Vyprávět Polsko

Jeden jazyk, mnoho mýtů 

Řekněme si od začátku a konečně na rovinu: Polsko není jenom jedno. Navzdory ambiciózním plánům a drastickému přesidlování obyvatel, navzdory politickým deklaracím Polsko není jediné. Ačkoli se další a další ministři infrastruktury v dobře padnoucích oblecích evropského střihu snaží přesvědčit voliče, že díky jejich úsilí již neexistuje „tradiční“ dělení země na rozvinuté „Polsko A“ a slabší, zaostávající „Polsko B“, lidé toto rozdělení stále cítí pod kůží. S nedůvěrou se rozhlížejí po světě, které z těch dvou asi mají kolem sebe: Kde že dříve končilo to „lepší“ Polsko? Za kterým domem se jedno písmeno změnilo v druhé? Za mým, nebo za sousedovým? Jakékoli snahy unijního fondu hospodářské a sociální soudržnosti nemají na pocity těchto lidí žádný vliv. „Lepší“ i „horší“ Polsko má stejné dálnice, stejné nové chodníky, nosí stejné oblečení z řetězců, má stejně barevné zbrusu nové bytové domy a stejná auta na parkovištích. Jen příběhy rodin se liší; liší se osudy sousedů, jazyky předků, zkušenosti, obavy a z toho všeho vyrůstající mýty. A mýtů je spousta. 

Polsko není jenom jedno, protože to jednoduše není možné. Polsko je mnohočetné. Nevejde se do tabulky. Je těžké ho uchopit. Je tekuté. Dnes leží tady, ale před poslední velkou válkou leželo někde jinde. Předtím neexistovalo vůbec, a ještě předtím střídavě dělalo ramena a ztrácelo půdu pod nohama. A právě tohle je možná klíč – ta věčná sinusoida, věčná schizofrenie. Polsko kolonizovalo a zároveň bylo kolonizováno. Zatímco polští měšťané budovali Lvov, Němci budovali Vratislav. Dnes však vnuci oněch měšťanů ze Lvova rekonstruují vratislavské činžáky. Jsou trochu z Polska A a trochu z Polska B. Sami často nevědí, odkud vlastně jsou, možná to ani vědět nechtějí. 

A to je příhodná chvíle pro mýtus: Babička přijela z Volyně. V její rodině nebyli žádní Ukrajinci. Všichni mluvili polsky. Po válce tu dostali byt a práci. Dědeček pracoval ve sklárně po Němcích, babička v kanceláři. Zato ti druzí prarodiče, ačkoli mluvili také polsky, byli jiní. Dědeček byl vždycky rovný jako pravítko a perfektně oholený. Jeho maminka prý krásně vyšívala. Musela to být šlechtična, protože někde v šuplíku po ní ještě máme stříbrné příbory. Díky takovému mýtu je jednodušší si vybrat, rozhodnout se, odkud člověk je. Poláci touží mít kořeny. Omotat se mýtem jako přikrývkou. Zaštítit se symboly. Stesk po „Kresech“ (někdejší východní okraj Polska, dnes součást Litvy, Běloruska a Ukrajiny – pozn. překl.), idylka šlechtického dvora, rodové polnosti, měšťanský étos… To všechno ovlivňuje úhel pohledu, cíle i priority.  

Ještě nedávno přitom vlaky projíždějící ze západu na východ protínaly zemi tak různorodou, že když se člověk po cestě probudil, nemusel čekat na nejbližší zastávku, aby zjistil, kde se nachází. Stačilo podívat se z okna. Někdy stačil doslova jediný dům. Jen odstín cihel. Jedna více či méně klikatá cesta a pečlivě zastřižené vrby kolem ní. Podél vlaku se střídaly regiony, architektura, infrastruktura i mentalita. Jen jazyk se neměnil. Po válce se různá nářečí promíchala a v podstatě vymizela. Jazyk se sjednotil. Všichni začali mluvit podobně. Ale přemýšleli jinak. Hledali jiné kořeny a symboly, jiné odpovědi na své otázky.
Když člověk sleduje výsledky polských voleb, už roky v nich může zaznamenat určité zákonitosti. „Německé“ Velkopolsko se zhlíží v Evropě, „vystrašená“ východní část republiky je spíše opatrná a nedůvěřivá. Varšava, Poznaň nebo Gdaňsk otevírají náruč liberalismu, zatímco v Krakově se vždycky najde kus volebního koláče pro konzervativce. Protože Polsko není jenom jedno. Protože jeho obraz se skládá z různých mýtů. Někteří si tyto mýty připomínají, jiní je využívají – také k tomu, aby mohli zemi vládnout. 

Kam se poděla S/solidarita  

V roce 1989 zvítězila Solidarita. Z perspektivy dnes silně rozdělené země to vypadá jako paradox dějin. Poláci však tehdy byli velice solidární – i proto, že neměli tolik co ztratit. Získat naopak mohli opravdu hodně, a taková byla i jejich očekávání. Mýtus Solidarity, která zlomila okovy totalitarismu, byl tak silný, že se přelil i do sousedních zemí. Ani tento mýtus však dnes není jednolitý. Rozštěpil se, stejně jako se rozštěpilo Polsko. Proti legendární postavě Lecha Wałęsy se dnes klade postava Lecha Kaczyńského. Mezi lidmi rostou zdi i emoce. 

Solidarita byla tehdy jako vítr do plachet. Polsko vyrazilo kupředu. Následné ekonomické reformy však přinesly mnoho obtíží, které dopadly především na ty nejslabší. A ti ne vždycky chápali, že „ochranitelský“ socialismus ve skutečnosti fungoval na úvěr, který nevýkonná polská ekonomika musela po roce 1989 začít splácet. Demokratické Polsko se mělo stát ztělesněním mýtu o znovunalezeném ráji. Zároveň však bylo také dědicem hospodářsky podlomeného státu. Podařilo se toho hodně. Ale ne všem. A tak vznikla další dělicí čára. 

V devadesátých letech se ideologiemi nikdo příliš nezabýval. Polsko se opájelo západní svobodou a myšlenkami, které byly ještě nedostupným snem. Ve vesnické škole učila matematiku ředitelka, která se nijak netajila tím, že žije se ženou. Její partnerka učila tamtéž mladší děti od první do třetí třídy. Život plynul poklidně a vesnici spíše než lesbická orientace učitelek udivovalo to, že si obě k nízkým plátům přivydělávají prodejem výrobků firmy Amway. Přímo z Ameriky.  

Mělo však být lépe. Čím dál lépe. A lidé tomu všeobecně věřili. Říkali to přece všichni politici, říkal to každý, kdo vyhrál volby. A musela to být pravda, protože volby byly přece konečně poctivé a demokratické. Étos solidarity se však mezitím vytratil. Lidé byli čím dál unavenější a čím dál více soustředění sami na sebe. Někdy bylo totiž opravdu těžko. Politici z někdejší Solidarity se rozhádali a rozdrobili do mnoha politických stran. Šanci, kterou to přineslo, využili postkomunisté. Při pokusu stát se podruhé prezidentem Lech Wałęsa prohrál s Aleksandrem Kwaśniewským. 

S Bruselem, či proti němu? 

A tehdy se objevil nový mýtus. Mýtus Evropy. Idealizované, ale konečně otevřené vůči Polsku i celému regionu, který Polsko před nedávnem popostrčilo ke svobodě. Když Polsko 1. května 2004 vstupovalo do Evropské unie, studenti oslavovali a čekali na půlnoc u ohnišť a grilů. Bylo to totiž levnější než sedět v hospodě. Potom společně zpívali Ódu na radost. Text znali všichni. Euroskeptičtí sousedé zavolali policii, která mladé lidi kárala za rušení nočního klidu. Ale žádné pokuty nepadly. 

Byl klid. Každý si hleděl svého. Někoho povýšili, někdo změnil práci, další odjel na zahraniční stipendium. Opravdové, od Evropské unie. Mýtus jednoho jediného Polska se však opět přihlásil o slovo. Protože Polsko nebylo jen jedno. Ani nemohlo být. V malém městě na východě majitel továrny na výrobu nákladních aut opět snížil počet zaměstnanců. Lidé to nechápali. Byli zklamaní a naštvaní. Vždyť přece sliboval. Všichni to slyšeli! Musí to být nějaké spiknutí. Nemůže to být přece náhoda. A může za to elita. Víte, jaká. Ta falešná. Nepolská. Ta, která si neváží skutečných Poláků. Těch nedůvěřivých a opatrných. Vždycky přece existoval někdo nad námi, pán, cizinec. Mytický nepřítel. 

Právo a spravedlnost také slibovalo – jako všechny ostatní strany. Ale tito politici slibovali jinak. Neslibovali jen, že budou rozdávat a opravovat. Slíbili, že najdou viníka, vypořádají se s ním a od té chvíle už bude navždy dobře. Že zlikvidují tajemné „spiknutí“, tím obrodí zemi a mladá, demokratická třetí polská republika, jejíž dějiny se počítají od roku 1989, se promění v dospělejší republiku čtvrtou. Jejich příběh o lepším Polsku však dlouho nevydržel; chaotická vláda přivedla zemi k předčasným parlamentním volbám. Tentokrát je vyhráli ti méně nedůvěřiví, spíše z větších měst, ti, kteří rozumí spíše Bruselu než vesničce na polsko-běloruské hranici.  

Spiknutí elit 

Ale nedůvěřivci nezmizeli. Nespokojeně sledovali dění v zemi a tvrdili, že Polsko je v troskách. Nebylo důležité, jak se zlepšuje životní úroveň i stav ekonomiky. Oni cítili, že není tak dobře, jak by mohlo být. Jak by mělo být. Byli si tím jisti. A právě tehdy spadlo ve Smolensku letadlo s devadesáti šesti lidmi na palubě. Nikdo nepřežil. Prezident, generálové, poslanci parlamentu, posádka, duchovní… Nikdo. To zrodilo další, asi největší novodobý mýtus. Mýtus atentátu. Konspirační teorii, která se šířila jako infekce.
Politici tehdejší opozice rozehráli tuto partii postupně, ale systematicky a s udivující chladnokrevností. Vlastně ani nikoho neobviňovali. Jen naznačovali a mluvili o pochybnostech. Někdy utrousili jen zdánlivě náhodnou narážku. Sdělení směrem k voličům však bylo zcela jasné. Příčinou katastrofy nebyla neúcta k bezpečnostním předpisům, ale spiknutí. Spiknutí elit, Tuska s Putinem, s cílem odstranit prezidenta Lecha Kaczyńského. Kapka dokáže vyhloubit kámen. Mýtus se rozrůstal a rozdělení společnosti s ním. 

Nedůvěřivci příliš nesílili. Nepřibývalo jich. Jejich ambice a činnost se však změnily. Už jim nestačilo jen přihlížet. Přestali skrývat své postoje, mluvili čím dál hlasitěji, začali chodit k volbám. V roce 2015 pro ně vyhrál parlamentní volby Jarosław Kaczyński. Znovu měl účtovat a trestat. Ani po třech letech jeho vlády však nebyl nikdo z tehdejší elity odsouzen za spiknutí. Mýtus smolenského atentátu upadá – zesměšnila ho pseudovědecká rétorika „expertů“ vybíraných podle ideologického klíče. Vznikl však nový mýtus, který měl udržet vládu u moci a zabránit tomu, aby byly vyhloubené příkopy zasypány. Mýtus o nezbytné nápravě soudů, škol či univerzit, kterou je nutné prosadit třeba i silou, protože v nich dosud scházelo právo a spravedlnost. Jako každý mýtus, i toto je jen příběh. Právě tento poslední příběh však víc než slovy zraňuje nenávistí, kterou šíří. Někdy i smrtelně. 

Z polského originálu pro Revue Prostor 111 přeložila Anna Plasová.