Blbá Dora vystupuje z kruhu. Recenze novely Diliňi Dora Evy Danišové

Na samém počátku knihy je Dora osmnáctiletá maloměstská dívka, která strávila velkou část dětství po ústavech, a čeká dítě s o deset let starším, ženatým, rodinným přítelem, na jehož laskavé zacházení a porozumění se upínala už jako malá. Je současně několikanásobná babička, která má na svém kontě dvě rozpadlá manželství, rozvrácené a pracně poslepované vztahy s dětmi a celoživotní srážky se systémem, který ji automaticky odepisuje. Stará Dora si vyřizuje pochůzky, vzpomíná a vypráví a mladá Dora to vše prožívá poprvé.

Když se Dora neozývala, vyšla za chvíli ven matka Elen a volala taky. Když už jí došla trpělivost, vyrazila ze zahrady přímo k motoráku. Bylo to jen pár metrů a Dora se Štefanem se už nestihli schovat, takže je hned uviděla.
„Seber se a víckrát se tu neukazuj!“ rozkřikla se na něj. „Tobě nestačí, žes jí zničil život? Koukej ji nechat na pokoji, ty hajzle jeden, a ty, Doro jedna bláznivá, se s ním vůbec nebav! Ses úplně pomátla, od jednoho bratra ke druhýmu!“ rozčilovala se. Dora se poslušně sebrala a zmizela v domě. Matka čekala, až Štefan odejde, a vyprovázela ho romskými nadávkami a kletbami: „Te chudes morovica sukervica, čudakona, de la čhake smirom!“ V kuchyni potom Doře ještě domlouvala. „Čhaje, šak to není možný, co ty děláš, kajsi ladž, taková ostuda! Kdes nechala rozum?!“
A Dora neříkala nic. Jen si vzpomněla, jak jí babi vyprávěla, že Elen jednou za tátou utekla ven v mrazu a bosá. Bylo jí to houby platné, protože ji nakonec stejně opustil.
(s. 87)

Do novely o 140 stranách se Danišové podařilo vměstnat až neuvěřitelné množství témat – co víc, dokáže se s nimi vypořádat s nuancí a komplexitou, jakou si zasluhují. Kromě socialistické praxe odebírání dětí romským rodinám, údajně kvůli nevyhovujícím sociálním podmínkám, ve skutečnosti ale rasisticky motivované, která v ději zabírá největší podíl a Doře způsobila životní muka, se v příběhu setkáváme postupně s domácím násilím, groomingem (systematickým budováním důvěrného vztahu dospělého s dítětem nebo mladistvým za účelem jeho zneužití, pozn. red.), dětmi poškozenými ústavní péčí, generačním traumatem, motáním se v kruhu toxického chování a závislosti na mužích, dvojím standardem na etnicity i pohlaví, muži, co nestrpí nemít výsadní postavení, aniž by se o ně zasazovali nějakým činem, a přeživšími traumatických zážitků, kteří nesplňují zažité představy o dokonalé oběti. A nakonec i s postupným uvědoměním si vlastní ceny a rozhodnutím žít život podle sebe. S vystoupením z kruhu.

Jedním z prostředků, který umožnil Danišové vyvolat i tak tenkou knížkou tolik rozporuplných myšlenek a pocitů, je velmi strohý až plochý vyprávěcí styl. Ten, do jisté míry, romskou naraci charakterizuje; stejnými rysy se vyznačuje například antologický bestseller Samet Blues (Kher, 2. vyd. 2023), do nějž Danišová přispěla povídkou Pár dárků. Romistka a překladatelka Karolína Ryvolová v doslovu ke knize Ještě jedno, Lído! Ilony Ferkové o tomto „romském stylu“ vyprávění říká následující:

To, co poučený majoritní čtenář může vnímat jako banalitu a nedostatek rafinovanosti, ve skutečnosti o Romech mnohé vypovídá. Úsporný styl a krátké holé věty, charakteristické pro romskou syntax, čtenáři zprostředkovávají fatalismus Romů vyplývající z nutnosti přežít a zpracovat občasné soukromé tragédie, k nimž někdy jejich extrémní chudoba a marginalizace vede. Dialogičnost, deiktičnost a opakované navazování kontaktu se čtenářem odkazuje k tradičně orálnímu charakteru romské slovesnosti.

Kniha tak z pohledu „poučeného majoritního čtenáře“ nepůsobí ani jako dílo vyvolávající vysoce umělecký dojem, nýbrž jako extrémně realistická výpověď o událostech jednoho fiktivního života. Vyšponovaný realismus přitom místy próze a zejména pak charakterizaci postav reálně škodí: Dora, jako my ve skutečném životě, ve svém vyprávění hodnotí sebe, svoji situaci i lidi kolem sebe na základě toho, v jakém rozpoložení se zrovna nachází. Často si tak protiřečí a ani ona, ani žádná z ostatních postav se nevyhýbá zdánlivě neslučitelným paradoxům, což knize trochu ubírá na čtivosti, když je člověk zvyklý na klasická pravidla o konzistentních postavách.

Dořin partner Štefan se na některých stránkách objevuje jako pečlivý, milující otec, který Doře rozumí, podporuje ji a všemožně jí pomáhá; na jiných děti opouští, stěhuje se za milenkami nebo nezvládá, že Doru zajímá a zaměstnává něco jiného než on. Babička, díky níž Dora alespoň někdy zažila nepodmíněnou lásku, však takový cit nebyla schopná dát také Dořině matce, vlastní dceři; Doru nikdy nesoudí, ale na druhou stranu jí nečiní problém dál se stýkat s muži, kteří její vnučce kazí život.

Styl vyprávění, který je „skutečnější než život sám“, lze připsat tomu, že Danišová v Doře podle vlastních slov vychází ze svých životních zkušeností. Dokumentární povahu fiktivního příběhu si pochvaluje i editorka knihy, již zmíněná Ryvolová, podle níž novela reflektuje osudy tisíců československých Romek. Jednoduché, kratší věty a přímočarost vyprávění zároveň otevírají cestu k pochopení a hlavně empatii vůči „jinému“. Dora si samozřejmě uvědomuje, že velká část jejích životních strastí ji potkala prostě proto, že je Romka – ústřední motiv odebírání dětí romským matkám je, prostřednictvím osobní Dořiny tragédie, jasnou politickou obžalobou asimilační (a, jak podotýká anotace, ve své podstatě vyhlazovací) politiky československého komunistického režimu. Při četbě o takto opakujících se cyklech rodinného chování, nepřenositelnosti třicetiletých zkušeností nebo postupném nacházení sebe sama, se totiž český dominantní (a netřeba asi zmiňovat, jak neskutečně rasistický) narativ, že Romové jsou prostě nějak neoddiskutovatelně odlišní od bělochů, rozpadá. 

Za emoční vrchol knihy osobně považuju zpodobnění institucionalizovaných dětí. V něm Diliňi Dora působí vlastně jako protiklad, respektive pohled z druhé strany, vůči autobiografickému Roku kohouta Terezy Boučkové. Ta si v románu uvědomuje jak to, že má doma dva romské kluky, protože adoptovat bílé dítě pro ni kvůli politické perzekuci nebyla možnost, tak to, že její adoptivní synové jsou evidentně traumatizovaní ústavní výchovou. Přesto ve svém zoufalství (způsobeném zejména fatálním nedostatkem informací, asistence a podpory při výchově romských dětí) dochází k závěru, že její adopce dopadly neúspěchem kvůli nějaké genetické predispozici Romů ke kriminálnímu životu. Doře v novele Evy Danišové jsou první dvě děti odebrány hned po porodu a vztah s biologickou matkou mohou navázat až v pubertě. Problémy na sebe pochopitelně nedají dlouho čekat a text naznačuje, že Dora nakonec s prvorozenou dcerou – stejně jako Boučkové vypravěčka v Roku kohouta se svými adoptivními syny – kvůli jejímu způsobu života přeruší kontakt. 

Jenže Dora strávila svůj život jako Romka. A tak, byť si stýská a otevřeně vyjadřuje zklamání nad tím, že její znovunalezené děti nejsou takové, jak si je vysnila, pro Alžbětu a Dominika má nakonec pochopení. Komplexní, citlivý pohled na tyto otázky ostatně nabízí například komentovaný rozhovor Saši Uhlové s adoptivní matkou a psycholožkou Martinou Vančákovou v článku O pěstounské péči a adopcích romských dětí.

Bylo mu čtrnáct let, a jak Dora později zjistila, utíkal hlavně před výchovnými problémy ve škole i mimo ni. Určitě taky hrálo roli to, že Dora byla mladší než partneři, u kterých byl v pěstounské péči. Ještě ten den se s nimi domluvila na tom, že zažádá o jeho vrácení u soudu. Pěstouni ani nijak neprotestovali.
(s. 117)

Romské slovo diliňi znamená bláhová, blbá, naivní (odtud mimochodem nepřekvapivě slovo „dylina“). A Dora blbá dost často skutečně je – jak už tak mladí lidé bývají. Jenže zatímco u některých se blbost promíjí, jiným se prostoru udělat chybu nedostane. Na Dořině vnímání světa je fascinující i frustrující to, jak šetří všechny kromě sebe. Rasovou diskriminaci nezamlčuje, ale nesvádí na ni ani to, co by mohla – uvědomuje si sice, že její chování bylo do značné míry ovlivněno prostředím, v němž vyrostla, i systémem, ve kterém se pohybovala, přesto se nezbavuje odpovědnosti. Až na samém konci příběhu, poté, co nese za svou blbost neúměrné následky a musí vlastní snahou překonat systémovou nespravedlnost, si dovolí dát rozhřešení i sobě.

Nejsem pyšná na to, jak jsem žila, ale myslím, že jsem to nakonec zvládla, jak nejlíp to za daných okolností bylo možné.
(s. 140)

Diliňi Dora
Eva Danišová
Kher, 2026