Uzdravování jako prožívání nového řádu u George Canguilhema

Georges Canguilhem (1904–1995) patří bezesporu mezi nejdůležitější francouzské myslitele 20. století a v posledních několika letech se mu konečně dostává zasloužené pozornosti i v českém prostředí. Mezi filozofy je známý jako „francouzský epistemolog“, nicméně nesmíme zapomenout ani na jeho lékařskou kariéru a účast ve francouzském odboji za druhé světové války, kdy byl lékařem partyzánů, stejně jako na jeho vliv na francouzské společenské a akademické prostředí.

Jistě nebudeme přehánět, když řekneme, že Canguilhem je filozofem života. A v mnoha tématech, kterých se dotýká, je jeho myšlení oslavou života. A není tomu jinak u tématu zdraví a uzdravování, kde u něj najdeme inspiraci Friedrichem Nietzschem, a to zejména v jeho pozdějších dílech, anebo biologem Jakobem von Uexkullem a průkopníkem holistické teorie organizmu Kurtem Goldsteinem.

Můžeme říct, že žít podle Canguilhema znamená podstupovat riziko nebo čelit určitému riziku, a tím i více žít. Nemůžeme mít vždy a vše pod kontrolou, vydávat se všanc neznámému je zásadním rysem zdravého života. A naopak čím větší je náš rádius a trajektorie, tím více jsme naživu.

Organizmus jako tvořící se individuum v určitém prostředí

Abychom mohli mluvit o zdraví a uzdravování, tak se nejdřív musíme alespoň letmo dotknout i toho, jak Canguilhem rozumí organizmu. Organizmus není statická veličina, kterou je možné spočítat a jasně definovat. Naopak organizmus je neustále se proměňující, chceme-li utvářející se bytost, která dalece přesahuje pouze součet svých částí a neustále se vytváří v kontextu svého prostředí. To je pro organizmus zásadním elementem, umožňujícím a zabezpečujícím jeho vývoj. Jak říkal již Goldstein, individualita živého tvora končí tak málo na hranici jeho pokožky, jako začíná buňkou. A prostředí proto musí hrát úhlavní roli i v pojetí zdraví nebo uzdravování se z nemoci. Ve zdraví je organizmus schopen rozšiřovat hranice svého působení a zájmu, tedy rozšiřovat své prostředí, a tím zase více žít.

Ona otřepaná fráze „celek je více než suma jeho částí“, která se vyskytuje snad v každé epoše filozofického myšlení, je aktuální i v Canguilhemově myšlení. Jak ale tomuto citátu máme rozumět a jak se vztahuje k tématu zdraví, uzdravování a uzdravení? Nemoc pro Canguilhema není pouze výčet symptomů. Důležitější je, že organizmus v nemoci musí změnit své chování vůči světu. Toto je poměrně důležitá úvaha, protože tím Canguilhem odmítá veškeré kvantitativní chápání nemoci a zdraví (přítomnost, respektive nepřítomnost kvantitativně zaznamenatelných patologických změn). A tím se rozchází s nejzásadnějšími mysliteli filozofie medicíny z předešlých dob, jako byl například Claude Bernard, přestože si od něj Canguilhem vypůjčuje důraz na „tvoření organizmu“. Žít v nemoci tak pro Canguilhema částečně znamená i život ve strachu o vlastní existenci.

Cílem lidské bytosti není pouze se zachovávat a přežívat, ale tvořit se, rozvíjet a překonávat překážky, nejde pouze o udržení statu quo, ale o to, sebe sama opakovaně vyzývat a utvářet nové a nové reality, nové a nové normy. Podmínkou toho je právě zdraví. Pokud jsme zdraví, jsme schopni tyto výzvy života přijímat a ony se neustále rozšiřují.

Nemoc a zdraví jsou pak vždy závislé na konkrétním prostředí, ve kterém se organizmus nachází. Pro Canguilhema neexistuje něco jako absolutní zdraví nebo dobré či špatné prostředí. Vždy již utváříme jednotu s prostředím, které nás obklopuje. I proto můžeme říct, že fakt, že jsme zdraví v Praze, ještě nutně neznamená, že budeme zdraví na Machu Picchu nebo při potápění se v Mariánském příkopu. Jiné prostředí na nás bude vždy klást jiné požadavky a pouze jejich překonáváním se můžeme těšit „Velkému zdraví“, jak tento pojem používá Nietzsche a Canguilhem se jím inspiruje. Tímto „pohybem“ organizmus také překračuje pouhé přizpůsobování se, které by se asi nejlépe dalo vysvětlit principem „akce a reakce“, a aktivně se podílí na svém utváření se.

Dynamizmus v pojmu zdraví

Dynamické rozumění organizmu a individuu se pak nutně odráží na pojetí zdraví. Jak jsme již zmínili, zejména v pozdějších pracích je Canguilhem ovlivněný myšlením Friedricha Nietzscheho. A je tomu tak i u pojetí zdraví, kdy se do jisté míry inspiruje Nietzscheho pojmem Velké zdraví, který Nietzsche zavádí v Radostné vědě. Velké zdraví je jakýmsi základním nastavením organizmu, jakousi silou, která nám umožňuje překonávat nemoci a navracet nás zpátky „do“ zdraví, ve kterém můžeme víc žít.

Zdraví není něco, co máme, ale něco, o co se musíme starat a co musíme neustále získávat. Zároveň je to i něco, co nám pomáhá překonávat překážky, co nám umožňuje žít, jak chceme.

Pro organizmus je normální být zdravý, stejně jako je pro něj normální být nemocný. Dualita mezi zdravím a nemocí částečně umožňuje neustálé tvoření se organizmu. A stejně tak umožňuje překročení pouhé adaptability a naplnění a udržení si Velkého zdraví. Tvoření, jak tento pojem používá již Claude Bernard, je hlavním údělem jakékoliv bytosti. Od narození do smrti se organizmus utváří a ustanovuje nové normy. A právě nové normy by nám vždy měly být výzvou a zároveň pomocí.

Organizmus nežije pouze podle fyzikálně-chemických principů. Jeho existence se děje také na úrovni společenské, psychologické a podobně, tudíž pouhá vyrovnanost fyzikálně-chemických hodnot ještě nezaručuje zdraví, stejně jako jejich vychýlení nemusí způsobit nemoc. Z toho také pro Canguilhema vyplývá, že zdraví a nemoc nemohou být pouze kvantitativním rozdílem, ale rozumí organizmu v jeho komplexnosti, a pokud mluvíme o zdraví a nemoci, jde o celkové „nastavení“ organizmu, ne pouze o absenci bolesti nebo symptomů.

Ustavení nového řádu

„Zdraví představuje právě, a především u člověka určitou lehkost, určitou hru norem chování.“ (z Canguilhemova Poznávání života)

Uzdravení nebo chceme-li uzdravování je tak pro Canguilhema znovunalezením řádu. Tento řád bude pokaždé novým řádem, nikdy se nemůžeme navrátit do stavu, který byl před nemocí, ale naopak musíme si najít a vytvořit nový řád, který nám umožní fungovat. Nemoc vždy již nějakým způsobem změnila naši vlastní existenci. Pro Canguilhema je nemoc vždy již patologickým jevem a přítomností jakýchsi nižších norem, tedy nikoli nepřítomností norem, ale jakýmsi jejich znehodnocením a přítomností těchto již znehodnocených norem. Nemoc je tak vždy již ne-mocí něco dělat, zúžením našich možností. Žít v nemoci, jak tvrdil již Goldstein, je tedy žít v omezeném prostředí, které se odlišuje od toho předcházejícího.

Jak jsme si ukázali, zdraví není pouze „klidem orgánů“ či nepřítomností problému, ale naopak má pro Canguilhema mnohem větší váhu a je daleko více než stavem, který nás neotravuje. Zdraví je silou, která nám umožňuje více žít, která nám umožní onemocnět a znovu se uzdravit a která nám dovoluje zvládat toto obměňování norem. Skoro bychom mohli říct, že zdraví je tvůrčí silou, která nás vyzývá, abychom byli více než normální.

Z toho vyplývá, že zdraví nemůžeme rozumět pouze jako aktuálnímu stavu, i když to je samozřejmě taky důležité. Jde o pohyb, o něco, co se neustále musí získávat. Dalším důležitým faktem je, že nejde pouze o náš fyziologický stav, nýbrž o celou existenci. Pokud máme například rýmu, její fyziologický projev je ten, že máme ucpaný nos a často smrkáme, nicméně celá naše existence a vztah ke světu a našemu žitému prostředí je ovlivněn rýmou. Například se nám nechce ráno vstát, jít ven, jsme unavení jen z pomyšlení na konfrontaci s vnějším okolím. Zdraví či naopak nemoc ovlivňují naši celkovou existenci, to, jakým způsobem se vztahujeme k životu a jak tedy využíváme naše kapacity žít.

Nemoc jako výzva k proměně

V nemoci se naše možnosti existence na jednu stranu zmenšují, na druhou stranu je ovšem nemoc zkušeností novou a jako taková může nést i nějakou pozitivní informaci. Canguilhem sice explicitně nepřiznává nemoci nějaké pozitivní konotace; je to spíše Nietzsche, kdo se vyjadřuje ve smyslu, že nemoc může být i samotnou podmínkou pro zdraví, nicméně z toho, že Canguilhem uzdravením rozumí ustanovení nového řádu, můžeme vyvozovat, že nemoc pro něj není pouhou deprivací.

Canguilhem souhlasí s Goldsteinem, který tvrdí, že nemoc není absencí norem jako spíše přítomností jiných norem, které jsou zúžené oproti stavu zdraví. V tomto smyslu můžeme rozumět i uzdravení jako opětovnému rozšířením norem, které budou vždy jiné než před nemocí, což neznamená, že by byly horší nebo lepší, pouze jiné.

Na závěr připomeňme Canguilhemova slova z Poznávání života, která asi nejlépe ukazují jak Nietzscheho, tak Goldsteinův vliv na jeho vlastní práci a shrnují jeho pojetí filozofie života: „Měřítkem zdraví je schopnost překonávat organické krize za účelem nastolení nového fyziologického řádu, který se liší od toho starého. Bez sebemenší snahy o žertování tvrdíme, že zdraví představuje luxus, který spočívá v možnosti onemocnět a uzdravit se.“