Jak se vytěžené Ústecko vrací ke svým pramenům

Auto se pomalu šine silnicí. Po Ústí nikdy nejezdím rychle – když už tu jsem, pozoruju všechno kolem. Pod Mariánskou skálou, která po těžbě připomíná nahnilé, okousané jablko, přejíždím řeku. Silnice se stáčí proti proudu Labe směrem k Litoměřicím. Pod hradem Střekovem trochu zrychluju; rovina dává pocit volnosti. Jedu dál proti proudu, až k termálnímu koupališti.

Dva domečky, šatny, sauna a tři venkovní bazény – to je všechno. I teď v zimě z nich stoupá pára. Studený vzduch mě lochtá v nose a štípe na tvářích. Křídou nadepsaná tabule hlásí: teplota vody 25 °C, teplota vzduchu 0° C. Koupaliště znám skoro zpaměti. Už od čtrnácti jsem sem jezdila na brigádu; vůně langošů a hranolek se mi držela na kůži i několik dní. Přecházím trávník – v létě bývá plný barevných ručníků a lidí, kteří čtou, popíjejí pivka nebo spí na slunci. Teď ho pokrývá jemná vrstva jinovatky, která mi křupe pod nohama.

Svléknout se je vždycky trochu zvláštní. Studený vzduch se vkrádá do všech pórů kůže, bosá chodidla bolí od mrazu. Ale hned jak vlezu do teplé vody, pocit nepatřičnosti mizí. Z bazénu i od pusy se mi kouří. Kolem jezdí vlaky a mě vždycky pobaví, že cestující mají výhled na několik naháčů, kteří se v zimě promenádují po venkovním koupališti. Je nás tu jen pár – většina se zná, já, která jezdím z Prahy jen párkrát do měsíce, patřím spíš mezi „cizáky“, ale i tak na mě někdo vždycky promluví.

Město tu už tři roky provozuje saunu – prosklenou dřevěnou krabici s výhledem na Labe a protější břeh. K bazénu občas zabloudí labutě, divoké husy nebo kachny. Jednou se tam prý koupala i nutrie, vypráví mi jeden z pánů, který má na hlavě čepici do sauny z takové té hrubé, šedé látky. S dalšími chlapy se předhání, kdo sem chodí častěji. Jak jsem však pochopila, na Romana nikdo nemá. Ten je tu každý den, tři hodiny. „Co taky, je v důchodu a nic jinýho dělat nemusí,“ uzavírá debatu pán v šedé čepici, zatímco jeho dech vytváří nad vodou obláčky páry.

Prameny čekají pod povrchem

Teplá voda na Brné, jak se tato část Ústí jmenuje, dnes působí skoro jako anachronizmus. V zimě sem chodí jen ti největší nadšenci a všechno je trochu punkové. Přesně tak si představuju dobu, kdy voda v kraji nebyla jen surovinou, ale něčím, co má tělo opečovávat a léčit. Tak to tu totiž kdysi bylo. Ještě dávno předtím, než kraj získal svoji současnou pověst.

Příběh koupaliště začal ve třicátých letech minulého století, když mistr studnař Anton Kuhebauch z Libochovan při vrtání narazil na pramen. Voda byla tak silná, že vytryskla osm metrů do vzduchu. Měla sedmadvacet stupňů a nikdo nepochyboval, co s ní dál – kolem pramene vyrostly lázně a slabě mineralizovaná voda sloužila k pitným kúrám i koupání, tehdy běžné součásti péče o tělo.

Na druhé straně města byl objeven další, ještě teplejší pramen. Město ho svedlo dlouhým potrubím a postavilo další lázně. Dřevěná správní budova, převlékárny, restaurace, byt správce – to všechno se vystavělo za necelý půlrok. Lázně pojaly tisíce návštěvníků denně.

Ještě koncem devatenáctého století přitom Ústí nad Labem nemělo ani jedny veřejné lázně. Rychle rostoucí průmyslové město je ale začalo potřebovat – hygiena a péče o tělo přestaly být pouze soukromou záležitostí a staly se i záležitostí města.

Podobných léčivých pramenů a lázní bylo po celém Ústeckém kraji hodně – ty nejznámější se nacházejí v Teplicích a jako jedny z mála si udržely svou funkci dodnes. Většina ostatních ale zanikla nebo se na ně zapomnělo. Péče o tělo ustoupila potřebě zisku a nad vodou převládla těžba, která v kraji začala dominovat.

Přinášíme oběti

Projíždím industriální krajinou. Obrysy kopců Krušných hor se mísí s komíny Trmické teplárny – stoupá z nich pára a klouže mezi mraky. Není to tak dávno, co v kraji pršely poslední kyselé deště. Až po převratu se podařilo ovzduší vyčistit. Federální shromáždění tehdy schválilo zákon o ochraně ovzduší a velké podniky musely přizpůsobit výrobu novým normám.

Odbočuju do Lahoště, k místu, kde kdysi vyvěral Obří pramen. Prý tu byl odjakživa. Dokonce se u něj našly bronzové náramky a náhrdelníky z dob Keltů – oběti, které mu poutníci odevzdávali z různých konců světa. Voda tu byla tak silná, že poháněla vodní mlýn, a v některých obdobích její teplota dosahovala až 38 °C. Složením připomínala teplické prameny: teplá, minerální, léčivá voda.

Dnes místo, kde pramen vyvěral, označuje jen malá betonová schránka připomínající jakýkoliv jiný kanál. Kousek od něj dva muži kácejí stromy. Když se jich ptám, kde pramen najdu, řeknou mi, že nic takového tady není.

Obří pramen začal postupně slábnout, až jednoho dne zmizel úplně. Voda si našla jinou cestu – vylila se do uhelného dolu Döllinger. Těžit se v něm začalo už v roce 1871 a hned vzápětí přišly problémy: nestabilní podloží, tektonické poruchy a všudypřítomné vlhko, které prý horníkům dokázalo během jediné směny zničit i jinak pevné boty. Úzké chodby, propojené jen žebříky, navíc prakticky vylučovaly rychlou evakuaci.

Slábnoucí pramen byl prvním varováním, těžba ale pokračovala. Až 10. února 1879 došlo ke katastrofě. Uhelná stěna v dole Döllinger se náhle utrhla a do podzemí se začala valit horká voda z pramene. Proudila rychlostí zhruba 33 m3 za sekundu a během čtyřiceti minut zaplavila celé dílo. Zahynulo dvacet horníků a jeden učeň. Pramen, který kdysi poháněl mlýn a plnil lázně, se stal viníkem zkázy.

Těžba neovlivnila jenom obří pramen. Narušila i prameny v Teplicích. Vlivem dolování se během několika dnů ztratily nejen menší termální prameny, ale i samotné Pravřídlo. Pro město to byl šok: najednou zmizelo to nejcennější, na čem Teplice po staletí stály. Zmizení pramenů vyvolalo paniku – lidé začali vybírat úspory a obávali se, že lázně přijdou o svou budoucnost.

Městská rada i lázeňská vrchnost proto povolaly nejvyšší geologické autority. Do Teplic přijeli odborníci z Vídně i profesor Gustav Laube, významný geolog a teplický rodák z pražské univerzity. Po několika týdnech se podařilo termální vodu znovu zachytit – v hloubce zhruba třinácti a půl metru pod původním přelivem. Úleva byla znatelná, ale pramen už se nikdy nevrátil do původního stavu.

Od té doby voda v Teplicích nevyvěrá samovolně. Musí se čerpat a její hladina se technicky udržuje v křehké rovnováze s dolováním uhlí. V roce 1895 byla dokonce uzavřena dohoda mezi těžaři a majiteli lázní, která měla zajistit, že těžba neohrozí ani důlní provoz, ani lázeňství. Přírodní rovnováha byla definitivně nahrazena rovnováhou technickou.

Pramen se do Teplic sice vrátil, jeho teplota i vydatnost však kolísaly. Lázně ztrácely jistotu – a konkurence toho rychle využila. Situaci navíc zhoršovala všudypřítomná těžba a nastupující průmyslovost kraje, která se propisovala i do kvality ovzduší. Část klientely proto odcházela do méně zatížených míst, především do Karlových Varů.

Místo, které kdysi přitahovalo evropskou šlechtu a elitu, se postupně proměňovalo. Obří pramen, stejně jako další zdejší zdroje, přestal hřát a léčit – stal se obětí technické racionality. Ústecký kraj začal být označován za „zdroj energie pro celou republiku“ – už ale ne energie pro tělo, nýbrž z uhlí a elektráren.

Pak už nestálo těžbě v cestě vůbec nic. Mizely obce, rybníky, tůně i celé nivy. Řeky a potoky byly odkláněny do nových koryt, vedených tam, kde nepřekážely strojům. Voda přestala být něčím, co krajinou protéká a ovlažuje ji – stala se překážkou, kterou je třeba přesunout, odvést, zkrotit. Třeba část řeky Bíliny už několik let vede podtrubím, aby nezaplavila okolní doly. Kvůli těžbě v hloubkách přes dvě stě metrů bylo nutné snížit hladinu podzemní vody. Velkolomy začaly fungovat jako obří trychtýře: neustálým čerpáním stahovaly vodu z širokého okolí. Hladina podzemních vod klesala o desítky metrů pod přirozenou úroveň, prameny slábly nebo mizely úplně. Ne proto, že by voda nebyla – ale proto, že byla systematicky odváděna jinam.

Z hydrofeministické perspektivy přišla ústecká krajina o schopnost reagovat – a voda o možnost vzdorovat. Voda, která dříve cirkulovala mezi podzemím, lidskými těly a lázeňským provozem, byla násilně vyňata ze svého oběhu. Nešlo jen o ztrátu pramenů, ale o rozpad jednoho způsobu soužití s krajinou.

Zaplavený lom

Parkoviště u jezera Most je i v zimě téměř plné. Voda lidi pořád přitahuje. Brodí se sněhem podél břehu – jedni venčí psy, druzí si zahřívají ruce kelímkem kávy. Přímo u vody stojí žena a rozhazuje drobky rackům. Hejno se zvedá nad hladinu, krouží a znovu dosedá. Jejich křik se odráží od podivně tvarovaných kopců vzniklých po těžbě a mísí se s dalekým hukotem silnice.

Jezero Most vzniklo jako pokus naše chyby napravit, vyléčit krajinu. Hydrická rekultivace – napouštění lomů vodou, její zadržování a obnova mokřadů – je dnes považována za nejpřirozenější způsob, jak znovu dát život místům, jež těžba úplně změnila. Ale není to jednoduché. Voda se tu musí neustále udržovat, doplňovat, hlídat a regulovat. Není to návrat k přirozenému oběhu, spíš trvalý dohled: voda je tu proto, že jsme se rozhodli ji tu mít. Zůstává pod kontrolou, sevřená hrázemi, výpočty a technologiemi.

Opět z hydrofeministického hlediska nejde o skutečné uzdravení, ale o nový druh vztahu – méně destruktivní než těžba, přesto asymetrický. Voda slouží hlavně lidským potřebám, ne širší dynamice krajiny. Dlouho jsme s ní zacházeli, jako bychom zanedbávali vlastní tělo – bez péče a pozornosti, s představou, že snese všechno. Teď čekáme, že nás zachrání. Jenže voda není pasivní. Pamatuje si a vyžaduje spolupráci. Ne kontrolu, ale naslouchání. Není jisté, jestli všechno, co jsme zničili, dokážeme vrátit.