Jak se prokazuje sexuální orientace? Azylový proces naráží na limity důkazů i kulturní rozdíly

Lidé žádající o azyl z důvodu sexuální orientace a genderové identity tak činí na základě pronásledování kvůli příslušnosti ke „zvláštní sociální skupině“, což je jeden z pěti hlavních důvodů pro udělení azylu. Především u sexuální orientace je však tuto příslušnost obtížné prokazovat, jelikož se jedná o soukromý údaj, o kterém mnohdy neexistují fyzické důkazy.

Podle ředitelky polské neziskové organizace Fundacja the Warsaw House Zuzy Głowacké dochází v azylových řízeních pro LGBTQ+ osoby k určitému paradoxu: „Formálně by žadatelé o azyl neměli být během pohovorů žádáni o ‚důkaz‘ své totožnosti. V praxi to ale bývá tak, že pokud úřady jejich příběh nebo identitu nepovažují za dostatečně věrohodné, může být jejich žádost zamítnuta, a může jim tak být odepřen azyl nebo doplňková ochrana.“

Z historického hlediska si Česká republika v oblasti posuzování sexuální orientace za účelem udělení azylu nese zvláštní stigma. V některých případech totiž jako jediná ze zemí Evropské unie používala falometrické testy, které měří sexuální vzrušení mužského genitálu. Tato praxe, nyní soudy označovaná za ponižující a neetickou, byla v českém prostředí zaznamenána ještě v roce 2015. Problematické byly ale postupy i v dalších zemích. V Maďarsku například úřady používaly k posuzování sexuální orientace žadatelů a žadatelek o azyl různé osobnostní testy, například ten Rorschachův či Szondiho, nebo po nich vyžadovaly kresbu postavy v dešti. O zákazu použití psychologických testů pro zhodnocení sexuální orientace rozhodl v roce 2018 Soudní dvůr Evropské unie.

Nyní žadatelé a žadatelky o azyl v Česku absolvují nejméně jeden pohovor. Tento proces přibližují Artemis Akbary a Denisa Šmídová z neziskové organizace Afghan LGBTIQ, která migrantům v Česku pomáhá. Už při samém příjezdu člověka do přijímacího střediska je podle nich důležité brát ohled na jeho specifika. „Mám klientku, která jako transgender žena strávila šest měsíců v mužské části tábora se spolubydlícími ze své země původu, což bylo opravdu velmi komplikované, protože lidé ze svých domovských zemí utíkají z nějakého důvodu,“ popisuje Šmídová, která působí jako advokátka.

V následujících dnech je provedena zdravotní prohlídka a dochází k pohovorům, během nichž lidé uvádějí důvod žádosti o azyl a popisují situaci v domovské zemi. Tu poté nezávisle ověřují také úředníci z ministerstva vnitra. Při pohovorech pracovníci podle Šmídové nepožadují konkrétní důkazy o sexuální orientaci, pokud neshledají důvod k pochybnostem: „Například když někdo prohlásí, že je gay, ale je známo, že si před dvěma lety požádal o vízum, protože se oženil s Češkou. Na druhou stranu není překážka, pokud byl například daný člověk donucen k sňatku v zemi svého původu, protože v současné době úředníci již chápou, že v mnoha zemích je to běžná praxe.“

V případě pochybností se úřady dožadují například fotografií s partnerem či partnerkou nebo předložení společné komunikace. Složitější situace podle Šmídové nastává u mladších lidí, kteří kvůli nízkému věku či strachu z represe před odjezdem ze země svou sexuální orientaci ani genderovou identitu neprojevovali, a nebyli tedy kvůli ní pronásledováni v klasickém slova smyslu.

Detaily a konzistence jako hlavní kritéria hodnocení

Praxe ověřování důvěryhodnosti LGBTQ+ žadatelů a žadatelek není v EU jednotná. Výzkumník Thomas Wimark ze švédské Uppsala University se ve svých studiích zabývá aspekty, na které se při rozhodování o tom, kdo je či není LGBTQ+ osoba, zaměřuje švédský migrační úřad. Jeho zjištění svědčí o tom, že úřad klade důraz především na detailnost a nesrovnalosti v jednotlivých výpovědích. K tomu je však Wimark skeptický: „Pokud se snažíte někoho posoudit na základě detailů o pocitech, které prožíval, když mu bylo čtrnáct, patnáct let a teprve objevoval svou sexualitu, je to strašně dávno. Je tedy velmi těžké být detailní, a člověk by si musel vymýšlet.“

Nastává tak podle něj situace, kdy se hodnotí především schopnost vyprávět příběhy. „Pak hodnotíte vyprávění a ve skutečnosti se nezabýváte žádostmi o azyl. Znamená to, že riskujete deportaci těch, jejichž žádosti jsou opodstatněné, a zároveň přijetí těch, u kterých opodstatněné nejsou,“ dodává Wimark.

Této obtížnosti při posuzování sexuální orientace začali někteří žadatelé a žadatelky využívat ve svůj prospěch. Nedávná investigativní reportáž britské BBC odhalila, že heterosexuální migranti a migrantky za podpory svých právních poradců menšinovou sexuální orientaci často předstírají. Nápomocné právní firmy si přitom za své služby účtují tisíce liber a zákazníkům a zákaznicím pomáhají obcházet systém pomocí vymyšlených příběhů, nebo dokonce poskytnutím falešných důkazů. „Jedna imigrační poradkyně se chlubila, že pomáhala více než sedmnáct let s podáváním falešných žádostí o azyl a že by dokázala zařídit, aby někdo předstíral, že měl s klientem homosexuální sexuální vztah,“ uvádějí reportéři BBC.

Podle zdroje z českého ministerstva vnitra, který je obeznámen s procesem udělování azylu a nepřál si být v článku jmenován, se podobná, ač ne tak organizovaná a institucionalizovaná praxe běžně děje i v Česku. Žadatelé a žadatelky o tomto druhu azylového důvodu údajně vědí (ať už z internetu nebo z doslechu od ostatních) a často aspekt menšinové sexuální orientace s vidinou lepšího profilu pro uznání azylu využívají, i když neprávem.

Wimark uvádí, že ho tato skutečnost nepřekvapuje. „Myslím, že v každém systému, kde existují určití strážci hranic, se vždy najdou lidé, kteří vám s tím přístupem pomohou – takoví zprostředkovatelé.“ Je podle něj tedy běžné, že právní firmy nebo neziskové organizace pomáhají žadatelům se zpracováním všech záležitostí. „Přitom samozřejmě nikdy nevíte, jaké mají [žadatelé; pozn. aut.] skutečné zázemí. Může se tedy stát, že nechtěně pomáháte někomu, kdo možná lže, ale je to takříkajíc součást přirozeného běhu věcí, součást systému,“ vysvětluje výzkumník a varuje před profesionalizací těchto zprostředkovatelů.

Toto jednání přitom spojuje s rostoucí obtížností na azyl dosáhnout. „Tím, že je stále obtížnější požádat o azyl a stále obtížnější ho získat, tlak na žadatele o azyl roste. A pokud je vyšší, pak samozřejmě musíte přijmout určitá opatření, abyste zvýšili své šance. Právě to otevírá prostor pro neseriózní jednotlivce nebo dokonce firmy, aby toho zneužily,“ konstatuje Wimark.

Západní domněnky

Zatímco někteří systém obcházejí, další narážejí na bariéru přetrvávající kultury nedůvěry a kulturních odlišností. Akbary a Šmídová upozorňují na nedostatečnou obeznámenost úředníků a úřednic s LGBTQ+ problematikou. Setkali se například s tvrzením, že gay nemůže být nebinární, nebo s argumentací, že je daná osoba homosexuální, nikoli LGBTQ+, a proto jí v zemi původu nehrozí nebezpečí, jelikož tam jsou pronásledovány pouze LGBTQ+ osoby.

Určité západní domněnky se objevují i při pohovorech. „Například každý, kdo prohlásí, že je gay nebo lesba, ​​je dotázán, zda má profil na Grindru,“ říká Šmídová s tím, že se setkala i s případy, kdy žadatelé byli vyzváni, aby ukázali své sociální sítě. Podobné otázky registrovala také dánská nezisková organizace LGBT Asylum, která zaznamenala například dotazy na barvy duhové vlajky nebo na gay kluby v Kodani.

Problematickým aspektem během pohovorů může být také vyžadování akademické terminologie. „Například v našem regionu, v Afghánistánu, Indii či Pákistánu, se chápání queerness velmi liší. Používáme jinou terminologii. Nepoužíváme LGBTQ+, protože je to západní terminologie,“ upřesňuje Akbary a dodává, že velkou roli v azylovém procesu hrají také překladatelé a překladatelky: „Tlumočníci jsou obvykle ze země původu. Mohou být zaujatí nebo nechtějí překládat některé konkrétní otázky týkající se LGBTQ+ osob, což může rozhodnutí o azylu ohrozit.“

Głowacka uvádí na příběhu muže z Ugandy další problematický aspekt, a sice nedostatečné povědomí o kulturním kontextu. „Úřednice se vysmívala, když popisoval, jak po něm spolužáci házeli kbelíky s močí, a napsala, že je těžké si představit školu, kde by se něco takového dělo. Přitom v ugandských domácnostech a kolejích se kbelíky v noci používají zcela běžně. Další část jeho výpovědi byla zamítnuta, protože úřednice nevěřila, že by někdo s přivázanýma rukama mohl uniknout,“ popisuje Głowacka. Tento předpoklad podle ní ignoruje základní psychologii traumatu a reakci „bojuj, nebo uteč“, která může lidem v okamžicích extrémního strachu dodat mimořádnou sílu.

Některé výpovědi jsou tak pokládány za nekonzistentní, přitom mohou být ovlivněny traumaty. „Lidé, kteří prožili trauma, jsou vyděšení nebo trpí PTSD, nedokážou vždy vyprávět svůj příběh dvakrát stejně. Jejich vzpomínky jsou roztříštěné, jejich emoce ochromující. Přesto jediný rozdíl ve formulacích nebo chronologii může být použit k tomu, aby byl jejich příběh prohlášen za neuvěřitelný,“ dodává Głowacka.

Se specifickými problémy se mohou podle odborné literatury setkat také bisexuální žadatelé a žadatelky, v jejichž případě se často objevuje narativ, že by jim žádná újma nehrozila, pokud by v zemi původu navázali heteronormativní vztah. Judikatura Soudního dvora EU však takovýto „argument diskrétnosti“, který naráží na to, že by se žadatelé vyhnuli pronásledování, kdyby svou sexuální orientaci skrývali nebo se chovali diskrétně, zakazuje.

Wimark zároveň upozorňuje na možnou nejednotnost přístupů jednotlivých úřadů: „Naše studie svědčí o tom, že pokud jste přiřazeni k určitým úřadům, je větší pravděpodobnost, že vám bude udělen azyl. To je tedy také jeden z problémů. Je třeba zajistit, aby toto posuzování bylo jednotné v rámci celého azylového procesu, a předpokládám, že i v rámci Evropské unie.“

Alternativní přístupy?

Jelikož české úřady (ani ty unijní) nevedou statistiky, které by ukázaly, kolik procent žadatelů o azyl využívá argument sexuální orientace a genderové identity, volí výzkumníci vlastní přístupy k analýze. Wimark například zkoumal reprezentativní vzorek rozhodnutí švédského migračního úřadu a hledal v nich žádosti o azyl na základě sexuální orientace. Zjistil přitom, že tvořily 7,2 % vzorku; 0,4 % pak tvořily žádosti o azyl na základě genderové identity. Obdobně statistika britské vlády odhalila, že mezi všemi žádostmi o azyl v letech 2015–2023 bylo 2–7 % žádostí vztahujících se k sexuální orientaci.

Pokud bychom čistě teoreticky aplikovali švédský model na česká čísla, dostali bychom se k vyšším desítkám případů ročně (z 1 222 rozhodnutí o mezinárodní ochraně za rok 2025, kam spadá azyl jako její nejsilnější forma). Skutečná situace v Česku však může být kvůli jiné skladbě žadatelů a žadatelek odlišná.

Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu v současné době podle Wimarka doporučuje upustit od hodnocení emocionálních výpovědí a soustředit se více na chování žadatelů a žadatelek. „Někteří lidé navrhují hodnocení scénářů, kdy se vytvářejí různé scénáře a pak se místo posuzování věrohodnosti zjišťuje, který je nejpravděpodobnější,“ vysvětluje. V praxi by to mohlo vypadat tak, že by žadatelé a žadatelky mluvili například o svém partnerovi či partnerce nebo spíše o svém sociálním než osobním životě.

Tento přístup však může být také problematický, jelikož lidé partnera či partnerku doposud nemuseli mít nebo svůj vnější život mohli přizpůsobovat heteronormativním normám. „Je to tedy náročné a pro azylové úřady bude posouzení žádosti o azyl vždy složité,“ usuzuje Wimark. Podle Glowacké by současnému systému pomohlo důkladné školení úředníků a tlumočníků a také odlišení posuzování věrohodnosti od kulturního hodnocení: „Otázkou není, zda se někdo chová dostatečně homosexuálně nebo používá správná slova, ale zda bychom ho návratem do jeho vlasti vystavili násilí, uvěznění nebo smrti.“