Něco je creepy ve státě dánském: SCP, antiemetika a internetová literatura

„Sdílejte, než to smažou,“ ozývá se sociálními sítěmi. „Co se ti honí hlavou?“ ptá se mě Facebook, když se tam náhodou objevím. Všechno vyzývá k sdílení.

Žijeme ve světě, jehož fungování se biolog Richard Dawkins v roce 1976 pokusil vysvětlit tzv. sobeckým genem. Takovým, který se „chce“ neustále replikovat. Dawkins metaforou popisoval psychické či sociální struktury, které jako by žily svými vlastními životy a využívaly lidská těla k tomu, aby přežily další oběhnutí Země kolem Slunce. Evoluční biolog nám tak už před padesáti lety předložil možné vysvětlení, proč jsou gify kočiček tak populární.

Dawkins své memy označuje za sobecké nikoliv pro jejich postoj (jako evoluční struktury žádný nemají), ale protože jde o vítěze nekončícího boje o možnost šířit se dál. V době před internetem popsal kulturu, kde se tyto memy množí a nás, lidi, využívají jako takové pasivní nosiče. Mezi námi a cédéčkem není zas takový rozdíl, mem snese všechno.

Co se týče kulturní produkce, jsou okolnosti fungování memů tak očividné, že mluvit o nich je téměř triviální. Na knižní trh může přijít jen určité množství knih. Ty mezi sebou soutěží v prodejích, do nichž promlouvají (nebo spíš promlouvali) elitní literární kritici a kritičky. Kniha nese jméno autora či autorky, podle kterého často nakupujeme. Tenhle příběh dobře znáte. Pseudonymně či anonymně vydaná díla jsou jen malou výjimkou ze zajetých kolejí. Co se ale stane, když dawkinsovská literární memetika zkratuje?

V Česku a Slovensku se o to pokusil tým městsko-fantastické série Kladivo na čarodějnice. Její hororovo-detektivní akční univerzum se sice odehrává v našich reáliích, ale fantastický svět se za záclonou běžného života s každým novým dílem zvětšuje a zvětšuje. Přibývají nemrtví, gnómové, draci, bohové a démoni. Kladivo na čarodějnice je přesto stále lineární sled postupně vydávaných paperbacků, byť od mnoha různých autorů. Co kdybychom hledali něco ještě ambicióznějšího?

Narazíme pak na literární vesmíry, v nichž čtenářstvo samotné rozhoduje, co se povedlo, a co ne. Díla, která vznikají za přičinění nekonečného množství různých autorů a autorek, a jež je bláhové číst chronologicky a lineárně. Díla, která jsou tvořena hypertexty a rozporcována do řady menších dílků navzájem propojených odkazy. Tato forma literatury tak připomíná jakousi Wikipedii. Místo encyklopedie skutečného světa jde ale o penzum informací a mikropříběhů ze světa fiktivního.

Teoretik kyberkultury Espen Aarseth takové literatuře říká ergodická. Vyžaduje totiž větší „námahu“ než klasické lineární čtení. V případě kolaborativního literárního univerza SCP, o němž bude řeč záhy, si musí jednotliví čtenáři a čtenářky sami text v hlavě zorganizovat do ucelené podoby – vytvořit takzvaný headcanon, tedy svou vlastní verzi toho, o čem dílo vlastně je. Jednotlivé výklady se pak setkávají a proplétají na Redditu či Tumblr, kde jsou vystaveny zrakům fanoušků, tzv. fandomu. Někteří pak píšou vlastní příběhy, fanfikci. Dílo se tak vyvazuje z knih (filmů, seriálů, videoher) a nabírá novou podobu. Kde je pak hranice mezi dílem a komunitní aktivitou?

Laboratorní protokol jako familiární zlo

Motto fiktivní organizace SCP zní „Secure, Contain, Protect“ a zdobí záhlaví online encyklopedie (tzv. wiki), která schraňuje postupy (tzv. Special Containment Procedures) pro to, jak se vypořádat s paranormálními anomáliemi. Jednotlivé anomálie jsou označeny kódem: SCP-173 má podobu sochy, na kterou se vždy musí dívat aspoň dva lidi, jinak vám zakroutí krkem; SCP-055 představuje anti-meme, ideu, která se nechce šířit a z hlav lidí vymazává vzpomínky na sebe sama; SCP-3004 je série událostí týkajících se jistého irského kultu. Fiktivní dokumenty obsahují i příběhy jednotlivých týmů SCP i technické popisy rozměrů nebo materiálů. Jednotlivé záznamy často patří k žánru takzvaných creepypast, strašidelných internetových mýtů, po jejichž přečtení máte dostat husí kůži.[1] Výsledkem je svět plný vesmírné hrůzy (člověk je v něm maličký a tváří v tvář anomáliím bezbranný), ale i kratších příběhů o temných místnostech, podivných žirafovitých tvorech a úkazech, které ty, již mu jsou vystaveni, donutí mluvit pouze slovy začínajícími na písmeno p.

Na SCP wiki se vzdálenost mezi čtenářstvem a autorstvem vypařila. Každý může být čtenářem či čtenářkou i autorem a autorkou. SCP je jedním z míst, které vám vrátí naději, že starý internet nezemřel.

Celý projekt, úchvatný výtvor digitální kultury, vznikl v roce 2007 v paranormální sekci /x/ (jinak nechvalně proslulého) diskuzního portálu 4chan. SCP inspiraci čerpá i například z Akt X, Twin Peaks či Mužů v černém. Svým rozsahem se SCP vyrovná i tvorbě takových velikánů hororu jako byl H. P. Lovecraft. Stylová proměnlivost i rozmanitost perspektiv různých autorů, kteří zdůrazňují různé aspekty fiktivního světa, jsou bytostnou součástí podstaty projektu. SCP tak není ucelený příběh jednoho agenta, ale jde o postupně vznikající databázi různých větví ústřední organizace a paranormálních exemplářů. Jednotlivé příběhy se liší i mírou děsivosti. Řeší posmrtný život (SCP-2718) nebo popisují obrázek, před kterým rozhodně nesmíte usnout (SCP-3515). Můžete se tu setkat s různými kulty, mocnými bohy, mimozemšťany, ale také toustovačem, o kterém lze mluvit jen v první osobě (SCP-426), zkrátka s čímkoliv, co daného autora či autorku inspirovalo.

Čtenářstvo průběžně vybírá to nejlepší z celé wiki hlasováním (záznamům dává znaménko + nebo -). Vybrané články jsou schraňovány do tematických kolekcí nebo se mohou dostat do sekce nejlepších příspěvků za aktuální měsíc.

Wiki má i své vlastní fórum, kde lidé skrytí za přezdívkami debatují o čemkoliv, co je napadne, a sbírají komunitní body (podobné karmě z Redditu). Rozebírají odtajněné materiály CIA o „nazírání“ nebo si navzájem chválí creepypasty. Najdete tu tedy jak cíleně humorné články, tak stránky věnované rostlinám či roztomilým anomáliím. SCP komunita čile bují a umožňuje svým členům do univerza přidávat nové prvky a obohatit je tak o téma, které jim schází. Jednotlivé jazykové větve (v příběhu univerza to jsou jednotlivé branches celé organizace) mají určitou míru autonomie a překlady či nové texty vznikají pro lásku k tvorbě – přestože odvozené projekty mohou být komerční, samotná SCP wiki je zdarma a přispívá se jen na údržbu webu.

Z povahy věci se může zdát náročné s tímto světem interagovat (nové texty přece jen vznikají pořád). I proto vznikly fanouškovské kurátorské projekty, které sdružují různé výklady SCP vesmíru. Návody jak číst/psát se sice SCP pokouší shrnout do soudržné podoby, ale představu, že jde o plně logický svět, je třeba opustit hned na začátku. Některé články na SCP wiki si sice přímo odporují, ale to je dobře, protože tím se jen prohlubuje mysterióznost celé fikce. Má být organizace SCP chudá, nebo ne? Existovala už v devatenáctém století? Jak silný je přesně mobilní tým, který anomálie řeší? Cokoliv je povoleno. Důležité je, jestli vznikne zajímavý text.

A v-v-vážně mě to poslouchá, když píšu?

Většina obsahu je na SCP wiki publikována pod licencí Creative Commons ve variantě Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, která umožňuje obsah s uvedením autorství sdílet při zachování původní formy. Díky této otevřenosti SCP vznikl a vzniká nespočet různě kvalitních videoher, audio nahrávek, stolních her na hrdiny (TTRPG) a mnoho dalších odvozených děl.

Text o SCP by tak velmi jednoduše mohl být textem o demokracii. Stejně jako ona, i projekty jako SCP sdružují lidi do větších celků na základě společných zájmů. Oboje jsou memy a supermemy (ideje tak velké, že se týkají každého) – lidé svými volbami vybírají zákony či nové příspěvky, SCP komunita stejně jako teoretici demokracie řeší černé pasažéry či problémy týkající se reprezentace. I proto je z politologického hlediska zajímavé zkoumat podobné wiki projekty a další otevřené (resp. open-source) aktivity.

Pokud vás tahle představa kolaborativní koláže plné různých hororových stylů, podivností, neskutečné kreativity a tun doprovodných obrazových materiálů nalákala, možná už přemýšlíte, po jakém kurátorovaném výkladu SCP sáhnete. Než tak ale učiníte, vydržte. Ještě si musíme promluvit o jedné z možných vstupních bran do světa SCP, která má podobu – cyklus se uzavírá – klasické knihy.

Knížka Sama Hughese (píšícího pod akronymem qntm) There Is No Antimemetics Division obsahuje příběhy o činnosti tzv. antimemetického oddělení, které se na SCP wiki objevovaly mezi lety 2015 a 2016. Antimemetika představuje anomálii, která informace pohlcuje. Oproti příkazu „sdílej!“ je to černá díra, kam míří slova, vzpomínky i lidská já. Titul nedávno vydalo nakladatelství Penguin Random House a na přibližně 330 stranách rozvíjí příběh několika členů týmu SCP, kteří se snaží vyrovnat s jevem, který postupně odbourává jejich vlastní smysl pro realitu i čas. Objevuje se děsivá představa – co když už se to všechno stalo? Jak ulovit to, co nelze popsat, o čem nelze mluvit? Hughes dodržuje styl SCP záznamů, ale i přes zdánlivě vědeckou formu můžete sledovat postupně čím dál napínavější příběh, až se přistihnete, že hlavním hrdinům fandíte a doufáte v happy end. Od půlky knihy pak jen hledáte střípky víry, že to celé nedopadne úplně strašně.

Antimemetické oddělení Dawkinsovy sobecké geny zosobňuje naprosto mechanicky. Ideje, které zapomínáme, totiž chtějí žít, chtějí prostoupit dějinami (společnosti/planety), a tak se chápou nadvlády nad příspěvky, knihami, vašimi vzpomínkami i touto esejí. Replikují se a míru jejich životaschopnosti určuje čtenost. Také zde se SCP projevuje ve své „hejnovosti“ – každý z nás odchází s trochu jiným obrázkem fiktivního univerza, a tím, že o něm píšeme, mu dovolujeme zakořenit v nás a kultuře ještě hlouběji. Právě zapomínání odhalí, který mem byl nakonec nejsilnější.

████████ je skvělá hrdinská postava, jejíž ████████ probouzí silné emoce. Poznání, že ██ a ██████, ale zároveň i ███, vyvolává asociace přesahující rámec fikce samotné. Hra s pamětí a tím, co víte, je formou útoku, ale i obrany. Koneckonců kdo ví, kolikrát jste už četli tenhle text?