Íránský lev na cestě za svobodou

Co jsem nezažil aneb Jak vznikla Íránská islámská republika

Ali: Když se dnes ohlédnu zpět, už vím, proč jsem v dětství míval pocit, že mi bouřlivé dějiny Íránu nic neříkají. Jednu jejich kapitolu jsem nezažil, její důsledky však ovlivňovaly všechno kolem nás. Základy Íránské islámské republiky přitom nepoložilo jen náboženství a podpora občanů, ale vyrostla také z konfliktů, vylučování odpůrců a důsledného upevňování moci. Režim, ve kterém jsem vyrůstal, byl výsledkem politických rozhodnutí, bojů a zmařených možností a vznikal už před mým narozením.

Narodil jsem se asi jedenáct let po íránské revoluci do země, která už přijala svou novou podobu. Skončila válka s Irákem a změny, jichž byli v mládí svědky mí rodiče, přešly v rutinu. Život plynul zdánlivě bez problémů – alespoň tak nám to tvrdili v běžném životě i v televizi. V ulicích vládl ruch, ve školách pořádek a budoucnost měla dané obrysy.

Minulost však nikdy doopravdy neskončila. Snad všechny státní televizní kanály vysílaly každé odpoledne smuteční program: pomalou hudbu, truchlivé hlasy a snímky mladých mužů, kteří během války padli. Říkalo se jim „mučedníci islámu“. Ve škole se z uctívání jejich památky stal rituál. Každé ráno jsme se seřadili na dvoře a skandovali: „Smrt Americe, smrt Izraeli, smrt pokrytcům (monafeghin) a smrt Saddámovi!“ Nic nám to neříkalo. Skandovali jsme je, protože jsme museli.

Neustále mi také opakovali, že Írán je islámská republika. Jako kluk jsem si myslel, že to vysvětluje všechno. Musí přece existovat souvislost mezi islámem, válkou, mučedníky v televizi a tím, jak celá země funguje. Jenže jsem byl zvědavý a na islám, na jeho vztah k politice a na ty, kteří zemřeli ve válce, jsem se vyptával rodičů. Odpovídali stručně a jasně: „Islám má pravidla, která určují, jak se mají lidi chovat. Od revoluce v roce 1979 se naše země řídí islámskými zákony a očekává, že je budeme dodržovat.“

S tímto vysvětlením jsem si řadu let vystačil. Jenže v dospívání jsem začal víc číst a ten bezchybný narativ se začal rozpadat. Zjistil jsem, že revoluce nebyla dílem jedné ideologie nebo skupiny. Šáhovi se z různých důvodů, ať už kvůli omezování politické svobody nebo westernizaci společnosti, postavilo hned několik opozičních hnutí. Každé mělo vlastní ideologii a vlastní politické cíle. Na revoluci se tak aktivně podíleli marxisté, komunisté, islamisté i skupiny, jež se označovaly za islamisticko-marxistické (což mi dodnes zní jako protimluv). Íránská politická scéna nebyla zrovna přehledná: kromě strany Túde (Lidová strana Íránu), úzce spjaté se Sovětským svazem a jeho zájmy, tu byli Lidoví mudžahedíni (Mojahedin-e-Khalq, MEK) nebo Organizace íránských lidových fedajínů (OIPFG), která se později rozdělila na soupeřící většinovou a menšinovou frakci. Vedle nich existovaly náboženské skupiny jako šíitské fundamentalistické hnutí Fada’iyan-e Islam a nekompromisní Islámská koaliční strana (ICP) nebo nacionalistická hnutí jako Íránská národní fronta. Na univerzitách převládali levicoví a komunističtí studenti, i když nechyběli ani islamističtí extremisté. Mimo univerzity však byla situace jiná. Chudí souzněli s islámem, který kázali duchovní a který už znali, a tvořili tak společenské podhoubí islamistických hnutí.

Všechny tyto různorodé skupiny proti šáhovi bojovaly bombovými útoky, vraždami vládních představitelů, partyzánskými operacemi, sabotážemi a masovými demonstracemi a očekávaly, že se po revoluci budou podílet na vládě. K tomu ovšem nikdy nedošlo. Islamistický náboženský vůdce Ajatolláh Chomejní, který se vrátil z exilu, začal krátce po revoluci všechny tyto skupiny jednu po druhé systematicky odsouvat na vedlejší kolej. Vyhlášené referendum sice voličům nabízelo pouze jednu možnost, islámskou republiku, novému řádu však dodalo zdání legitimity. Vysoce postavení důstojníci armády byli popraveni a stávající struktury měly vyvážit nové paralelní vojenské a bezpečnostní instituce. Moc se postupně konsolidovala a alternativní vize revoluce, jež slibovaly řešit nerovnosti v íránské společnosti, postupně vyhasínaly.

Ali: Tenhle text jsem se rozhodl napsat, protože jsem cítil odpovědnost
Asi ve třiceti jsem z Íránu odešel. Měl jsem tam už svůj život, pilně studoval, získal jsem magisterský titul a začal pracovat jako inženýr. O odchodu jsem nikdy nesnil a nerozhodl jsem se pro něj s radostí, spíš se něco zlomilo. Žít v systému, kde každodenní život ovlivňuje ekonomická nestabilita, politické napětí a mezinárodní izolace, člověka časem vyčerpá. Pamatuju si, že na začátku měsíce jsem na papíře dostal plat asi tři sta dolarů, ale inflace a kolaps měny jeho skutečnou hodnotu srazily na dvě stě dolarů i méně. Nešlo přitom jen o peníze, ale o tu neustálou nejistotu a pocit, že ať člověk pracuje sebevíc, nečeká ho stabilní budoucnost. V určitou chvíli už pro mě bylo těžší zůstat než odejít.
Dnes sice žiju ve svobodné zemi, ale mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu cítím vděk – mám zázemí a přístup k dříve nedostupným informacím, můžu pracovat ve svém oboru a dostává se mi uznání. Na druhou stranu mě Írán nikdy nepustil. Žije se mnou každý den. Když někdy sedím u svého stolu v Praze, v duchu se vracím domů, procházím se Velkým bazarem, míjím Golestánský palác, jdu přes náměstí Topkhaneh a ocitám se před sochou na náměstí Ferdowsi. A pak se najednou vrátím do reality. Ta dálka nikdy úplně nezmizí. S přáteli a rodinou v Íránu jsem v kontaktu, i když to není snadné. Komunikaci někdy znemožňuje vypínání internetu a různé zákazy. Přesto si pokud možno pravidelně píšeme a je to pro mě moc důležité.

Tenhle text jsem se rozhodl napsat, protože jsem cítil odpovědnost a chtěl se podělit o svoje pocity. Mnozí v diaspoře vývoj v Íránu bedlivě sledují a snaží se dávat hlas těm, kteří nemají svobodu slova. Psaním můžu přispět i já. Na protestech na podporu Íránu mívám pocit naděje i zmaru. Naděje, protože jsem svědkem sounáležitosti a projevů solidarity. A zmaru, protože mám někdy pocit, že naše hlasy nejsou dost slyšet.
Mezinárodní média se osudu Íránců dostatečně nevěnují. Ještě horší jsou dezinformace a propaganda, které realitu zkreslují. Vnímám však laskavost a solidaritu zejména od kolegů a přátel v Praze, kteří se k protestům připojili nebo projevili opravdový zájem. Hodně to pro mě znamená. Často však mám pocit, že Evropa nereaguje dost rozhodně. Přesto se snažím uchovat si naději. S Íránem to zkrátka nemůžu vzdát.

Den, kdy se ženy musely zahalit 

Všechny výše uvedené skupiny spolu hned od 11. února 1979 – tedy ode dne, kdy revoluce uspěla – soupeřily o moc. Revoluční síly začaly už odpoledne zatýkat politiky, vojenské důstojníky, všechny, kteří byli nějak spojeni s předchozím režimem, majitele firem i podnikatele bez politických vazeb. Brzy začaly hromadné popravy – často bez řádného soudního řízení. Řada revolučních skupin tyto kroky podporovala v přesvědčení, že se tak země zbavuje zrádců a zločinců.

Toto násilí doprovázely i změny v běžném životě. Před revolucí mohly ženy svobodně pracovat, oblékat se, jak chtěly, a vystupovat na veřejnosti bez jakýchkoli omezení a povinného hidžábu.

Chomejní však už dva týdny po revoluci oznámil, že ženy smějí pracovat, jen když budou nosit hidžáb. Byl to rozhodující okamžik. Nešlo totiž jen o pravidla oblékání – byl to otevřený útok na autonomii žen a jejich právo rozhodovat o svém těle. Především se tak však ukázalo, kam revoluce skutečně směřuje. Už 8. března 1979 následovaly hromadné protesty. K ženám, které vyšly do ulic, patřila i jedna z mých univerzitních profesorek, slečna Radžábí. Když o protestech mluvila v hodině, popisovala, jak vnucované omezování svobody na demonstraci odmítaly ženy z různých společenských vrstev. Mnohé z nich byly zatčeny a některé později zmizely. Jejich jména se vytratila z veřejné paměti a jejich nepřítomnost se stala tichým varováním pro ty, které zůstaly.

Podle profesorky Radžábí ženy ten den nezažily zradu jen od islamistických sil, ale – což bylo snad ještě bolestnější – také od levicových skupin, které hlásaly rovnost a spravedlnost. Namísto podpory ženy přerušovaly, vyzývaly je ke klidu a trvaly na tom, že dekret o hidžábu je jen dočasná záležitost a „vyšší revoluční cíle“ si žádají trpělivost a oběti. K těm, kteří demonstrantky ujišťovali planými sliby, patřila i univerzitní profesorka Homa Nategh.

Sliby se však nikdy nenaplnily. Hidžáb zůstal povinný a situace se jen zhoršovala – po jednom omezení následovalo systematické rušení základních práv žen, práv, která měly v předchozím režimu a o něž je ten nový připravoval záměrně. Homa Nategh o několik let později odešla z Íránu do Francie, a režimu, který podle ní měly ženy tolerovat, tak unikla. Profesorka Radžábí naopak zůstala – hidžáb, který neuznávala, nosí, jen aby mohla zůstat na univerzitě. Pro ni zůstává symbolem oběti, kterou po íránských ženách chtěli ti, kteří využili privilegia odejít, když už šlo o hodně. 

Afra: Trápilo mě mlčení po masakru v Íránu
Z Íránu jsem odešla před sedmi lety, abych pokračovala ve studiu. Později jsem získala doktorát na Univerzitě Karlově a jako postdoktorandka dnes působím v Akademii věd České republiky. K odchodu jsem se nerozhodla najednou, ale postupem času. Chtěla jsem život se základními právy, ve kterém bych mohla volněji dýchat a cítit se normálně – tedy něco, co jsem ve vlastní zemi neměla. Být daleko od rodiny a přátel je pro mě nesmírně bolestné. Tu dálku ani nelze vyjádřit slovy.

Od konce ledna tohoto roku, tedy už čtyři měsíce, je v Íránu internetový blackout – běžní Íránci nemají přístup k internetu. Nám v diaspoře nezbývá než čekat. Někdy mi asi na minutu zavolá někdo z rodiny: „Jsme v pořádku. Nedělej si starosti.“ Odpovídám stejnými slovy. Pravdou však je, že v pořádku není nikdo z nás, jen se tak navzájem chráníme.

I já jsem měla pocit, že nemám jinou možnost než psát. To, co čtu v rozhovorech, článcích a titulcích, neodráží realitu mé země ani hlasy jejích obyvatel. Ještě víc mě trápilo mlčení po masakru v Íránu – Islámská republika během pouhých dvou dnů (8. a 9. ledna) zabila téměř čtyřicet tisíc lidí, lidí, kteří v ulicích vyvolávali jméno prince Rezy Pahlavího, vnímané jako symbol jednoty a naděje na změnu. Ve světě se však o tom moc nemluvilo.

Jakmile přišla pomoc zvenčí a součástí příběhu se stal Izrael, novinové titulky rázem zněly jinak. Pozornost se nevěnovala utrpení Íránců, ale oficiálním projevům íránské vlády. Někdy se to projevovalo až nesmyslnou nenávistí k Židům. Hlasy Íránců tak znovu skončily na vedlejší koleji.

Íránský režim vypnul internet, aby přerušil komunikaci, izoloval obyvatele země a skryl před světem pravdu. V tom tichu se mohla snadněji šířit propaganda. Přesto Íránci doufali v pomoc a možnost záchrany. Jejich realitu však zastínili stoupenci zjednodušených narativů, kteří volali po „ukončení války s Íránem“, aniž by chápali, čemu Íránci čelí. Jsem jedna z nich, i když teď žiju ve svobodné zemi. Vzdálenost mezi námi ve mně vyvolává pocit odpovědnosti – mluvit za ty, kteří nemohou a kteří jsou umlčováni. Píšu i kvůli členům své rodiny, kteří by za mnou jistě stáli; v mnoha ohledech tedy můj hlas patří i jim.
Měla jsem to štěstí, že se mi tu dostalo podpory přátel a kolegů. Zvlášť při mně stál můj školitel, který situaci v Íránu rozumí. Podpora pro mě znamená víc, než umím vyjádřit.

Noc, kdy vtrhli na koleje

Porevoluční období charakterizovaly nejen vnitřní mocenské boje, ale i vážné vnější krize. Obsazení americké ambasádyradikální skupinou muslimských studentů loajálních k Chomejnímu způsobilo dlouhodobou krizi se Spojenými státy a prohloubilo mezinárodní izolaci Íránu. Krátce nato začala íránsko-irácká válka, a nový režim se tak ocitl pod obrovským tlakem. Na vnější výzvy stát reagoval válkou, diplomacií i vyjednáváním a k vnitřnímu odporu přistupoval pozoruhodně konzistentně zatýkáním, vězněním a popravami. Represe se staly základním řešením všech problémů s domácí opozicí.

Tyto praktiky se neomezovaly jen na území Íránu. Politické vraždy spáchané v zahraničí – včetně vraždy Šápura Bachtijára, posledního premiéra jmenovaného šáhem, k níž došlo ve Francii, a vraždy populárního zpěváka a disidenta Ferejdúna Farrochzáda v Německu – byly důkazem, že režim je ochoten své odpůrce eliminovat, ať jsou kdekoli. Režimní násilí se však odehrávalo především v samotném Íránu. Po období represí následovaly koncem devadesátých let takzvané řetězové vraždy – série státem podporovaných vražd intelektuálů, spisovatelů a politických disidentů. Později se ukázalo, že za nimi stáli operativci íránského ministerstva informací a bezpečnosti.

V roce 1999 vypuklo největší nezávislé povstání od islámské revoluce. Zákaz vydávání předních reformních novin Salampodnítil studentské protesty, hlubší příčinou však byly nesplněné sliby prezidenta Muhammada Chátamího. Ten během své předvolební kampaně sliboval rozšíření politických svobod, podporu reforem a především zrušení cenzury. Zákaz vydávání reformních novin studenti vnímali jako zradu a jasný signál, že u moci jsou stále stoupenci tvrdé linie.

Studentské protesty začaly pokojně, v noci z 8. na 9. července 1999 však na koleje Teheránské univerzity vtrhly bezpečnostní složky, včetně pořádkové policie, Sboru islámských revolučních gard, založeného k ochraně a zachování islámského režimu, a polovojenských skupin. Studenti na pokojích byli biti, shazováni ze schodů a v některých případech dokonce zastřeleni. Mnozí byli těžce zraněni – přišli o zrak nebo utrpěli zlomeniny rukou a nohou – a další byli zatčeni. Někteří po událostech zmizeli a jejich rodiny se o jejich osudu nikdy nic bližšího nedozvěděly.

Toto násilí vyvolalo další, tentokrát celostátní protesty, které trvaly téměř pět dní a rozšířily se i za hranice univerzitních kampusů. Režim však toto hnutí nakonec potlačil drtivou silou, masovým zatýkáním a zastrašováním. Pro spoustu mladých Íránců to byl rozhodující okamžik, který ukázal, že reforma systému má své meze a že hlavní reakcí režimu na nesouhlas stále zůstávají represe.

„Kde je můj hlas?“

V předvečer prezidentských voleb v roce 2009 zůstali mnozí Íránci vzhůru, s napětím sledovali zpravodajské weby, volali přátelům a z oken sledovali dění v ulicích. Ve vzduchu byla cítit nenápadná, ale velká naděje. Lidé věřili, že režim lze stále ještě reformovat – že jim hlasování ve volbách může přinést větší sociální svobodu, důstojnost a méně regulovanou budoucnost. Zelená barva – symbol předvolební kampaně – se rychle stala vyjádřením optimismu a celého hnutí.

Po vyhlášení výsledků voleb se naděje rozplynuly. Mnozí nemohli uvěřit, jak rychle a s jakou jistotou byl za vítěze prohlášen Mahmúd Ahmadínežád. Nevěřícnost během několika hodin přešla v hněv a hněv v odhodlání. Do ulic Teheránu a dalších měst vyběhly miliony lidí – ne aby svrhli režim, ale aby požadovali odpovědnost. Skandovali prosté a odzbrojující heslo: „Kde je můj hlas?“ Ta slova vyjadřovala přesvědčení celé generace, že ještě stojí za to za reformy bojovat.

Zelená revoluce nebyla jen politickým, ale i široce společenským hnutím. Bok po boku demonstrovali studenti a další mladí lidé, ženy, umělci i celé rodiny a dožadovali se základních svobod – práva vyjádřit názor, shromažďovat se a žít bez neustálého strachu. Ulice se na okamžik staly místem solidarity, kde si neznámí lidé navzájem důvěřovali a společně si představovali jiný Írán.

Ten okamžik však netrval dlouho. Bezpečnostní složky nastoupily s obušky a kulkami a reagovaly hromadným zatýkáním a umlčováním. Někteří demonstranti byli zabiti, další zmizeli ve věznicích. Symbolem brutality režimu se stalo zastřeleníNedá Aghá-Soltán, které zachytila kamera a jehož nahrávka se rozšířila do celého světa. Do země se vrátil strach, tentokrát o to silnější. Přesto po zelené revoluci zůstalo něco, co už nešlo vymazat: vzpomínka na kolektivní odvahu a svědectví o tom, že miliony Íránců stále věří ve změnu, stále chtějí svobodu a jsou ochotni se za ni postavit, i když za to platí vysokou cenu. Od roku 1979 zemi navzdory pokračujícím protestům mnoho Íránců opustilo, ať již z bezpečnostních či ekonomických důvodů nebo zkrátka proto, že chtějí žít ve svobodném světě. Dnes žije v zahraničí asi osm milionů Íránců. Největší diaspory jsou v USA, Kanadě a Německu.

Jméno: Rezá Šáh

Oficiální vládní čísla v roce 2017 říkala jednu věc, ale životy lidí vypovídaly o něčem jiném. Od íránské jaderné dohody (známé také jako Společný komplexní akční plán neboli JCPOA) uplynuly dva roky a úředníci hrdě mluvili o rušení sankcí a obnovení mezinárodního obchodu s ropou. Íránské přístavy opouštěly tankery a ve zprávách se mluvilo o hospodářském růstu. Pro běžné domácnosti se však nezměnilo nic. Ceny rostly, pracovních míst byl nedostatek a výplatu člověk utratil před koncem měsíce. Ať už ropa přinášela jakékoli peníze, k lidem se zkrátka nedostaly. Kam plynou, však viděli všichni: na podporu Bašára al-Asada v Sýrii, na financování proxy skupin, jako je libanonský Hizballáh nebo Hamás, a na rozšiřování regionálního vlivu íránského režimu.

Protesty proti této situaci začaly v tichosti ve městě Mašhad, zpočátku kvůli chlebu, nájmům a nezaměstnanosti. Jenže hněv obvykle brzy odhodí svou masku. Poprvé od revoluce – a poněkud překvapivě ve zbožném městě – také zazněly hlasy, které volaly jméno zakladatele dynastie Pahlaví, tedy právě té monarchie, kterou islámská revoluce svrhla: „Rezá šáhu, ať tvá duše odpočívá v pokoji.“

Byl to šok. Mašhad měl být loajální, nedotknutelné město – město, které mělo vždy stát na straně režimu. Místo toho se tamní protesty staly rozbuškou. Jejich pokřik nepůsobil jen jako projev nostalgie, ale jako varování, že se mění něco zásadního.

Z Mašhadu se protesty rychle rozšířily do dalších měst. Ti, které ideologie dosud nezajímaly, teď otevřeně mluvili o korupci, promarněném bohatství a ukradené budoucnosti. Kontrast mezi oficiálními statistikami, které na papíře hlásaly pokrok, a pravdou v ulicích už se nedal přehlížet.

Režim však protesty opět rychle potlačil zatýkáním, zastrašováním a použitím síly. Hněv však nezmizel, jen se skryl. O dva roky později, v roce 2019, vybuchl znovu, tentokrát mnohem ostřeji a silněji. Stát na protesty během takzvaného Krvavého listopadu reagoval nebývalým násilím. Bezpečnostní složky dostaly rozkaz zahájit palbu a během několika dní zabily stovky lidí – mnozí byli zastřeleni přímo v ulicích. Tisíce dalších byly zatčeny a režim ve snaze zastřít rozsah krveprolití vypnul internet.

Po Krvavém listopadu (Bloody Aban) už však nebylo cesty zpět. Bylo jasné, že režim je ochoten masově zabíjet vlastní lidi, aby se udržel u moci, a že propast mezi státem a společností už nelze překonat. Hnutí, které v roce 2017 začalo jako ekonomický protest, bylo v roce 2019 potlačeno v jedné z nejkrvavějších akcí v dějinách Islámské republiky.