Queer anarchismus: střet a rozcestí

Anarchismus a z něj vycházející hnutí o sobě dávají v poslední době velice výrazně vědět. Nemusíme ani chodit do jejich polistopadové historie a zkoumat situace squatů Milada či Cibulka, dokonce se ani nemusíme dotýkat otázek okolo autonomního sociálního centra Klinika, byť se všemi zmíněnými budou následující řádky úzce souviset. Anarchistická hnutí, vyvazující své členky, členy, sympatizantky a sympatizanty z výrazně omezujícího vlivu státu, se z logiky věci zabývají i velice intimními součástmi života – zejména pak prožívání sexuální a rodové identity. Pro ty, kdo se výrazněji zaměřují právě na tuto problematiku, dokonce existuje směr a název – queer anarchismus. Ne každý se ovšem k tomuto směru hlásí, veřejně ho deklaruje a tímto způsobem prožívá. Naopak – většina z nich o problémech sexuální a rodové identity uvažuje na velice osobní rovině a otázka manifestace je pro ně záležitostí čistě dobrovolnou a nezavazující. A mimo jiné právě úskalí vztahu mezi osobním a veřejným queer anarchismem si tato stať klade za cíl pojednat.

Queerness a anarchismus 

Nejprve si pokusme vytyčit queer identitu – sama o sobě označuje sexuální a rodovou identitu, vymezující se cisheteronormativnímu a rodově stereotypnímu vnímání většinové společnosti. Oproti označení LGBT(QIAP*) má jednu velkou výhodu – je povšechná, sdružující, stručná a praktická. Do zkratky označující komunitu tak není nutno přidávat další písmena, není nutno se navzájem vydělovat. Samotný pojem queer identita má ovšem i historii politickou, realizovanou především prostřednictvím různých autonomních hnutí a spolků. 

A právě ta je pro vnímání vztahů mezi tzv. queerness a anarchistickým smýšlením velice důležitá. A je dokonce už i reflektovaná. Anarchistický časopis Existence v čísle 4/2014 s názvem Válka přinesl překlad článku autorky Susan Song „Polyamorie a queer anarchismus: nekonečné možnosti odporu“, který řeší právě tyto vztahy. V jejím případě jde o všem o převahu anarchismu nad queerness – mnohosměrná ideologie jako by pohltila a výraznou měrou prorostla osobní život, čímž vlastní autentické a v ideálním případě nevědomé sexuální a rodové prožívání s trochou nadsázky pasovala do role zbraně. V okamžiku, kdy queerness přejímá politické hledisko jakožto princip, se ocitáme na velice nebezpečné ploše, kde hrozí odcizení osobního života.

Z ložnic do ulic 

Mohlo to být před rokem, kdy jsme s jednou kolegyní vášnivě diskutovaly – na téma už si nevzpomenu, ovšem na jeden z jejích výroků ano, dovolím si ho tedy parafrázovat: „Já nechci, aby mi ideologie lezla do postele!“ Byť je třeba samotný sex ovlivněn řadou různých ideologií a nelze ho od nich úplně oddělit, zmíněný výrok ukazuje právě na zmíněný problematický aspekt přílišné ideologizace vlastního života. Susan Song totiž v části nazvané „Třídní politika bez hranic“ uvádí: 
 
Queer teorie narušuje původní hierarchie genderu, sexuality a politického vlivu a je cenným nástrojem anarchistických zkušeností. Queer teorie se ptá, co je „normální“ a co mezi námi vytváří hierarchické rozdíly, čímž otevírá nové možnosti boje mimo samotnou třídní politiku.

A o kus dále: 

Queer teorie usiluje o rozvrácení „normálu“ ze stejného popudu, jako to anarchisté a anarchistky dělají s hierarchií, vykořisťováním a útiskem. Queer teorii můžeme použít k tomu, abychom konceptualizovali nové formy vztahů a společenských poměrů, které vzdorují patriarchátu a ostatním formám útlaku, tím, že vytvoříme odlišnou „queer-anarchistickou“ podobu společenských vztahů. Queer-anarchistické praktiky dovolují napadat stát a kapitalismus a stejně tak sexuální útlak a normy, které jsou často ukotveny ve státě a jiných hierarchických společenských vztazích, tím, že připouštějí vícečetné a proměnlivé podoby sebeidentifikace a navazování sexuálních poměrů, které jdou za hranice gay/straight binarity.

Interpretaci těchto citací samozřejmě může ovlivnit vyostřený tón („rozvrácení“, „napadat“ atd.), který ovšem svou hlasitostí a důrazem na dekonstrukci norem přehlušuje základ queerness – totiž osobní svobodu. Ano, queer anarchismus podle Susan Song sice s touto osobní svobodou počítá, přikládá ovšem přílišnou pozornost jejímu celospolečenskému působení. Její pojetí tak namísto toho, aby jedince osvobozovalo, spíše vyvolává dojem, že queers tvoří jakousi bojovou jednotku, jejímž úkolem je na prvním místě rozbít normu, a teprve v druhé řadě se osvobodit. Jako by neexistoval bezpečný prostor, v němž by bylo možno žít bez vědomí neustálého třídního boje.
Výsledkem, který by queer anarchistické smýšlení mělo přinášet, je především osvobození osobní. Přikročení k aktivnímu a dlouhodobému veřejnému boji proti diskriminačním normám rozhodně není povinné. Bez vlastního bezpečného a alespoň částečně stabilního základu nelze konat. V tom ostatně úkol (queer) anarchistických hnutí spočívá – ve vzájemné solidaritě, pospolitosti a ručení za to, že rodové a sexuální identity a formy vztahů budou v hnutích respektovány bez ohledu na jakoukoli normativitu a osobní preference konkrétních osob. Jedině tak je možné následně přikročit k akci vně hnutí. 

Bezpečný prostor a svoboda 

Ve druhé polovině svého článku Song svou rétoriku i obsah radikálně mění a fakticky se ke zmíněným bezpečným prostorům obrací – ať už v rozebírání principů a vlivů polyamorie či v přijetí a respektování sexuálních preferencí:

Můžeme se ptát, jak se mě polyamorie týká, když nemám zájem ji praktikovat? Jaký je smysl kritizovat monogamii, když jsem v uspokojivém monogamním vztahu? Tím, že přeneseme queer teorii do našich ložnic a do ulic, můžeme začít rozšiřovat to, co jsme zatím nepovažovali za potřebné osvobozovat. Když lidé ve spokojených monogamních vztazích vezmou v úvahu historii sexuálního útlaku, mají nástroje na pochopení toho, co to znamená stát se sexuálně osvobozenými navzdory této historii, i když se rozhodnou setrvat v monogamních vztazích.

V závěrech se Susan Song vyslovuje proti ostrakizování trans* lidí, proti omezování sexuality a rodovosti pouze na lékařský pohled, proti marginalizaci hlasů, které nepatří bílým cisheteroseuxálním mužům. Ve výsledku se tak vyslovuje právě pro osobní svobodu jakožto základ hnutí. Kde tedy tkví problém? Nakonec možná v principech, na nichž queer anarchismus stojí, respektive v míře vzájemného přejímání prostředků a tezí jednotlivých ideologických složek. Queerness sama o sobě anarchistické základy nemá, byť se jim přibližovat v jistých ohledech může. Anarchismus také queerness „vůbec nepotřebuje“ – ostatně reprodukce rodově hierarchických principů v anarchistickém hnutí taktéž získala vlastní název: manarchismus. V takovém typu anarchismu dochází k přejímání patriarchálního řádu většinové společnosti a jeho opětovné aplikaci na uspořádání a aktivity anarchistických skupin,  přičemž v těchto aktivitách není reflektována rodová identita a diskriminace a nerovnost na ní založená. 

Ve skutečnosti je ale queerness pro anarchismus bezpodmínečně nutná (ostatně jako pro celou společnost). Tato poněkud hyperbolizovaná teze naráží především na to, že queerness, chápeme-li ji jako vědomé rozrušování stereotypů, binárního pohledu na rod, sexuální preference a uspořádání vztahů, pomáhá k vnitřní kultivaci anarchismu, k ohledávání osobních či skupinových názorových hranic, odstraňování předsudků a vytváření prostoru pro hlas marginalizovaných. 

Vždyť kde jinde bezpečně prezentovat a prožívat svoji queer identitu – kromě vlastního příbytku? V komunitě. Ve squattu. V anarchistickém kolektivu. Tam, kam represe nedosáhnou.
 Zárodkům změn se skutečně nejlépe daří, když rostou alespoň zdánlivě volně, než když mají před očima paragrafy, zákazy a autority, které se snaží ovládat intimní životy ostatních. Je ovšem nutné mít na paměti, že takovou invazivní autoritou nesmí být ani kolektivní ideologie, jinak je sama proti sobě. 

Radikalismus jako zápas bez konce 

Závěrem, aby tento článek nebyl jen příspěvkem do debaty úzké skupiny zasvěcených, je potřeba zamyslet se nad smyslem queer anarchismu pro většinovou společnost. Je zjednodušeně dvojí: ten první se shoduje se smyslem, který má tato odnož anarchismu pro celé anarchistické hnutí, tj. jeho vliv na zmíněnou vnitřní kultivaci, nalézání a posouvání hranic ad.

Ten druhý je ovšem mnohem komplikovanější a souvisí s queer agendou a aktivismem obecně – nastavení, v jakém se nachází většinová cisheterosexuální společnost, totiž neumožňuje podnikat razantnější kroky v oblastní vyrovnávání queer práv s těmi většinovými. Vidět je to v případě Prague Pride či obecně na zkušenosti, že queer aktivismus je de facto LG aktivismem a písmena B a T o své místo stále bojují. 

Queer anarchismus však přichází se zcela jiným přístupem – s osvobozením. Tato aktivistická strategie namísto vyrovnávání práv směrem nahoru (tj. privilegia pro všechny) volí cestu opačnou – nepřistupuje na hru privilegovaných, neřídí se podle různě normativních vzorců, dekonstruuje je (tj. privilegia pro nikoho). Ideálem tedy přestává být různopohlavní monogamní manželský svazek, o jehož nápodobu někteří LGBT aktivisté usilují. Ideálem je vztah, který pozbyl patriarchálních reliktů, jakými jsou například vzorce určitého vlastnictví, hetero- nebo cisnormativity či vůbec tlak na vztah coby vztah dvou osob. Ideálem je všestranný konsensus a stabilita.

Lidé, kteří tyto vztahy realizují, mohou pak působit jako příklad či vzor, že „jiný svět je možný“, a nemusí se přitom mobilizovat, demonstrovat nebo mediálně reprezentovat tu či onu formu realizace vlastního rodového, sexuálního či milostného sebeurčení. Stačí žít a ukazovat bezprostřednímu okolí, že není potřeba formovat se do oné mytické „tradiční rodiny“. 

Radikálním queer lidem je nicméně vyčítáno, že dělají vlastní komunitě medvědí službu – že když se budou zabývat odstraňováním předsudků u lidí, jež většinová společnost odmítá „tolerovat“ ještě více než gaye a lesby, obrátí se nenávist majority i vůči oněm do jisté (a nedostačující) míry „tolerovaným“ a konformizovaným. Je však k diskusi, jestli je queer anarchismus skutečně medvědí službou, nebo zkrátka jen artikulovanou vzpourou proti většinové společnosti, která pouze skrze konfrontaci s radikálními queer lidmi odhalí, že tolerantní není – a respektující už vůbec ne, jak se ostatně každoročně ukazuje v první polovině srpna, kdy se koná Prague Pride a Alt*Pride. Namísto festivalového týdne, během něhož queer mohou ukázat svou hrdost a sebevědomí, že se nemusí bát prezentovat své identity, se jedná spíše o týden vyostřené nenávisti vůči neheterosexuálním, trans* či BDSM+ lidem, ať už ze strany ortodoxních neonacistů či populistických a kleronacionalistických politiků. A právě zde je prostor pro queer anarchismus jako pro formu radikálního odboje, který ukáže, že queer lidé v defenzivě nejsou. 

Tento závěr dopisuji několik poté, co neonacista najel autem do lidí a zavraždil antifašistku Heather Heyer. V USA se počet zavražděných trans* žen tmavé barvy pletí od začátku tohoto roku blíží dvěma desítkám. Sama ředitelka Prague Pride Kateřina Saparová zmiňuje vlastní nedávné zážitky s útoky nejen verbálního rázu v hromadné dopravě. Je nesmyslné neonacistům a lidem vyjadřujícím nenávist vůči queer lidem dávat prostor v rámci obhajoby jakési absolutní svobody slova. Ta nenávistné projevy pouze legitimizuje. Jestli je někdy čas na radikalitu, je to teď. Na radikalitu queer, anarchistickou a antifašistickou.