Mapování nepřítele

„Nepřítel ti vytyčuje meze, dává ti tvar a pevnost,“ píše v knize Citadela francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Pracuje s představou dualit, dvou osob nebo názorových skupin stojících v opozici, jež prostřednictvím vzájemného konfliktu či odmítání světonázoru druhého artikulují to, kým jsou a jak vidí svět. Krátké zamyšlení se snaží tuto představu alespoň stručně prozkoumat z vnějších i vnitřních perspektiv a pátrat po tom, jak fenomén nepřátelství jako proces vytváření druhého funguje. Mapuje tedy nepřítele, zviditelňuje strategie budování nepřátelských zákopů a hledá alternativní perspektivu soužití.

Vnější mapy druhého

Vstupní metafora mapování nepřítele v sobě nese hned tři odlišné obrazy, jež si postupně necháme promítnout před očima. Prvním je přímá konfrontace s nepřítelem. Ať již jde o náhodné či plánované setkání, ocitáme se našemu nepříteli, druhému, tváří v tvář. V kontextu přímého hovoru znamená mapování nepřítele určitou zdrženlivost v komunikaci a opatrnost, s níž jsou slova pronášena a viděné a slyšené dekódováno. Interakce jako by byla povznesena o stupeň výš na rovinu plně vědomé kontroly sebe i druhého. Dokonce se může proměnit ve špionážní akt vytváření komunikačních stop a kliček, které jsou produkovány stejně tak jako vyhledávány. Řečené v případě setkání s nepřítelem nikdy není předmětem hledání shody, ale podléhá neustálé dekonstrukci. Proces mapování je tu proto spíše rozebíráním celku na jednotliviny a hledáním jejich vzájemných vztahů, než aby představoval skládání částí dohromady. Celkový obraz totiž vždycky může být mylnou informací, dokonalou deep fake, jejíž autenticita se v mžiku rozplyne v dezinformační mlhu.

Druhý obraz je odvozený od doslovného pochopení metafory mapování nepřítele, a tedy představuje výjev tvorby strategických map. Odkazuje na kartografické cvičení, v jehož centru může stát zájem zachytit významné přírodní zdroje, důležitou komunikační infrastrukturu anebo si vyjasnit fyzický terén, po němž se lze a nelze pohybovat. Ve všech případech dochází k redukci druhého na kvantifikovatelný prostor, pomocí něhož je popsán. Komplexita druhého je proměněna v omezený slovník základních znaků, jež, jak ukazuje kritická kartografie, můžeme číst jako projevy moci autorů map. Na co lze druhého redukovat? V minulosti například na počet třtinových plantáží na ostrově Madeira v 15. století, jež prý bylo vykonáním první imperialisticko-kapitalistické společenské operace. Anebo na množství kobaltu, které dnes potřebujeme k výrobě nových chytrých telefonů, jehož současnou těžbu v Kongu zajišťují armády dětí. Proměníme-li citát de Saint-Exupéryho, pak vytvářením mapy vytyčujeme druhému meze, dáváme mu tvar a pevnost. 

Strategie mapování

Zatímco západní kartografie vztahuje své počátky do doby antického Řecka před dvěma tisíci lety a k zakladatelské postavě Klaudia Ptolemaia coby autora osmidílného souboru Geografia, pátrání mimo západní kultury okamžitě stočí naši pozornost k Číně. Na území tohoto dávného kartografického hegemona totiž mapy systematicky vznikaly již ve 13. a 12. století před naším letopočtem. Dnes však k definování druhých a druhé kultury pomocí mapy není potřeba zdatných matematiků, zkušených administrátorů nebo řemeslných kreslířů. Již před delším časem totiž procesy dříve důležité pro tvorbu map, například pozorování lidským okem, abstrakci a zjednodušení, nahradilo mechanizované vidění. Rané aeriální fotografie neboli fotografie vytvářené ze vzduchu začaly vznikat jen dvě dekády po oficiálním vynálezu fotografie, a to v 50. letech 19. století. Nejprve byly pořizovány z balónu, později pak z letadel a staly se symboly nástupu vizualizačních automatizovaných technologií, jež francouzský filosof Paul Virilio označil za „stroje vidění“. Virilio v nich již nespatřoval nástroje zprostředkovávající recepci, a tedy přínos nového vizuálního podnětu, který bude zpracován do nové informace, nýbrž podezřívavě ohledával možnosti strojů nás klamat čili případy decepce. Když stroj udělá výpočetní chybu, pořídí nekvalitní záznam anebo špatně označí určitý bod. Autora však ponejvíce zajímaly ty momenty, kdy jsou decepční strategie využity záměrně, a tedy dochází k manipulaci prostorových vizualizací za účelem předání mylné informace nepříteli.

Stejně tak jako tváří v tvář nepříteli dávkujeme a rámujeme vlastní výpovědi, upravujeme dokumentační fotografie a videozáznamy, jež k druhým šíříme. V rámci širší vizuální kultury můžeme takto uvažovat také o kurátorství našich digitálních avatarů, prostřednictvím nichž komunikujeme na sociálních sítích. Slovy de Saint-Exupéryho máme možnost jejich prostřednictvím sami sobě vytyčovat meze, dávat si tvar a pevnost, jež jsou v prostoru virtuální komunikace vyztužovány komunitami dalších sebe cenzurujících či idealizujících editorů. Zmapovaný terén nepřítele, jenž letecké fotografie a videozáznamy přinášely, byly po dlouhou dobu odděleny od přímé akce útoku na nepřítele. S rozšířením bezpilotních dronových letounů v novém miléniu se však situace změnila. Statistiky omylů válečných dronů, které za nebezpečný bod označily nevinné civilisty všeho věku, a tím je popravily, převyšují v mediálním prostoru příklady zábavního využití letounů pro profesionální a amatérské natáčení, jež korunovalo v roce 2018 využití dronového hejna ke spektakulární podívané během olympijských her. Uvnitř militarizačně-průmyslového komplexu vizuality, jemuž dominují stroje vidění, se zdá docházet naplnění Benjaminovo tvrzení o tom, že i zánik světa bude moderní společností proměněn v estetickou podívanou.

Vnitřní mapy jinakosti

Třetí obraz mapování nepřítele nás přesouvá z vnějšího fyzického prostoru do světa vnitřního prožívání. Ukazuje vznik mentální mapy člověka jako patchworkového plátna, jež je skrz naskrz propsané kolektivními i individuálními kulturními a sociálními vlivy a na jehož povrchu vyvstávají stereotypní obrysy druhého. Do prostoru této mapy nepřítele vstupují primární biologické projevy, nejčastěji strach z neznámého. Vždyť si jen připomeňme, proč potřebujeme mapy. Abychom se v neznámém prostředí cítili jistěji, abychom neznámost druhého co nejvíce projasnili. Primární emoce strachu je však jako pecka uvnitř ovoce. Je tvrdá a pevná, obalená do měkkých tkání kulturních tradic, společenských pravidel, norem a kolektivních představ. Strach z druhého, hojně podnícený v našich končinách odlišnou barvou kůže, tak nikdy nezůstává pouhým projevem biologického rasismu, ale váže na sebe další kulturní významy. Černá kůže se tak stává znakem agresivity, animality nebo kriminality, žlutá kůže projevem fyzické slabosti nebo zvráceného způsobu stravování. Nejde však jen o odstín pleti, ale třeba i o výšku, váhu nebo prostou barvu vlasů, které se v mixu intersekcionální teorie promíchávají se společenskými znaky třídy nebo genderu. Odstín barvy kůže vytváří jiný stereotypní příběh, pokud ji nosí mladý černoch z ghetta (potenciální delikvent), stará černošská žena z předměstí (hlava mnohogenerační rodiny) anebo mladá Afroameričanka z centra města (sexuální trofej). 

Biologický a kulturní rasismus si po této mentální mapě vykračují ruku v ruce a specificky se přelévají do digitálního prostoru. V něm se schovávají za na první pohled nevinné humorné obrázky, memy a kreslené vtipy, jejichž akceptovatelnost se zvyšuje s mírou jejich zábavního potenciálu. Vytváření druhého a jiného se v online sférách postupně stává oceňovanou a široce sdílenou praktikou, jejíž narušení se setkává s nepochopením. Vždyť kdo by chtěl kazit zábavu? To nepoznáš vtip? Zpět ke slovům de Saint-Exupéryho: nepřítel v tomto případě člověku skutečně vytyčuje meze a dává mu tvar a pevnost, avšak stereotypní a předsudečné jednání pomocí online humoru zásadně posouvá meze toho, co by již nebylo ve veřejném prostoru akceptováno. Navíc povyšuje xenofobní, homofobní a jinak ostrakizující komunikaci na nástroj posilování a upevňování vlastní společenské pozice. Z digitální sféry se tak postupně stává toxické prostředí pečlivě skryté za oponou každodenní lidové zábavy.

Za žitou mapu společnosti

Vyčerpali jsme tři obrazy mapování nepřítele, které bylo možné vtěsnat do krátké úvahy. Sluší se tedy závěrem nabídnout obraz čtvrtý, je přesahující. Takový obraz, jenž nenachází těžiště v nepříteli, ale který se zamýšlí nad novou mapou společnosti. Nesměřuje ode mě k Tobě, anebo od Tebe ke mně, abychom si vzájemně nastavovali meze a dávali pevný tvar. Není mapou ve smyslu kartografického výměru a nástroje pro orientaci v neznámém terénu, ale spíše živou a neustále prokreslovanou mapou. Takovou, jak o ní mluvil Michel de Certeau ve spisu Vynalézání každodennosti. Mapou, jež je více poetickým prostorem nežli legendou a kvantifikovaným zákresem a jež je znovu, každý den utvářena námi samými tím, jak do mapy-společnosti vstupujeme. Takový je tedy náš poslední obraz mapování. Ukazuje společnost, která je přirozeně v pohybu, ve stavu neustálé migrace a fluidity, jíž se nesnaží spoutávat společenskými příčkami prvotních a druhotných kultur, osob a předmětů. Je živým zápisem metamorfózy, během níž setkání s každým druhým, druhou a druhými přirozeně otevírá mé meze, proměňuje můj tvar a propojuje nás navzájem. Nehledá pevnost ve starých strukturách rasy, třídy nebo genderu, ale neustále zakresluje bohatství světa v podobě nových kombinací. Je to mapa, která nepotřebuje zdatné kreslíře nebo nejnovější vizualizační technologie. Mapa, která se otevřeně tvoří tím, že se otevřeně žije.