„Neboj se bratříčku / to ještě nejsou tanky…“ Koncept války v textech současných písničkářů

V této eseji se zamyslím nad imaginativním zobrazováním války u současných písničkářů, jejichž texty vznikly po roce 2008. Ačkoliv byla písničkářská scéna vždy mnohovrstevnatá a problematicky uchopitelná, po tomto roce dochází k výrazným proměnám „žánru“ v rámci kultury a populární hudby. Na jedné straně je globálně aktualizován (objevují se noví autoři, písničkářství se navrací do hlavního proudu populární hudby), na straně druhé se zdá, že společně s novým tisíciletím a s obdobím tzv. Velké represe se do autorských i posluchačských potřeb znovu propisují touhy po písních odrážejících skutečné emoce a sociální zkušenosti (v sociálních vědách je řeč o emocionálním obratu). Autoři těmito projekcemi vlastních existenciálních pocitů do písňových textů opětovně navracejí hudební tvorbu k její sociální podstatě. A funkční je to i z opačného hlediska. I posluchač může vyhledávat písně, které souznějí s jeho emocemi a zkušenostmi. Podle S. Fritha má hudba velkou sílu nepřímo formovat posluchačské emoce skrze širokou nabídku možností sebeidentifikace.

Na písničkářské scéně se v tomto období objevují autoři starších i mladších generací, kdy u těch prvních už téma nedosahuje takového významu jako dříve. U všech skupin autorů je shodné pojetí války v antropologickém významu jako extrémní situace, která výrazně narušuje dosavadní řád i lidské životy a která je konceptuálně vymezena na základě protikladných hodnot, zejména na protikladu války a míru či života. V mnohých písních je implicitně obsažena též sociologická otázka, zda válka představuje antropologickou konstantu lidského vývoje, nebo zda jde o dysfunkční jev založený na zvýraznění negativních stránek společnosti. V obecném přístupu k motivu se tito autoři z odlišných generací shodují – obě skupiny zakládají svou tvorbu na autenticitě a reflexi sociální reality, ale mnohdy se liší v otázce subjektivního nazírání (u starších autorů jsou znatelné výraznější tendence k objektivitě, u mladších převažují subjektivnější obrazy konfrontace válečných obrazů a vlastních pocitů).

Než nová válka překvapí nás… 

Vybrané písně pracují se zřetelně vyjádřeným motivem či tématem války; naopak zde nejsou zahrnuty písně obsahující pouze motivy s potenciálem „válečnosti“, pokud jej konceptuálně nerozvíjejí (zbraň, revoluce, boj, voják). Vžité mentální představy o konceptu války se též propisují do diskursu populární hudby jako jedna z „živoucích metafor“, jako rozpor uvnitř milostných vztahů (W. Eifell: Vyprchává; B. Poláková: Po válce) nebo jako „válka“ v podobě individuální vnitřní rozervanosti (tvorba Xindla X). Případně válečné obraty slouží též k zobrazení vyznání lásky či rozchodu v podobě skládání zbraní (T. Klus: Valentýnská koleda: „Napíšu píseň o tom / jak jí skládám zbraně“; M. Bystrov: Cizí stín).

Samotný motiv války u většiny autorů konotuje zlo vykonávané v zájmu mocnějších (T. Klus: ZmrZlým; obdobně též D. Stypka: Pohádka) nebo ohrožující stabilitu tradičního řádu, například prostřednictvím motivu vojáky rozražených dveří domova – jediného pevného místa na zemi (J. Hutka: Domov). U většiny autorů tyto obrazy slouží k odmítnutí války na všech úrovních jejího významu. Časté je též referování k aktuálnosti obav z války a zejména k její opakovatelnosti: „Zas bude klid nějaký čas / než nová bouřka překvapí nás“ (J. Nohavica: Tečka; podobně též v písni Člověku se často v životě zdá). Tento aspekt je v některých písních rozvíjen také jako důsledek nepoučitelnosti z civilizačních omylů (Ruce naší Dory: Taroky; D. Stypka: Kříž), a tím je válka legitimizována i jako antropologická konstanta lidského vývoje (příkladem tu může být též konceptuální album Marathon – příběh běžce od Radůzy, na kterém se jednotlivé písně příběhově vztahují k různým historickým válečným střetům).

U mnoha autorů tvoří širokou skupinu písně referující o kontrastu mezi válkou a mírem, a to nikoliv v podobě hymnických písní opěvujících mír normalizačního rázu, ale spíše v duchu uvědomování si vratkosti mírového soužití: „Staletí bez boje, ale ne v míru“ (J. Hutka: České stíny). Stabilita v zemi začíná vždy u jednotlivce (M. Kemel: Indián). S kontrastem války a míru pracuje také T. Klus například v ukolébavce pro bohyni války Anat, která by v případě probuzení mohla ohrožovat „pro lásku stvořený svět“ (Anat). Motiv míru ohrožovaného válkou rozvíjí též v dalších písních (Válečná; ZmrZlým; Tamaře), a objevuje se i u J. Žambocha: „Kde je ta závora / do které je ještě mír“ (Žamboši: Obrazy z Osijeku).  S. Janoušek v písni Narodit se po válce tematizuje kontrast poválečného „žití s pocitem, že už žádná další nebude“ a pocitu „žití mezi dvěma válkami“. V této dialektičnosti tvoří zajímavou skupinu též písně tematizující válku v období Vánoc (F. Pýcha: Vánoční; P. Linhart: Letci a chodci).

V jiných textech je válka zobrazována jako přehnaně maskulinizovaná aktivita v protikladu ke skutečnému mužství (Radůza: Táta pravdu měl; Bloody Joe), z čehož pramení i její zbytečnost. Ta je určována neadekvátním řešením společenských problémů a deformováním humanity ve smyslu zbytečných lidských ztrát (T. Klus: Válečná; Anat; ZmrZlým), útokem proti důstojnosti i degenerací mezilidských vztahů. Kritické reflexe autorů v těchto písních obvykle tematizují absenci solidarity a soucitu (J. Hutka: Domov) nebo nebezpečí člověka vůči člověku (Žamboši: V koncích; D. Stypka: Vrány tak, Cermaque: Alieni). Tematizovány jsou v současnosti i moderní podoby války v online prostoru (Cermaque: CTRL-S; J. Nohavica: Na Virtually!) a jiné podoby válčení, například metaforizace sportu jako války nebo války kulturní (Jananas: Válka sportu: „Vyhlašuju válku sportu / táhněte všichni do kaváren“). 

Mnozí autoři navazují též na tradici války jako protikladu lásky (J. Hutka: Duhová bublina; T. Klus: Tamaře). Objevují se tu odvody mužů od žen (Radůza: Šípková růže), pocity nejistoty (Radůza: Láska v čase soumraku; Epydemye: Zítra je daleko), osamocení (D. Stypka: Vrány taky) nebo smrtelné ztráty v rámci milostných vztahů: „Místo v tvém náručí / spím pod mohylou těl“ (Radůza: Madeleine). V dalších textech je tematizována rodičovská láska, například Radůza v několika písních směřuje k mateřské kritice toho, že matky přivádějí děti na svět pouze za účelem válčení (Matka; Verbují chlapce; Josefína), ve kterém se pak tyto děti zbavují života navzájem (Mamaye Kurgan). Z pozice otce toto téma rozvíjí J. Čermák (Cermaque) v písních Saracén a Agátka. Ve druhé ze zmíněných písní promlouvá ke své dceři, pro kterou si přeje pouze to, aby se jí vyhnuly dějiny. Motiv osudu dětí a dospívajících, kteří přicházejí o nejkrásnější období života, je rozvíjen také v písních Obyčejné fotky (Epydemye), Fifteen (J. Harries) a Wounded Knee (Radůza). Proti všem těmto negativním aspektům se často vyzdvihuje motiv naděje (tvorba T. Kluse; Cermaque: CTRL-S; Neboj; písně ze soundtracku k filmu Lidice: Vladimír Cirkus: Vím, bráško; A. Langerová / M. Hrůza: Plamen).

Pozitivnější obrazy války přinášejí písně odkazující k defenzivním hodnotám: „Nahoře ve skalách se střílí / a já zpívám česky / ještě malou chvíli“ (J. Nohavica: Nájezdníci), které mohou být v některých případech až radikálně nacionalistické. Dále také písně metaforicky referující k hodnotám rodičovství a celkové oddanosti k nejbližším (Radůza: Miluji vás). Zvláštním případem jsou ojedinělé výskyty humorných písní, ve kterých se koncept války objevuje prostřednictvím rýmovaných asociací (Květy: O cestování: „Kdo zná Irák, ví / že domu lze dojet i rakví / to i rak ví“), nebo je rozvíjen tragikomickým až černým humorem na úrovni rasových stereotypů (J. Nohavica: Penzion Česko; X. Baumaxa: Židot).

Poetika paměti 

V některých písních jsou reference spojeny s konkrétními časoprostorovými reáliemi. Tyto konkretizace na sebe mohou brát funkci média paměti a mnemotechnické pomůcky. Zároveň mohou sloužit k vyvolání určitého recepčního efektu, k intelektualizaci tvorby historickým vědomím. Nejčastější skupinu tu tvoří paměťové reference k 20. století, pro které E. Hobsbawm vyřkl termín „století extrémů“. V tomto století se válka stala pro Evropu formativním rámcem na úrovni geografické, mentální i identické (první část písně Sto let od J. Hutky; album Kotlina od Epydemye, závěrečná část alba Marathon od Radůzy).  Odkazy se v těchto textech obracejí k označování nedávného zla totalitárních ideologií (J. Hutka: Saň) a kromě dvou světových válek připomínají i válečné konflikty na Balkáně v průběhu 90. let (L. Redlová: Balkánská; Žamboši: Obrazy z Osijeku; Epydemye: Zahrádka; Děti mezi reprákama: Kosovo) či na Blízkém východě (P. Helan: Afghánistán; J. Burian: Cizí holka; Epydemye: Levantský sen). V aktuální tvorbě nechybí ani reflexe současné uprchlické krize (J. Hutka: Domov; Cermaque: Imigranti). Konceptuálně se tomuto věnují některé písně z alba „Kotlina“ skupiny Epydemye (Tři králové; Skočil jsem do tmy; Nová hlína). 

Do těchto písní jsou zpravidla vnášena kritická volání po návratu solidarity (J. Hutka: Domov; Epydemye: Levantský sen; Cermaque: Agitka), odsuzování sobectví, absurdnosti některých civilizačních problémů ve vztahu k problémům skutečným (P. Helan: Afghánistán), ustrašenosti (Cermaque: Imigranti) nebo vyjádření beznaděje cokoliv změnit (Epydemye: Levantský sen: „Viděla jsem příliš / a nepomohla všem / ani jako doktor / v tunelech pod Damaškem;“ Děti mezi reprákama: Kosovo). 

V jiných textech je válečná paměť rozvíjena ve smyslu jejího vepsání do reálné krajiny, v níž její epičnost zůstává uchovávána v historické paměti (P. Linhart: Letci a chodci) nebo jako energie zakonzervovaná mezi sakrálním a profánním (Člověk krve: Pension na věčnosti, Natálko). V rámci této skupiny se objevují i písně tematizující poválečné vysidlování Sudet (P. Linhart: Zakázaná zóna, Ani; Radůza: Grétka; Epydemye: Sudetská). Další skupinu tvoří písně s motivy paměťových stop z aktuální sociální, urbanistické, mediální a kulturní krajiny, například obrazy žijících pamětníků (P. Helan: Babička), památníků (Květy: Socha; A. Katona: Hradecká) nebo produktů vizuální a populární kultury (Epydemye: Obyčejné fotky; Květy: Syn).

Za poselství těchto textů lze považovat snahu o vyjádření symboliky jednoho světa (P. Helan: Afghánistán), ve kterém časová nebo prostorová distance neznamená, že minulost se nemůže opakovat a nemá s dneškem nic společného (Květy: Socha), ani to, že svět je již bezpečným místem (Žamboši: Obrazy z Osijeku; Bratři Ebeni: Tsunami).

Poetika současných nálad

Jak již bylo výše zmíněno, do písní se propisují emoce současného světa, světa postmoderně zrychleného, ve kterém již válka nemusí odpovídat katastrofě zaviněné zbrojním průmyslem. Motivy války se v těchto písních často objevují společně s odkazy na další problémy současného světa (klimatická krize, celkové politické klima…). Pocity válečného ohrožení jsou evokovány skrze motivy strachu (M. Bystrov: Kalamita), postapokalyptických vizí (Kittchen: Sudety; Květy: Do tmy), v podobě předzvěstí v moderním neonacismu (Xindl X: Kazatel; X. Baumaxa: Nazijazz) nebo i skrze již zmíněné kritické reflexe lidské společnosti, výzvy k zachování humanity a projevy víry v naději. Nejvýrazněji se tyto tendence ukazují v tvorbě J. Čermáka (Cermaque).

Závěrem je možné říct, že imaginace válečných témat a motivů je u písničkářů působících v současnosti celkem frekventovaná. Rád bych ale i tímto krátkým zamyšlením chtěl vyvrátit mýtus písničkáře–proroka. Jak zde bylo možné pozorovat, písničkáři se sociálně angažovanou tvorbou představují spíše artikulaci dobově podmíněných nálad, obav a emocí; jsou stejně jako jiní umělci svědomím své doby, které v některých případech pomáhají odhalovat.  Karel Veselý v závěru své knihy Všechny kočky jsou šedé (s. 278) dodává, že „písně jen těžko změní svět, ale dokážou přenastavit myšlení lidí – a to není vůbec málo.“ 

Burian, Jan: Cizí holka // Bystrov, Michal: Kalamita // Čermák, Jakub (Cermaque): Neboj; Klícka; CTRL-S; Alieni; Imigranti; Saracén; Agátka // Epydemye (texty: Jan Přeslička, Miroslav Vlasák): Ženy mužů; Zahrádka; Obyčejné fotky; Levantský sen; album Kotlina: Trumpeta; Zítra je daleko; Tři králové; Skočil jsem do tmy; Nová hlína; Sudetská // Harries, James: Fifteen // Helan, Pavel: Afghanistan; Babička // Hrůza, Michal: Plamen // Hutka, Jaroslav: Duhová bublina; České stíny; Balón; Domov; Saň; Sto let // Janoušek, Miroslav (Slávek): Narodit se po válce // Katona, Adam: Hradecká // Kemel, Miroslav: Indián // Klus, Tomáš: Válečná; Podlehnutí; Anat; PutOff; Okuropění; ZmrZlým; Tamaře;  // König, Jakub (Kittchen): Sudety; Exit; Atomová nevěsta // Kyšperský, Martin Evžen (Květy): Socha; Do tmy; O cestování; Snajpr; Syn // Langerová, Aneta: Svatá Kordula // Linhart, Petr: Zakázaná zóna; Agni; Letci a chodci; Přísečnice; Sbohem a kopeček; Skytaly // Nohavica, Jaromír: Nájezdníci; Člověku často se v životě zdá; Tečka // Pýcha, Filip: Vánoční // S. d. Ch. (Ruce naší Dory): Taroky // Senft, Jan (Člověk krve): Penzion na věčnosti; Natálko  // Stypka, David: Pohádka; Vrány taky; Kříž // Vranková, Radka (Radůza): Miluju vás; John Wood; Táta pravdu měl; album Marathon – příběh běžce: Marathon; Bloody Joe; Matka; Verbují chlapce; Josefína; Šípková růže; Král vysílá svoje vojsko; Wounded Knee; Madeleine; Mamayev Kurgan; Grétka; Láska v čase soumraku // Zezula, Dominik (Děti mezi reprákama): Kosovo // Žamboch, Jan (Žamboši): Obrazy z Osijeku; Verdun; V koncích.