Tak nám ještě nezabili Velkou pardubickou

Dostihové závody představují zcela specifický druh sportu. V žádném jiném se instrument, díky kterému závodník uspěl, nestává sám také plnohodnotným vítězem. V tomto ohledu je fascinující, když se vedle žokeje Josefa Váni, osminásobného rekordmana Pardubické, na piedestalu legend vyhřívá i jeho oslavovaný souputník pod sedlem Železník. S tím souvisí ještě jedno specifikum. Když jsem jako novinářský elév dělal rozhovor s fotbalovým polobohem toho času Karlem Poborským nebo když jsem jako natěšený fanoušek cestoval z Brna do Jihlavy na hokejového poloboha všeho času Jaromíra Jágra, ani v jednom případě jsem nedostal možnost si svého hrdinu pohladit. To se mi podařilo až během léta stráveného v koňařském prostředí, kdy mi v místě konání jednoho nevýznamného regionálního dostihu někdo ukázal ustájeného koně s tím, že mám tu čest seznámit se se čtyřnásobným šampionem Velké pardubické. Ale přece jen, ruku na srdce. Jágr i Poborský si budou svůj sportovní důchod užívat s mnohem větší mírou svobody než v roli pouťové atrakce, na kterou sahá kdekdo. V tom spočívá tragikomická podstata koňských šampionů, kteří se nikdy nezbaví své hlavní funkce – čtyřnohého stroje na výkon.

Fetiš jménem Taxis

V roce 1874 se na startu velké pardubické „steeplechase“ utkalo 14 koní. Prameny se sice rozcházejí, zda závod nakonec dokončilo šest, nebo sedm koní, v každém případě se ale shodují na tom, že pouze čtyři z nich neprodělali žádný úraz. Kůň Strizzel si naopak připsal nechvalný primát první oběti Pardubické, když po doskoku spadl na hlavu a zlomil si vaz. Bohužel se nejednalo o náhodu, ale o nedílnou součást DNA tohoto závodu.

O čtyři roky později vychází o několik set kilometrů směrem na západ kniha s názvem Lidské, příliš lidské. Německý filozof Friedrich Nietzsche v ní v rámci svého neutuchajícího boje proti metafyzice řeší problém, co by ze světa zbylo, kdybychom si mohli odříznout naši lidskou hlavu, kterou zcela nevyhnutelně pohlížíme na všechno kolem sebe. Obdobně radikálně vyznívá dlouhodobý tlak na podle mnohých vůbec nejtěžší dostihový závod na světě, tedy Velkou pardubickou. Jaká by byla, kdyby se zbavila své nejnáročnější překážky, známé jako Taxisův příkop?

V tomto případě se nejedná pouze o symbolickou rovinu, či spíše nerovinu, kdy nejtěžší závod planety se pyšní svojí nejtěžší překážkou. V případě Taxisova příkopu, této největší chlouby i ztělesněné krutosti, je možná namístě zcela zavrhnout jakékoli řeči o symbolické rovině. Velkou pardubickou za dobu její existence nepřežilo 66 koní, z toho 27 právě na obávaném Taxisu. Nejčastější příčinou bývá zlomený vaz nebo noha. A jak praví dostihové pravidlo: zlomená noha znamená usmrcení koně.

„Každý čumí do země, to víte, že to každého sere. Ať je to ten, nebo ten, každý ve stáji má ty koně rád. Je to na hovno, když přijdeš o takový materiál. Sottovento mohl jít ještě klidně čtyři, pět Velkých pardubických. Je to dostihový překážkový sport…“ popsal před čtyřmi roky smrt svého svěřence na legendární překážce právě Váňa. Ihned po závodu se rozjel již tradiční kolovrátek argumentů a etického nátlaku na změnu děsivé překážky. A tentokrát úspěšně. Taxisův příkop se výrazně změnil. Původně dvoumetrová jáma za živým plotem, zmenšená v roce 1994 o metr, se stáhla na nynějších 75 centimetrů. K tomu došlo ke zvýraznění doskokové hrany pilinami. Váňa ale sympaticky nezůstal pouze u komentáře, který by mohl zavánět jistým spiklenectvím zainteresovaných, stal se jedním z iniciátorů výrazné změny.

O jak velké politikum se v tomto případě jednalo, vypověděla reakce ze strany dalších zainteresovaných. Drastická úprava naplno ukázala, že ohledně úprav Taxisu shoda rozhodně nepanuje a že svět žokejů zdaleka není nějakou harmonickou homogenní entitou jako spíše zónou konfliktních zájmů. Střet mezi etickou a sportovní stránkou se tak mohl vyjevit v plné nahotě.

Bývalí jezdci v čele se čtyřnásobným šampionem Václavem Chaloupkou reagovali prohlášením s apodiktickým názvem Tak nám zabili Velkou pardubickou. Konzervativní stanovisko se argumentačně opíralo o přehnané analogie. „S jistou porcí nadsázky lze snahu o zásahy do Velké pardubické přirovnat k názoru, že by nebylo špatné snížit výšku Mount Everestu na úroveň Řípu, Vysoké Tatry zhoblovat na mnohem méně náročnou výšku Českomoravské vrchoviny. Nebo rychlost, které dosahují jezdci Formule 1, omezit na 50 km/hod a Velkou cenu Monaka raději ještě o 10 km nižší,“ vzpírali se autoři čtvrtmetrovému zkrácení jedné z třiceti překážek závodu.

Když nemůžeš, přeskoč

Pamflet ale nelze šmahem odsoudit jako reakcionářskou reakci, která zuby nehty brání postfeudální tradici vůči modernistické aplikaci lidských práv na zvířecí říši. Paradoxně se v něm zračí několik zrnek pravdy, která nejsou na první dobrou patrná. Svět dostihů je ve svém jádru kruté konkurenční prostředí. Stejně jako i v jiných sportech, zmiňovanou motoristickou královnu nevyjímaje, jde o všechno, takže jen o vítězství. Železníka, Váňu a Chaloupku si historie nebude pamatovat kvůli ničemu jinému než pro jejich vítězné vavříny. Další charakterové vlastnosti a dovednosti sice mohou být fajn, ale dle Nietzschem zdůrazňované etiky vůle k moci tu není místo pro slabé jedince. Pádem na Taxisu se Pardubická prostě nevyhrává. Ostatně jediná ženská vítězka Lata Brandisová právě svým vítězstvím udělala v českém sportu nesmazatelný feministický zářez, jinak by patřila pouze mezi oněch pár žen, které se dostihu jen zúčastnily.

Velká pardubická je nejen sportovní událostí, ač z právního hlediska spadá do chovatelské oblasti, což jí umožňuje žádat o státní podporu od ministerstva zemědělství, nikoliv od Národní sportovní agentury. Ze sportovního hlediska jde ale bez přehánění a laciného moralizování o jednu z kategorií extrémního sportu. Nejde pouze o počty mrtvých a zraněných, které vypovídají o vysoce rizikovém charakteru tohoto soupeření na téměř sedmikilometrové trati s třicítkou překážek. V tomto ohledu udeřili Chaloupka a spol. svým pamfletem další hřebíček na příliš lidskou hlavičku, protože celková tendence v dostizích napříč celým světem jde, obdobně jako v jiných sportech, cestou neustálého zrychlování a překonávání dosavadních rekordních časů, překážky se tím stávají nebezpečnější. A paradoxně jejich úprava vedoucí k nižší náročnosti se v kombinaci s větší náběhovou rychlostí koní stává mnohem ošidnější pastí, než když jejich původní charakter nutil jezdce k mnohem soustředěnějšímu a techničtějšímu provedení skoku i za cenu výrazného zpomalení. Jenže tím bychom nanejvýš opsali návrat kruhem k původní monstrozitě ultratěžké překážky a mentálně zůstali uvězněni v nietzschovském imperativu: „Co tě nezabije, to tě posílí.“.

Dostáváme se k podstatě věci – co vlastně od Velké pardubické chceme? Jsme ochotni nezpochybňovat její základní charakter, spočívající v konkurenčním klání jezdců na koních, kteří společně riskují své zdraví a životy ve prospěch konečného vítězství? Podobně jako u jiných sportů se tato ošemetná úvaha vymyká tradičně liberálnímu pojetí pozitivní svobody, založené na dobrovolném podstupování rizik a výsledku racionálního zvážení všech možných proměnných. Cíl má podobu vítězství nad soupeři všemi dostupnými prostředky, vše ostatní slouží pouze dosažení tohoto cíle, ničemu jinému.

Jak vůbec vypadá Velká pardubická z kulturně mimozemské perspektivy? Jsme připraveni na obraz davů lidí před závodem sázejících na vítěze pouze dle své intuice a vzývajících chimérickou fortunu? Na to, jak usedají s jistým aristokratickým úšklebkem na sedačky před rozorané pole, přičemž dámy celou absurdnost situace podtrhují nasazením si klobouků jakožto připomínky pomyslné zlaté éry aristokratické zahálčivosti? Odkud se bere onen osvícenecký modernizmus, který se s těmito tradicemi dostává do sporu? Nebo je Pardubická doložením teze, že jsme skutečně nikdy nebyli moderní?

Dialektika koňského bičování

Když před necelými čtyřmi roky Váňou zmiňovaný a zároveň trénovaný Sottovento nedoskočil na Taxisu, padl na hranu živého plotu a se zlomeným vazem se skácel k zemi. Fotograf České tiskové kanceláře Roman Vondrouš jeho smrtelný pád zachytil a za jeho fotografické zvěčnění dokonce získal hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo. Za stejný počin dostal ještě jednu odměnu, a to přímo od Dostihového spolku, který závod Velká pardubická pořádá. Ten mu odmítl udělit akreditaci na kvalifikační závody v další sezoně. Důvod? Dle spolku byly jeho fotky neetické. A to právě kvůli tomu, že zobrazují smrt koně.

Nakonec po veřejném nátlaku vzalo toto restriktivní opatření za své a akreditace mu byla udělena, ukázalo se však, že za pouhopouhým závoděním zůstávají skryté mocenské mechanizmy. Zatímco tento aparát materiálně vytváří systém překážek, které zcela nezpochybnitelně vedou k ohrožení zdraví i života koní a také jezdců, explicitní připomínka této děsivé stránky se trestá. V přímé konfrontaci mocenských struktur tak dochází k rozmlžování hranice mezi racionálním (tedy systematickou produkcí život ohrožující zábavy) a iracionálním (dobrovolným podstupováním této výzvy ze strany žokejů). Už Theodor W. Adorno s Maxem Horkheimerem ve své Dialektice osvícenství odhalili, že panství člověka nad přírodou, onen dávný sen konečně uskutečňovaný osvícenstvím, se nakonec zvrhnul v ustavování panství člověka nad člověkem.

Samozřejmě, že v pyramidě moci ve světě dostihů pořád patří poslední příčka zástupcům přírody, tedy koním. Racionální panství jezdce nad koněm spočívá v povoleném počtu úderů bičíkem během závodu. Zdánlivá humanita vůči nelidským tvorům ovšem postrádá logiku. V čem není tento počet iracionální? Existuje snad míra lidskosti, kterou osm ran bičem ještě hraničně naplňuje, ale po ní by už každý úder vyjadřoval temné barbarství? Ne náhodou skončila cesta Nietzscheho vyčerpaného filozofováním v Turíně, když viděl brutálně bičovaného koně. Údajně toto zvíře obejmul, začal plakat a dalších deset let až do konce svého života strávil hospitalizacemi jako psychicky nemocný.

Postfeudální sentiment v krizi

Otázka, která se nabízí v podstatě po každé druhé říjnové neděli, nebo se spíše zjevuje v oparu morální kocoviny, má vlastně kruciální povahu – kdo tento závod vůbec potřebuje? Protože jestli něco kromě etické slepoty Velkou pardubickou zabíjí, je to její trudná finanční realita. Plné ochozy během ní klamou, reálně totiž divácký zájem opadá, což je vidět především na kvalifikacích. Pardubická nemá ani generálního sponzora, poté co ji roku 2018, po čtvrtstoletí trvající spolupráci, opustila Česká pojišťovna. Od roku 2019 chybí i sponzor závodiště, které sice nyní nese neutrální název Pardubické závodiště, ale předchozí Agrofert park začal některým sponzorům kvůli spojení s premiérem vadit.

Také úprava Taxisu jen lakuje černou budoucnost na růžovo. I po výše zmíněných úpravách rozdělujících žokejskou hegemonii vedví se zde loni opět zabil další kůň. Valach Stuke doplatil na vlastní i jezdcovu nezkušenost, překážky se zalekl a v pozici prvního koně před ní odbočil, což způsobilo hromadný pád koní za ním. To by v Česku nemuselo vadit, protože zdejší koňařská kultura vykazuje silnou nadprodukci. Roli dostihové velmoci podtrhuje skutečnost, že zde trénovaných 1200 koní představuje dvojnásobek oproti Polsku a pouze poloviční stav oproti Německu. Instrumentalizace zvířat v objekty produkující výkon navíc zůstává v mentálním souladu s tím, že jde jen o sportovní lesk bídy konzumace živočišných produktů. Velká pardubická navíc nejsou explicitní jatka, ale esteticky specifická, i když historicky přežitá sportovní ruleta, na níž Nietzscheho označení „lidská, příliš lidská“ nakonec ve všech ohledech dokonale pasuje.

*Esej byla publikována v roce 2024, některé informace v textu jsou proto platné k datu vydání.