Bude jen líp a lepšeji

Vypravěčka debutové novely Nevěřte sněhu Zity Maršíkové se v první kapitole, ve Vídni, ujímá skupiny turistů, ale místo výkladu o pamětihodnostech jim nabízí vlastní, poněkud osobitou verzi města, v němž se za každou lichotkou skrývá kalkul a dospělost se prokazuje schopností potlačit zívnutí ve Freudově muzeu. 

Její humor je suchý, přesný a občas nepříjemně trefný. Z banálního pozorování dokáže vytěžit absurdní pointu, kterou vzápětí navíc sama zpochybní. V této novele se nic neobejde bez ironického komentáře, ani touha po lásce, domově a obyčejném životě. Vypravěčka městem, které zná jako svoje boty, provází turisty, a přitom vlastně neví, kam míří. Glosuje, odbočuje, vymýšlí si a zase všechno bere zpátky. Když už se zdá, že by mohla říct něco vážného, raději přihodí další anekdotu. 

Od mladého autorstva se často očekává, že bude mluvit za svou generaci, jako by věk sám o sobě zaručoval společnou zkušenost nebo společný jazyk. Nevěřte sněhu ale není manifestem generace, který od mladých autorek někdy očekává literární kritika a věda, je svébytnou výpovědí.

Zita Maršíková si nehraje jen se slovy či s tvářemi, které si její postavy nasazují, ale také s hlasy, jimiž o sobě vyprávějí. Mužská a ženská perspektiva se střídají stejně nenuceně jako situace, v nichž se postavy ocitají: z historky o seznámení se na pohřbu, se náhle ocitáme ve varšavském baru, u rozhovoru o otevřeném manželství, nevěře a milenkách. Vážné věci se tu probírají s věcností, jako by šlo spíš o „provozní záležitosti“. 

„Úplně upřímně, nechci, aby se cítil blbě. Takhle je to fér. On mě podvádí, já ho podvádím. Moje historky z cest sice můžou být komplet vymyšlené, ale on si začal. Jinak je to docela standardní vztah, máme i děti, teda nejsou moje a jeho asi taky ne, ale všichni spolu žijem a večeříme u kulatého stolu.“ 

Maršíková umí jednou větou shodit a pak znovu nahodit atmosféru. Tak v kapitole nazvané „Odyssey“ začne vyprávět pohádku oslovením „puzzlíku, nejmilejší, nejkulaťoulinkatější ďolíku ve známém vesmíru,“ aby se přes příběh o útěku z cirkusu dostala k větě: „Důvod neskočit.“ Komický tón se v tu chvíli promění, aniž by ho autorka musela dlouze připravovat. Shazuje společenské konvence a kulturní klišé, sama ale není z jejich dosahu vyvázaná, také vlastní budoucnost si představuje prostřednictvím známých příběhů a hotových scénářů: 

„Díky bohu je ta kapitola za mnou. Už bude jen líp a lepšeji. Brečet u Dunaje je stejná společenská výsada jako brečet na břehu Seiny. Chtěla bych se vdát, ale v tom nejryzejším slova smyslu. Ofiko, tentokrát s tou předponou, v kostele se spoustou očitých svědků. Já se tak navdávala, nadávala. Dala se někomu se zlatým prstýnkem, se stříbrným prstýnkem, někomu, kdo prstýnek zrovna v tu chvíli nenosil, ale měl ho opálený. Kruh se uzavřel, had zahryzl do vlastního ocasu, rotuju v piruetě plánů.“

Ironie tu neslouží k tomu, aby vypravěčku postavila nad ostatní. I ona sama si život vykládá prostřednictvím příběhů, jimž se zároveň vysmívá, její představy se skládají z cizích příběhů, kulturních odkazů a hotových formulací. I když chce začít znovu, má k dispozici především jazyk, v němž už někdo jiný všechno pojmenoval. Vyprávění jako divadlo, ve kterém se každá zkušenost může proměnit v další scénu a každé rozhodnutí rozvíjí novou peripetii. Navzdory změně kulis a neustálým novým začátkům se nevyhneme opakování. Komentování je pak způsob, jak vlastní zkušenost alespoň částečně uspořádat, a tedy znovu předvést.

Tady se nabízí Ejchenbaumovo pojetí skazu (druh vypravěčské techniky, která napodobuje živou řeč): vyprávění není jen sdělováním událostí, nýbrž i jejich předváděním, jako by za textem stála herečka, která každou zkušenost znovu rozehrává. Autorčin hlas jako by právě z této role nedokázal vystoupit, změní kulisy, a tím i svůj život v další číslo.

V závěru knihy se touha po úniku promění v rozhodnutí odjet z Vídně a začít jinde, ale ani nový začátek neznamená vystoupení z role. Tato neukotvenost přitom nemusí být a není jen osobním problémem jedné postavy; nakolik dnes vůbec lze žít mimo příběhy a představy, které už někdo vymyslel za nás?  

Nevěřte sněhu
Zita Maršíková
Paradox, 2026