Sborník Writing on Raving a vratké hranice noční utopie

Minulý rok vyšel sborník Writing on Raving věnovaný ravingu. Soustředí se na širokou škálu forem a žánrů – necelá třicítka autorů a autorek přispěla do knihy svými básněmi, eseji, vzpomínkami či teoretickými studiemi, které volně spojuje motiv raveu . Vedle článků o večírcích, v jejichž hudební dramaturgii převládá techno či house, se tak čtenářstvo dostane k textům o ballroomu či dominikánské kultuře obřích automobilových audiosystémů. Tato různorodost má za cíl napodobit jedinečný ráz tanečního parketu či hudebního mixu, protože – jak zdůrazňuje editorstvo Zoë Beery, Geoffrey Mak a McKenzie Wark v úvodu – „dobrá kniha, stejně jako dobrá party, je prostředím, kde každý nabízí něco jiného“.

Writing on Raving ovšem není první podobná publikace. Raving je v akademickém prostředí čím dál atraktivnějším tématem – připomenu knihu Assembling a Black Counter Culture, ale i kratší práce, jež si kladou za cíl rave teoretizovat. Příkladem je kniha McKenzie Wark s názvem Raving (česky 2023, tranzit.cz) či nejčerstvější Club Commons: Moving Bodies to Grow Movements in Queer Nightlife and Beyond od Anjali Prashar-Savoie. Dříve byl akademický zájem spíš o historické podoby raveu. Díky tomu se podařilo minulost raveové subkultury, a zejména dějiny raveové hudby, opět jednoznačně propojit s černošskými kořeny.

Dnes vidíme snahy promýšlet rave jako praxi, zkoumat jeho sociologické projevy a spojovat ho s genderově nekonformními a queer identitami. Boj proti neutuchajícímu whitewashingu celé rave subkultury ale nekončí. A tak je nutné neustále zdůrazňovat, stejně jako to dělá editorstvo Writing on Raving, že „raving není nic nového. V různých dobách toto označení znamenalo různé věci. Vzpíráme se nostalgii. Zajímá nás, co se děje teď. Přesto ale respektujeme své předchůdce a předchůdkyně. Techno je Černá hudba. Taneční umění, tak jako ho známe, je Černou technologií. Musíme to připomínat, aby oboje nebylo z dějin vymazáno.“

Je těžké psát o antologiích, které jsou záměrně divoké a neučesané, stejně tak se to ale má s psaním o ravingu jako takovém. Rave je intenzivní, ale pomíjivý zážitek, jehož síla spočívá v autenticitě. Není nic otravnějšího než slyšet vyprávění z party, kde jste nebylx. Dnešní doba je posedlá honbou za autentičností, ta se ale při psaní často vytrácí. Mozaika textů ve Writing on Raving otevírá různé otázky, nad kterými je dobré přemýšlet jak v globálním měřítku, tak s ohledem na naši lokální scénu.

Eroze systému tancem

Mezi přispěvatelstvem nechybí americká spisovatelka, terapeutka a kulturní kritička hannah baer. V textu The Phone Thieves baer popisuje rave jako podvratný akt. Děláme během něj totiž přesný opak toho, co po nás společnost chce: zůstáváme dlouho vzhůru, nespíme, bereme drogy, neděláme nic užitečného. Nelegální party navíc podrývají vlastnická práva. baer nicméně upřesňuje, že míra subverze se odvíjí od toho, nakolik toto chování kontroluje a postihuje policie.

baer, která připravuje vlastní publikaci o raveu, loni vystoupila i v Praze. Přednášku k příležitosti vydání její knihy Muzeum sebevražd jedné trans holky uspořádalo nakladatelství tranzit.cz s festivalem Lunchmeat. Během následné diskuze jsem se neubránila otázce: je rave opravdu politický? Vskutku dochází k nějaké destabilizaci systému? Anebo tomu jen chceme věřit, a proto vytváříme novou, atraktivní představu utopie? Když jsem se na podzim roku 2018 přestěhovalx kvůli stáži do ukrajinského Kyjiva, navštívilx jsem legendární party Cxema. Večer otevíral živým setem DJ a skladatel John Object. Object dnes bojuje v ukrajinské armádě. Místo klipů z večírků informuje o náletech na Kyjiv a pořádá sbírky na vojenské vybavení. Jeho hudba tak najednou slouží jako artikl, díky kterému lze koupit nové terénní auto či generátor. Jak v tomto kontextu obhájit podvratnost raveu nejen v metropolích, jako je New York nebo Berlín, ale i v našem prostředí?

baer si rave v žádném případě neidealizuje. Naopak neustále připomíná, že třídní a rasové nerovnosti jsou všudypřítomné stejně jako kapitalismus. Sama říká, že „ilegální party podvrací vlastnická práva, ale legální party se vstupem přes čtyřicet dolarů nepodvrací nic“. Musíme se neustále ptát, nakolik je naše chování a jednání podvratné. Na rozdíl od míst, jako je právě třeba Kyjiv, kde i přes trvající válečnou agresi ze strany Ruska kluby nadále pořádají ravey v rámci kulturního odporu, my musíme nad tím, jaké vlastní možnosti nabourávat systém máme, uvažovat pragmaticky.

Od osvobozené identity ke komunitě

Velké množství autorstva ve Writing on Raving se shoduje, že jedním z klíčových podvratných rysů raveu je právě jakési tělesné, genderové a sexuální osvobození. Velkou pozornost věnují trans* zkušenosti – podobně jako ballroomy jsou i ravey útočištěm queer komunity, a především trans* žen. Právě ty jsou pro celou rave scénu určující.

Zora Jade Khiry ve svém textu popisuje zážitky z večírků během jedné newyorské noci – na obou hraje DJ a queer umělkyně Juliana Huxtable. O návštěvě prvního mainstreamového klubu Khira píše: „Ne všichni se chodí bavit, aby našli svobodu. Někteří lidé, pravděpodobně jich bude většina, chodí na večírky kvůli spektáklu. Chtějí se jím stát nebo ho objevit. A nás, hledače*ky svobody, drží jako rukojmí. Někteří lidé se nechtějí osvobodit.“ Zklamaná z návštěvnictva klubu se Khira vydává po stopách Huxtable (v publikaci označované jako DJ „intelektuálního techna“) na jiný večírek: do opuštěné haly, kde už zažívá kýžený zážitek „rave utopie“. Khiřin příběh ukazuje, že ne všechna místa, kde hraje techno, vytvářejí bezpečné a svobodné prostředí.

Rave je s představou utopie spojován často (a značně idealizovaně) – jako místo vzájemné péče, bezpečí, svobody a komunity. Umělci MX Oops ve své eseji chápou těla jako schránky uchovávající od narození pocit individuality i vzájemnosti. Oops nabízejí pojetí kolektivity, které je až biologické, ale zároveň pracuje s prostředím raveu. Zatímco masová kultura se nás snaží izolovat, na raveu dostáváme sílu společně vytvořit sdílený prostor – záměr, jenž v průběhu protančené noci manifestujeme. Jakkoliv je možné o „pravosti“ komunity pochybovat (například v kontextu užívání drog či transakční logiky klubů, kdy za zaplacenou částku získáváme určitý druh zážitku a podobně), MX Oops popisují, jak nás společné tančení spojuje s ostatními (jednotlivci i komunitou) a vytváří „transpersonální pocit sebe sama“. Čas strávený na parketu je podle MX Oops aktivní praxí, kdy „trénuješ svou mysl skrze pozornost upřenou k tanečnímu rytmu, otevřený*á pocitům a zážitkům, které vyvstávají, a s laskavým ohledem k sobě i ostatním“.

Obraz utopie a svobodného projevování identity velmi zásadně souvisí s prožíváním tělesnosti a osvobozením těl. McKenzie Wark v příspěvku Civilization and Its Discothèques popisuje své první dojmy z poslechnu techna – napoprvé jí přišlo, že jde o hudbu, která „není určena pro lidské tělo, ani gay ani hetero“. Pro mnohé z přispívajících je kontrast mezi tělesnou dysforií a euforií na tanečním parketě důležitou součástí raveu. Těla formovaná představami většinové společnosti o heteronormativním, bílém a štíhlém ideálu mohou v prostředí raveu tento narativ obracet. „Existuje určitá spřízněnost mezi konkrétním druhem techna a trans* a genderově rozmanitými těly. Jako kdyby [techno] tišilo hluk naší dysforie,“ uzavírá Wark. O tom, jak se na tanečním parketu znovu zabydlela ve svém těle, píše také umělkyně Gavilián Rayna Russom a velmi kriticky se zabývá „whiteningem“ v klubech a přeměnou DJ a jejich hudebních výběrů na „umělce*kyně“ a „umělecké objekty“. Její až lyrizující popisy návratu k sobě uprostřed hlasité hudby jsou podle mého názoru jedněmi z nejdojemnějších momentů knihy:

„Srdce mi silně buší, jako by snad mělo vyskočit z mé propocené hrudi. Obklopuje mě horký dech, světla a tma. Světla spolu navzájem komunikují. Za běžného dne je zdrojem světla slunce či vnitřní osvětlení, jejichž úkolem je posvítit na práci; světlo musí čelit tmě. Tady, v této dozvukové komoře spolu světlo a tma promlouvají; tma vytváří prostor, protože rozostřuje hrany a poskytuje úkryt, zatímco světlo proniká a vymezuje tvary uvnitř tmy. Za běžného dne jsou světlo a tma binaritami a vzájemně se vylučují. Tady, v tomto světě, jejž poznávám, tomu tak není. Jsou to dva prvky dialogu, z něhož se rodí prvek třetí. Potím se a tančím s ostatními, prožívám doteky a blízkost, které nejsou omezovány binárními kategoriemi genderu a vztahů. Zjišťuji, že v té tlačenici a potu je respekt, uznání, obdiv a radost. Zjišťuji, že je ve mně něco, co se probouzí se stoupající teplotou mého těla. Toto probuzení je fyzické a radostné. Zjišťuji, že jsem více sam*a sebou, čím víc se nořím do zvuku, tohoto gesta, potu, davu. Zjišťuji, že v tomto zvuku jsem více ženou a ostatní ženy se na mě usmívají. Zjišťuji, že se cítím doma ve tmě, skrze kterou světla vymezují tvary a vytváří jakousi třetí dimenzi: tmu v dialogu se světlem. Zjišťuji, že tohle je to, co chci. Vždycky.“

Zabíjejí kluby raving?

Rave se postupně přesouvá z opuštěných hal a nelegálních míst do zavedených klubů. Souvisí to s neustálým upevňováním kapitalistického systému, který pochopitelně raving ovlivňuje. Vyvstává otázka: zabíjejí kluby raving? baer ve své přednášce přirovnala selekci u vstupu do klubu k hraniční kontrole. Zároveň se v klubech replikují kapitalistické individualistické principy – vedle vytyčování hranic scén tu často může jít o osobní obohacování, stavění hierarchií (kdo bude mít guest list a kdo smí do zákulisí), ale i o kapitál vzhledem k tomu, že se vstupné některých klubů blíží až hranici 30 nebo 40 eur. Z raveu se navíc stal produkt a estetika, které prodávají. Je až zarážející, jak velký důraz klade autorstvo Writing on Raving na popis luxusních značek, které si do klubů obléká. Proč je to důležité? Proč má čtenářstvo zajímat, že přispěvatelstvo nosí Ricka Owense, Margielu a Balenciagu? A co to vypovídá o současné scéně?

Zoë Beery, jedna z editorek, popisuje svoji účast na protestu Stop Cop City v Atlantě, který byl zakončen ravem „v pravém smyslu slova“, tedy jako DIY party přístupná všem bez rozdílu. Beery si během ní uvědomila, že „dosud na žádném opravdovém raveu nebyla, vše byly jen různě drahé večírky“. O raveu dále uvažuje jako o čase, který si od kapitalismu krademe zpátky, jelikož ho v jeho očích netrávíme produktivně. Rave je pro systém hrozbou, jelikož narušuje pořádek. Právě Beery mě vrací zpátky k úvahám o ukrajinské scéně, jelikož sama díky aktivismu začala zpochybňovat „moc“ klubů a ravingu. Svůj článek Beery uzavírá slovy: „Chodíme na party, protože nám to umožňuje na vlastní kůži pocítit, že svět, který nám vnucují policajti, není jediný možný. Raving není politický akt ani utopie. Ale skrývá v sobě semínko revoluce. Stačí ho jen trochu zalít.“

Proti raveu jako utopii se ve svém příspěvku vymezuje i DJ a pořadatelka black & queer undergroundové party s názvem HOOD RAVE Kumi James, která vystupuje pod jménem BAE BAE. Podle vlastních slov vytváří experimentální kulturní prostor, v němž se kombinuje tanec, rozmanitá těla, hudba, vztahovost a zabírání ilegálních míst – to vše pod rouškou večírku. Kvůli cenám v Los Angeles ale James musí využívat svých „marketingových dovedností“, a přistoupit tak na praktiky kapitalismu – to vše proto, aby HOOD RAVE zůstal přístupný všem. Pomáhá, že zajištěné (a tedy většinou bělošské) návštěvnictvo přispívá penězi, aby podpořilo marginalizovanou část komunity. „Tento způsob mezirasové a mezitřídní solidarity je důležitou součástí přetváření světa,“ líčí James.

James opouští individualistickou optiku a klade si otázku, zdali je možné vytvořit ekosystém, který by byl natolik rozlehlý, že by v něm byl prostor pro všechny naše odlišnosti. Jedná se v podstatě o útok na jakoukoliv „identitární politiku“, a to ze strachu, že výsledkem pouhého převrácení pozic v klubech (queer x hetero, cis x trans, odlišná x bílá barva kůže) bude kult. Pozoruhodně tak načrtává prostředí, které nehierarchizuje, nenálepkuje, je kritické a proměnlivé.

Rave jako akademické pole

Hlavním referenčním rámcem Writing on Raving je spojnice New York-Berlín. Nejde tak přehlédnout, že je celé téma rámováno západní optikou. Opěvování Berghainu v některých textech působí spíše směšně, především s ohledem na politickou „neutralitu“ klubu (jak je dobře známo, nic takového neexistuje), vysoké vstupné a image, jejíž součástí je striktní určování, kdo do klubu vůbec bude vpuštěn. Rozhodují o tom přitom zpravidla bílí muži ve středním věku. Bije do očí, že ačkoliv někteří autoři a autorky v Berlíně dokonce dlouhodobě bydleli, jejich uvažování o ravingu končí na východní hranici německého hlavního města.

Na závěr si dovolím ještě jednu otázku: je rostoucí akademický zájem o rave projevem jeho postupného upadání? Ani akademickou sféru nemíjí trendy a jak se ukazuje, i z večírků může být lákavé výzkumné téma. Do jisté míry je to pochopitelné: akademický svět zesiluje normativní společenské struktury, a tak se v něm lidé snaží najít vlastní komunitu. Napomáhá tomu i vzestup žánrů, jakými jsou autoteorie či autofikce, které navazují na tzv. „obrat k afektu” (affective turn). Samotní autoři sborníku akademizaci raveu navíc spojují s proměnou kulturních institucí a platforem, které jsou čím dál nedostupnější. Z umění (a psaní o umění) se podle jejich slov stala elitní záležitost, a tak se autorstvo obrací k přístupnějším oblastem, mezi něž patří i raving. K čemu ale teoretizace ravingu přispívá – či čemu dokonce škodí – s ohledem na fakt, že má rave sloužit jako bezpečný prostor pro vybranou skupinu lidí?

Queer teoretik Paul B. Preciado ve své knize Dysphoria Mundi říká, že psaní vede k chápání a zapsaná slova jsou jako obrazy. Když čteme, naše oči slova přemění v abstraktní film. Domnívám se ale, že aby psaní o raveu nebylo pouhým ždímáním estetiky, omíláním frází o „techno utopii” či o tanečním parketu jako „dětském hřišti pro dospělé”, je třeba k tématu přistupovat s nepolevující kritičností. Jak píše Anjali Prashar-Savoie v předmluvě ke své knize Club Commons o queer nočním životě: „Věřím, že analýza je projevem oddanosti, protože nedovolí, aby to, čeho si vážíme, upadlo do stagnace.“