O absolutním ne-lidství, mezihvězdných mocenských hrách a ekobytí

Za hranice Zeměmoří

Americká autorka Ursula K. Le Guin (1929–2018) patří k nejvlivnějším sci-fi a fantasy autorkám dvacátého století, která se proslavila sérií ze světa Zeměmoří. Zatímco běžná sci-fi čerpá svou spekulativní energii především z techniky a přírodních věd, Le Guin sahá k vědám společenským, zejména antropologii a lingvistice. Jak v dokumentárním filmu o autorčině tvorbě říkají China Miéville nebo Neil Gaiman, Zeměmoří přepsalo pravidla moderní fantasy a vyšlapalo literární cestu pro jinou, pozdější a ohromně úspěšnou sérii o škole pro čaroděje. Neméně klíčový je ale v tvorbě Le Guin také takzvaný hainishský cyklus. Tyto volně propojené romány a novely sdílejí jeden vesmír, který osídlili potomci dávné pozemské civilizace a který autorce slouží jako laboratoř, v níž může provádět myšlenkové experimenty s politikou, genderem a mocí.

Součástí hainishského cyklu je také ikonický román Levá ruka temnoty, jenž tematizuje možnosti nebinárních identit, genderovou fluiditu a omezenost pozemských kategorií. Levá ruka se dostala i do nedávného úspěšného seriálu Pluribus, který sám o sobě boří řadu stereotypů týkajících se ženských hlavních postav. Stejně jako současní tvůrci, i my se můžeme k Le Guin vracet i dnes. Autorka, která zemřela před osmi lety, se totiž odkláněla nejen od žánrových, narativních či genderových konvencí, ale pomáhala také budovat empatii k „jinému“ a „cizímu“.

Do hainishského cyklu patří i novela Svět je les, les je svět, kterou Le Guin napsala v roce 1972. Možná proto, že vznikla během vietnamské války, jedná se o politicky velmi naléhavý a do dnešního dne progresivní text – hořkou, nemilosrdnou kritiku kolonialismu a ekologické destrukce. Kniha vyšla loni v nakladatelství Nevim v překladu Jaroslava Veise a mě dovedla k úvahám o současnosti: o tom, jak opatrná jsou filmová zpracování vesmírného kolonialismu, o všudypřítomném strmém nárůstu audiovizuálního bordelu a roli tradičních médií.

Unavené zápletky s modrými lidmi

Novela Svět je les, les je svět začíná popisem zprvu běžného pracovního dne. Prožíváme ho očima představitele hegemonní moci, velitele americké koloniální flotily. Kapitán Davidson přemýšlí nad ostatními bytostmi zcela účelově: jsou zdrojem, překážkou nebo nástrojem, ale nikdy nejsou rovnocenní. Nejdřív taková perspektiva působí očekávatelně. Davidson představuje jen mírně hyperbolizovaný archetyp dystopických vůdců, velitelů, prezidentů, které vídáme ve filmech i beletrii už více než padesát let: hamižný vůdce neetickými prostředky dobývá území, které mu nepatří. V kulisách sci-fi se z tohoto motivu stala bezpečná metafora kolonizátorských mocností a kritika škod, které se dodnes jen těžko napravují. Typickým dílem vzniklým podle stejné šablony je filmová trilogie Jamese Camerona Avatar.

Svět je les, les je svět ale naše očekávání brzy obrátí vzhůru nohama. Místem konfliktu dvou civilizací se stává lidskou rukou nedotčená planeta. Do dechberoucí a bujné mimozemské přírody přilétá vyspělé lidstvo s environmentálním máslem na hlavě těžit dřevo, kterého už na Zemi není dost. Naráží přitom na místní obyvatele Athšťany, zelené, chlupaté bytosti, jež svým vzhledem připomínají zavalité, roztomilé medvídky s velkýma očima. Svět je les, les je svět je však novela o hranicích lidství, a Le Guin proto pozemšťany i Athšťany shodně označuje slovem lidé – přestože, nebo možná právě proto, že obě strany navzájem neustále zpochybňují své představy o lidství.

Tam, kde James Cameron v Avatarovi téměř vykořisťuje estetiku afrických tradičních oděvů a účesů, Ursula K. Le Guin opouští perspektivu většinové společnosti ve prospěch popisu svébytné, autonomní mimozemské jinakosti. Místo pochybně romantické představy „původních obyvatel“ nabízí ucelenou vizi planetárního lesa jako propojeného a mnohočetného organismu, k němuž se obyvatelé planety – Athšťané – vztahují celým svým vědomím. Les je pro ně něčím jako sdíleným nervovým systémem. Právě pomocí lesa si vyměňují informace i společně vnímají tok času.

Le Guin přitom nekopíruje stereotypní protiklad mezi civilizací, která vládne technologickým pokrokem, a tou, která je přírodní, a proto je třeba ji vyvést z „neznalosti“ a inovovat. Na tomto rozporu přitom stojí i Cameronův Avatar: síla, zbraně a morálka pozemšťanů jsou znovu a znovu dávány do kontrastu s domorodými Na’vi. Upevňování tradiční rodiny (zejména v druhém filmu) jde ruku v ruce se souboji mezi vrtulníky a ochočenými drakoptáky, onou typickou přebíjenou, v níž jedna strana útočí na druhou čím dál novějšími a drastičtějšími prostředky a s čím dál spektakulárnějším dopadem na okolní prostředí.

Tělo Na’vi funguje jako oblek, do něhož lze nastoupit prostřednictvím neurologického napojení, a jeho modrá kůže se tak stává rozhraním, které z něj dělá spíše dopravní prostředek než autonomní bytost. Tuto Cameronovu představu alternativního způsobu života domorodců umocňuje právě avatarství známé z videoher – tedy pomyslné odění se do kůže druhého. To, co je ve videohrách metaforou, film zpředmětňuje jako biotechnologický fakt, a empatie k jinému bytí je tak paradoxně podmíněna technologií a bytí ostatních má podobu kontrolovatelného rozhraní.

Naproti tomu v novele Svět je les, les je svět jsou domorodci od nás skutečně a zásadně odlišní. Jinakost jejich myšlení přitom poznáváme jen zprostředkovaně, očima Selvera, příslušníka kolonizovaného lidu Athšťanů. Původní obyvatelé okupované planety jsou zprvu vykresleni jako pasivní, šokovaní a vyčerpaní, protože příchod pozemšťanů zasáhne i do jejich spánkového režimu, potažmo jejich snů. Athšťané v podání Le Guin přitom nepředstavují monumentální, ideály krásy ztělesňující vznešené bytosti: mají výrazně menší vzrůst než pozemšťané, jsou chlupatí, zelení a, slovy jedné z postav, roztomilí. Pozemský velitel je vysoký a sám sebe obdivuje pro svou tělesnou krásu, zato Athšťané v nás vzbuzují rozporuplné emoce, cizost i sympatie zároveň. Na druhé straně pandorští Na’vi jsou oproti nám obrovští, monumentální, vznešení – jsou obávaní, a přesto dehumanizovaní nadvládou nad tělem, které si přisvojuje hlavní hrdina. Tento rozpor odhaluje, jak důležité je lidské měřítko jako organizační princip fikční skutečnosti, fantazijních a vědecko-fantastických narativů. Jako bychom z perspektivy čtenáře a diváka zažívali ve světech Le Guin a Camerona gulliverovsky odlišné strany téže mince, jen jedna však tematizuje děsivou logiku, s níž a priori pohrdáme menšími (a předpokládáme, že slabšími), medvídkům podobnými tvory.

Ticho, slabý pach spáleniny v nízkém, teplém večerním světle, bledě zelené tváře, nehybné oči, které ho stále sledují, to všechno dohromady neznamenalo vůbec nic, jen děsný, šílený sen, noční můru.

„Kdo za tím stojí?“
„Devět set mých druhů.“
„Na to se neptám. Kdo vám řekl, co máte dělat?“
„Moje žena mi to poradila.“

Nerozumíme vaší podobě lidství

Dávkování informací je promyšleně střídmé a evokuje neuchopitelné množství znalostí, jež nám ze života těchto lidí uniká. Vnitřní i kulturní svět Athšťanů tak působí zároveň bohatě i uzavřeně – jednoduše budí respekt, jaký si zaslouží. Sadistický kapitán Davidson, který druhé poznávat nechce, Selvera považuje kvůli jeho mlčenlivosti za hloupého, a začne být přesvědčený, že Selver neumí cítit bolest. Netuší, že právě svým útlakem a násilím přispěje k tomu, že se ze Selvera stane vůdce nadcházejícího povstání poté, co mu pozemšťané zavraždí ženu. Jeho cílem se stane okupanty zcela vypudit.

Příběh nabírá vzrušujícího tempa, když původní obyvatelé planety nečekaně a brutálně vrátí úder. Úhel pohledu se náhle mění s každou kapitolou, Le Guin ale nejvíc pozornosti vytrvale věnuje Athšťanům samotným. Zabývá se jejich jazykem (a jazykovou bariérou mezi nimi a pozemšťany) i místním folklórem. Le Guin v našich očích činí z původního „druhého“ jeho vlastní specifické „já“, které má vlastní hodnoty, chápání života, komunity a zejména morálky – Athšťané například naprosto nechápou situaci, kdy jeden člověk zabije druhého. Le Guin neobvyklým způsobem pracuje také s genderovými rolemi. Zatímco Davidson zařizuje dovoz žen k uspokojení sexuálních potřeb dřevorubců, ústřední politický a koordinační orgán jinak genderově rozmanité athšťanské komunity tvoří ženy.

Le Guin se podrobně věnuje také athšťanské filozofii. Athšťané totiž ovládají schopnosti přesahující lidské chápání: dokážou se napojit na neviditelné proudy síly a energie okolního lesa. Klíčovou roli v příběhu Svět je les, les je svět hraje vzájemný respekt lesního porostu (částečně vidoucího podobně jako avatarovská planeta Pandora) a původních obyvatel, kteří špatně snášejí pozemšťanské hromadné kácení a těžbu jinak panenského hvozdu. Opět se nabízí srovnání s Cameronovým Avatarem. Zatímco Athšťané si svoje místo dokázali najít s minimálními zásahy do přírodních struktur, filmové společenství Na’vi chápe svůj les jako strmě hierarchickou strukturu, na jejímž vrcholu stojí božská entita Eywa. Takto vystavěné mimozemské náboženství se přitom v základu neliší od pilířů křesťanských hodnot, zejména pokud jde o pojetí rodinného soužití. Le Guin však svou koncepcí lesa, který je světem i myšlenkovým aparátem jeho obyvatel, reflektuje a do jisté míry už v sedmdesátých letech předpovídá dnešní environmentální myšlení.

Podle současných nebinárních filozofů, jako je Timothy Morton, totiž nežijeme ve světě, který umožňuje, abychom do něj kdykoli vstoupili nebo z něj naopak vystoupili – podle Morton jsme do něj nenávratně zapleteni, propojení s mimo-lidskými bytostmi pomocí vztahů, které nedokážeme zcela ovládnout ani pochopit. Jak se dočteme v knižní eseji Ekobytí (česky Artmap, 2023), ekologické myšlení vyžaduje radikálně změnit způsob, kterým vnímáme své místo mezi ostatními formami existence. Les v podání Le Guin je, řečeno s Morton, tzv. hyperobjektem — rozsáhlou sítí energií a proudů, kterou člověk nemůže mentálně pojmout a ani ji spatřit v její celistvosti. Je to entita, která nás podobně jako třeba klimatická změna, jednoduše přesahuje a zároveň jsme její součástí. Právě proto za les musíme bojovat, druhou možnost totiž nedostaneme.

Mocenské hry současné audiovize

Třetí pokračování dosud neukončené filmové série Avatar s podtitulem Oheň a popel naopak představuje prazvláštní hybrid staromódního obrazu nukleární rodiny v hávu mimozemské kmenové civilizace, přičemž kadence akčního střihu a smyslové stimulace během téměř čtyř hodin stopáže neúprosně graduje. Výsledkem je jakýsi nekonečně se opakující řetězec scén nešťastné rodiny, únosů jednoho z příbuzných a akčně-válečných záchranných misí. Předpokládané ambice nabídnout blockbusterovou environmentální kritiku, zachytit dopady války na životní prostředí a ukázat jiné existenciální perspektivy jsou tak utopeny v nánosu digitálních efektů. Avatar 3 se pokouší držet tempo s proměnami divácké pozornosti a cílí na (předpokládaného) diváka, jehož vnímání poznamenal rytmus algoritmického scrollování a touha po co nejintenzivnějších podnětech. Audiovizuální obsah i jazyk tak neúprosně akcelerují a zapomínají konfrontovat naše představy o lidství s alternativními a odvážnějšími protipóly.

Ve čtvrtém a pátém díle Cameronovy ságy se dozajista dočkáme ještě pronikavějších hlasů, kratších hlášek a pestřejších a křiklavějších barev, tedy přístupu, jímž k nám promlouvají vysokorozpočtová, dnes bychom už řekli tradiční, média jako film a televize. Estetická poptávka takového typu se přirozeně dostává do akčního vědecko-fantastického i superhrdinského žánru. Výraznou proměnou tempa (a počtu narativních zvratů) tak prošlo třeba univerzum Spider-Man, ať už v hrané podobě (kde ho ztvárnil Tom Holland) nebo animované (s hlasem Shameika Moorea).

V takto zrychleném a bujně rostoucím audiovizuálním prostředí vynikne trpělivost, kterou od nás Le Guin při čtení novely z roku 1972 očekává. Svět je les, les je svět nikam nespěchá – vyžaduje, abychom se s jinakostí sžili pomalu, na malém prostoru několika desítek stran, které stárnou mnohem pomaleji než její tematický filmový kolega Avatar.