Pražské počátky humanizace psychiatrické péče v habsburské monarchii

Jistě, Vídeň byla vůbec prvním evropským městem, které dalo již v roce 1784 díky císaři Josefovi vystavět první samostatnou budovu určenou pro duševně nemocné. A byla dokonalá: robustní válec na kruhovém půdorysu s ústřední dozorčí „věží“ a celami po obvodu – tak, jak to navrhl císařův jistě geniální lékař Quarin. Dokonalá pro dozor, dokonalá jako vězení. A přitom přesně ve stejné době vysvobodili lékaři jako Chiarugi ve Florencii, Pinel v Paříži či Tuke v Yorku psychiatrické pacienty z řetězů a volali po humánním zacházení a po skutečné, efektivní léčbě duševních nemocí.

A ve Vídni? Zatuchlá kobka, hromadný hrob lidského utrpení. Kolik centů řetězů natahal z „Bábovky“ Viszánik sám před pouhými čtyřmi lety – půl století po Chiarugim a Pinelovi? Co to nedávno napsal velký Damerow, reformátor německé psychiatrie, o psychiatrii vídeňské? Že její stav je ostudou císařského sídelního města. A že v celém německojazyčném prostoru jsou nejlepšími zřízeními svého druhu ústavy choromyslných v tyrolském Hallu – a především v Praze.

Ano, Praha. Praha bude první zastávka. A pak velká německá města. A Paříž. Ale hlavně Praha, ta nejdřív!

***

Přivítal jej urostlý, vysoký čtyřicátník s módním vousem lemujícím jen spodní část brady. Jmenoval se Johann Gottfried Riedel a pocházel z Frýdlantu, z rodiny chudého tkalce. Jeho hudební nadání a vůbec všestranný talent však naštěstí upoutaly tehdejšího majitele frýdlantského panství, jímž byl tehdy významný osvícenský mecenáš umění a vědy (hudby ovšem především) Christian Clam-Gallas. Chlapce začal podporovat a umožnil mu studia v Praze. Mladík se rozhodl pro medicínu a již jako mladý medik sloužil jako provizorní sekundář v pražském blázinci, jehož primáři – Karl Damian Schroff a po něm Wenzel Rilke –již tehdy cíleně usilovali o jeho humanizaci. Primářem se sám stal v pouhých pětatřiceti, ve stejném roce 1838 jako Viszánik ve „Věži bláznů“. Již o tři roky později se mu dokonce podařilo dosáhnout toho, že byl jmenován vůbec prvním profesorem psychiatrie v habsburské monarchii. Ve svém ústavu pak zahájil první samostatné přednášky z tohoto vlastně zcela nového oboru, který se v Evropě teprve utvářel.

To všechno Viszánik věděl. Teď byl ale zvědav na ústav, který si za Riedelova primariátu vydobyl tolik respektu. Tehdy to byla ještě budova vzniklá na počátku 20. let úpravou někdejšího kláštera u sv. Kateřiny na pražském Karlově – tak se ostatně tehdy rodila celá řada zaopatřovacích ústavů. Ale jeho vnitřní organizace už tak obvyklá nebyla.

První, co Viszánika upoutalo, byla naprostá absence všech omezovacích a donucovacích prostředků. Nejen žádné řetězy, ale ani děsivé „otáčivé židle“, jen plátěná košile („andělíček“) pro neklidné pacienty. Na druhou stranu zde vládla naprosto neuvěřitelná kázeň – a to především kázeň samotného ošetřovatelského personálu, který měl povinnost chovat se k pacientům maximálně ohleduplně. V celém domě vládl přísný režim a přesný denní rozvrh, jehož úseky rytmicky rozdělovalo pravidelné jídlo a také modlitba, jejíž – vpravdě ekumenický – text zkomponoval sám Riedel, který prý také někdy sám držel kázání. Právě tento striktní režim a pravidelnou, racionální stravu považoval Riedel za první důležitý prostředek „léčby“: navrátit pacientům životní rytmus a rovnováhu.

Druhým klíčovým prostředkem byla práce, respektive vůbec aktivní činnost. Ta měla vždy odpovídat jak individuálnímu nastavení a „sklonům“ pacientů, tak jejich diagnóze. Viszánikovi prý tehdy Riedel například říkal, že melancholické pacienty umísťuje zásadně na pokoj s pacienty „rozpustilými“. Ale především se snaží zaměstnat jejich mysl, aby se neutápěla v tom, čemu Riedel – po vzoru velkého německého psychiatra romantické epochy Heinrotha – říkal „dosebeponoření“. Zaměstnání mysli mělo jít ruku v ruce se zaměstnáním těla a obojí mělo odpovídat stupni pacientova vzdělání. Pacienty tak vzhledem k léčbě dělil Riedel především do dvou skupin: na vzdělané a nevzdělané.

Ti vzdělaní měli k dispozici velkou knihovnu plnou zeměpisných, přírodopisných a dalších vzdělávacích děl (zcela tam však scházelo náboženství, konstatoval Viszánik. Chtěl snad Riedel minimalizovat možné náboženské spory, vědom si různého vyznání svých pacientů?). Byla tu také kreslírna, kulečník, ale především společenský sál sloužící v podvečer jako sál koncertní. Už Riedelovi předchůdci totiž vybavili ústav nejrůznějšími hudebními nástroji. S pacienty pak hudbymilovný Riedel secvičoval rozličné hudební produkce včetně symfonií a oper, které se konaly buď právě ve společenské místnosti, nebo v glorietu na zahradě. Viszánik, který měl možnost jeden z takových koncertů vyslechnout, byl nadšen.

Pro pacienty z nižších společenských vrstev, řemeslnických či služebných, pak byla k dispozici dílna s truhlárnou i dalším vybavením; ženy se věnovaly především zpracování textilu či praní. Těžiště však představovaly práce zemědělské a zahradnické, jimž Riedel – jako ostatně řada jeho současníků – připisoval největší terapeutickou moc. Právě dílem pacientů byla kultivovaná zahrada i rozsáhlé obdělané polnosti. Plody jejich práce byly zčásti zužitkovány přímo v ústavu, zčásti byly zpeněženy a výdělek připadl pacientům samotným, takže po svém odchodu si mnozí – jak s obdivem konstatoval Viszánik – odnášeli do počátků i jakousi ne nevýznamnou sumu.

Je nepochybné, že se Riedel pokoušel i o různé pozoruhodné postupy psychologické. Viszánik zmiňuje například dívčí cop, který mu Riedel ukazoval v patologickém muzeu s tím, že byl ustřižen jedné pacientce trpící „znechucením ze života“. Byla prý přesvědčena, že zdrojem jejího nezměrného duševního utrpení jsou právě její vlasy. Riedel jí tedy naordinoval ustřižení copu, což vyvolalo okamžité zlepšení jejího stavu. A poté, co na ní nechal coby terapeutický prostředek aplikovat pravidelné omývání hlavy studenou vodou, se prý úplně vyléčila.

„Nová éra v dějinách psychiatrie, nová perla v diadému věd!“ komentoval užaslý Viszánik Riedelův „pražský zázrak“. Z Prahy odjížděl s plným odhodláním reformovat psychiatrickou péči ve Vídni zcela od základů.

***

V té době ovšem již Riedel v Praze pracoval na důmyslných plánech nové, racionálně organizované a prostorné budovy obklopené zahradami, která byla otevřena v roce 1846 a okamžitě si vysloužila všeobecný obdiv. Ze zpráv a protokolů Riedelova sekundáře Jakoba Fischela víme, že do ústavu mezitím pořídili přístroj určený pro elektroterapii. Zřídili také speciální školu, v níž vzdělanější pacienti učili ty méně šťastné číst, psát a počítat. V tomto období 40. let činil podle Fischela roční přírůstek pacientů asi dvě stovky, přičemž jejich celkový počet každoročně přesahoval šest stovek. Počet mužů zpravidla o čtvrtinu až třetinu přesahoval počet žen, což Riedel i Fischel vysvětlovali tím, že ženy v Čechách stále setrvávají ve své „přirozené sféře“ a nejsou tak vystaveny stresům, které sdílí mužský svět, ale ani výstřelkům luxusu, který devastuje duševní zdraví žen v takových zemích, jako je Francie. Skutečnost, že se nejvíce pacientů-mužů rekrutuje ve věkové kategorii 21–30 let, vysvětloval Fischel tím, že právě dozrávající mladý muž, plný nadějí a očekávání, je nejvíc vystaven různým zklamáním a ranám osudu; představuje tak vlastně kategorii nejrizikovější. Jestliže nám vývody pražských psychiatrů mohou přijít dnes úsměvné, musíme je brát vážně jako poměrně ilustrativní a nikterak ojedinělé příklady způsobu myšlení vzdělanců kolem poloviny 19. století.

Pacienti pobývali v pražském ústavu různě dlouhou dobu, od několika dnů po desítky let; nejčastěji zde však strávili zhruba 3–6 měsíců. Za „vyléčené“ považovaly zprávy kolem třetiny z nich, u další asi čtvrtiny prohlašovalo vedení, že se jejich stav aspoň „zlepšil“. Ostatní zůstali nevyléčeni a nemalé množství z nich v ústavu zemřelo, zpravidla pro celkovou sešlost organismu. Svou daň si ale vybírala i všudypřítomná tuberkulóza či obvyklé infekční nemoci jako cholera či tyfus, které se nevyhnuly ani pražskému ústavu choromyslných.

Ústavu neminula ani revoluce z roku 1848. Fischel si později stěžoval, že neustálé zvonění na poplach, dunění děl i lomoz provázející stavbu nedalekých barikád, ba dokonce střelba rušily tolik potřebný klid pacientů, kteří pak propadali o to silnějším návalům úzkosti a různým záchvatům. Přicházeli také pacienti stižení novými poruchami. Nebezpečně vypadal například pacient N. O., který se považoval za „vůdce lidu“. I po hospitalizaci neustále vymýšlel různé reformní projekty a hovořil stále jen o politice. Ostatní pacienty dokonce zorganizoval do revolučního výboru a neúnavně je úkoloval. O něco lehčí případ představoval jednadvacetiletý student F. J. stižený pouze „touhou po svobodě“. Opačný problém řešil policejní úředník Johann O. internovaný v prosinci 1848 kvůli několika neúspěšným pokusům o sebevraždu utopením a skokem z kostelní věže, jíž chtěl řešit panickou hrůzu z „revolucionářů“. Během rozhovorů s lékaři pak upřesnil, že se bojí lynče ze strany těch, které během revolučních dní sledoval a udával. Fischel s trochou ironie komentuje, že Johann O. byl propuštěn jako „vyléčený“ v polovině května následujícího roku (tedy po porážce revoluce) a že jeho kariéra se dál slibně vyvíjela, ba že se dočkal i vysokých postů. Jestli se náhodou nechtěl v „blázinci“ jen skrýt, aby přečkal nejhorší časy, to už se asi nedozvíme.

Po revoluci došlo ke změnám rakouského státního aparátu a proměnila se i organizace školství a sociálních záležitostí. To uspíšilo i potřebu dokončit ve Vídni nový a odpovídající ústav pro choromyslné, který by poskytoval důstojnější podmínky a lepší prostředí pro léčbu než děsivá „Věž bláznů“. Asi nepřekvapí, že vypracováním projektu byl – snad právě na Viszánikův popud – již na konci 40. let pověřen právě Riedel. A že byl v roce 1851 povolán do Vídně, aby stavbu a organizaci ústavu řídil. V roce 1853 byl Riedel v tomto zcela novém a vzorovém ústavu, který vyrostl na vídeňském předměstí Brünnlfeld, navíc definitivně ustanoven jako jeho primář.

I zde Riedel pořádal koncerty pacientů, které prý přitahovaly pozornost celé hudbymilovné Vídně a byly umělecky vysoce ceněny. Velký ohlas sklidilo například vystoupení operního pěvce Staudigela v roce 1858 na počest samotného císaře Františka Josefa I.; v Riedelově ústavu se pěvec mimo jiné léčil kvůli přesvědčení, že je schopen vyzpívat dvanáct oktáv. Zda jej Riedel z této představy vyléčil, nevíme, je však jisté, že jeho talent podporoval.

Riedel měl i jiné starosti: kromě toho, že se stal konzultantem duševního zdraví mexické císařovny a spoluzakládal první psychiatrický časopis, měl především za úkol reformovat psychiatrickou péči v celé monarchii. Právě jemu tak vděčí za první „moderní“, reformované psychiatrické ústavy mimo jiné Budapešť nebo Záhřeb. Z jeho pověření další takové reformované psychiatrické léčebny – v Brně a Štýrském Hradci – budoval jeho někdejší pražský žák a asistent Josef Čermák. Jeho jméno stojí za zmínku i kvůli tomu, že pocházel z významné pražské vzdělané (a vlastenecké) rodiny a také jeho dva mladší bratři se proslavili: Jan Nepomuk byl asistentem profesora Jana E. Purkyně, nejmladší Jaroslav se stal známým malířem. A z Čermákových základů vybudovaných v Hradci mohli následně čerpat jeho nástupci Richard Krafft-Ebing a Julius Wagner-Jauregg, kteří jsou dnes považováni za přední velikány rakouské psychiatrie.

Za své zásluhy se Riedel dočkal povýšení do šlechtického stavu. Na odpočinek odešel až rok před svou smrtí. Když pak na počátku listopadu 1870 umíral, byla již v jeho ústavu na Brünnlfeldu ustavena dokonce první rakouská psychiatrická klinika pod vedením jeho někdejšího sekundáře (a současně prosektora), vynikajícího znalce anatomie mozku, Theodora Meynerta.

Ve Vídni tehdy zvítězila tato Meynertova vědecká, anatomicko-patologická škola přesvědčená, že „nemoc duše“ je vlastně „nemocí těla“, že duši lze redukovat na „nemocný“, „narušený“, „poškozený“ mozek. Jména Viszánika, Riedela či Čermáka, kteří více než „poškozený orgán“ chtěli léčit celého člověka, upadla do zapomnění. A je příznačné, že „duši“ vrátil do psychiatrie opět až člověk, který sice studoval ve Vídni, Meynertovou neuroanatomickou psychiatrickou školou však (záměrně?) neprošel: Siegmund Freud, rodák z moravského Příboru. Ale to už je zase úplně jiná kapitola duševní léčby…