatelství Fayard ostatně vydalo také autobiografickou knihu Ce que je cherche (Co hledám) již zmíněného Jordana Bardelly, mladé krajně pravicové superhvězdy a pravé ruky Marine Le Pen, který ji vystřídal na pozici předsedy Národního sdružení.

Dřív by spolupráce s takovými autory byla pro prestižní nakladatelství s více než 160letou tradicí nemyslitelná. Mnozí historici a filozofové, kteří u Éditions Fayard vydávali dlouhodobě, včetně například Alaina Badioua, proti tomu, aby byli ve stejném katalogu se Zemmourem, veřejně protestují. Vnímají to jako zneužití jejich kulturního kapitálu, na němž stojí prestiž nakladatelství, k propagaci krajně pravicových textů. 

Podobný problém začalo po letošních dubnových událostech řešit také autorstvo, které opustilo Grasset. Přerušení spolupráce s nakladatelstvím totiž otevřelo rovněž diskuzi o autorských právech nad již vydanými texty. Autoři si je přejí získat zpět, protože jinak prodejem svých starších textů fakticky financují krajně pravicového miliardáře a jeho impérium. V současné francouzské legislativě existuje podobná ochrana především pro novináře – tzv. klauzule o svědomí (clause de conscience), která umožňuje novináři odejít z redakce, s jejíž redakční linií už morálně nesouhlasí, aniž by byl finančně penalizován. U spisovatelů je to složitější, protože nemají pracovní poměr jako zaměstnanci nakladatelství. Mohou sice relativně snadno odejít a publikovat u někoho jiného, mnohem obtížnější je však ošetřit práva na již vydané texty. Zainteresovaní právníci proto zvažují návrh na změnu legislativy právě pro takové případy. 

Opožděná vzpoura

Nezávislá francouzská média (například online platforma Blast ve své rozsáhlé analýze) nicméně zpochybňují mainstreamový narativ, v němž se bývalí autoři nakladatelství Grasset nekriticky prezentují pouze jako oběti. Na emotivní dubnovou kauzu lze totiž rovněž nahlížet jako na fatálně opožděnou reakci na ztrátu nezávislosti, která se odehrála už před lety. Místo toho, aby se autoři proti novému „majiteli“, jehož reputaci moc dobře znali, postavili již v roce 2023, spoléhali na ochranu Oliviera Nory. Panovala mezi nimi také jakási nesolidární představa, že se Bolloré spokojí s radikální transformací a zničením reputace nakladatelství Fayard, a Grassetu se to snad již nedotkne.

Mezi signatáři otevřeného dopisu jsou zároveň také autoři, kteří si během této doby „pohrávali“ s francouzskou pravicí. Jako členové pařížské kulturní smetanky se nebránili soukromým večírkům, jejichž hosty bývají i pravicoví politici, ani účasti v televizních a rozhlasových pořadech, které jsou součástí bollosféry. Pozoruhodný je příklad Frédérica Beigbedera, který Grasset opustil spolu s ostatními; sám přitom dlouhodobě spolupracuje s deníkem Le Figaro, hlavním konzervativním a pravicovým médiem země.

Ostatně kritizovat bylo možné i redakční politiku samotného Oliviera Nory: vydával například autory, jejichž názory patří spíše ke krajní pravici, a tituly, které posilují rasistickou rétoriku (například Pascala Brucknera). Sám Nora to vysvětloval snahou udržet „otevřenou mysl“ a podporovat „pluralismus“, v praxi tím však přispíval k šíření pravicové rétoriky ve veřejném prostoru. O to problematičtější je mainstreamový mediální narativ pravicových médií, který Noru po nuceném odchodu z pozice ředitele prezentuje jako bojovníka a občas téměř jako mučedníka.

Znovu se tak ukázalo, že v době nárůstu krajní pravice a oligarchie v politickém prostoru v podstatě nikdo není chráněn – ani vyšší střední třída a kulturní establishment, které samy často inklinují k hodnotám ekonomické pravice.

„Résistance“

Odpor vůči miliardáři Bollorému se však zdaleka neomezuje jen na tuto veřejnou akci spisovatelstva. Například iniciativa „Désarmer l’Empire Bolloré“ („Odzbrojit impérium Bolloré“) sjednotila více než sto organizací, ale také tisíce běžných občanů. Ti usilují o zvýšení povědomí o aktivitách mediálního magnáta, zveřejňují otevřené dopisy a organizují akce protestu. V literární sféře se aktivisté rovněž snaží o vynalézavé formy odporu. V roce 2024 například proběhla guerillová iniciativa, jejímž smyslem bylo „označkovat“ v knihkupectvích všechny knihy, které patří nakladatelstvím Bollorého. Aktivisté vkládali do každé takové knihy speciální záložky s vytištěnými slogany proti Bollorému, aby tak zvýšili povědomí čtenářů o skutečném rozsahu vlivu a podílu miliardáře na trhu. Čtenáře také například vyzývají, aby během období svátků nakladatelskou skupinu Hachette bojkotovali a místo toho darovali knihy z nezávislých nakladatelství.

Malá nakladatelství tuto podporu skutečně potřebují. Nákupy velkých a středně velkých nakladatelství několika velkými holdingy totiž radikálně proměnily knižní trh v zemi. Tři čtvrtiny všech příjmů sektoru nyní patří pěti skupinám, přičemž každá z nich zpravidla vlastní celou řadu malých nakladatelství; menší nezávislá nakladatelství přitom tvoří zhruba pět procent trhu a musí bojovat o přežití. 

Velké konglomeráty mají pro ovládání trhu řadu mechanismů. Jsou propojeny s distribučními systémy a knihkupectvími za výhodných podmínek, zatímco malé obchody nakupují knihy dráž. Stejné skupiny, které ovládají distribuci, navíc uplatňují výrazně vyšší poplatky za distribuci na nezávislé nakladatele než na vlastní značky, čímž snižují jejich marže. Navíc velká nakladatelství si mohou dovolit agresivní strategii nadprodukce, díky níž svými tituly zaplňují většinu regálů a výloh knihkupectví. Ve snaze vytlačit menší konkurenty se jim to vyplatí i za cenu toho, že velkou část neprodaných titulů pak musejí fyzicky zlikvidovat. Rychlá rotace nabídky, bezkonkurenční ceny a lhůty dodání spolu s pevnými smlouvami s velkými knihkupectvími pak vedou k fenoménu ultra „bestselerizace“, do níž tyto konsorcia investují veškeré finanční prostředky na úkor vznikajících nebo minoritních hlasů. 

Audiovizuální fronta 

Po získání tištěných médií, rádia, televize a literatury se Bolloré začal zajímat o film. Již od roku 2011 patří miliardáři třetina konglomerátu Canal+ S. A., jehož součástí je i televize Canal+ – srdce francouzského filmového ekosystému, bez jehož financování by nevznikl takřka každý druhý francouzský snímek. I tady osobní postoje Bollorého pronikly do schvalovacího procesu: po jeho výroku „pas de p*dés, pas de syndicalists” (žádné bu*ny, žádní odboráři”) přišli podle slov režiséra Christopha Honorého dva filmy o finanční podporu Canalu. Ačkoli zřejmě neexistuje žádný formální zákaz jednotlivých témat, sami producenti přiznávají, že začali sami sebe cenzurovat a vyhýbají se prezentaci projektů s LGBTQ+ tématikou.

Toto již existující napětí vyvrcholilo během letošního festivalu v Cannes, kdy bylo oznámeno, že se Bolloré chystá koupit kompletní balík akcií největší komerční sítě kin v zemi, UGC. Získal by tak zásadní vliv také nad tím, jaké snímky se dostanou k divákům. Oznámení těchto plánů se stalo pomyslnou poslední kapkou pro francouzskou kinematografickou obec. Při projekcích filmů v Cannes bylo logo Canal+ doprovázeno bučením z publika.

O den později přes 600 pracovníků filmového průmyslu – od velkých hvězd jako Juliette Binoche až po stovky režisérů, herců, střihačů, zvukařů a dalších – podepsalo společnou petici proti převzetí Canal+ Bollorého konglomerátem a tomu, aby „fašismus definoval naši kolektivní imaginaci“. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a ohromila svou podobou i intenzitou. Současný ředitel Canal+ Maxime Saada vydal oficiální stanovisko, podle něhož společnost nebude nadále spolupracovat s žádným ze signatářů, protože porušují integritu a reputaci kanálu. Podle něj by bylo nefér platit profesionálům, kteří se podílejí na očerňování svého „živitele“. Film se tak stává dalším bitevním polem zcela nerovné války, kterou reakcionářský miliardář rozpoutal proti nezávislé kultuře. I proto stojí za to položit otázku, zda si filmová obec neuvědomila skutečný rozsah hrozby ztráty nezávislosti příliš pozdě.