Mrkváče, šusťáky a mikiny s Mickey Mousem. Vzpomínka na módu let normalizačních

Džíny jako revolta 

Zelená parka, vytahané triko a svetr, ošoupané džíny nebo manšestráky a vysoké pracovní boty. Uniforma současného hipstera se od toho, co nosili na konci šedesátých let levicoví intelektuálové v západní Evropě a disidenti v komunistickém Československu, příliš nelišila. Jak píše v knize Móda za železnou oponou Konstantina Hlaváčková, v sedmdesátých letech začalo být jasné, že i přes přetrvávající cenzurní zásahy je pro místní módu vzorem západní Evropa. A že móda se i u nás stává prostředkem k vyjádření vlastní osobnosti a politického názoru. 

„Bylo mi asi šestnáct a přečetl jsem si v časopisu 100 + 1 kritický článek o hnutí ‚květinových dětí‘ v Americe. Takzvané hippies, kteří vyznávají nenásilí a lásku, článek samozřejmě odsuzoval, ale tím víc se mi to líbilo. Podle fotek z časopisu jsem si doma vyšil na džíny velké barevné květy. To byl na ulici a ve škole poprask!“ popisuje mi táta svoji jedinou zkušenost s ruční výšivkou v normalizačním Československu sedmdesátých let. 

Koupit tehdy džíny nebylo vůbec jednoduché. České podniky se o oblečení z materiálů, které napodobovaly zápaďácký denim, pokoušely od poloviny sedmdesátých let, výsledky ale zdaleka nevypadaly a nefungovaly tak dobře jako ty z fotek v časopisech nebo na provokativním coveru desky Rolling Stones Sticky Fingers (1971). Oba mí rodiče tvrdí, že na začátku sedmdesátých let měli zakázáno chodit v džínách do školy, ale o to víc to samozřejmě spousta tehdejších teenagerů chtěla a byla frajeřina tohle tabu porušovat.

Balíčky z Ameriky a domácí „bastlení“ 

Český textilní průmysl se po dost špatných výsledcích v padesátých letech začínal v šedesátkách a sedmdesátkách pomalu stabilizovat, i tak ale kvalita a objem produkce zůstávaly za západním světem výrazně pozadu (jak popisuje v knize Brno, moravský Manchester Andrea Březinová). Většina textilek a konfekcí po druhé světové válce přišla o majitele a velkou část zaměstnanců. Návrat k předválečné úrovni byl u výrob pospojovaných do velkých národních podniků pomalý i kvůli tomu, že stát kladl důraz zejména na těžký průmysl. Materiály neměly požadované vlastnosti, často jich bylo nedostatečné množství, o designu nemluvě. Jak píše v Módě za železnou oponou Konstantina Hlaváčková, bylo těžké sehnat třeba boty a kabelku, které by k sobě barevně a materiálově ladily.

Tátovi a celé naší rodině posílala od sedmdesátých let džíny a další cool věci teta Eva, která v šedesátých letech emigrovala do Ameriky. Každý její balík, i když v něm často několik věcí popsaných v dopise chybělo, jsme vždycky otevírali s velkým nadšením. Jednou napsala, že pro mě posílá plavky se sukýnkou. A i když si je při kontrole na hranicích z balíku evidentně někdo vzal pro nějakou jinou holčičku, byla jsem z toho, že něco takového někde existuje a teta mi to koupila, úplně vedle. To už jsme ale v osmdesátkách a mých vlastních vzpomínkách.

Důležitým zdrojem parády, kterou jsem kolem poloviny osmdesátých let nosila do školky v pražských Vršovicích, byly nákupy příbuzných a známých z Maďarska a z Jugoslávie. Maďarský „divat“ mi připadal rozhodně hezčí než to, co bylo v obchodech tady. Nejradši jsem měla proužkované bílo-červené šaty z měkkého úpletu, s třásněmi zakončenými korálky. Při pohybu měly krásný zvukový efekt. Máma mi pak na jeden z maškarních bálů ušila něco podobného. Byla jsem za slunce a moje šaty zdobily třásně ze šňůrek s navlečenými žlutými korálky. Byly ještě hlasitější než ty maďarské, a protože byly příliš těžké, nitky praskaly a moje paprsky padaly na parkety a kutálely se všude okolo. 

Tím se dostáváme ke třetímu zdroji módy, se kterým mají zkušenost prakticky všichni, kdo měli za socíku aspoň trochu zručné rodiče. Domácí výroba třeba u nás doma zahrnovala nábytek (výroba táta, design máma) a oblečení (komplet máma). Při rozhovoru s bývalou krejčovou salony Styl Dagmar Vybíralovou jsem se setkala s krásným slovem „bastlení“, které používala pro domácí amatérskou krejčovinu. Vedle šití bylo masově rozšířené a běžné také háčkování a pletení. A nešlo zdaleka jen o svetry, šály a čepice. Na jeden z pletacích workshopů, které dělám pod hlavičkou Modeschau na Radiu Wave ve spolupráci s neziskovkou Elpida, mi nedávno jedna paní přinesla ukázat krásné háčkované bikiny. 

Háčkovaly se topy, doplňky, šaty i celé kostýmky. U nás doma, jako v řadě dalších rodin, pletly a háčkovaly babičky. A řada lidí v domácím pletení pokračovala i po revoluci, přestože to už prakticky kvůli současnému přebytku levného oblečení není potřeba. Mít něco, co vám vlastnoručně upletl někdo blízký, je prostě pořád speciální pocit, pokud se ovšem trefí do vašeho vkusu. Popularitu tradiční ruční práce, dělané s láskou a pro radost, potvrzuje mimo jiné úspěšný projekt Ponožky od babičky.

Socialismus? Designová móda jen pro vybrané 

I u nás už v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikala stylová móda v souladu se světovými trendy. Designéři a designérky v institucích jako ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury) navrhovali oblečení a doplňky v souladu se světovými módními trendy. Design, který ČSSR reprezentoval na zahraničních výstavách jako Expo, byl v mezinárodní konkurenci úspěšný, ale do běžné produkce se většinou nedostal. Zůstalo u vzorků, limitované zakázkové výroby v salonech nebo produkce určené výhradně pro západní trhy, která měla ČSSR vydělat valuty.

Většina lidí na zakázkové modely ze salonů jako Eva (bývalá Podolská), Styl (bývalý Rosenbaum) nebo Adam neměla dost peněz. Lid „socialistického“ Československa proto podomácku kopíroval luxus, který si mohli dovolit jen mocní: politici, funkcionáři, populární umělci a další vlivní lidé poplatní režimu. Češky obšívaly modely z výloh Domu módy a střihové přílohy časopisů jako Žena a móda, ale hlavně Burda byly velmi žhavým zbožím. 

Vedle oficiálního módního mainstreamu se od poloviny sedmdesátých let rozvíjely také jiné přístupy, které by se daly nazvat nezávislou nebo undergroundovou módou. Autorský šperk, doplněk a oděv se v letech 1975–1986 prezentoval na zářijových Bertramkách formou neprodejních výstav a módních přehlídek. Ve stejné době u nás vznikaly i konceptuální výtvarné a experimentální oděvy například od Milana Knížáka, Liběny Rochové nebo Michala Švarce. Prezentovaly se na výstavách, uměleckých performancích a přehlídkách pro vybrané publikum. Podrobně je přiblížila výstava „Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce v 80. letech“  v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu (2016).

Zatímco na Západě se během sedmdesátých a osmdesátých let móda liberalizovala a přestávala být výsadou elit s nadstandardními finančními možnostmi, v komunistickém Československu, kde podle teoretických ideálů měla fungovat sociální rovnost a spravedlnost, se konzervovaly a prohlubovaly rozdíly mezi mocnými a majetnými na jedné straně a věčně něco shánějící masou na straně druhé. Běžní lidé se při vší snaze dostali jen k velmi nízké kvalitě a průměrné estetice zboží bez možnosti výběru. Občas se v některých obchodech objevilo nějaké žhavé zahraniční zboží, a kdo měl bony, ten mohl zamířit do Tuzexu, ale bez konexí, zahraniční hotovosti nebo řekněme nestandardních obchodních postupů to v podstatě pro normální lidi zůstávalo nedostupné.

Móda na Jižňáku 

Pamatuju si, že táta měl v jednu chvíli tři zaměstnání najednou, jeden plný úvazek a dva poloviční, aby dal dohromady slušnější plat. A pak jsme se díky tomu, a taky protože někdo dostal peníze bokem, abychom se posunuli v pořadníku čekatelů na byt, mohli přestěhovat ze sklepního 2+kk ve Vršovicích do „Husákova 3+1“ na Jižňáku. Místo výhledu rovnou do trávníku jsme najednou koukali přes střechy šedivých krabic do dáli. Byl to pro mě náraz, úplně jiné město, strašně moc prázdna všude okolo mezi domy a všechno vzdálené, včetně lidí. 

Největší tvrďáci v mojí jižňácké druhé třídě nosili vytahaná trika, barevné šusťáky, teplákové mikiny s nápisem nebo velkým logem, oversize džínovky a plísňové mrkváče. Doteď si pamatuju, jak smrděli, možná jsme ale smrděli všichni. Teď už asi i děti běžně používají deodoranty nebo se víc myjí, doufám. Vím, že mě fascinoval deodorant ve skleněné lahvičce s takovou tou kuličkou nahoře, používala ho máma a hezky voněl. Vždycky jsem se tím chtěla natřít celá, líbilo se mi, že to je jako mlíko, co se vsákne do kůže a zmizí, ale to samozřejmě nešlo.

Přišlo mi, že na Jižním Městě byla móda mnohem důležitější než ve Vršovicích. Protože jsem byla nová, nikdo mě ještě neznal a parta postávající ráno před školou mě viděla přicházet po té pusté pláni mezi paneláky z velké dálky. Než došlo na nějakou možnost něco říct, už si udělali obrázek podle zjevu a začali na mě pokřikovat různé věci. Velmi často se to odvíjelo od toho, co jsem měla na sobě, a většinou to nebylo úplně to, co jsem chtěla slyšet. Dodneška to mám v paměti jako asi nejdelší časový oblouk pocitu trapnosti z nějakého blížícího se setkání. Když vás někdo vidí pět minut, jak k němu zdálky jdete, a celou dobu si oba v duchu chystáte, co na sebe vybalíte. Taky celou dobu na té pláni s nekonečným rovným chodníkem není absolutně nic, na co byste se mohli dívat.

Nejhezčí holka ze třídy měla ofinu, slušely jí k tomu barevné plastové a koženkové čelenky a myslím, že měla cool tričko s Mickey Mousem. Zajímalo by mě, co nosí a co dělá dneska. Nerdi chodili v košilích nebo rolácích a manšestrákách a já nosila mix věcí od příbuzných, a co k tomu ušila máma. Naše krásná třídní, která nám jednoho dne řekla, děti, ode dneška už mi nebudete říkat soudružko učitelko, ale paní učitelko, nosila svetříky v pastelových barvách s asymetrickým šikmým předělem a netopýřími rukávy. K tomu mrkváče anebo džínovou sukni se sedlovým pasem v délce kousek pod kolena, které se říká „lady“, a k tomu lodičky se zakulacenou špičkou a středním podpatkem. Byla vysoká, štíhlá a blond, vlnité vlasy jako panenka, strašně jí to slušelo. Stejně jsme na ní všichni ještě nějakou dobu pokřikovali „souško čitelko“, než jsme si zvykli na paní. Možná i kvůli ní mám pro osmdesátkovou módu a kalhoty a sukně do pasu dodneška slabost.