Maďarský úděl Kunderovská úvaha o „věčné problematice“ dějin jednoho národa

Maďarsko a kunderovská sebeiluze intelektuálů 

Většina intelektuálů a elity společnosti spatřovala v událostech z konce osmdesátých let vyvrcholení procesu kulturního sebeosvobození, které zrálo již od počátku 20. století. Viděla v nich uskutečnění ideálů projektu „jiného Maďarska“, jehož mnohostranná modernost měla být výsledkem práce celých generací spisovatelů, historiků a publicistů, tvůrců alternativního národního dědictví. Vidinu takového Maďarska vtiskl do myšlení intelektuální elity ve 30. letech Gyula Illyés svojí básní „Haza, a magasban“ (Vlast, na výšinách), ve které metaforicky vyjádřil, že maďarská kultura má v zásadě literární a historický charakter, je nositelem „lepšího já“ společnosti a že vzory zodpovědného jednání ve společenství jsou vykresleny ve vznešených dílech. („Jedinou řádku z Petőfiho řekni si, / čarovný kruh tě, bratře, obklopí.“) 
Český čtenář si možná připomene proslulý článek Milana Kundery ve vánočním čísle Listů z roku 1968, ve kterém autor dochází k závěru, že „žijeme stále jedny a tytéž národní dějiny, které mají svou ‚věčnou‘ problematiku“, a o spontánním odporu po srpnové okupaci prohlašuje, že to byl „nejkrásnější týden, jaký jsme kdy prožili“. S Kunderovým Českým údělem, jak známo, ostře polemizoval Václav Havel, který v této jinak bravurně napsané a působivé eseji spatřoval rovněž sebeklamný postoj, jenž možná léčí raněné národní vědomí, ovšem zároveň odzbrojuje potenciální další vzdor. 

Odhlédneme-li od odlišností mezi českou situací v letech 1968–69 a současným stavem věcí v Maďarsku, narážejí dnešní polemiky budapešťské inteligence na podobná úskalí. V roce 1989 jsme prožívali velké momenty historického předělu, kdy řečeno s Kunderou „národ náhle spatřil svou vlastní velikost, ve kterou už ani nedoufal“. Rozporuplná vzpomínka na revoluci v roce 1956 se v té době zdála natolik blízká, jako by se tato revoluce odehrála před pouhými několika lety, zatímco dnes je nám na hony vzdálená a stala se kořistí novějších politických narativů. V létě roku 1989 byla atmosféra nového začátku plná paradoxů, které se spolu bez problémů snášely. Celá země sledovala v televizi druhý pohřeb Imreho Nagye, někdejšího premiéra popraveného po porážce revoluce. Stejně tak se o měsíc později sto tisíc lidí zúčastnilo pohřbu Jánose Kádára, Nagyova nepřímého vraha, který se postupně proměnil z tyrana s rukama potřísněnýma krví v přijímaného vůdce „nejveselejšího baráku“ režimu, nazývaného obecně, avšak mylně „socialistický“. 

Největším hrdinou tohoto bouřlivého a slavného roku 1989 byl István Bibó (zesnulý v roce 1979), jehož studie nabádaly k „humanizaci moci“ a čtenáři je četli jako Bibli (a jehož vybrané spisy byly později vydány i česky). Bibóovy práce vyšly poprvé v době „omezené demokracie“ mezi roky 1945 a 1948 a zkoumají principy fungování demokracie z pohledu „člověka milujícího svobodu“. Nevyhýbají se přísné analýze „slepé uličky maďarských dějin“ a radikálně odsuzují „pro zemi zhoubný“ režim před rokem 1945 (nejen éru admirála Horthyho, ale i období dualistické monarchie po roce 1867). V roce 1956 byl István Bibó delegován do vlády Imreho Nagye, 4. listopadu očekával sám v prázdné budově Parlamentu příjezd sovětských vojáků. Ti byli jeho chováním tak zaskočeni, že jej dokonce nechali přepsat na stroji jeho prohlášení vydané jménem vlády. Později byl uvězněn, propuštěn v roce 1963 na amnestii a až do konce života zůstal jedním z mála, kdo se na rozdíl od drtivé většiny společnosti nesmířili ani s konsolidovaným Kádárovým režimem. 

Jméno Istvána Bibóa dnes již upadlo v zapomnění a nebývá citován ani v řadách liberálně-demokratické opozice. Byl to přitom on, kdo v roce 1956 hovořil o demokratickém socialismu přizpůsobeném maďarským tradicím, ve kterém je proti přesile státu nebo kapitálu součástí skutečné dělby moci i občanská společnost. Ironií osudu je, že právě na univerzitní koleji pojmenované po Istvánu Bibóovi zorganizoval na přelomu let 1988–89 Orbán založení své strany a v počátcích se na svou modlu z mládí hojně odvolával. Aby později uskutečnil pravý opak toho, co se naučil od svého mistra. 

Většina maďarských intelektuálů začala ideály z roku 1989, pošramocené bezohlednou expanzí syrového kapitalismu a z ní plynoucí dezintegrací společnosti, pohřbívat už před rokem 2010. Prvních dvacet let se republika neustále potýkala s deficitem společenské legitimity. Bezradnost vystřídala apatie, hledání individuálních cest. Nicméně jen málokdo počítal s tím, že jakž takž vytvořený institucionální systém liberální demokracie západního typu může být rozbit autokratickým převzetím moci. Jsou sice různá vysvětlení toho, co se za uplynulých deset let se zemí stalo, avšak shoda panuje v tom, že vznikl svévolný režim „vlády jedné strany“, který lze už jen stěží svrhnout cestou pokojných parlamentních voleb. 

Horthyho éra a setrvačnost starých pořádků

Co k této proměně vedlo, je to maďarská minulost? Podle jedněch mentální dědictví Horthyho a Kádárova režimu zakonzervovalo podřízené chování. Jiní poukazují na nedostatečně zpracovaná traumata 20. století, polovičatou reflexi Trianonu, holocaustu a hříchů komunismu. Po roce 1989 tato potlačená traumata hromadně vyplula na povrch a vnesla do veřejných debat hysterii. Z narativů, které se týkají spíše nedávné minulosti, bych vyzdvihl dva. První odvozuje přijímání „postmoderního fašismu“ ze vzpoury prostého lidu proti demokracii.  Druhý popisuje vládu Orbánova klanu, jenž v zájmu udržení moci zadává a privatizuje veškeré její zdroje vlastním klientům (přijatým do „rodiny“), v symbolickém výkladovém rámci „mafie“. 

Ti, kdo dnes ve veřejném životě spatřují obnovení feudálních forem osobní podřízenosti či návrat krajně pravicových tendencí Horthyho éry, tyto jevy zpravidla správně identifikují, avšak špatně odhadují jejich společenské základy. „Národní kontrarevoluce“ na podzim roku 1919 se zrodila z válečného krachu a vyústila v katastrofu z let 1944–45. „Království bez krále“ admirála Horthyho se zakládalo na nuceném kompromisu feudálních velkostatkářů a židovského velkokapitálu, přičemž prostředních zhruba patnáct let tohoto období lze označit jako konzervativní právní stát s nádechem autokratismu. Chudoba byla v „zemi tří milionů žebráků“, jak ji s nadsázkou pojmenoval jeden sociolog, jedním z nevyhnutelných společenských faktů. Strukturální základ antisemitismu, jenž provázel celé toto období, pramenil z mentálního, kulturního a ideologického střetu dvou druhů střední třídy. Převážná většina příslušníků „panské“ střední třídy (státní úředníci, vojenští důstojníci, kněží a venkovští učitelé) ze společenství národa nenávistně vylučovala městskou střední třídu pocházející z okruhu asimilovaných obyvatel židovského původu, kteří se uplatňovali především ve „svobodných profesích“ nezávislých na státu (lékaři, právníci, soukromí úředníci). 

Když zavítal do Budapešti na sjezd PEN klubu během Horthyho éry Karel Čapek, s překvapením shledal, že „…se tady celkem udržela společenská kontinuita starých časů“. Lehce ironicky dále poznamenává, že „…se tu ještě uchovaly staré rakousko-uherské uniformy; pro nás je to divný dojem, tak trochu jako neskutečný; měl jsem pocit, že se to snad bude natáčet jako historický film a že musím dát pozor, abych se nepřipletl před objektiv“. [Lidové noviny, 19. 6. 1936] Země se samozřejmě modernizovala, ovšem stavovská omezení zůstala nedotčena. Omezování práv židů prostřednictvím protižidovských zákonů započalo už v roce 1938, v rozhodující míře nebylo vynuceno žádným nátlakem zvenčí a po německé okupaci v roce 1944 stálo život nejméně půlmilionu maďarských občanů definovaných jako židé. Deportace probíhaly za proaktivní spolupráce státu a byly provázeny netečností převážné většiny obyvatelstva. Zabavování židovského majetku, vykrádání bytů a okrádání osob posílaných na smrt vykreslují podobně neuvěřitelnou přehlídku vad charakteru, o jaké v českém kontextu hovořil Václav Černý, když vytvořil nelichotivý pojem „čecháčkovství“. Ani István Bibó nehovořil v letech 1945–46 o oprávněnosti „revoluce“ náhodou. 

Odkaz kádárismu 

Podle sociologických průzkumů je dnes již jasně vidět, že maďarská společnost měla v roce 1989 mnohem méně západní charakter, než jak se reprezentovala navenek. Patriarchální bylo venkovské obyvatelstvo, u nějž zajišťovaly neformální rodinné vazby sociální status a napomáhaly přežití. Ale složitou síť nejrůznějších dohod, které obcházejí pravidla, si osvojila také městská střední třída. Bezprostředním předobrazem dnešní maďarské společnosti byla zhruba dvě a půl desetiletí období kádárismu, která plynule navázala na represe následující po roce 1956 a dala vzniknout jakési východní verzi sociálního státu. 

Po stalinské diktatuře převzal místo polofeudálního velkostatku moderní velkoprůmysl a urbanizace, negramotnost a státocírkevní řád byly nahrazeny kultem vědy a vulgární „marxistická“ indoktrinace byla doplněna o takřka nábožnou úctu k literárně-umělecké vysoké kultuře. Postupně se upouštělo od násilné, fanatizující mobilizace a začala se preferovat depolitizace, poslušnost a stažení se do soukromého života. Došlo k rozšíření sociálních, infrastrukturních a kulturních služeb. Prostřednictvím rozvoje školství se otevřely nové kanály mobility, což vedlo k vytvoření dobové plebejské identity: typické figurky pilného malého člověka, který dbá na osvětu a ve skromné míře si užívá života. Drtivá většina obyvatel byla vděčná za dekády míru, natolik odlišné od let předcházejících, za dekády, které jí zajišťovaly maloměšťáckou prosperitu: růst reálných příjmů, stejně jako předvídatelný vývoj bez rizik. Konzervativně laděný kádárovský stát byl konformistickým, kultivovaným a umírněně hédonistickým policejním státem. Jeho pád způsobily mezinárodní politické zvraty a západní půjčky, které stát uzavřel za účelem udržení životní úrovně a postupně přestal být schopen je splácet. 

Velký historický předěl na přelomu let 1989–90 však nejenže nabídl prostor politické svobodě, ale během krátké doby také rozmetal hranice výše zmíněného „plebejského žitého světa“ (Lebenswelt, Habermas). O práci přišlo půldruhého milionu lidí, došlo k výraznému propadu životní úrovně, zkrachovala velká část průmyslových podniků, jejichž nejcennější části byly často podvodným způsobem zprivatizovány. Před rokem 2006 většina obyvatel volila buďto koalici tvořenou postkomunistickou socialistickou stranou, která však přijala za své demokratické principy, a liberální stranou vzešlou z okruhu předpřevratové samizdatové opozice, anebo naopak koalici tvořenou konzervativními vládami nacionalistické pravice, jež měly od počátku autoritativní styl. (Českému čtenáři může připadat zvláštní, že hranice mezi pravicí a levicí je v Maďarsku vedena poněkud jinudy: mezi nacionalisticko-konzervativní stranou s autokratickými sklony a blokem liberálů, zelených a sociálních demokratů. Má to své historicko-kulturní kořeny.)

Levicové vlády uplatňovaly prokapitalistickou, liberální politiku, kterou se čas od času snažily vyvážit rozdáváním v sociální sféře, avšak postupně se proti nim obracela společenská nespokojenost. Když v roce 2006 socialistický premiér Ferenc Gyurcsány na jednom domněle uzavřeném zasedání nevybíravými slovy nemilosrdně ztrhal výkon vlastní vlády, následný skandál – a hospodářská krize v roce 2008 – srazily podporu levice na minimum. Poté už bylo pouze otázkou času, kdy se populisticky vedené, hysterické kampani Fideszu podaří využít všech společenských frustrací, což ve výsledku vedlo nejen ke změně vlády, ale i k pádu republiky. 

Fidesz a jeho plíživý převrat 

V roce 2010 získal Fidesz v nepoměrném maďarském volebním systému díky 52 % voličských hlasů 68 % poslaneckých mandátů, a tím i dvoutřetinovou většinu v parlamentu, jež mu umožnila skoncovat parlamentní cestou s ústavním pořádkem liberální demokracie. Navzdory protestům opozice byla přijata nová ústava a schválen nový volební zákon, jenž flagrantně slouží zájmům Fideszu. Postupně se odehrává „plíživý státní převrat“. Do všech vedoucích funkcí státní správy v širokém slova smyslu byli dosazeni lidé loajální vůči Orbánovi. Ústavní soud byl personálně odměněn, vrchní státní zástupce blokuje korupční kauzy týkající se osob blízkých straně, pravomoci obecních samospráv byly redukovány na minimum, dochází k soustavnému zastrašování nestátních neziskových organizací, veřejnoprávní televize a rozhlas vysílají propagandu. Instituce státní správy nahradil Orbán osobní loajalitou. Fidesz již dávno nefunguje jako strana, nýbrž ve sloučení se státním aparátem reprezentuje vůli jediné osoby. 

Veřejné prostředky jsou přidělovány spřízněným oligarchům, což kromě neuvěřitelně rozsáhlého zneužívání finančních zdrojů zajišťuje rovněž marginalizaci opozice. Takřka na denním pořádku jsou svévolné a absurdní kroky, které by v demokratické zemi vedly k pádu vlády. Bohužel jsem si vědom, že uvedené příklady jsou nahodilé a znějí takřka neuvěřitelně, v důsledku čehož bude zahraniční čtenář autora článku nejspíše podezírat ze zaujatosti. Lehce zahanben tudíž uvádím, že v Orbánově rodné vsi s 1 800 obyvateli byl z veřejných prostředků postaven přímo premiérovi za humny obrovský a krásný fotbalový stadion a ve stejné vesnici byla z unijních peněz vybudována úzkorozchodná železnice, která má 3–4 zastávky, ale nikam nevede. Nebo ať si český čtenář zkusí představit, že by byl do čela pražského Památníku národního písemnictví jmenován krajně pravicový kádr bez vzdělání, aby se tak eliminovaly akce věnované spisovatelům, kteří režimu nejsou po chuti. 

Zahraniční diskutér se může oprávněně dotazovat, jak je možné, že si to maďarská společnost, je-li to všechno pravda, nechá stále líbit. Odpověď není jednoduchá, ovšem vedle mentálního dědictví země je zde rozhodujícím faktorem i Orbánova šikovně a nelítostně uplatňovaná politická technologie. Přestože podle mínění mnohých maďarský lídr mění názory, jak se mu hodí, jeho uvažování má jisté pevné jádro. Zhruba před dvaceti lety se mu dostaly do rukou práce německého právníka a sympatizanta s nacismem Carla Schmitta. Právě v nich se Orbán inspiroval ke svému cíli stát se ztělesněním národní suverenity. (Schmitt: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“) 

V takovémto pojetí politiky je z podstaty věci vyloučena snaha o konsenzus, neboť dělba moci skutečnou suverenitu potlačuje. To dává legitimitu silně centralizovanému systému veřejných institucí a svévolnému rozhodování, stejně jako zničení systému „brzd a protivah“ právního státu. Podstatou politiky je zde dělení na přátele a nepřátele, což štěpí veřejný život i společnosti a vede ke studené občanské válce, v níž se slabší strana vyzbrojená doutnákovými mušketami brání tankům. Z válečné logiky taktéž pramení, že je úplně jedno, kdo má pravdu, její zastánci uvažují pouze v kategoriích vítězů a poražených a jsou zproštěni jakékoliv mravní závaznosti. 

S využitím neomezených státních zdrojů už podle představ režimu funguje devadesát procent médií a převážná většina obyvatel podléhá psychologickému tlaku, který je přesvědčuje, že se proti této situaci nelze bránit. V regionech prakticky neexistují nezávislá média, v Budapešti dosud působí několik liberálních týdeníků a internetových portálů, dvě bulvární televize v omezeném čase ještě vysílají objektivní zprávy a existuje také jedna liberální rozhlasová stanice, kterou už si ovšem mimo město nenaladíte. Komplexní téma migrační krize využívají politici Fideszu a prorežimní média výhradně k dosažení politického zisku. Pomocí hesel hrají na instinkty a vášně a radikalizují veřejný projev, několikrát za den opakují příslušné polopravdy a záměrné lži. Vláda opakovaně zaplavuje celou zemi billboardovými kampaněmi, kterými výrazně ovlivňuje méně informovanou část společnosti. Již dva roky je jejich terčem americký filantrop a miliardář maďarsko-židovského původu George Soros, o němž nepravdivě tvrdí, že chce v Evropě usadit miliony migrantů. „Veřejnoprávní“ televize dokonce před nedávnem přišla s  titulkem „Soros chtěl zabít svoji matku“. 

V Maďarsku už neexistuje rámec pluralitní demokracie jako v ostatních zemích Evropské unie (včetně Polska). Americká organizace Freedom House ve své výroční zprávě z února 2019 zařadila Maďarsko bezprecedentně jako první z členských zemí EU do kategorie „částečně svobodných“ zemí, což je jasným poukazem na to, že si režim podřídil instituce sloužící k ochraně právního státu. K vnitřní mutaci demokratického zřízení nedošlo cestou násilného puče, ale prostřednictvím nekonečné řady důmyslných zákonů a porušování pravidel. V zemi je bohužel nízká míra sociální reflexe a hlavní základnou Orbánovy cynické vlády je společenská lhostejnost a nevědomost. Jak nedávno zaznělo v jedné přátelské diskuzi, „je to jako držet se dveří od záchodu na otevřeném moři, kdy nám potopili loď, odpluli na záchranných člunech a my už jen zdálky slyšíme, jak se nám smějí“.

To že by tedy byla anatomie „maďarského údělu“? Pro cyklické zopakování katastrofy tu sice byly dobré důvody, avšak nebylo nezbytné, tato katastrofa nemá metafyzický rozměr, není produktem žádné specifické „národní duše“. V „částečně svobodných“ volbách v roce 2018 hlasovalo více voličů proti Orbánovi než pro něj, ovšem Fidesz přesto získal dvoutřetinovou parlamentní většinu. Navzdory úpadku veřejného života i hořké apatii „jiné Maďarsko“, chápáno v kulturním smyslu slova, pořád existuje. Kulturní boj, jenž byl proti němu zahájen, rozbíjí instituce, těžce poškozuje strukturu společnosti, ale nedokáže se dostat až k živé tradici kulturního dědictví, subverzivní činnosti tvůrčího člověka. Jeden z velkých konzervativních básníků první poloviny 20. století Mihály Babits v době fašizace Horthyho režimu napsal: „Mou službou je uchovat nejčistší morální tradice mého národa, nedopustit, aby duch pravdy zastaral. Uprostřed vřavy počínajícího barbarství udržet v bdělém stavu mučivý neklid svědomí. Uchránit pro lepší časy zavržené ideje humanity, vážnost ducha a svobody. Toto jsou skutečné svátosti národa.“

Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Jiří Zeman.