Vody ztracené a vrácené

Mám ráda potoky a řeky. Ráda sleduji jejich tichou sílu a putování nekončícího proudu někam dál, do jiných končin. Líbí se mi dynamika vody tekoucí před mýma očima. I úpornost dostat se někam jinam. Řeky pro mě nejsou jen fyzika vodních kapek a gravitačních sil. Beru je jako živoucí entity, které existují paralelně s námi, ale po svém. Se světem a životem, do kterého je nám dovoleno občas nahlédnout. A do kterého jsme si mnohokrát dovolili bez zábran a pochopení krutě zasáhnout.  

Vodní toky zvláštním způsobem oživují krajinu. Nejen z pohledu přírodního. Každá řeka i nejmenší potůček nesou specifickou náladu, kterou přenáší na své okolí. Na břehu řek se také příjemně rozjímá. Pohled do proudu možná pomáhá plynout i našim vlastním myšlenkám. Mnohé z nich se zde mohou zrodit a jiné urovnat. Třeba i myšlenky o vodě kolem nás a pro nás. Nechme se tedy jimi chvíli unášet a uvidíme, kam až nás proud zanese.

Jedna voda, nekonečně mnoho variant

Žijeme v přelomové době. Svět kolem nás se mění a mění se i naše vnímání těchto změn. Vodní svět nevyjímaje. Poslední dobou celé regiony zažívají nezvykle často situace, kdy je vody zoufale málo. Anebo naopak nárazově příliš mnoho. Je to trochu paradox, neboť vody je na naší zeměkouli stále stejně. Celé 1,3 miliardy kubických kilometrů. Nemůže nikam zmizet, ani se navýšit. Co se ale začíná měnit, je pohyb vody, její dynamika, distribuce po planetě, a tím pádem i dostupnost. Stejně jako kvalita vody a mnohde i možnosti jejího využití. Člověk pro zajištění své existence a prosperity čím dál více vstupuje do přírodních (nejen hydrologických) procesů a v globálním měřítku mění jejich řád. Globální změny jsou nám ale příliš vzdálené a jen málokdo je ochotný je vnímat. Koho by zajímala například teplota dalekých oceánů? Bez ohledu na to, jak významně ovlivňuje klima, včetně tvorby a rozmístění srážek. To je bohužel realita. Lokální proměny jevů spojených s vodou, které se ale dějí přímo před našima očima, nás nutí přemýšlet a situaci řešit. Zejména pod tíhou problémů, které jsou s nimi spojeny.

Pojďme se tedy v myšlenkách přesunout do naší krajiny. Do krajiny plné pramenů generujících životodárnou tekoucí vodu, která po známých trasách postupně odtéká směrem do moří. Zdálo by se, že máme obrovské štěstí. Naprostá většina potoků a řek vzniká na našem území a příliš nám tedy nehrozí, že by je sousední státy mohly znečistit, nebo dokonce odklonit jejich trasy ve svůj prospěch. Prameny vodních toků stejně jako oblasti, kde se voda zasakuje do podzemí, aby mohla následně jako pramen vystoupat k povrchu, jsou také povětšinou na našem území. Téměř všechny vodní zdroje máme pod kontrolou. Je tedy jen a jen na nás, jestli o ně budeme pečovat nebo je zničíme. Naše krajina je pestrá s dostatečným podílem lesů i četnými mokřady, které mají schopnost vodu dlouhodobě akumulovat. Ležíme mimo aridní (suché) oblasti, které jsou nesrovnatelně více sužovány extrémním nedostatkem srážek a vyžadují specifická opatření. Klimatické podmínky u nás jsou oproti tomu poměrně příznivé. Přesto i my jsme v poslední době nuceni řešit problémy s vodou v krajině a jejich citelné dopady na celou společnost.

Když prší jinak

O vodě se začíná v poslední době hodně mluvit. Stává se frekventovaným tématem celospolečenských diskuzí i strategických plánů. Jistě to souvisí i s vývojem klimatu a extrémními výkyvy počasí, ke kterým dochází stále častěji. Je to logické. Teplotní změny přímo ovlivňují dynamiku a koloběh vody v globálním i lokálním měřítku. Nejinak je tomu i na území České republiky. Zkusme si to v kostce shrnout. Atmosférických srážek, které lze považovat za hlavní vnější zdroj vody pro naše území, nijak dramaticky neubývá. Takže by teoreticky mělo být vše v pořádku. Což rozhodně není. Problém je, že srážky dnes dopadají na krajinu jinak. Přicházejí jindy, v méně vhodných obdobích a hlavně nárazově. Ubývá sněhových srážek, které jsou důležité pro pozvolné zasakování vody do půdy a do podzemních zásob během jarního období. Navíc opakovaně zažíváme velmi brzký počátek jara, který se posouvá ke konci zimy a často přináší sérii nezvykle horkých a suchých dní. O to víc se tání sněhu a odtok vody z krajiny urychluje. Letní dešťové srážky zase bývají krátké a intenzivní, což omezuje i jejich vsak do půdy. Také častěji prší mimo vegetační sezónu (podzim, zima). Nejvýraznější je úbytek srážek na jaře, kdy jsou potřeba pro rozvoj vegetace včetně zemědělských plodin. I v letním období, kdy jsou největší ztráty výparem, srážek ubývá. Celkově stoupá teplota vzduchu a častěji se opakují letní vlny extrémních veder. Roste počet tropických dní v roce a zvyšují se i maximální dosažené hodnoty teplot. To je poměrně úctyhodný výčet změn na to, že se v podstatě týká hlavně dvou posledních desetiletí. Navíc ani není kompletní.  

Asi nebude překvapením, že uvedené změny podstatně ovlivňují vodní režim krajiny. Znatelně se snižuje obsah vody v půdě a zmenšují se zásoby podzemních vod. Zvyšuje se četnost dlouhotrvajících suchých period nebo naopak bleskových povodní způsobených náhlými přívalovými dešti. V řadě regionů se krajina přehřívá a znatelně vysychá. Nedostatek vody a vysoké teploty ovlivňují výpar i pravděpodobnost vzniku lokálních srážek.

Vody ztracené aneb na vině není jen klima

Rozhodně však nelze konstatovat, že za všechny trable s vodou může pouze a jen změna klimatu. Naopak. Spoustu problémů jsme si vytvořili sami tím, jak zacházíme s krajinou. Ta doznala působením člověka obrovských změn, které se projevily v jejím vodním i tepelném režimu. Výsledkem je, že současný stav krajiny a způsob jejího využití negativní dopady klimatické změny výrazně zhoršují. V některých případech může jít o hlavní příčinu.

Zásadní podíl na tom mají zásahy do vodního režimu, které vyvrcholily během dvacátého století. Dá se říci, že většina přírodních vodních struktur, jako jsou mokřady a vodní toky, byla při nich vážně poškozena a část zcela zlikvidována. Systematickou drenáží bylo vysušeno 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy. Intenzivně se odvodňovaly podmáčené lesní porosty a prameniště. Výsledný úbytek mokřadů je skutečně alarmující. Jen pro představu, z původních 1,3 milionu hektarů mokřadů zůstala do dnešní doby zachována pouhá čtvrtina. Zcela nepochopitelně jsme si přitom poničili také většinu pramenišť, které jsou naším hlavním zdrojem vody (nepočítáme-li srážky). Nezůstaly ušetřeny ani potoky a řeky. Jejich zvlněné trasy byly napřímeny a koryta prohloubena, často dokonce zpevněna. Délka vodních toků v České republice se tím zkrátila o celou jednu třetinu. Nespočet drobných potoků zcela zmizelo z povrchu poté, co byly svedeny do podzemních trubek. V posledních desetiletích se na ničení mokřadů významně podílí také rostoucí výstavba, rychle se zvyšující podíl zpevněných ploch ve volné krajině. Ohrožující jsou i splachy enormního množství živin produkované intenzivním zemědělstvím a lidskými sídly.

Těžko však soudit zásahy z dob minulých. Klimatické podmínky byly jiné, a zejména v počátcích lidé těžce dřeli, aby získali plochy pro hospodaření, zajištění obživy i prostor pro život. Dá se také pochopit, že s rostoucími nároky společnosti a při tehdejší úrovni znalostí bylo poměrně drastické odvodnění bráno jako velký pokrok. Jenže v chaotických dobách kolektivizace a intenzifikace (padesátých až osmdesátých let minulého století) bylo bohužel mnoho úprav provedeno naprosto zbytečně. Příkladem mohou být tzv. náhradní rekultivace, které měly kompenzovat výstavbu na úživné orné půdě ve vnitrozemí. Právě jim padlo za oběť mnoho cenných mokřadů v pohraničí, často ve vodohospodářsky významných pramenných oblastech, aniž by bylo dosaženo očekávaného výsledku.

Shrnuto podtrženo, člověk zásadně změnil základní vodní struktury i pohyb vody v krajině. Stejně tak i vlastnosti půd a vegetační pokryv, čímž ovlivnil zasakování i vypařování vody. Pochopitelně s následným lokálním efektem na tvorbu srážek a místní klima. Člověk tím celkem radikálně vstoupil do místního koloběhu vody, respektive krátkého vodního cyklu. A my s překvapením zjišťujeme, že současná krajina již není nastavena na zadržování vody, ale především na její rychlý odtok. Že voda, kterou jsme z krajiny odvedli, nám teď schází. Nebo že její rychlý koncentrovaný odtok může mít ničivou sílu. Zaznamenáváme úbytek vody v podzemních zásobách i ve vodních tocích. Během extrémních veder vychází najevo, jak moc a nebezpečně se odlesněná, odvodněná či zastavěná krajina přehřívá a ztrácí schopnost tlumit výkyvy počasí. V souvislosti s tím vyvstává otázka, kde se nachází pomyslná hranice únosnosti prováděných hydrologických intervencí, a zda již nebyla překročena.

Z přehlíženého „lůzra“ hvězdou

Jedním z biotopů, které se člověk systematicky snažil z krajiny vytěsnit, jsou mokřady. V tomto ohledu aktuální problémy s vodou a klimatem přinesly jeden pozitivní efekt. Pomohly zvýšit zájem o mokřadní ekosystémy a odstartovaly mnohem intenzivnější výzkum. Díky tomu dnes daleko lépe chápeme význam mokřadů pro vodní režim i celkové fungování krajiny. Dokážeme také lépe posoudit a kvantifikovat rozsah škod způsobených jejich poškozením nebo likvidací. Mokřady se sice pozvolna, ale znatelně přesouvají z pozice neužitečného opomíjeného biotopu do role důležitého hráče schopného tlumit sílící projevy klimatických extrémů.

S narůstajícím množstvím informací o mokřadech je postupně odhalován jejich obrovský přínos pro zdravé fungování krajiny. Ten se projevuje na mnoha úrovních. Mokřady v prvé řadě dlouhodobě akumulují vodu, která bývá pro živé organizmy k dispozici i v obdobích sucha. Velký objem vody držený v mokřadech ale přináší mnoho dalších benefitů, které byly dříve přehlíženy. Prostřednictvím výparu mokřady významně ochlazují prostředí a v horkých dnech dokáží tlumit přehřívání krajiny. Mají tak veledůležitou funkci lokální klimatizační jednotky. Vypařovaná voda se následně podílí na vzniku srážek v krátkém vodním cyklu. Zejména srážek horizontálních (mlha, rosa, námrazy), které se do krajiny vrací bezprostředně po jejich vzniku a neputují do jiných končin. Mokřady tím významně ovlivňují místní klimatické podmínky.

Důležitá je i schopnost mokřadů hromadit organický uhlík. To má ve vztahu ke klimatu velký význam. Obrovské množství uhlíku vázané v mokřadu se neuvolňuje do atmosféry v podobě oxidu uhličitého, který je účinným skleníkovým plynem. V tomto ohledu jsou nejvýkonnější rašeliniště, která pokrývají jen 3 % povrchu naší planety, ale dohromady zadržují třetinu z celkových zásob uhlíku na pevnině. Mokřady ale nezachycují jen uhlík. Jsou účinným filtrem, který zachytává živiny a vrací je do těl organizmů. Fungující koloběh živin brání jejich odtoku z krajiny a splachování do moří. V tomto ohledu mokřady plní úlohu jakýchsi ledvin krajiny. Zajímavé je, že podobně zachycují i nejrůznější škodlivé a toxické látky, přičemž některé z nich dokáží i neutralizovat. Taková přírodní čistírna a detoxikační centrum v jednom.

A v neposlední řadě patří mokřady mezi nejproduktivnější a nejbohatší biotopy v přírodě. Vynikají pestrostí druhů a rozmanitostí života. Poskytují také útočiště mnoha vzácným druhům, které z okolní intenzivně využívané krajiny vymizely. Mokřady jsou zkrátka mimořádně významným rozhraním mezi vodou a pevnou zemí, které v krajině funguje jako důležitá zásobárna vody, klimatizační jednotka, čistící stanice i centrum biodiverzity.

Překročíme svůj vodní stín?

V poslední době se hodně se diskutuje o tom, jak problémy s vodou v krajině řešit. A názory se diametrálně liší. Stále převládají tendence budovat nádrže a vodní tělesa s dobře viditelným objemem zadržované vody. Jejich realizace je ale mířena v prvé řadě na hromadění velkých objemů vody, které jsou neustále k dispozici pro potřeby výroby (ať již zemědělské nebo průmyslové) nebo přímou spotřebu populace. Mají ale také celou řadu závažných nepříznivých dopadů na krajinu, a navíc neřeší vodní režim z pohledu jeho fungování. Jinými slovy neřeší problémy, které způsobují, že vodní režim v určitých situacích nebo regionech kolabuje. Pokud bude například trvale ubývat zásob podzemní vody a vody v tocích, nedoteče voda ani do vybudovaných nádrží.

Proto současně sílí snahy o obnovu fungujícího vodního režimu a přírodních vodních struktur v krajině, které můžeme nazývat modrou infrastrukturou (prameniště, vodní toky, mokřady). V rámci České republiky běží mnoho dobrých projektů hydrologických revitalizací. Tam, kde to jde, se ruší odvodňovací kanály a obnovují se zvodnělé mokřady. Vedle příznivého vlivu na přírodu a vodní režim jsou to důležitá opatření na zmírnění nepříznivých dopadů suchých a horkých období. Do krajiny se také vrací zvlněné a mělké potoky. U některých z nich dokonce i s částí okolní nivy, do které se může voda rozlít a zasakovat do půdy a hlubších zásob. Obnova potoků je důležitým protipovodňovým opatřením. Rozliv vody při povodni snižuje její razanci i rychlost a dokáže zmírnit škody na lidských sídlech a infrastruktuře níže po proudu. Nově se dokonce začínají obnovovat i kdysi vysušená a poškozená prameniště.

Podobných projektů je ale ve vztahu k rozsahu úprav provedených v minulosti stále zoufale málo. Nacházíme se v paradoxní situaci, kdy je vůle problémy řešit, jsou k dispozici projekční týmy, dodavatelé schopní navržené projekty realizovat, dokonce i finanční prostředky na realizaci, která ve výsledku může být přínosem pro celý region. Hlavním limitem ale bývá nesouhlasný postoj vlastníků a uživatelů půdy, jejichž pozemky mohou být prováděním revitalizačních opatření dotčeny. Přitom v mnoha případech lze hospodaření a využívání pozemků s obnovou vodního režimu skloubit nebo nalézt alternativní řešení. Mnohdy se dokonce jedná o nevyužívané pozemky. Motivace těchto subjektů se proto stává jedním z nejdůležitějších předpokladů pro realizaci potřebných opatření.

Na závěr je důležité zmínit, že obnova fungujícího vodního režimu v krajině neznamená bezhlavý návrat na stromy. Jejím cílem rozhodně není obnovit všechny kdysi přítomné mokřady a rozlévající se přírodní potoky. Vždy se bude jednat o navrácení části těchto vodních struktur v přijatelném rozsahu, který ale umožní obnovu odolné a stabilní krajiny, schopné přinejmenším mírnit dopady extrémních hydrometeorologických jevů spojených se změnou klimatu.