Jak vytvořit zdravý vztah k sexualitě?

Dle Lucie Šídové, ředitelky organizace Freya, je zdravá sexualita podmínkou zdravé společnosti. Je to forma komunikace, zdroj reprodukce, slasti a posílení vztahu. Sexualita je proces, není stálá a také v partnerském svazku se vyvíjí. Skrze sexualitu se učíme poznávat své tělo a jeho hranice. Ke zdravému naplňování a prožívání sexuality napomáhá zralý partnerský vztah, díky němuž dochází k uspokojení základních lidských potřeb, jako je potřeba učení se od sebe na základě komunikace a zpětné vazby, pocitu jistoty a seberealizace. Pro zdravý vývoj je důležité, aby člověk od dětství chápal, že to, co se týká sexuality, je normální a běžné, aby věděl, že může prožívat svoji tělesnost a hovořit o ní s vědomím, že se mu dostane vysvětlení na úrovni jeho věku a porozumění.

Když se řekne „sexualita“, většině lidí se vybaví pouze slovo sex, ale neuvědomují si, že do této oblasti spadá spousta dalších témat a oblastí jako například: sexuální výchova/osvěta, doteky, soukromí, hygiena, hranice, vztahy, blízkost a intimita, rodičovství, masturbace, pohlavní styk, sexuální projevy, partnerství, vztah sám k sobě, sebevědomí, sebeláska, láska, něha, problematika LGBTQ+, sexuální násilí a prevence před ním, sociální sítě a mnoho dalšího. Sexualita je velmi široké téma, které můžeme vizuálně pojmout do takzvaného kola sexuality.

Kolo se skládá ze dvou částí: jedna část představuje, kým jsme, druhá, kým se naučíme být. Součástí toho, kým jsme, je naše osobnost (kombinace rysů, které utvářejí jedinečný charakter člověka), genderová identita a projev genderu (jak člověk prezentuje vlastní gender a vnitřní pojetí identity člověka jako ženy, muže či osoby jiného pohlaví), sexuální orientace (emocionální a sexuální přitažlivost člověka k jiným lidem), biologické pohlaví a naše získané osobní zkušenosti. Do oblasti, kým se v životě naučíme být, zahrnujeme mezilidské vztahy (jak a s kým je navazujeme), komunikaci (jak spolu komunikujeme), socializaci (jak jsme začleněni do společnosti), sebepojetí (jak sami sebe vnímáme) a vlastní realizaci sexuálních aktivit (způsob, jakým realizujeme sexuální potřeby). Jsou-li všechny části kola zdravé, je zdravá i naše sexualita.

Sexuální potřeby a jejich omezení

Abychom mohli žít plnohodnotný život, musíme mít v první řadě naplněny základní biologické potřeby: potřebu spánku, jídla, pití, dýchání, vylučování, ale také potřebu sexuality. Zatímco na většinu potřeb nahlížíme jako na zcela nezbytné, bez nichž je ohrožen náš život, u potřeby sexuality už tomu tak mnohdy nebývá. Sexualita je důležitou, nezbytnou a podstatnou součástí každé lidské bytosti, bez ohledu na mentální, fyzické či psychické znevýhodnění.

Pro snadnější porozumění si zkuste představit, že by vám někdo na dva měsíce zakázal realizovat vaše sexuální potřeby, ať už jsou jakékoliv (například doteky, mazlení, sex, masturbaci, polibky, vzájemnou intimitu, blízkost, sdílení...). Jak se s tímto obdobím vyrovnáte? Možná, že se zaměříte na svou práci, budete cvičit, vařit, chodit do přírody nebo čím dál více spát. Budete hledat své osvědčené mechanizmy, jak to vydržet. Teď si ale představte stejnou situaci s tím, že jste člověk odkázaný na pomoc a péči druhé osoby, která bezprostředně ovlivňuje prostředí, kde žijete. Pokud nebudete mít soukromí, někdo vás bude neustále hlídat nebo vám zakazovat uspokojení sexuálních potřeb či navazování vztahů, čímž velmi bezprostředně ovlivní vaše možnosti, jak naplňovat sexualitu. A právě s touto situací se lze setkat u lidí se znevýhodněním (a nejen u těchto osob). Zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, že období bez sexuality nemusí být časově ohraničeno a mechanizmy zvládnutí této situace závisí na schopnostech jedince a míře jeho znevýhodnění.

Sexualita u osob se znevýhodněním je stále tabuizovaným tématem, opředeným mnoha mýty a předsudky. Základním předpokladem k tomu, abychom mohli člověka se znevýhodněním vnímat jako sexuální bytost, je náš respekt. Jako názorný příklad uvedu situaci, se kterou se často setkávám. Představte si dospělého člověka s těžším mentálním znevýhodněním, který potřebuje větší míru podpory a péče. Jak s ním budete hovořit, jak bude vypadat, jaký bude mít režim dne, jak bude vypadat prostředí, ve kterém žije, a v neposlední řadě – jaké bude mít možnosti realizovat své sexuální potřeby? Setkávám se s dospělými lidmi se znevýhodněním, kteří nosí oblečení nevhodné k jejich věku nebo genderově neutrální (nelze poznat, zda se jedná o muže či ženu). Lidé jim automaticky tykají, chovají se k nim jako k malým dětem, čemuž odpovídá i režim dne a prostředí, kde žijí. Hlavním důvodem tohoto přístupu bývá tvrzení, že jde o dospělého člověka, ale jeho chování a schopnosti odpovídají malému dítěti (slýcháváme: „Vždyť je to dítě v těle dospělého člověka.“). Chtěla bych upozornit na to, že k lidem se znevýhodněním bychom se měli chovat adekvátně k jejich věku a vytvářet jim prostředí a podmínky, které tomuto věku odpovídají.

Lidé se znevýhodněním mohou mít vzhledem ke svému hendikepu omezené možnosti, jak navazovat vztahy. Setkáváme se s tím, že rodiče mají strach, aby mladá žena nebo muž nezačali příliš brzy sexuálně žít, aby nedošlo k nechtěnému těhotenství, nevhodnému sexuálnímu chování, obtěžování či zneužití. Téma sexuality se poté snadno stane tabuizovaným tématem, o kterém se v rodině nemluví. Mladý člověk se znevýhodněním nemá možnost získat potřebné informace, neví, co je a není správné, chybí mu osobní zkušenost, možnost navazovat vztahy a učit se. V důsledku toho se může snáze ocitnout v náročných situacích.

Co ukázaly naše výzkumy

Organizace Freya se zabývá tématem sexuality a vztahů u lidí se znevýhodněním, seniorů a seniorek. Díky výzkumu, který jsme uskutečnili ve dvou zařízeních sociálních služeb, jsme získali zkušenosti se zaváděním našeho přístupu do praxe. Jedním ze zařízení byla pobytová sociální služba pro lidi s mentálním a kombinovaným znevýhodněním, kde jsme zjišťovali potřeby a přání klientů a klientek v oblasti sexuálních a vztahových potřeb. Mezi jejich hlavní potřeby bylo mít soukromí, možnost uspokojovat své sexuální potřeby (dělat si dobře), ptát se na informace o sexu (dozvědět se, co potřebuju), ale také možnost mít vztah a třeba si i vyzkoušet bydlet v páru na jednom pokoji. Zcela přirozená přání, která ovšem závisí na podmínkách sociální služby. Zde se za naší podpory podařilo systémově zavést téma sexuality a vztahů s pozitivním dopadem na životy klientů a klientek. Pokud bych měla zmínit pro mě zásadní moment, bylo to společné vytváření edukačních pomůcek pro práci se sexualitou jim na míru.

Druhým zařízením byla Liga vozíčkářů v Brně. Při rozhovorech k navazování vztahů se ukázalo jako prioritní, že klienti a klientky potřebují umět komunikovat svůj hendikep tak, aby se jich lidé nebáli a viděli je především jako jim rovné lidi. V oblasti pohlavního styku vyšlo najevo, že pro člověka s tělesným hendikepem je podstatné mít možnost zažít „sex“, pocítit, že to jde, a dostatečně se na první sex připravit (znát konkrétní informace, jaké zvolit polohy, pomůcky, jak mít své tělo pod kontrolou a podobně). V oblasti rodičovství je zajímalo hlavně to, jaký je vliv diagnózy na rodičovství, jakou podporu mohou získat od své rodiny a okolí, ale také chtěli slyšet příběhy lidí, kteří to zvládli. Náš výzkum ukázal, že pro Ligu vozíčkářů bylo podstatné nejen téma sexuality a vztahů ukotvit v celé organizaci, ale také dobře nastavit kompetence zaměstnanců a zaměstnankyň a zřídit intimní poradnu, kam lze přicházet pro potřebné informace.

Výzkumy v obou organizacích nám potvrdily, že na potřeby lidí se znevýhodněním je nutné se dívat především jejich perspektivou. Mapovat jejich potřeby, přání a touhy v oblasti sexuality a vytvářet takové podmínky a prostředí v sociálních službách, které budou respektující k právům na plnohodnotný život, k nimž patří i právo na vlastní prožívání sexuality.

Výchova, pomůcky, asistence

Abychom mohli zdravým způsobem navazovat vztahy a realizovat sexuální potřeby, musíme mít informace. Vědět, kde najdeme soukromí, co můžeme a nemůžeme dělat, koho se kde můžeme a nemůžeme dotýkat, a mnoho dalších věcí. Sexuální výchova by měla začít před nástupem do školky, za pomoci takových pomůcek a v takové podobě, kterou dítě bude schopné přijímat. Některé děti se ptají, a sami tak otevírají prostor pro komunikaci, ale existují i situace, kdy se dítě neptá. Důvodem může být to, že se bojí, nemá důvěru, neví, jak se zeptat, informacím nerozumí, jsou podané nevhodným způsobem. Informace by měly přicházet především od rodičů a vždy by měly být uzpůsobeny potřebám dítěte, jeho věku a míře znevýhodnění.

Základními tématy sexuální výchovy jsou hygiena, soukromí, doteky a hranice, ale i vztah k sobě samotnému, vědomý souhlas, sebepojetí či práce s emocemi. V případě dospívajících jsou důležité změny těla v době dospívání, menstruace, poluce, erekce, sebeuspokojení, online sítě, komunikace mezi lidmi (fyzická i virtuální), sexuální orientace, vztahová témata a mnoho dalšího. Pro mladé dospělé se znevýhodněním jsou nejdůležitější mezilidské vztahy. U dospělého člověka bychom neměli zapomínat ani na téma sexuálních pomůcek či sexuálních služeb. Člověk se znevýhodněním by měl mít v tomto směru stejné možnosti jako kdokoliv jiný, pokud o to projeví zájem.

I z toho důvodu existuje služba sexuální asistence, určená lidem se znevýhodněním, seniorům a seniorkám. Službu nabízejí vyškolené sexuální asistentky a asistenti a hradí si ji člověk sám. Měl by proto předem rozumět, o jakou službu se jedná, je způsobilý poskytnout vědomý souhlas a má dostatek informací o sexualitě a vztazích tak, aby sexuální asistence nebyla první volbou co do uskutečnění sexuálních potřeb, jako spíše jednou z možností.

Pokud chceme lidem se znevýhodněním vytvářet prostředí, které bude nejen respektující, ale také přátelské k sexualitě, měli bychom jim především umožnit navazovat vztahy přirozeným způsobem a k tomu patří i možnost za sebe rozhodovat.

Příklad dobré praxe

Ráda bych popsala příběh mladé ženy s mentálním znevýhodněním. Její rodiče řešili situaci, kdy dcera toužila mít vztah s mužem, ale pokud se jí nějaký muž líbil, tak ho bez jeho souhlasu a vědomí začala objímat. Nedokázala vyhodnotit, jaké doteky jsou a nejsou vhodné. Sexuální výchova probíhala pouze v případě, pokud se „něco stalo“, takže mladé ženě chyběly základní informace. Rodiče mladou ženu chránily, nemohla jít ven bez doprovodu. Její vzhled neodpovídal jejímu věku a sama neměla možnost se rozhodnout, co si vezme na sebe nebo jaký bude mít účes. Důvodem bylo přesvědčení rodičů, že je ještě malá a potřebuje dohled.

V první řadě bylo důležité, aby rodiče přijali svou dceru jako dospělou ženu. Změna nepřišla hned, ale až po malých krocích. Rodiče postupně umožnili dceři vybírat si oblečení, zvolit si účes i to, jak bude vypadat její pokoj, což bylo pro mladou ženu velmi zásadní. Dalším nezbytným krokem bylo nabídnout jí potřebné informace, které povedou k tomu, že se změní její chování k mužům. Za pomoci metody „pacičkování“ (metody, která pracuje s tématem ne/vhodných doteků), modelových situací a vizuální pomůcky (znázorňující rozdíl mezi vhodnými a nevhodnými doteky v různých prostředích, jako je domov, sociální služba a podobně) se postupně podařilo naučit mladou ženu takovým projevům, aby se nedopouštěla společensky nevhodného chování. Změna přístupu rodičů spolu s nabídkou sexuální osvěty vytvořila příznivé podmínky pro to, aby se mladá žena mohla cítit jako dospělá osoba, k níž je tak přistupováno i ostatními lidmi.

Domnívám se, že aby se situace zlepšila, je třeba začít u nás samotných, kteří žijeme spolu s různě znevýhodněnými lidmi v jednom světě, společnosti, městě nebo vesnici. Je to o nás a našem přístupu, vnímání a komunikaci. Pokud budeme člověka se znevýhodněním vnímat s respektem, úctou a jednat s ním adekvátně k jeho věku, vytváříme tím základ zdravé společnosti.