Šlechetnost dětinského nuzáka: potulný Rytíř Sedmi království je možná naivní, ale srdce má na správném místě

S fantasy literaturou si často spojujeme touhu po úniku z našeho světa – představu, že díky ní opouštíme každodennost a cestou spolu s hrdiny či hrdinkami vykonáme něco velkého. Ve svazku George R. R. Martina Rytíř Sedmi království (v českém překladu Richarda Podaného vyšel v roce 2025 v nakladatelství Argo) se vydáváme jen k záhybům říček a ohništím, kde tlachají potulní rytíři. Trojice v knize sebraných novel, které časově předchází Písni ledu a ohně, místo politického zápasu plného intrik a zvratů nabízí romantický obraz obyčejného života plného chyb. Jakkoli se velkým dějinám Západozemí úplně nevyhneme, protagonisté Rytíře nejsou žádní majestátní hrdinové. Mají hluboko do kapsy, prožívají bolest nebo výčitky, ale zároveň jsou odhodláni neustoupit a nenechat se zlomit okolní vypočítavostí i nespravedlností zlomyslných pánů.

Představitelem této společenské vrstvy osamělých, povětšinou chudých žoldáků vstupujících do služeb různých lordů či pracujících za stravu a příbytek, je Dunk neboli Duncan Vysoký. Setkáváme se s ním, když jako devatenáctiletý čerstvý rytíř pohřbívá svého učitele, stařičkého sera (jak Martin píše šlechtické tituly) Arlana. Dunk převezme jeho „řemeslo“ a vydává se na nedaleký turnaj, kde si může vydělat peníze a seznámit se s různými pány, do jejichž služeb by mohl vstoupit. Na cestě se na něj upne Egg, chlapec s oholenou hlavou a podle všeho sirotek, který toho ale o šlechtických rodech i dějinách Západozemí ví překvapivě hodně. Ústředním motivem trojice novel je právě jejich vztah – kontrast mezi mladým a chudým rytířem na jedné straně a jeho zvláštním panošem na straně druhé, zvlášť, když Egg paradoxně v lecčem působí protřeleji než jeho vzor Duncan.

Přiznávám, že pro knihu mě nadchl až letos uvedený stejnojmenný seriál. Když jsem totiž byl do světa George R. R. Martina nejzapálenější, Rytíř Sedmi království mě minul, protože jsem dychtivě čekal na pověstné a nedopsané Vichry zimy, pokračování Písně ledu a ohně. Vichry však dosud nezaduly a zamýšlený poslední díl ságy, Sen o jaru, rovněž zůstává v nedohlednu – zatím jen vznikají další a další televizní adaptace (kromě Rytíře také Rod draka).

Televizní zpracování první novely z Rytíře Sedmi království podtrhuje romantickou povahu předlohy svými záběry na členitou krajinu. Duncan s Eggem odpočívají na idylických lučinách s pohledem upřeným na noční oblohu s padající hvězdou; hudební doprovod pracuje s westernově hvízdavou bezstarostností, dojímavými komorními smyčci či, v poslední epizodě, s lehce žánrově podvratnými odbočkami do jazzu i country.

Dunk ve světě Západozemí představuje jakéhosi něžného obra. Mohutný mladík mezi obyvateli říše Železného trůnu vyčnívá nejen vzrůstem, ale hlavně naivitou a neústupným lpěním na rytířských ctnostech – Dunk se snaží se bránit jak nuzné a bezbranné, tak vlastní čest. Jeho idealismus ale naráží na realitu špinavého (pseudo)středověku a Dunk v novelách Potulný rytíř a Přísežný meč váhá, zda si zachovat čest, a riskovat tím vlastní život, nebo sloužit pánovi, s nímž nesouhlasí, a zároveň dostát své přísaze a zachovat si vlastní integritu.

Dunk tak nepřímo vyjadřuje obecnější dilema: kdy už bychom měli, třeba ve vztahu k vlastní práci, říct „a dost“? Dunkovo putování plné morálního váhání nám tak může připomenout některé z podob Sapkowského Zaklínače (zejména povídkové sbírky Poslední přání a Meč osudu nebo nedávný prequel Rozcestí krkavců). Oba příběhy jsou vyprávěny v uzavřených, byť na sebe lehce navazujících epizodách, Dunk i Geralt se zaštiťují kodexem své profese či cechu a oběma se často nedaří nespadnout do dalších potíží.

Nesmrtelný idealista

Zatím nedokončená série Píseň ledu a ohně (jejíž adaptací byl seriál Hry o trůny) popisuje osudy komplikovaných, mnohdy morálně problematických lidí, kteří se dobrovolně i vlivem okolností stali součástí hry o trůny. V politickém zmatku, o němž vypráví, bují intriky a faleš doprovázené velmi krutým válečným běsněním. Děj Rytíře Sedmi království se odehrává přibližně sto let před událostmi v Písni a Dunkova dobrosrdečnost (projevující se také v tom, jak láskyplně pečuje o své koně) vzbuzuje očekávání, kdy se příběh zlomí a Dunk skončí jako většina postav podobného ražení v Martinově nejslavnějším eposu: zahubený v důsledku vlastní neochoty ušpinit si ruce či prosté důvěřivosti.

Martin chtěl Západozemí oproti tolkienovské tradici napsat jako méně mýtotvorné, a naopak spíše mýtobořičské fantasy. Často se v této souvislosti připomíná jeho starší rozhovor pro Rolling Stone, v němž problematizuje ustavující text žánru a ptá se, jaká je Aragornova daňová politika. Všímá si i nedořečených míst: „A co všichni ti skřeti? Na konci války je Sauron pryč, ale ne všichni skřeti – ti jsou v horách. Uplatňoval Aragorn politiku systematické genocidy a zabíjel je?“ Do Martinova světa se tak promítá cynismus moci jako pragmatického páchání násilí – dynastie Targaryenů dobyla Západozemí především díky neporazitelné moci draků.

V době Rytíře Sedmi království však vládnoucí rod žádnou takovou silou nedisponuje, naopak je to s jeho majestátem povážlivě nahnuté. V mezidobí mezi první a druhou novelou ve svazku propukne epidemie jarního moru a v celé knize narážíme na připomínky a pozůstatky Černožárovy vzpoury, ozbrojeného povstání, za nímž stál targaryenský levoboček brojící proti hlavní rodové linii. Dopady občanské války, která proti sobě postavila rodiny i sousedy, jsou nezřetelnější, když se v jedné z novel Dunk a Egg ocitají ve službě starého a osamělého sera Eustace Osgreye, který pro svou zaslepenost přišel o mnohé. Navzdory zdánlivě pozitivnějšímu ladění novel se ústřední dvojice napříč celým Rytířem Sedmi království nachomýtá k lidem, kteří jsou zahledění do minulosti, zahořklí, ukřivdění a zároveň neschopní svou křivdu překonat.

Dračí posedlost

Rytíře Sedmi království lze tedy číst jako bezděčné vyprávění o resentimentu, jak ho popisuje Friedrich Nietzsche ve své Genealogii morálky. Podle něj je resentiment intenzivní zahořklost vůči jevům či lidem, které viníme ze svých frustrací a neštěstí, jež navíc ústí v to, že domnělé původce našich strastí naprosto zavrhneme. Morálku resentimentu Nietzsche vykresluje jako reakční, přičemž ti, kteří se jí řídí, nejsou schopni jednat sami za sebe.

Resentiment obíhá jen kolem dávné křivdy, z jejíž oběžné dráhy se nedokáže vzdálit. Ve svém typicky polemickém duchu proti nízké pasivitě Nietzsche staví vznešené jednání vycházející z pochopení sebe a vlastních tužeb, „přitakání sobě samému“. Pokud takovou hořkost, jež by u jiného vedla k resentimentu, pocítí člověk šlechetný, jeho oběhový systém ji brzy vyfiltruje díky schopnosti zapomínat.

„Jestliže vznešený člověk žije zpříma v důvěře a otevřenosti (…), pak člověk resentimentu není ani upřímný, ani naivní, ani sám k sobě čestný a rovný. Jeho duše šilhá: jeho duch miluje temná zákoutí, postranní cestičky a zadní vrátka (…); dobře se vyzná v mlčení, nezapomínání, vyčkávání, prozatímním sebeumenšování, sebepokořování,“ píše Nietzsche a celou pasáž zkraje knihy končí konstatováním, že vznešený člověk chová své nepřátele v úctě.

Mnoho lidí, s nimiž se Dunk a Egg během svého putování setkají, odpovídá popisům resentimentem stižených osobností. Stále žijí Černožárovým povstáním a silně prožívají porážku a nespravedlnost trestů za uskutečněnou vzpouru. Například potulný rytíř a vzhledem ke svému postavení nezvykle bohatý John Šumař z poslední novely od prvního setkání s Dunkem a Eggem něco skrývá. Dunka vyzývá k účasti na dalším turnaji k oslavě svatby místního lorda, ale jak se později ukáže, soutěž je zmanipulovaná v Šumařův prospěch. Šumař se navíc snaží po svatební hostině opilého Dunka získat přísliby a fantastickými vizemi, když vykresluje Dunkovu budoucnost jako svého možného nejvěrnějšího rytíře.

Resentiment se v Rytíři Sedmi království projevuje také posedlostí rodu Targaryenů už vyhynulými draky (právě jejich vzkříšení hraje velkou roli v pozdější Hře o trůny). Několik Targaryenů popisuje takzvané dračí sny, věštecké, i když zrádné vize, jejichž intenzita však často vede až ke ztrátě soudnosti. Někteří mocné vidiny tlumí pomocí vína, jiní, jako Aerion Targaryen, o sobě uvažují jako o dracích v lidské kůži. Aerionův resentiment, šilhání po slavnější minulosti, jež je jemu samotnému odepřena, vytryskne na povrch, když chce brutálně potrestat loutkářku za předvedení nevinného příběhu, který skončil smrtí dřevěného draka. Život jí zachrání až Dunk.

Konec rytířova příběhu

Svým způsobem právě Dunk představuje druhý pól Nietzscheova rozdělení, vznešenou morálku. Dunk trvá na svém přesvědčení a představě správného rytířství i přesto, že všichni ostatní s ideály jen šermují, než aby je skutečně uplatňovali. Není přitom zřejmé, jestli ser Arlan vlastně před svou smrtí stihl svého panoše Dunka na rytíře vůbec pasovat. I když tak Dunk bazíruje na své rytířské cti, možná ona sama stojí na lži. Ostatně, Nietzsche o vznešené morálce píše také to, že není schopná brát vážné své chyby. I když o sobě Dunk neustále pochybuje, je na sebe přísný a dokola si opakuje slova sera Arlana – „Dunk, co vypil truňk, tupý jak lenochův meč“ –, nikdy nezapomene, kým je a chce být.

Seriál na HBO ambivalenci půvabně zachovává, když v jednom z flashbacků ser Arlan leží pod stromem, kde ho Dunk na začátku celého příběhu pohřbí, a vypráví příběh. Skončí prakticky uprostřed věty a Dunk, tehdy ještě Arlanův panoš, začne prolévat první slzy za zemřelého, jen aby se ser Arlan probral a dodal, že pravý rytíř vždycky svůj příběh dokončí. Kromě (sebe)popíchnutí samotného autora, který své ústřední dílo stále nedopsal, tím šlechtic popisuje i současného Dunka samotného – možná není důležité, jak jeho příběh začal, jestli je nebo není rytíř doopravdy, ale jestli a jak ho dokáže dokončit.

Když seriál vrcholil, vytvořil jsem na základě populární šablony mem, v němž postava hledí do zrcadla odrážejícího seriálového sera Duncan jako aspirační ideál. Trojici novel z Rytíře Sedmi království totiž jde číst i jako vyprávění o snaze udržet si morální přesvědčení a konat eticky v nemorálním světě. Kromě toho si můžeme z tohoto úniku do fantastického světa přibalit na cestu i Dunkovu neústupnost. Jako pověstné solené hovězí toulavého rytíře může být pěkně tuhá, ale zachrání nás, aby naše ideály pošly hlady.