RP uvádí: Bohumil Kvaček
Bohumil Kvaček (* 2010) pochází z Vysočiny, píše a performuje slam poetry. Nejšťastnější je na prknech, která znamenají…
Nedivte se, matko, že vám vykám.
Nevím, jste-li mou matkou i v tom druhém světě.
Vím, že jen nemnozí dokážou všechno uzavřít,
mě však právě trápí, že ani my nestihli vše.
Snad si vzpomínáte, jak jsem vás vzal loni v létě za ruku, bylo vám tak zima a mně
tak málo do řeči.
Měl jsem strach, že řeknu něco neohrabaného.
Jsou mrtví také tak bláznivě ostýchaví?
Vaši ruku jsem políbil a začal jsem mít strach,
když jsem ve vašich očích zahlédl to zděšení.
Kdybyste tehdy nezačala plakat, možná že bych pak promluvil a dnes se tolik
netrápil.
Mlčení je tak elegantní. A mluvení tak směšné.
Víte, že nedokážu zapomenout na ten váš bílý svetr?
Neslušel vám. Jako už ostatně žádný jiný kus oblečení.
Na vaši tvář snad někdy zapomenu, ale ten svetr zůstane.
Promiňte, matko, že zas takto odbíhám.
Potupné je to pro mě stejně jako vaše smrt, to bude tím.
Teď už to kvůli vám neříkám, ale
nechala jste mě tady ještě zápasit: měl jsem vás rád.
A že jste byla Jediná (jakých bývá jen málo): moje matka.
Dosud jsem váš. A vy už nejste moje.
Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Tomáš Vašut.
Tamás Jónás (*1973, Ózd) je maďarský básník a spisovatel romského původu. Dětství prožil v mimořádně těžkých sociálních podmínkách. Přesto vystudoval gymnázium a následně studoval na Vysoké škole technické Istvána Széchenyiho v Győru, obor maďarština-sanskrt na filozofické fakultě budapešťské univerzity ELTE a na Buddhistické vysoké škole v Budapešti. Delší dobu pracoval jako programátor. Je zakladatelem a redaktorem literárního portálu dokk.hu. Redigoval několik knih. Byl spolupracovníkem rozhlasových stanic Amaro Drom a Rádió C. Básně publikuje od svých 16 let. Vyšlo mu několik samostatných básnických sbírek, čtyři prozaické svazky a přispíval do mnoha antologií. Dvě jeho sbírky povídek vyšly v němčině. Je držitelem několika prestižních literárních cen (např. cena Aegon – kniha roku 2009). Na doporučení Pétera Esterházyho získal v roce 2002 Herderovo stipendium a strávil rok ve Vídni. Je členem maďarské Společnosti spisovatelů (Szépírók Társasága). Jeho autobiografickou novelu s názvem Tatitatitati vydává nakladatelství Fra v českém překladu Adély Gálové.
Článek vyšel v Revue Prostor 111
