Moře a hvězdy

Poprvé jsem ho uslyšel kdysi v dětství. Jemně šelestil v řeči dospělých, proklouzával mezi jejich slovy, přibližoval se a zase vzdaloval v odstínech jejich hlasů, kroužil kolem v zdánlivém poklidu – aby pak náhle vyvřel na hladinu jejich tváří a bouřlivě se projevil ve zběsilých činech. 
     Od těch dob jsem ho často zaslechl dunět za obzorem. Jeho tvrdý, drtivě se do sebe sama propadající ryk rozechvíval zemi, po které jsem chodil. 
     Potom, za pár let, když mi touha po ženství cloumala každou buňkou v těle, ozval se z mých tepen a žil. Hledal jsem ho pak v dívčích tvářích. Znovu a znovu jsem chtěl sledovat, jak se blíží a zase hasne přílivová vlna. Jak září v jejich očích. Jak zpívá v jejich hlase, když prolomí ho cit.

     Do tváře jsem mu pohlédl jedné zářijové noci, když se lámalo tisíciletí. Bylo to na útesech, kdesi mezi mysem Svatého Vincenta a Aljezurem.
    Jeho obrovitá, pouze s vesmírnou oblohou srovnatelná přítomnost byla znát už hluboko ve vnitrozemí. Příval vlahého, solí vonícího vzduchu vanul krajinou, šuměl v korunách dubů a lomozil v rákosí. Tiché, tisícitunové vlny předávaly svou energii skalám na pobřeží a ty zpívaly. 

    Když jsme spolu s přáteli překonali poslední písčitý hřbet, ukázalo se nám vykousané maso kontinentu. Vítr trhal slova od úst a pobřežní útesy se zalykaly mořskou pěnou. Mezitím už se snesla noc a v tmách se překlápěla jedna dunící vlna za druhou. Byl slyšet miliony let starý titánský čas.
Zmoženi putováním usnuli jsme na hřebeni v jednom písčitém dolíku. Všude okolo nás šelestil les vysokého rákosí. 
     Vzbudil jsem se před svítáním. Obrovský měsíc zářil na nebi. Vymotal jsem se ze spacáku a šel za světlem. Žíhané stíny třtinového lesa se vlnily jako bok dýchající šelmy. Za posledním balvanem se rozevřel svět.

...Oceán ohýbal prostor. Hovořil sám se sebou, po jeho hladině putovaly svazky vln, do šířky se rozléval příliv pocitů a hluboké proudící myšlenky vrásnily jeho tvář.
     Byla to tvář Bezejmenného boha, nebo její otisk – co já vím. Jeho přítomnost byla tak absolutní, že všechny moje záměry a chtění se rozplynuly.
      Usedl jsem na ohlazenou něžnou skálu. Měsíc pomalu klesal k obzoru a položil na hladinu sytě žlutou, tmavou zář.

     Na gravitací zakřivené planetární jeviště kdesi daleko na moři vpluly do měsíčního světla siluety vojenských plavidel. Torpédoborce a ponorky doprovázejí mateřskou letadlovou loď. To se jistě vrací domů konvoj středomořské flotily Spojených států severoamerických z pravidelné plavby. Přeludné stíny Atlantů se ztrácejí v tmách.

      Náhle jsem dostal nápad. Vzal jsem telefon a zavolal jedné dívce, která se mi tehdy parkrát odvážně podívala do očí. Dokázala se se mnou smát. 
      Automat mě přepojil na hlasovou schránku, vlastně je hluboká noc – a dívka určitě spí. Přesto jsem nezaváhal, a když se ozval signál pro nahrávaný vzkaz, natáhl jsem ruku k dunícím útesům a briketou Motorola nasál hlas oceánu.
      Spokojeně mě hřála představa, že si dívka ráno zapne svou tatranku Nokia a do ucha, do růžové lastury jí zazpívají údery vln. Naplní ji to. Určitě. Potřebuji tomu věřit. 

      Měsíc již dávno zmizel pod hladinou, ochladilo se a noc počala zhasínat svá souhvězdí. Pouze pár bílých jisker se ještě mihotalo v namodralém přílivu blížícího se svítání. Barevná světla rybářských bárek se stahují k přístavu, k zálivu schovanému za útesy. A dlouhý paprsek vzdáleného majáku ohmatává v zárodečném tichu přitékající sivá oblaka slané mlhy. V prodlevách, když se položí kilometr dlouhá vlna, je slyšet křik racků. Kdesi, zatím ukryto, se blíží k narození strašlivě krásné slunce.

                    ---

      Dnes taky slunce zapadá za obzor. Medová zář naposledy rozsvěcí domy, ulice a zelené koruny stromů. V hlubokém nebi pomalu letí oblaka – jak rudá a modrá města. Stojím na nároží před hospodou a sleduji svět. Větrnou ulicí utíká dívka, teď se ohlédla za čímsi zvoláním – směje se. Její tvář zlátne a slunce se jí třpytí v očích.
 
       Přichází krásná májová tma vonící akáty. Z otevřených dveří výčepu vytékají útržky hovorů a smích – a potom, jako kulisa, znělý hlas televizního komentátora hladce a nevzrušeně hovoří o všedním pekle lidstva. 
      Je mi padesát let. Bezrozporná, pohlavím zpevněná každodennost je pryč. Všude okolo vidím drobné, neustále se rozšiřující rozštěpy a protikladné procesy, eskalující konflikty. Konformisté a pošetilí hamižníci se zakusují sami do sebe, jako by až teď, v nich samých končila doba kamenná. Každý den lze registrovat pohyby uvnitř národních společenství, posuny a divergence na celé planetě. Vše směřuje, díky technologickému vývoji, k rozsáhlé systémové změně. Civilizace nabírá rychlost k drtivému skoku. Z budoucnosti se k nám blíží sen všech pronásledovaných, ukřižovaných idealistů a upálených reformátorů – otevřené okno do dalších tisíciletí. Ohněm válek obklopený práh komplexity.

      Jdu si k výčepu pro další pivo. Zaslechnu první tóny kontrabasu a „sladkého dřeva“ kytary. Koutkem oka zahlédnu, jak v lokále roznáší nápoje servírka „nahoře bez“. Ano, je čtvrtek – nastává obvyklý country bál a dvě smutné bradavky budou chlapům zarážet načaté věty a budou jim hledět do očí takovým způsobem, že každý nakonec sklopí pohled a rozpačitými prsty bude po stole šoupat popelník. 

      Jdu s čerstvým půllitrem ven. Opřu se o vyhřátou fasádu a volně dýchám na nároží. Jedna věta mi týdny visí v hlavě. V rádiu na stanici Vltava byl z archivu přehrán pořad někdy z poloviny šedesátých let. Šéf České filharmonie dirigent Karel Ančerl tam vzpomínal na velkou osobnost – dirigenta Václava Talicha. Jako student chodil na všechna představení prvního českého symfonického tělesa. Pečlivě sledoval vývoj zvuku, který Talich vtiskl do „fylogenetického základu“ orchestru, do společné souhry více než stovky lidí. Kolem krásné hudby se ovšem valila doba se všemi krizemi, válkou a převraty. Maestrova osobnost, drcená oliva, do hloubky dozrávala, navzdory osobním prohrám a úkladům politické moci.
   Když Ančerl nastoupil na místo dirigenta, studoval partitury plné rukou psaných Talichových poznámek. Bylo vidět, jak široce komplexní a zároveň integrovaná osobnost to byla. Ančerl řekl: „Talich byl důkazem, jak se na výsledném nastudování skladby podílí nejen hudební, ale celkový kulturní a osobní rozhled a vývoj člověka. V posledních poznámkách v partiturách, v zachovaných zvukových nahrávkách je zřetelně slyšet, jak dosáhl nové, završující kvality – prostoty výrazu."

       Sleduji hodného, notorického skotáka, jak se potácí z hospody. Mladý alkoholik je po okraj plný účasti a společenské inteligence, jen neví, jak s tím vším naložit. Chvíli si klopotně zapaluje retko a pak zevluje u průjezdu. Mumlá cosi do mobilu, pak hovoří sám se sebou. V tom u něho zastaví automobil a z otevřeného okénka se ho ptají na cestu. Prudce ožije! Ta tam je malátná zapouzdřenost. Vehementně gestikuluje a máchá rukama, huhlavě, obtížně artikuluje, a tak si pomáhá posunčinou. Pořád dokola opakuje trasu, je to zde blízko, ukazuje hlavou a celým tělem. Posádka vozu vše chápe, děkuje a snaží se odjet, ale mladík trpí verbální inkontinencí, drží se automobilu a vypadá to, že snad je chce odvést na to cílové místo. Je konečně někomu užitečný, má smysl života! 
    Nakonec se všem zúčastněným podaří bezbolestně zpřetrhat ta náhle vyrostlá pouta a vozidlo mizí za rohem. Mládenec, nyní plný rozhodnosti, se odpovědně rozhlíží, koho by oblažil svojí pomocí, pak si pošoupne golfovou čepici do týla a jde k „našemu“ Vietnamci zakoupit krabici levného vína.

    Ano – my, maličcí človíčci, nevědomky rodíme budoucnost. Spojeni válkou všech proti všem, nakonec se snad propláčeme do nových časů a – v podstatě proti své vůli – stvoříme planetární centrálu energie.
Vracím sklo na výčepní pult, kývnu na copatou holčici u pípy a zmizím do tmy. Staré vzrostlé akáty sytí vzduch neuvěřitelnou dívčí vůní. Zahnu do průjezdu, v parčíku na dvoře míjím dvojici mladých lidí, páreček cyklistů, jak, kola opřena o sebe, sedí na lavičce pod lampou a tiše rozmlouvajíce popíjejí ze sportovních lahví. Dívka podává chlapci k ústům celofánem šustící tyčinku. Naproti, u bílého růžového keře tlumeně diskutují postarší bezdomovci, muž a žena si podávají petláhev s pivem, v modré Makro tašce mají veškerou svou domácnost. 

      Jdu k řece. Na černé hladině pomalu odtéká světlo z pobřežních ulic. Rudé a zelené oči semaforů se střídají na křižovatkách na druhém břehu. Ostřice na kamenné navigaci skrývají ve svých kořenech rybinou čpící, bahnitou esenci přicházejícího léta. V topolech, v šumících listnatých věžích vzkřikl ze sna spící pták.
...Naslouchám noci. Sleduji doteky vzduchu na hladině, říční proudy a víry kolem mostních pilířů. Co chvíli mi nad hlavou projede dunící vlak. Jdu proti proudu, po rybářské stezce.

      V komunitní zahradě ještě svítí maringotka s výčepem. Několik lidských siluet se houfuje u pultu. Propletu se mezi záhony kedluben a salátu, málem se přerazím o pohozenou dětskou koloběžku a u pohledné mladé matky objednávám „velkou desítku“. Vedle stojící mladí otcové se v řeči dohadují, zdali je místní „Účko“ lepší nežli „Géčko“, co čepují v hospodě na rohu. Děti už odvedly jejich ženy domů – možnost volně se nadechnout je znát v jejich hlasech. Jsou vážní, protože zodpovědnost za rodinu a za jejich vlastní mládí je staví do existenciální situace každý den.
      Sedám si na roh pískoviště a hledím, jak šumící bubliny šťastně umírají v pěnící čepici na hladině.  Jakási mladá žena, obličej ozářený zapnutým monitorem, teď zvedla zrak a zahleděla se do tmy někam daleko za mnou. Sleduji, jak jí ve tváři putují myšlenky a emoce, které načetla z obrazovky. Na chvíli se vytrhla ze světa sociálních sítí, je tady a přeci duchem nepřítomna. Teď zachytila můj pohled, sklopila oči k monitoru a smutně se usmála.

      Ano, jsme zřejmě jedna z posledních generací, která si vystačí bez emotikonů a světa on-line. Dnes v noci jsem se vrátil na pískoviště, tam, kde kdysi začala má vědomá pouť – budu si zase hrát, s rozkoší zakoušet slast sluncem vyhřátého písku. Mé ruce se budou dotýkat mokrých, tajemných vrstev uvnitř vyhloubených tunelů. Ty chodby jsou naplněné časem.

    Dnes už vím, že staré písně a legendy měly pravdu. Ukrývají to, co vydrží věky. Sanové na poušti Kalahari veškerou svou minulost uchovávají v pohádkách. Dávná města zarostlá džunglí se rozpadají v prach pod kořeny stromů. Ale vyprávění je proces myšlení, zpětnovazebná systémová objektivní redukce napříč časem. 
     Sleduji, jak obrovské bytosti putují světem, společenské emoce žijí pod povrchem. Miliony let staří velrybové, behemoti a sumci. Hlavonožci z prvotního oceánu čeří vlny naší současnosti. Lidstvo putuje po Zemi, etnika tečou v proudech, kontinenty plují. 
     Každý z nás ztrácí nakonec vše – a nahý jak dítě, harpunář ukřižovaný na nestvůrnou, životy přesahující minulost, každý na své velrybě, pluje vstříc „…temným hlubinám, které mohou být zářivými výšinami.“

     Mladá žena zaklapla notebook a zvedla se k odchodu. Pohlédla rychle mým směrem, pak se otočila k rozsvícené maringotce a zamávala kamarádce za pultem.
     Tady se nedá nic dělat, zvedám se a jdu za její siluetou. K řece, do tmy. Zastavila se na břehu, otočila se. Všechny barvy noci protékají kolem… nás. Její tvář vyplňuje mé zorné pole. Teď, přímo teď cítím, jak gravitace ohýbá čas.

(červen 2017)