Černý most (úryvky z rukopisu)

Nebojím se normality, je to mnohem horší: stávám se mrtvým člověkem.   
Můj život: událost cizího vzkříšení.

***

Umřel mi, ona mě opustila: vražda na druhou.
Mrtvý člověk se rozchází se všemi. 
Vztahový rozchod je věc soukromá, avšak dvojsměrná (vznik dvojích přízraků, za nimiž si dál tam někde zůstáváme naživu; jsi pro mě přízrak a zároveň žiješ jako zombie, ostatek našeho vztahu). 

***

Nebo i vztah umírá při rozchodu všem okolo? 
(Třebaže dominově, šeptandou než gestem prohlášení.)
Veřejná rána do ideálu lásky?   

***

Proč nenosím předepsané brýle:
            Dříve jsem vtipkoval, že nemám rád ve věcech jasno. Ostrost věcí že mě rozptyluje od
přemýšlení (které jsem však nikdy doopravdy neprovozoval). 
            Dnes bych spíš řekl, že se bráním pohledu na vlastní úpadek. Jsem zarostlý, roste mi břicho, bílé zuby – kdysi moje chlouba – se ztrácejí pod povlakem z káv a čajů, oči jako králík stále upřené do počítače, vlastním jediné rozpadlé boty, jediný rozpadlý baťoh, ba většina šatníku pamatuje gympl, nebaví mě hygiena, pohyb ani jídlo a nemám, neumím si vydržovat žádné přátele. 
             A nejhorší je, že si takhle, v té záměrné rozostřenosti, ve svém zármutku, připadám šťastný!     

***

Říkají: vyhýbáš se zodpovědnosti. Co to znamená? Čemu bych se měl zodpovídat? Nějakému bohu? Společnosti, do které nepatřím? Sám sobě, přestože jsem někým jiným? 

***

Ve skutečnosti si brášku skoro nepamatuji. Znám ho až z vyprávění (z fotografií) svých rodičů. A hlavně z toho, jak rodiče žijí, jak musejí žít s katastrofou. 

***

Vychován lidmi, kteří prožili katastrofu. Její ustavičná reprodukovatelnost (nemá událostní charakter). Katastrofa si vybírá své věrné. 

***

„Dnes by měl tvůj bráška narozeniny.“

***

Rodinná katastrofa: obraz smrtelnosti samé? Proto umění?  

***

Tvořím, co nemohu žít? A když už vycházím ze života, tak proto, abych jej mytizoval – činil se nemožným? 

***

Obrazy mi stojí v cestě. Obrazy, cesty. Symptomy. 

***

Táta nechal vyvolat album fotek s ním hned první Vánoce po jeho pohřbu, aby je nejistě předal mámě jako dar. Dar, který spíš bere, než dává, který ji rozhodně nepotěší. 
            Byl si toho vědom, a tak album doprovodil omluvným dopisem, a že jestli je to všechno moc brzy, nebo špatně, schovej si to album na jindy a odpusť mi, pokud možno, moji bezcitnost. Sám to nemám „zpracovaný“, ale zároveň pochybuju, že to kdy mít zpracovaný budu.

***

Po letech jsem z těchto fotek-ikon sestavil křížovou cestu a ke každé z nich složil jednu stanzi. Například (k fotce s matkou nad tělíčkem v nemocnici): 

Všechna srdce náhle zmlkla;  
jen mé vřeští jako had! 
Vyhnaná, až na prach svléklá, 
Bohu nejblíž – bez Boha, 
na Zemi – ach, vprostřed pekla, 
bezruká a beznohá… 
Jako by mniši bezduší 
věšeli na kříž Venuši.

***

Rodiče mi pomohli uspořádat výstavu v hradecké knihovně, až se mi zatočila hlava z pomyšlení, jak snadno se bráškův odkaz rozrůstá! A do měsíce jsem psal jednomu pražskému básníkovi:
 
„Neznáš veřejný prostor (vitríny, klub, klášter, cokoliv), vhodný pro výstavu zbásněných fotek o umírání brášky? Pořádám ji společně s neziskovkou, co se věnuje péči o umírající, a máme domluvené Brno, Hradec a nějaká menší města, jenom v Praze pořád nic…“    

Poradil mi, a s upřímností dodal:

„Mrzí mě, jestli jsi v minulosti přišel o bráchu – přesto umělecké jméno bych na této smutné události asi nestavěl.“

A já zas nechápal, jak by někdo mohl tvořit jenom tak, z dlouhé chvíle, bez katastrofy.
    
***

Vernisáž jsem pokaždé zahajoval nebeskou hudbou Pergolesiho Stabat Mater, částí „Quando Corpus Morietur“. Byl jsem sám téměř ve věku, kdy italský skladatel Pergolesi umíral na souchotiny v klášteře v Pozzuoli a při skládání tohoto díla jistě vykašlával krev. 
    Po hudební ukázce jsem se vtělil do bratra a mluvil k přítomným ze záhrobí, jako bych byl on – ten bratr, který za necelé dva roky života nepromluvil jediné slovo.   

***

Tak povstávají kulty. Vražda se musí stát posvátnou, jinak bychom celá rodina patřili do vězení. 

***

Výstavy nic dobrého nepřinesly.
V mém případě šlo o první fázi nemoci (nikoli truchlení, brášku si nepamatuji). O nemoc evangelisty. Můj umělecký, či spíše liturgický jazyk ale nebyl dost přesvědčivý; ve světě plném zdravých dětí. 
    Druhá fáze: transformovat bratra do jemu podobných a starat se o ně. Nemoc samaritána. Podezřelé milosrdenství.
Zbývá v tuto chvíli jediné: nemoc Ježíše. 
 
___________________________________________________________________________

A jaký konec byste si představoval?

           Nastoupím jako klient do chráněného bydlení. Ředitelka v mém případě obejde čekací listinu; vždycky jsem to měl v životě snazší. 
 
           Každé ráno mám docházet do nedaleké truhlářské dílny. Jsem tam spíš jako dřevo než jako truhlář. 

           Dnes večer pozoruji asistentku oknem, jak odchází ze služby. Zapálila si cigaretu a někomu vesele telefonuje, že je už konečně na cestě. Od klepadla na koberce dál ji neslyším, postupně je menši než cigareta, menší než hlavička sirky, až se mi ztratí z dohledu. 
     
           Ráno a večer mi přikazují sezobat plnou dlaň „bonbonků“. 

           Hrozně se nudím. 

           Slávisté oslavují bezbrankovou remízu. Zůstávají sice na posledním místě tabulky, ale pořád s nadějí na postup.

           Prosadím si přesun z truhlárny do výtvarky, kde se dá alespoň malovat. Soustředím se na výjevy z podmořského světa.   

            Na ČT2 dokument o Neapoli: „Podle řecké legendy sem moře vyplavilo mrtvé tělo sirény, která se nesmířila s tím, že nedokázala okouzlit Odyssea během jeho plavby domů. Na tomto skalnatém pobřeží s výhledem na Vesuv byl později vystavěn pověstný Hrad vejce, do jehož zdí ukryl čarovné vejce sám básník...“
    „Přepni to.“

             Asistentky mi říkají, že jsem mladý a hezký chlapec. Když bych je za to rád pohladil, tak se ale hned ošívají s odkazem na směrnice. Jediný, kdo se nechá, je Danielka z vedlejšího pokoje. 
             Jinou lásku už asi nepoznám. 
             Ve sprše smím být max deset minut.

             Přál bych si, že bych tě políbil, Danielko, a ty by ses proměnila v Isabel. A že bychom se teleportovali někam na opuštěný ostrov, daleko od asistentů. Že by nás jeden jediný večer nikdo neochraňoval a užili bychom si jeden pořádný společný záchvat... Z takové noci bych čerpal sílu k úsměvu po zbytek života. Rty se totiž přirozeně mračí. 
 
             Nic z toho, co bych si přál, se nestane. Už teď se nepoznávám. Hledím na své tělo odněkud zdaleka, jakoby ze zrcadla. A zároveň stojím jako hráz v cestě svým vzpomínkám.

            Jednou – v hodinu sebevrahů – mě vzbudí šumění vody. A opravdu, zpod zavřených dveří protéká mým pokojem voda ve výšce jednoho centimetru až k protější zdi, úplně mi už promočila pantofle. Může za to pračka nebo sprcha. Musím jít probudit asistenta, dneska je to výjimečně kluk.  
           Jak ale otevřu dveře a brodím se chodbou směrem k jeho pohovce, ta voda je čím dál hlubší. Podlaha se mi propadá pod každým krokem s poddajností písku. Hladina mi sahá po kotníky, po kolena, po pás a najednou plavu. Zabírám prsními svaly a volám o pomoc. 
           Stěny se lámou, jako by byly z kartonu, řítí se celé patro! Jen tak tak proklouznu oknem ven, ostatní se nejspíš utopí... A tu vidím, že plavu pod zlověstně fialovými nebesy korytem mohutné černé řeky, do které padají nejen domy, ale i celé mosty, kde se není čeho chytit, kde se dá plout jenom po proudu směrem k rozbřesku...
          Když tu se mi kolem chodidla omotá chapadlo. A já zkouším plavat dál, ale jako bych teď trčel na místě, jako by se hýbalo všechno kromě mě. Ale už nevolám o pomoc. Dobře vím, že je to zbytečné, že kdyby se vzbudil asistent a rozsvítil a všechno mi vysvětlil – Ondro, je to jenom sen, je to jenom nemoc, je to jenom imaginace... Že by to bylo to nejhorší, co se může stát.
          A tak ještě naposledy vyslovím to jméno Isabel. Jméno, jež znamená hojnost. A plně se oddám chapadlům, beztak mě už objímají celého, jak to žádný člověk nedokáže. Jedna větší přísavka mi vycucne tvář. A v něžném sevření se nořím pod rozvířenou hladinu.