Pumpy v pravidelném rytmu

PUMPY V PRAVIDELNÉM RYTMU
polykají, vyvrhují krev.
Plankton obeplouvá útes,
hejno drobných ryb vznáší se nad propastí.
Krvinky unášené proudem řítí se úžinou,
na mělčině zpomalují a pak se rozptylují.
V ústí jeskyně polyp povlává chapadly.
Tma a ticho, hlad chobotnic.
Želvy mátožně táhnou na sever, velryby na jih.
Zdá se nám sen, mozek vysílá vlny.
Nikdo nic neví.

KREV PĚNÍ,
bublá v šachtách,
soutěskách,
průlomech skal,
strhává stéblo,
točí s ním,
unáší mravence.
Kam jen se propadá
všechna ta voda,
ta hlína.

LES
DÁVNO MRTVÁ LÍPA
je zas plná života:
ve vyklované dutině hnízdí žluva,
larvy vykusují chodby,
dřevem prorůstá ohňovec.

Mraky mšic víří
v bukových korunách.
Komáři a mušky těkají.
Lesní včely se přisávají
k vlhkým sladkým skvrnám.

Tlak napíná
pletiva a vlákna,
stromová krev prýští otevřenou ranou,
po kůře stéká
lepkavá šťáva.

Břečťan rdousí břízu.
Ta se vzpírá,
zápasí a chroptí,
z poslední síly sténá,
dlouho to nepotrvá.
Lesní třešeň nestihla se
prodrat ke svitu,
pomalu umírá.

Duby, vítězné, mohutné,
v plném světle nastavují listy,
dorozumívají se výdechy vůní,
vědí o housenkách, přetlačují se s habry.

Kořeny se proplétají, srůstají,
vyhýbají se skále,
nacházejí skuliny, spodní vodu
pijí dlouhými hlubokými doušky,
vyprávějí si o velikém suchu
před stoletími,
neznatelně se pohybují,
jsou spolu.

Ššššš.
Mozek mraveniště
srší elektřinou,
vydává tlumený jednotvárný šum,
na paprskovitých cestách
neustává běh sem a tam.
V kapradí vyvěrají
vodní nitky,
sbíhají se,
plní prohlubeň.

Krrrach, praská dřevo,
větev dře o větev.

Ššššššš.
Vláha.
Záchvat rozkoše.
Vlna blaha.

Pod tlejícím listím, pod jehličím
pletence, sítě, změti, vlákna,
dutiny, skuliny,
nervy, úpony, ledviny, sliny, játra.

Bezpočet živých
v prsti
se rodí a umírá,
prsť polyká,
tráví,
místo, kde před lety
člověk ležel zohaven k nepoznání naznak,
nedává nic znát,
jen stébla jsou dlouhá.
Děje se mnohem víc,
než vidíme,
nezměrně víc, než víme.

Ó... hé... á...
Cha ni joooo...
Slyšíš?
Co je to?
Alajá.
Že by ty stromy?
Byliny?
Zvířata?
Jiné bytosti?
Hovoří spolu?
Zpívají?
Áááá... oooo... laaaa.

SVĚT JDE SI PO SVÝCH, ne tak, jak chceme my:
na jeho konci schovaní
dojíme kozy, na pastvinu vláčíme sudy vody,
spravujeme poničené ploty,
honíme se za berany, kteří utíkají a toulají se v polích,
třídíme jehňata.

Běžíme vytrvale, klušeme bez zastávky,
střídáme běh s chůzí.
Před námi pokoj, mír,
krásné chiméry,
a v patách dramata.

STAVÍ SE NA ZADNÍ,
pobíhají, buší hlavami,
vrtí ocásky a mečí, mečí, neúnavně mečí
neklidné kozy.
Kozel mlaská, větří. Hrabe kopýtky.
Skočí a prohne se, až zapraskají kosti.
Život nic nezastaví.
Rozrazí ploty, brány
surovou něhou,
něžnou divokostí.

(Ve snu vedu jaguára. Zavírám ho do ohrady, tam,
kam jsem už zahnal tygra a lva. Zatím jsou klidní.
To je dobře, můj plot zadrží leda jehně. Jsou klidní,
to je dobře.)

DÉŠŤ BĚŽÍ ZAHRADOU.
Chystáme misky,
hlínu, semena:
řepa Nostalgie,
rajčata Tornádo.

Voda ptačího zpěvu se vyřinula, živá voda prší.
Pěnkavy a drozdi, hýlové a konopky, lindušky,
zvonci, králíčci a čížci, zpěv nahoře, dole, zpěv
venku a uvnitř. Zpěv plodí zpěv. Rozechvívá
membrány. Zaplavuje prolákliny, pukliny, vyprahlé
studny. Zpěv zaplavil duši. Semenům v zemi se zdá
o stoncích.

Hrst peří pod hnízdem
v šumící lípě:
zde skončil příběh.

DŽÍP U VČELNICE NA KOPCI
daleko od lidí
se už ani nehne,
nezakašle,
shořel mu startér.

Krajina,
ticho,
kráter.

KDYŽ PŘILOŽÍM UCHO a slyším, jak včely stažené
do chomáče jednotvárně hučí, jsem klidnější.
V některých úlech není slyšet nic. To mě vždycky
zamrazí. Když však zaťukám, odpoví zašuměním.

(Zaťukal jsem, a nic se neozvalo. To bylo zlé.)

SEN SE ZIMNÍMI PLODY: je silný mráz, a přece
v zahradě nacházím zralé lusky, ano, na těch
rostlinách, které jsme zaseli, ale nestihly vyrůst,
a tak jsme je nechali být, upoutáni jinými starostmi,
záhon jsme nezryli. A vidím, že na nich vyrostly
nádherné zelené plody, jsou veliké a plné, otevírám
je, beru si z nich a jím a divím se. Je zvláštní, že jsme
to nevěděli, že jsme to takhle nikdy nedělali.

PODZIMNÍ JEHNĚ LEŽÍ NA BOKU a tence bečí.
Narodilo se slabé. Matka se k němu nezná, zřekla se
ho, spásá se stádem zbylou trávu, už ho odepsala.
Večer je jehně mrtvé. Nesu ho studené a ztuhlé.
Kam ho položím, kam ho jenom dám?

Život tady. Zdalipak ještě někde?
Život lidí, zvířat, rostlin, včel.

Nemám pod sebou pevnou zem.
Nešlapu po ní,
jen se dotýkám.

(ze sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel, Triáda 2018)