Zpěv svatých květin

„Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.“
                            Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti

Západní člověk přestal věřit v duši přírody. Tuhle pověrčivou nicotnost jménem duše vymýtil nejprve z květin, poté ze zvířecích těl a nakonec se jí vzdal sám. Zůstal rozum, který nesmí věřit. Zůstal svět bez života, hmota ovládaná slepými zákony a bojem o přežití.

„Proces, jenž se odehrává v živých bytostech na mikroskopické úrovni molekul, se v ničem neliší od procesů analyzovaných fyziky a chemiky v neživých soustavách,“ napsal v nekrologu života François Jacob, nositel Nobelovy ceny za lékařství. Svět je zkrátka pouze chemický stroj, nihil ex machina. Západní věda tak sestavila „matku všech bomb“, ale zavrhla „matku přírodu“. Filozofové prozkoumali všechny teze René Descarta, ale neptali se, co si myslí pampelišky. Určíme cenu pokáceného stromu, ale neznáme řeč dubových hájů.

Rád bych proto nyní poskytl prostor několika kacířům, kteří nesplňují nároky nekrofilního materialismu. Je to skvadra heretiků a na první pohled mohou působit směšně a trapně. To se ovšem čas od času přihodí všem, kteří skutečně žijí.

Kacíři z Florencie 

Florencie už po staletí tvrdošíjně vibruje životem. Je to město mágů a mystiků, místo, z něhož vzešel evropský humanismus, když zde kabalista a myslitel Pico della Mirandola vyhlásil nepodmíněnou důstojnost každého člověka. Možná nastal čas tuto důstojnost rozšířit také na další bytosti. Skupina vědců se ve florentských ulicích pokusila započít radikálně nové paradigma ve vnímání rostlin.
Roku 2005 zde Společnost pro rostlinnou neurobiologii pořádala své první setkání. Rok poté vydal kolektiv autorů kontroverzní článek Trends in Plant Science. Zjednodušeně řečeno se v něm snaží navrhnout, že rostliny nejsou jen součet chemických procesů. Existuje totiž vícero důvodů, proč mluvit o rostlinné inteligenci a vědomí.

Například: u rostlin se vyvinulo patnáct až dvacet různých smyslů, včetně chuti, čichu, zraku, hmatu a sluchu, jak píše Michel Pollan ve svém eseji The Intelligent Plant. Vnímají rovněž chemické signály od sousedních rostlin. Poznají, když vedle nich roste příbuzná čeleď – v tom případě nebojují o prostor, ale naopak sdílí zdroje potřebné k životu. Některé pestrobarevné květiny tedy možná působí jako batikovaní hipíci, ale zároveň konzervativně ctí rodinné vazby. Ostatně výzkumy ukazují, že třeba taková citlivka stydlivá (mimosa pudica) má leckdy spolehlivější paměť nežli včely. Faunu předstihují i v některých adaptačních tricích: „Rostliny mohou ztratit devadesát procent svého těla, aniž by zemřely. Nic takového ve zvířecím světě nenajdete,“ zdůrazňuje botanik Stefano Mancuso v rozhovoru s Pollanem. Díky svému ukotvení v půdě si rostliny vytvořily také vlastní „molekulární slovník“, kterým na dálku komunikují mezi sebou i se zvířaty. Tento „slovník“ obsahuje přibližně tři tisíce chemických látek. Mimochodem – průměrný Čech používá přibližně pět tisíc slov.

Podstatná část vědecké obce na to nicméně odmítá přistoupit. Nevěří, že by rostliny byly inteligentní, že by myslely, cítily, pamatovaly si; nevěří, že se jedná o živoucí a vědomé bytosti. Hádky se ovšem nevedou nad samotnými daty, problém je s jejich interpretací. Rostlinám se nesmí přiznat vědomí. Zatímco termín „umělá inteligence“ kontroverzi nevzbuzuje, mluvit o „rostlinné inteligenci“ se rovná tmářství. Vítězí mechanistická metafora: rostliny nejsou než strojky na kyslík. 

V západní kultuře platí „myslím, tedy jsem“ pouze pro člověka. Ostatním bytostem upíráme mysl, a tedy i skutečné bytí. Jsme uzavřeni ve svém vlastním rozumu. Karteziánská arogance je ovšem výsostně západní koncept. Kupříkladu některé africké tradice nabízí mnohem otevřenější pojetí existence. Člověk se podle nich stává osobou až skrze dialog s ostatními. Jedná se o neustále probíhající proces a lidské „já“ se mění podle situace. Bude odlišné při rozhovoru s přáteli, přeskupí se během hádky v práci a jinou podobu získá v přítmí ložnice, v níž vede intimní rozhovor. Lidské „já“ vzniká ve vztahu.

Má otázka je tedy následující: jak by se změnilo lidské vědomí, pokud bychom jako Druhé začali vnímat také rostliny a vedli s nimi dialog? Kupříkladu šamani z amazonských oblastí nepochybují o tom, že rostliny s nimi hovoří. Mytické příběhy a znalosti léčivých bylin jim prý předávají rostliny samotné. Tyto medicínské poznatky (získané při halucinačních seancích) přitom lze empiricky prověřit. Jsou dokonce natolik přesné, že se staly oblíbeným zdrojem výzkumu farmaceutických firem.

Zkusme proto vzít vážně – alespoň na chvíli – tvrzení o tom, že liána ayahuasca sděluje informace o přírodě a že tradiční příběhy jsou založeny právě na těchto mystických reportech.

Hadí matka 

Většina šamanských kultur sdílí podobné symboly a motivy. Stvořitelem bývá hadí bytost, často dvouhlavá nebo v podobě božských dvojčat. V některých verzích přicestoval tento had z jiné země a začal tvořit. Mnohé mýty vyprávějí o obrovském plazu, který obepíná svým mohutným tělem vodní plochu, v jejímž středu pluje náš svět. Šamani se umějí dostat do extatického vytržení a v něm navštěvují mytický jinosvět těchto tvorů. K mystickým výletům si pravidelně vypomáhají nápojem z ayahuasky – dvojitě obtočené liány, jejíž „matkou je had“. Během halucinací se velice často zjevují právě plazi rozličných velikostí a barev. Šamani ve změněných stavech vědomí poté zlézají kosmické žebříky, provazy či liány, dostávají se po nich do hlubiny země nebo na výšiny nebes. Odtud přinášejí znalosti o podstatě života a techniky léčení. Půvabné, ale co s takovou směskou fantaskních motivů?

Jeremy Narby, který získal doktorát z antropologie na Stanfordově univerzitě a žil několik let u amazonského kmene Ašašinků, přišel s odvážným vysvětlením těchto mytologických vzorců. Podle něj se jedná o symbolické ztvárnění dvoušroubovice DNA. Rostliny s lidmi komunikují a v halucinacích jim vyprávějí o molekule, která je základem všech živých bytostí.
Tuto tezi shrnuje Narby ve své knize Kosmický had (2006) takto: 

Šamani ve svých vizích dostávají své vědomí na molekulární úroveň a získávají přístup k informacím spojeným s DNA, které nazývají „živoucí podstaty“ či „duchové“. Právě zde vidí dvoušroubovice, točité žebříky a částice tvaru chromozomů. Proto šamanské kultury již po tisíciletí vědí, že životní princip je shodný u všech živých bytostí a že má tvar dvou vzájemně propletených hadů (nebo liány, provazu, žebříku atd.). DNA je zdrojem jejich ohromujících vědomostí na poli botaniky a medicíny (…). Mýty těchto kultur překypují biologickými fantaziemi. Metaforické výklady šamanů docela přesně odpovídají popisům, k nimž začínají dospívat biologové.

Poznatky o DNA, které moderní věda objevuje až v posledních dekádách, jsou tedy podle Narbyho zašifrovány v prastarých příbězích. Kosmický had žije v akvatickém prostředí a je mistr proměn – umí být dlouhý i krátký, jednoduchý i dvojitý. V podobě liány či žebříku tvoří cestu do kosmických výšin. Stejně tak DNA existuje ve vodě, natažená by měřila dva metry, ale na šířku by měla – jako správný „had proměn“ – pouhých deset atomů. V lidském těle je přibližně dvě stě miliard kilometrů DNA, je tedy natolik dlouhá, aby pětmilionkrát obepnula celou Zemi, podobna gigantické anakondě z mýtů. Taková délka by rovněž sedmdesátkrát vytvořila „kosmický žebřík“ mezi Sluncem a Saturnem. Jedno z vláken DNA je navíc přesnou zrcadlovou kopií, dvojčetem druhého vlákna. Ovíjejí se kolem sebe v erotickém sevření, což umožňuje vznikání života.

Příroda má svůj jazyk a chce komunikovat. Sděluje svůj základní princip, zdroj života společný všem – ať už mu říkáme DNA, nebo jej vnímáme jako dvojitého mytického hada.

Kosmická bohoslužba květin 

Jeremy Narby se pokusil přeložit mystický jazyk do slov západní vědy. Není ovšem potřeba zůstávat u biologické doslovnosti. Německý filozof Jochen Kirchhoff se pokouší obhájit oduševnělost rostlin a jejich propojenost s celkem existence, ale cíleně přitom opouští exaktní zkoumání přírody. Zahazuje skalpel, který nejprve pitvá a až poté se ptá. Místo toho vychází z pečlivého popisu lidské zkušenosti.

Rostlinnou říši vnímá jako sféru, která přináší náznak „jiného světa“, a zároveň toto tajemství neustále zahaluje. Moře listí a větvoví zalité sluncem v sobě nese cosi z věčnosti, bolestně nepopsatelnou zprávu z jinosvěta. Kirchhoff připomíná Hérakleita, podle něhož se příroda „ráda skrývá“ (amazonští Ašašinkové ostatně nazývají duchy přírody jako „ty, kdož jsou skrytí“, ale jsou to zároveň „naši druzí“). Rostlinná duše v této dvojznačnosti prostupuje všechen život – je niterným stupněm existence, který s flórou sdílejí jak zvířata, tak lidé. Opět se tu tedy setkáváme s rostlinným bytím jako podložím života.

Takové propojení ovšem nepůsobí pouze „zvnitřku“, ale také skrze smysly a vnímání. Podle Kirchhoffa se provázanost života děje i během tak prosté činnosti, jakou je pití čaje: „Už když člověk vypije šálek čaje, navazuje kontakt s vědomím čajovníku. (…) Člověk žije a dýchá prakticky trvale v auře rostlinstva, víceméně bez ustání je v kontaktu s rostlinným vědomím.“ Připomíná také větu Ernsta Jüngera: „Jako si rostlina tvoří pohlavní orgány, aby se mohla pářit se včelami, spojuje se s člověkem a ten dotyk ho obdarovává světy, do nichž by bez rostliny nepronikl.“

Rostliny zvou k nahlédnutí do dálky a do hlubiny. Šeptají o tajemném příslibu, manifestuje se v nich božství – dávají tušit jeho blízkost. Ve vědomí člověka rozeznívají hudbu posvátna, zpěvy jinosvěta. Jako by prostředkovaly vzdálenost posvátné dimenze.

Fotosyntéza je pak nejsnáze viditelný a „nejprostší“ aspekt rostlinné komunikace. Světlo z hvězd proměňují na vzduch vdechovaný lidmi – snad je to chemická metafora celého tajemství propojenosti. Obyčejný jedinec se díky tomuto procesu stává součástí kosmického světla. A jak napsal klasik buřičského lidství: „Každý muž a každá žena je hvězda.“

Rostliny jsou v tomto smyslu kosmické, doslovně i mysticky. Tento postřeh dokresluje Kirchhoff ve své knize Vykoupení přírody a přirozenosti (2012) slovy Ludwiga Klagese:

To „osvícení“ a „podání světla“, jež odedávna hledali neofyté mystérií, rostlina přijímá ve spánku, neboť rostlina stravuje světlo tak, jako zvíře látku, již přijímá jeho tělo. Prostřednictvím světla se v rostlině materializuje (kosmická) dálka.

Jako v alchymické laboratoři v rostlinách probíhá zasnoubení protichůdných, ale hluboce podstatných principů: světla a tmy, blízkosti a vzdálenosti, zemské matérie a kosmických vln. Po celém povrchu planety probíhá bez ustání dílo, které ve své tiché kráse nechává zahlédnout posvátné. A k této kosmické bohoslužbě přírody je přizván také člověk.

Humanismus za hranicemi lidství 

Všechny zmíněné myšlenky mohou působit šíleně. Domnívám se ovšem, že míra zděšení z duše rostlin dokazuje závažnost naší krize. Posvátnost přírody patří mezi „hypotézy, které nám nejsou zapotřebí“.  Provádíme sice rituály na oslavu sňatků i porevoluční svobody, máme ceremonie k uctívání prezidenta a republiky, scházíme se k přivítání Nového roku, tedy astronomické pozice Slunce – ale rituál, kterým bychom se vztahovali k přírodě, neznáme ani jeden. Přitom celkem nedaleko, ve vesnicích italského jihu, si lidé vyprávějí o rituálu, při němž stromy navštěvovaly své lidské přátele. Muži se oděli do stromových kostýmů a z lesa se vydali na nedalekou náves. Člověk sestoupil do těla stromů a stromy sestoupily mezi lidská obydlí. Každoroční splynutí člověka a země.

Od přírody jsme ale už vzdáleni, „jako výdech od nádechu“. Svět kolem nás jsme s úspěchem prohlásili za neživý a uprostřed buněčných soukolí jsme osiřeli. „Racionalismus věci odděluje, aby jim porozuměl,“ píše Narby. Snad je nyní potřeba spojovat, aby věci ožily. Zkusme na závěr svést vjedno alespoň řeč Západu s meditací amazonské tradice.

DNA sdílí všechny životní formy. V nitru všech těl je stejný základ, společné jádro života, pramen vědomí. Uvnitř každého člověka, zvířete i květiny tančí a zpívají stejní pestrobarevní hadi. Vše je propojeno. Každý jedinec může proměnit své tělo v nebeský žebřík a dosáhnout kosmických výšin i hlubin existence. A jsou to právě rostliny, které každou vteřinou dávají ochutnat takovou zkušenost: kořeny čerpají z nitra země a listy polykají světlo z kosmických dálav. Výsledkem alchymické fotosyntézy je látka vycházející z jejich zelenavých těl a vstřebávaná těly lidskými. Vzdušné tajemství světla v matérii stvoření.

Rostliny darují dálku i blízkost. Darují spojení. Darují život.