Zdar, vy kurvy, co ty prachy? aneb Satira by měla být co nejurážlivější, i kdyby Babiše věšeli

Surrealismus české politiky 

Satira v Česku dnes už údajně není možná, protože realita je vždy o krok napřed. Politici se sami stávají komickými figurkami v absurdních skečích a jejich chování tak už není schopný parodovat ani ten nejzhulenější scenárista, který na monitoru zaraženě sleduje konceptuálního prezidenta pálícího obří spoďáry. To ho nenapadlo. Mantru o překonání humoru skutečností dnes opakuje i David Vávra ze superlegendárních lekcí německého jazyka Alles gute. Exhibování politiků na sociálních sítích tomu nahrává. Místopředsedu ČSSD Jaroslava Foldynu není potřeba domýšlet jako rasistického burana z posilky, on rasistický buran z posilky je a ukáže to všem veřejně sám od sebe. 

„Tenkrát, když jsme dělali Českou sodu, politici a osobnosti tvořili jistou realitu a my jsme k ní přidávali ten surrealismus. Dnes osobnosti tvoří kompletní balíček slovy PR agentur, čili dodávají realitu se surrealitou v jednom a pro nás tady není místo. Takže tu Českou sodu a Alles Gute dělají za nás. My si můžeme spokojeně chodit kolem řeky a brnkat třeba country,“ řekl před časem herec a architekt Vávra v Českém rozhlase.  

David Vávra zároveň svým nedávným nepříliš povedeným šprýmováním v klipu o ohrožení demokracie nazvaném Zbořme demokracii společně s kolegy Milanem Šteindlerem a Tomášem Hanákem ukázali, že by na tezi o nemožnosti satiry mohlo něco být. Trojice herců v klipu paroduje protiliberálně smýšlející české politiky a celou babišovsko-okamurovsko-zemanovskou linku. Jenže jejich skeč je spíš agitka než satira, a proto to nefunguje. Babiš, Zeman i Okamura jsou sami o sobě mnohem zábavnější, surrealismus, o kterém mluví Vávra, zvládají skutečně sami.   

Okamurovo „Co si o tom myslíte? Napište mi do komentářů“ nepotřebuje další konstrukce, aby bylo zřejmé, jak moc je to debilní. To ale neznamená, že dobrou satiru nejde dělat. Falešný Babiš brněnského herce Adama Vrbase s „účelovkama“ a „kampaní“ opakovanými do zblbnutí spolehlivě ovládl na několik týdnů internet. Zatímco Vávra a spol. parodovali Babišovu antidemokratickou ideologii (tedy ve prospěch demokracie), Vrbas jednoduše parodoval způsob Babišovy mluvy. Demagogičnost a zjednodušování problémů majitele holdingu tím ale vystihl lépe než Vávrův chytrý humor. Sám herec se jako falešný Babiš zúčastnil i antibabišovských demostrací, kde rozdával koblihy, a promluvil i na pódiu. I on se tedy veřejně angažoval, jen tomu nepodřídil svoje komediální výstupy. Vrbas přijal také pozvání do DVTV, kde řekl, že „Babiš je taky herec“. Tím, stejně jako Vávra se svým surrealismem, vystihl část toho, proč se někomu může jevit současná politika jako neparodovatelná. 

Vrbas tedy jen přehrával ty největší kraviny, co Babiš říká, a „kecy“ a „účelovky” opakoval do absurdního zblbnutí, a tím vystihl z Babiše něco podstatného. Pokud je Babiš herec, tak Vrbas odhalil jeho hereckou metodu. Celkem pochopitelně ale vzniklo jen několik dílů pořadu. Na víc by to asi nevystačilo. „Surrealismus“ současné politiky ale tvůrce satiry trápit nemusí. Jednou z hlavních metod satiry totiž pořád může být urážení mocných. Nekorektní, sprosté a za hranou. 

Zaskočit, urazit, šokovat 

Za dobrý satirický pořad se u nás považuje Kancelář Blaník, který má údajně rád i Andrej Babiš. Na internetu je satirické legrace každý den až hanba, Branky, body, kokoti našli svoje publikum během několika hodin, někdo má rád i pořad Jindřicha Šídla. Poslední jmenovaný je přiznaně spíš vtipným politickým komentářem, který hledá vzor v amerických vzorech jako John Oliver. Rysy politického komentáře vztahujícího se k aktuálním kauzám ale mají i Blaník a Kokoti a stejné je to s většinou internetových memů a dalších hříček. Uráží se tak ve jménu výchovy, demokracie nebo politického názoru. Nic proti, ale...

Komedie a parodie nemusí mít účel. Když děcka napodobují idiotského zeměpisáře, není to kvůli výchově ke svobodě a demokracii ani kvůli lásce k jinému předmětu, ale čistě proto, že je zeměpisář štve a chtějí se o přestávce zasmát. Jiný cíl taková činnost nemá. Pokud se naši komedianti vzchopí, k čemu to vlastně bude dobré? K ničemu. Pro zasmání. Na otázku, jestli potřebujeme satiru, je jen jedna upřímná a pravdivá odpověď: Ne, nepotřebujeme. Mnohem spíš potřebujeme pohyb na čerstvém vzduchu, kvalitní spánek a čerstvou zeleninu. Smích možná prodlužuje život, ale přece jenom je efektivnější přestat kouřit. Krutá a dobrá satira by neměla lidské životy prodlužovat, ale nýbrž spíš zkracovat. 

„Zdar, ty kurvo, co ty prachy?“ obracel se moderátor Petr Čtvrtníček na primáře Sovu v domnění, že jde o jeho syna Sovu mladšího. Václava Klause, tehdy pro velkou část společnosti hrdinu a nositele naděje na bohatou budoucnost, nechávali v České sodě prdět, křivit obličej, po kterém mu lezly blechy, a dali mu i klobásu do trenýrek. Čtvrtníček a spol. v České sodě v devadesátých letech uráželi úplně všechny. Václava Klause i primáře Sovu. Grebeníčka posílali do lapáku, současného prezidenta Emana nechali fixlovat písmeno Z před jménem. V Sodě se objevili Sudeťáci, náckové, černé děti, co nejdou vyprat, ožralé matky u televize, znásilňování a masakrování žen, mrtvé dítě i atentát na tehdejšího vedoucího domácího zpravodajství České televize Otakara Černého. Respekt neměl ani Václav Havel, video s jeho ženou v posteli chtěl Čtvrtníček prodat na Západ. 

Nic proti autorům polokultovního Blaníka, ale tento seriál neuráží ve skutečnosti nikoho. Postavu vyžilého kmotra, který řídí přes telefon českou politiku, je pro všechny pohodlné sledovat. Kmotry nemá nikdo rád a Tonda je především neškodný opilec. Seriál navíc šikovně využívá fascinaci zákulisím politiky a manipulací pomocí PR. (Což neznamená, že se Česká televize nezachovala jako pitomec, když projekt odmítla.) Podobně již zmíněný „prodemokratický“ klip tria Štaindler, Hanák, Vávra může vyvolávat sympatie u liberálů, ale ve skutečnosti taky nikoho neuráží, ani nedemaskuje ničí pitomost, jak si to možná jeho autoři myslí. Protizemanovské postoje jsou v bublině pražských umělců mainstream. Ani Branky, body, kokoti, pořad, který stojí na jasně deklarovaných feministických, liberálních pozicích, nemůže nikoho skutečně zaskočit nebo šokovat. Angažované satiře něco chybí a vždycky bude chybět. Uráží jenom někoho a má politický účel. Kultovní Česká soda se dodnes líbí i rasistům. Urážet politiky může být sice dneska složitější – v Gumácích si kdysi vystačili s tím, že se Václav Havel upatlal před projevem hořčicí, to by na Zemana byl dost slabý kalibr – ale jde to. Jen se u toho nesmí nikdo vychovávat.

Má satira „sloužit“? 

Jako nedostižný vzor pro české autory se občas uvádí i komika moderátorů Daily Show jako John Oliver, Jon Stewart nebo Stephen Colbert. U nás asi nejpopulárnější John Oliver se považuje především za novináře a humor využívá k tomu, aby přitáhl pozornost k tématům, která sám považuje za důležitá. V době ztráty důvěry k médiím se komikové stávají důležitými opinion-makery. Pokud Vávra mluví o surrealismu, John Oliver nás naopak vrací k realismu ve světě, kde se prosazuje místo klasické novinařiny spíš informační válka a PR přístup. Na úpadek zájmu o žurnalistiku a postupnou ztrátu jejího statusu zatím nikdo lepší recept nenabídl. V případě Olivera a dalších moderátorů spojených z Daily Show je zároveň jasný liberální politický názor a sympatie k Demokratické straně. 

Slavoj Žižek přirovnává esa amerického humoru, jako je John Oliver, k sedlákovi, který se směje mongolskému nájezdníkovi za to, že si umazal koule od prachu během znásilňování sedlákovy ženy. Zesměšňování již směšného panáka Trumpa, tohoto politika s fašistickými sklony, neporazí. Pro revolucionáře Žižeka je důležitá akce a politické výsledky, a ne buržoazní legrácky, které ve výsledku můžou ukolébat bublající hněv a pomocí humoru učinit tíživou politickou situaci snesitelnější. V Berlíně v roce 1932 určitě byly skvělé kabarety s komediálními výstupy, kde na Hitlerovi nenechali nit suchou, ale potom přišla SS a k čemu jim to všechno bylo, že? V tom má Žižek možná pravdu, ale je otázka, jestli by zrovna satira měla mít takto stanovené politické cíle. 

Ukazovat Klause jako prdícího samolibého pitomce nemusí odrážet názory autora skeče na privatizaci. Satira a humor obecně mají v demokratické společnosti jinou funkci než bojovat za jeden politický názor. Podobně jako umění může satira provokovat a dál posouvat hranice toho, co může a nemůže být řečeno, a jaká forma sdělení je ještě přijatelná. 

Satira a politická korektnost 

Stížnostem o přílišné absurditě současné reality na to, aby se o ní dala dělat satira, zdatně sekunduje teze o přílišné politické korektnosti, která pohřbila všechnu správnou čurinu. I tento názor varuje před údajným ohrožením demokracie a zejména svobody slova ze strany nových svazáků. Do určité míry to je pravda, pokud ovšem považujeme za projev svobody slova například hodinový pořad Zlatá mříž v hlavním vysílacím čase, kde se vyprávějí vtipy o cigánech. Ale pro přežití demokracie může být empatie vůči citům těch, kteří se nemohou bránit, naopak pozitivní. 

V zemi, jako je Česká republika, kde se o politické korektnosti hodně mluví, ale ještě ji nikdo neviděl, je tato debata spíše projevem kulturního autismu. Ale to neznamená, že usilovná snaha nedotknout se ničích citů nemůže do budoucna pro satiru a humor znamenat ohrožení. Překvapivě ale může trend, který se označuje jako politická korektnost, humoru naopak prospět, a to i tomu nekorektnímu a urážlivému. 

Americké duo komiků Key and Peele se ve svých skečích věnují zejména Afroameričanům, rasismu v USA a všemu, co s tím souvisí, jako je policejní násilí, otrokářská historie a podobně. Hodně se psalo o jejich skeči o aukci otroků, ve kterém jsou za pitomce spíš samotní otroci než otrokáři. Otroci jsou ve skeči nakonec obviněni právě z nekorektnosti a urážení jiných lidí na základě jejich deskriptivních znaků (malého vzrůstu), takže samotný obchodník s otroky se dvěma politicky nekorektními černými otroky nakonec nechce nic mít a aukci zastaví. S korektností pracoval i Ricky Gervais už v roce 2001 v seriálu The Office, když nechal svého Davida Brenta ze sebe dělat světáka a antirasistu, který na každém kroku demonstruje svůj cool liberální postoj k menšinám, aby se vzápětí ukázalo, že je jenom dost omezený kravaťák.  

Stížnosti na svět příliš korektní nebo příliš absurdní pro dobrou satiru mají něco společného. Je v nich touha po starém dobrém nekorektním a neabsurdním světě. Jenže svět byl vždycky absurdní. Evoluce je absurdní. Vesmír je absurdní. Kretény a pitomce můžeme (zatím) urážet dál i v bájném korektním světě, jen ne za to, že je dotyčný kretén zrovna gay nebo Rom. Horší je, když se kretén nesmí urážet proto, že je třeba premiér nebo prezident nejmocnější země světa. Do té doby se můžeme ptát, kde ty bílý kurvy Trump a Babiš vzaly prachy, a nemyslet tím vůbec nic.