Budoucnost kočičí ženy

Zadek bylo vždycky univerzální platidlo. Když mi bylo dvacet, tak jsem si to neuvědomovala. Brala jsem a dávala. Teď už jsem na to moc stará. Co se dělo mezi tím? Ani sama nevím. Žiju podobně jako moje kočky. Od kapsičky ke kapsičce. 

Nevím, co bude zítra. Občas si vzpomenu, co bylo včera. Někdy mě ještě dokáže něco nadchnout, ale už ne tak, že bych se dokázala těšit. Prostě jen ještě pořád jsem. 

Neplánuju. Plány a těšení vždycky znamenaly zklamání. A to mne už vůbec nezajímá. Nemám na to čas. Nechci ho mít. Musím vyčesávat kočky, dívat se, jak si pochutnávají na konzervách, a spokojeně si až fyzicky uvědomovat, že v jejich světě se nemění vůbec nic. 

Z dlouhodobých plánů, který byly spíš pubertální sny, se staly obrázky z červený knihovny a reklamy na dům s retrívrem a hypotékou zmražený v čase, jako pytlík kukuřice nebo mochovský zeleniny, kterej zaručeně najde doma v mrazáku každej. Taková ta věc, u který si nepamatujete, kdy jste ji kupovali, proč a jak to, že tam ještě je. 

Moje sny, tužby a plány byly vždycky jen v mojí hlavě. Život nejde naplánovat. Moje hlava je mrazák plnej zapomenutý zeleniny, která sice prošla, ale na první pohled vypadá pořád konzumovatelně. Jenže není.
Pochybuju vlastně o tom, že něco jako budoucnost vůbec existuje. 

Pohybujeme se po ose našich životů, odškrtáváme si body na to-do-listu. Tedy ti, kdo ho mají. Někdo si ho tvoří vědomě, většina kopíruje podvědomě ostatní. Existuje jen kruh, ve kterým se pořád dokola točíme jak křečci v kolečku a opakujeme ty stejný chyby. 

Všechno šlo a jde pořád ve stejným tempu. Z blogerky se stala autorka, psala za peníze i zadarmo, podobně, jako se z hipsterů stali influenceři, názorotvůrci a guruové všehomíra. Vím to, i já jsem byla tohle všechno. 

Všechno se změnilo, ale nezměnilo se nic. Z Facebooku se stal tmavomodrej domov důchodců, Instagram se proměnil během pár desítek let v Receptář prima nápadů. Středoproudá estetika sociálních sítí pro starý se zasekla a zacyklila sama do sebe. Neexistuje už nic jako univerzální trendy, který by se sezónně měnily. Přítomnost je zdánlivě jistá, ale já vím, že není. Existuje roztříštěný mix všeho, recykláty minulosti přetavený do středního proudu, kterýmu ve většině oblastí dominuje mileniální růžová. Týdny módy přestaly existovat. Nebo jsem je v průběhu let přestala sledovat. Ani nevím. 

Na nevyhnutelný stárnutí nikomu z našeho facebookovýho domova seniorů a Instagramu Přemka Podlahy nový generace nepomohlo nic. Drahý kolagenový přípravky, nový trendy v sebepéči z Jižní Koreje, ezoterický rituály na IGTV navracející se k druidským kořenům ani amazonský šamanismus, indiánský mikrodávkování každý rok nových drog, zaručeně podle tradičních mayských receptů. Nepomohla jóga, cesty do ášramů, vědomý dietní restrikce, omezení cukru, lepku, masa, hnojení. Nepomohly ledový koupele, sauny ani masáže. Nepomáhaly báby kořenářky ani lékárnice. Ani tarotový karty, ani výklady snů, natož horoskopy. Batika nebo laboratorní plášť, cokoli zrovna bylo, všechno se stejným výsledkem pouhýho oddalování nevyhnutelnosti. Nepomohly ani analýzy chytrých IT specialistů, robotika, pěstování kmenových buněk, implantáty všehomíra, nic nezabránilo vráskám, rakovinám, infekcím, depresím ani válečným konfliktům. 

Zestárli jsme tak jako naši rodiče a prarodiče. Mohli jsme se aspoň nechat pohřbít do biologicky rozložitelnýho pouzdra z macerovaných slupek od kokosových ořechů a doufat, že nás naše děti zakopou do parkové aleje a vyroste z nás strom. Těch totiž už moc nezbylo. Doufat v generační nápravu mohli jen ti z nás, kdo si nějaký děti pořídili. Nás ostatní kočičí ženy nakonec může těšit vidina opravdovýho konce podle „našich předků“. Návrat ke kořenům nemusí znamenat stát se kořenem. Může to znamenat nechat se sežrat vlastní kočkou. 

Zestárnul i TikTok. Z děcek konzumujících tablety do myčky se stali zodpovědní rodiče, kteří se do pětadvaceti oženili a vdaly, začaly rodit děti, a z videí puberťáků olizujících prkýnka v letadlech se stali online učitelé správného života. Všechno se změnilo, ale jako vždycky, nezměnilo se vůbec nic. Děti nultých let se po období roušek a dezinfekce zhlídly v odrazu padesátek. 

Svatby, hypotéky, cokoli mohlo dodat zdánlivou jistotu a taky velkou konformitu – mezi těmi dvěma je rovnítko. Kdysi bezstarostný cestování kolem světa od Bali po Kapverdy se proměnilo na řadový baráčky s předzahrádkou nebo ve víkendovou chatičku. Všichni přehodnotili globální plánování ve prospěch lokálního. Místo Thajska – předzahrádka. 

Mně je to fuk, ostatně vždycky bylo. Jejich děti se usídlily na nových a nových sociálních sítích, který neznám. Nepolykají saponáty a neolizují prkýnka. Pravděpodobně se začínají smát svým rodičům, jako jsme to dělali v jejich věku my. Ti zdánlivě uvědomělí utíkají mimo virtuální svět a po svým replikují jejich pra a praprarodiče ve zvláštních mutacích travellerství a hipísáctví. I alternativa se začala monotónně opakovat a rozplývat. Ostatně tak jako vždycky. Změnilo se všechno a nezměnilo se vůbec nic. 

Nakrmit a spát 

Můj první kocour odešel, když mi byly dva. Říkali mu Pajda. A byl to typickej vesničan, tedy spíš maloměšťák s vesnickými prvky. Černobílej vometák, na kterýho mám jedinou dětskou vzpomínku a pár máminých historek. Třeba tu hrdinskou o tom, jak přišel ke svýmu jménu. Dodnes netuším, jak mu říkali předtím, jako by si zasloužil jméno až potom, co na pár dní a nocí utekl do zahrádek a ulic podhorskýho maloměsta, kde se nejspíš snažil umrouskat nějakou náhodnou kočku. Přechodovej rituál, po kterým si vysloužil konečně jméno. Samozřejmě, že si vybral nešťastně, a podobně nešťastně se nakonec dobelhal domů, s otevřenou velkou ránou na pacce. Nejspíš dostal naloženo od dalších nápadníků. 

Chytit se nenechal, podle mámy ho prý tehdy táta naháněl a mával v ruce Framykoinem. Pajdu to nezajímalo. Jako osamělej romantickej hrdina se sám se svojí bolavou nohou a kočičím srdcem schoval někam pod půdní krov. Rodiče mu na půdu jen nosili žrádlo. Nevylezl. Nejspíš jen v noci, aby se napil a po pár dnech i něco snědl. Objevil se až za pár týdnů. Dopajdal se do kuchyně, kde zrovna babička myla nádobí. A šel rovnou do rohu k dlouhýmu nástěnnýmu zrcadlu, pod kterým byly jeho misky. Nakrmit a spát. Pajda. 

Vedle kočičích misek pod nástěnným zrcadlem z padesátek, který mělo malý úzký rantlík a nad ním byly máminy a babiččiny hustý tupírovací hřebeny, lak na vlasy ve skleněný dóze se střičkou a dřevěná krabička na babiččiny natáčky, jsem měla nočník. Pamatuju si, že jsem se vždycky opírala o zeď vedle zrcadla, a máma ráda vyprávěla, že jsem takhle dokázala na pár hodin usnout. Nahatý dítě na nočníku vedle kočičích misek. Pajda vedle mě pil mlíko a mně vždycky přišlo, že je velkej. Velkej jako tygr. To byl Pajda. Úplně zaměnitelnej kulhající černobílej smeták. Kterej se prostě jednou rozhodl, že se nevrátí. Možná, že prostě jen nevěděl, co se stalo. Proč nedostává každý ráno mlíko z pytlíku od babičky. Jako celý svůj dospělý život. Nevěděl. Možná ji šel hledat. Nebo ho to čekání přestalo bavit. Odešel a nikdy se nevrátil. Jako babička, když ji máma jednou večer, to už byla dost nemocná, nakrmila, dala tlumící léky a uložila. Nakrmit, spát a nikdy se nevrátit. 

Můj druhej kocour vyskočil z okna. Nikdy jsem ho nenašla. Nebyl pod oknem. Nenašla jsem ho v členitým sklepení našeho činžáku. Uplynulo pár dní, týdnů, nepomohly letáky po okolí ani sociální sítě. Prostě zmizel. Pár dní jsem ještě nosila do vnitrobloku misku s jídlem, večer byla pokaždý prázdná. Možná se jen přišel najíst a zase zmizel, možná jeho granule vyžíraly kočky ze sousedních bytů. Nakrmit a spát. 

Pokaždý když jsem se večer pro prázdnou misku zastavila, dala jsem si v potemnělým dvorku cigaretu a koukala do protějších oken, sledovala jsem pravidelně se rozsvěcující výtahovou šachtu, poslouchala tiše puštěnou televizi i děti, který do poslední chvíle před spaním cvičily na klavír. Slyšela jsem sousedy hlasitě souložit a pak se hádat, viděla jsem postaršího pána připravovat večeře, poslouchala jsem bytový večírky a poprvé mě nemrzelo, že mě nikdo nepozval. Po pár týdnech jsem žrádlo přestala nosit a smířila se s tím, že kocour odešel. Nepřipouštěla jsem si, že by se mu mohlo něco stát. Prostě odešel, znala jsem to. Nebyla jsem smutná, možná trochu otupělá. Mizející kocouři, stejně jako lidé, jsou běžnou součástí života kočičích žen. Jen kocoura tak nějak nemůžete v návalech sebelítosti sledovat na sociálních sítích. Kocouři na rozdíl od chlapů mizí beze stopy. Lidi mají často pocit, že jsou kočky sobecký a sebestředný stvoření, ale nejsou na konci dne milosrdnější než lidi? Nebo si možná jen nemůžou založit Instagram a předvádět, že se bez vás mají líp. 

Někdy tou dobou jsem se po několika letech zamilovala. A pořídila si další kočku. Měla dlouhou srst a natržený ucho, kočky z útulků bývají občas docela zubožený, ale tahle byla vážně krásná, výstavní. Nebo to možná bylo tím, že jsem se zamilovala a všechno mi připadalo krásný, jako by svět pokryl plak jemnýho instafiltru. Mám to tak pokaždý, když cítím něco neobvykle hezkýho, svět zrychlí i zpomalí zároveň, dostane zvláštní barvu a já se začnu instinktivně bát. Snažím se pamatovat si každou chvíli, každý slovo i myšlenku, ale pokaždý, když si to uvědomím, hned vím, že si nepamatuju vůbec nic, že už přestávám prožívat, ale začínám projektovat. Neumím být šťastná. 

Začala jsem svoji kočku obsesivně pozorovat, vypadala přítomně, teď a tady, jako zenový mistr mindfulness, jako vševědoucí bytost prožívající jen a jen přítomnost. I těšení na kapsičku bylo prožitější víc než jakákoli moje vlastní snaha o to vychutnat si, co jsem zrovna žila. Obsesivně jsem kočku česala. Vyčesávala jsem jí dlouhou heboučkou srst každý večer kartáčem z designovýho krámku, měl kostěnou rukojeť a jemný nerezový bodlinky, dokonale ergonomický, masážní, pro výstavní plemena, značky CATistocratic. Kočka rozhodně nebyla výstavní, jen tak vypadala, každý den čím dál tím víc. Krmila jsem ji prémiovým krmivem, doplňovala její nutriční příjem předraženými kapsičkami podle norské receptury a pamlsky jsem jí kupovala jedině čerstvý ve specializované kočičí pekárně. Pozorovala jsem její hygienický návyky, soustředěnost, kterou dokázala mít nejen při pozorování okolí, ale i ve spánku. Byla tak přítomná! 

Čím přítomnější se mi zdála kočka, tím míň přítomná jsem byla já. Instaopar mizel. I to jsem znala a o to víc jsem upírala pozornost ke svojí kočce. I když mi bylo pár drobných přes třicet, nenaučila jsem se kontrolovat svoje pocity a chování, byla jsem nepřítomná, soustředěná kdesi hluboko ve svý hlavě. Neuměla jsem moc mluvit, spíš přemýšlet, tak nějak „pánubohu do oken“, jak říkala moje máma. Veškerou pozornost dostávala kočka. 

Každý máme svůj život, říkala jsem si. Já měla navíc kočku. Každý máme svůj život. Ale ten můj bez toho jeho neměl smysl. Instaopar zmizel nadobro. 

A třetího dne vstal z mrtvých 

Odešel. Věděla jsem, že se to stane, a moje psychoanalytička mi pokaždý, několik let, připomínala, že si to přivolávám sama. Projekcí. Chtěla jsem jí vysvětlit, že i když jí připadám stárnoucí a rozumná, rozum nemám, a tak se ho snažím naučit od svojí kočky. Chtěla jsem jí vysvětlit, že moje kočka je dokonalá bytost, která na rozdíl ode mě umí žít přítomností. Jenže to by si myslela, že jsem úplnej blázen, nejen patologická třicítka, co neovládá vztahový peripetie. Bylo mi čtyřicet a byla jsem zase jen já a ona – dokonalá bytost. 

Byly Velikonoce. Na Velkej pátek jsem šla do kostela na mši. Už pár let jsem do kostela ani nepáchla. Ale velkopáteční rituály mě od malička fascinovaly. Kostely bývají potemnělý, zvony nezvoní, ale ministranti v procesí klapou zlověstně dřevěnými řehtačkami. Varhany mlčí a Bůh umírá. A když Bůh umírá, něco se rodí. Po mši jsem šla z kostela rovnou domů, otevřela jsem si pivo a místo česání kočky jsem chvíli jen tak prokrastinovala. Vyžehlila jsem si prádlo, co mi leželo už měsíc v koši. Pustila jsem si zprávy. Dala jsem si vanu. Umyla vlasy. Nakrémovala si celý tělo, každej záhyb, a než bylo osm, stála jsem v předsíni v květovanejch šatech a novejch teniskách. Až pak jsem šla za kočkou, ležela v pelíšku u postele a olizovala si kožíšek. Vzala jsem kartáč a chvíli jí soustředěně česala. Byla jsem dokonale přítomná. A ona byla krásná. Vytáhla jsem cestovní přepravku a kočku tam opatrně naložila. Dopila jsem pivo, hodila na sebe kabát a zabouchla dveře. 

Chytla jsem příměstský autobus a jela na periferii. Už ani nevím kam, Klánovice, Kostelec, všechno to zní podobně. Kostelec je sice nad Černými lesy, ale tehdy byly lesy ještě víceméně okolo Prahy všude. Nebyly temný, spíš trošku olezlý, proplešatělý a mezi nima se jako banánový krabice na stěhování pomalu, ale jistě štosovaly řadový domky pro všechny stárnoucí mileniály a pomalu vymírající boomery. 

Vystoupila jsem na nějaký nepravděpodobný zastávce na znamení a šla jsem do nejbližšího remízku. Dostatečně vzdálenýho od těhle prefabrikovaných krabiček plných života. V kapse kabátu jsem nahmatala norskou kapsičku, roztrhla obal a vymáčkla ji do trávy. Otevřela jsem přepravku a vyndala kočku. Začala žrát kapsičku v trávě, pořád dokonale přítomná, bylo jí jedno, kde je, uměla se soustředit na požitek. Pohladila jsem ji po hlavičce, zaklapla tiše přepravku, otočila se a tiše a rychle jsem odešla pryč. V tu chvíli jsem byla přítomná jako nikdy. 

Atlas kočičích měst 

Geografie měst se změnila. Periferie plná banánových krabic požrala remízky, centra se dočasně vyprázdnily, plnili je jen námezdní pracovníci kanceláří od devíti do pěti. Parky se zmenšily a připomínaly rokokové zahrady, kdyby je teda projektoval milovník sci-fi. 

Všechno se osekalo do přísných výměr. Nejlidštější, podle mýho měřítka kočičí ženy, zůstaly kostely, muzea a další památky v srdci historických center. Tyhle místa, podobně jako kdysi antický ruiny akropolí v Řecku nebo pamětihodnosti císařskýho Říma začaly znovu okupovat kočky.  

Žiju v malým bytě na předměstí, v jedný z těch krabiček z osmdesátých let dvacátýho století, který byly dokonale zrenovovaný. Připomínají instagramovou utopii pastelových gradientů. A já mám konečně jistotu, že ten instafiltr nezmizí, ale bude trvat navěky. Nebo aspoň na ty věky, kdy tu ještě budu. Už nikdy jsem si nepořídila další kočku. Ale chodím je každý podvečer krmit do centra. Těsně před soumrakem se desítky toulavých koček scházejí kolem Národního muzea, u Orloje, v pasáži Lucerna, podél náplavky, vylézají na Slavíně zpoza náhrobních kamenů a poflakují se u kostelů i na hradních nádvořích. A ve stejně líném tempu vyjíždějí senioři jako já, ze svých barevných rakviček, aby se rozprostřeli po místech zašlé slávy, která ve dne vítají turisty, a nakrmili všechny ty malý chlupatý připomínky toho, že ještě žijeme. Už jen beru, nedávám. Všechno tekutý ztuhlo. Ale pořád žiju od kapsičky ke kapsičce.