Industrie úniku

Se štábem jsme se vydali po fabrikách pořizovat materiál pro televizní dokumentární sérii Industrie o průmyslových a sociálních dějinách v českých zemích od dob Rakouska-Uherska. Dějiny konfliktu mezi prací a kapitálem nás přivedly na roztodivná místa. Jediný způsob, jak prostoupit neviditelný předěl poněkud nepatřičného továrního safari s kamerou bylo se s lidmi v příležitostných chvilkách neformálně bavit mimo záznam. Předmětem zájmu bylo, jak si s ve srovnání se situací dělníků uplynulých staletí a dekád stojí ti dnešní, k čemu se upínají a čím žijí, když je stroje propustí na konci šichty ze svých osidel. Pozoruhodné části rozhovorů a vlastní dojmy jsem vzápětí textem zaznamenával do mobilu jako do polního deníku.  

„Během rané industrializace byly mzdy udržovány tak nízké, jak to bylo jen možné. Kdyby dělníci vydělávali víc, než stačí na prosté přežití, pak by taky mohli pracovat jen třeba tři dny namísto šesti. A tak by by se zastavil i majitelův kapitál investovaný do továrních strojů.” 

Nahodilé situační dialogy s továrními dělníky a dělnicemi odrážejí neviditelný jev, který překvapil svým častým opakováním. Lidé u strojů zpravidla zmiňují, že díky své zapracovanosti a zautomatizovanosti úkonů mohou „myslet na svoje věci“, a proto je práce, ať se zvnějšku jeví jakkoli, uspokojuje. Typická odpověď mívá zhruba tuto podobu: 

-A na co vlastně myslíváte?
-To je různý. Na svoje problémy třeba. Ale hlavně na rodinu, na děcka, na příbuzné, prostě na vztahy. Na to můžete myslet od rána do večera, protože ty se furt mění. 

Továrna 1 

Těla jsou ukotvena ke strojům, žádné se nemůže z kolektivního rytmu vzdálit, přerušil by se technologický i lidský řetěz. Zdi továrny zvenčí působí nenápadně a letargicky, uvnitř se v dusnu odevzdává vlastní tělo, čas a síla ve prospěch produktu. Nikdo si nás nevšímá, na to není čas, tempo je pravidelné, vysoké a neúprosné. Zajetí strojem působí jako z předminulých dob. Liší se produkty, podstata této práce ne. Fyzická práce jako by zároveň byla čímsi intimním, kde je oko kamery nepatřičné podobně jako u jídla, modlitby či soulože – natáčený člověk jen stěží může kontrolovat svůj dojem. Natáčení je ale předem dohodnuto, pracovníci jsou o něm informováni, údajně souhlasí, ale bůhví, jestli si mohou dovolit nesouhlasit. 

Mladá dělnice rytmicky balí boty do krabice s mistrným rutinním pohybem. „Jestli mě to baví? Ale jo. Je to blbákov, ale jde mi to. Asi mě baví, že mi to jde, že to vodsejpá. Já tady na konci vidím tu hotovou věc. Že je to dobrý a že nejsou chyby. A že to není aušus nějakej, že z toho můžou lidi mít radost. Mám na tom malinkej podíl, to je fajn. No já bych si to nekoupila, je to dost drahý jako.“  

Továrna je dceřinou společností, centrále říkají matka. Vyrábět pro matku stojí za hovno, říká šéfová provozu – jsou z toho malé marže. Lepší je vyrábět pro jiné značky – z toho je vata. Matka nedovolila rekonstruovat zaměstnanecké záchody, že je to prý drahé a takto to stačí. Když přijel na výroční slavnosti nadnárodní šéf a potomek zakladatelské rodiny a chtělo se mu čůrat, zavedla jej právě tam. Ztropil kravál a rekonstrukce mohla začít. 

Továrna 2 

Paní dělá v provozu u jednoho stroje přes třicet let, od roku 1988. „Někdy už začínám mít trochu ponorku.” 

Stroj se během rozhovoru zadrhl, několika zkušenými chvaty ho vrací do průmyslové hry. 

„Se strojem se člověk domluví, ale s lidma někdy ne. Za ty prachy tu nikdo už nechce dělat, takže berou Rumuny a Ukrajince. Já proti nim nic nemám, ale v tomdle kraválu se nima člověk nedomluví. Rumunsky vůbec a s Ukrajincema někdo rusky, ale taky ne každej. Si to ze školy už nepamatuju skoro. Stroji teda rozumím líp. Jsem tu od učňáku.“ 

Továrna má roční čistý zisk v řádu stovek milionů korun. 

„Tak děckám bych to nekoupila, máme značkový prodejny a ceny jsou napálený. To pro nás není. To radši někam jedem. Většinou k rybníku. S děckama jsou starosti, ale zas nic nepřinese tolik radosti. Jsou už velké, tak dělají problémy. Třeba dluhy.“ 

Továrna 3 

Všiml jsem si paní, dost chic, ale zároveň až moc pohublé, poněkud zsinalé v tom dusnu haly. Nenápadnou noblesou mně při rutinních úkonech přišla nepatřičně. Jako by ji to tu vysávalo o něco nápadněji než druhé. Řekla mi, že se s mužem vrátili po osmi letech ze Švýcarska. Nechápal jsem, že tamní několikanásobné příjmy, blahobyt, krásnou krajinu a vyzpytatelnou veřejnou správu vyměnila za blbě placenou rachotu ve fabrice. Řekla mi, že si tam pro nepřekonatelný, byť uctivý odstup lidí připadali cizí a že se to nikdy nepodaří prolomit, a že s takovým pocitem nechtěli existovat do konce života. A že duše vydrží míň než tělo. Za chvíli se zvedla a šla zalít kytky, které se celé zaprášené krčily u okna. 

Továrna 4 

Periodicky opakující se jev – u rozpadající se fabriky se zteřelými zdmi, bujícím plevelem a rezavými rýnami parkuje nablýskaný bavorák, audina nebo meďour. Sláva, přijel manažer. V této továrně se objevuje jednou či dvakrát za dva týdny, jinak řídí továrnu po telefonu. 

-Kdo to tady řídí?
-No ten manažer.
-Ale vždyť tu nebývá.
-No měli jsme šéfovou výroby. Ale ta je teď už rok na mateřské.
-Tak kdo to teda řídí?
-No jako ten manažer jakoby.
-Dobře, ale když se něco musí řešit hned, když se tu třeba něco podělá a tak?
-No tak to řeším já.
-A máte za to něco navíc?
-Haha, s váma je sranda.
-Je něco, co vás na tom baví?
-Na to nemám čas myslet, tu se furt něco zadrhává. Já mám zahrádku. Ve dvě tady konec, o půl třetí jsem doma ve sprše a ve tři tam. Zahrádka je můj život. Někdy přijde dcera a pijeme kafe. Na to se pak těším už od rána. 

Továrna 5 

Stejně jako zatím i všude jinde, platy zpravidla nepřesahují 17 tisíc čistého. U žen 15. Ve velkém prostoru se nad stroji krčí pár lidí staršího věku. 

„V podstatě musíte dělat všechno proto, aby vám nikdo neodešel. Protože nikoho pak za něj nenajdete. U jednoho stroje zaučíte kohokoli, jenomže vy potřebujete lidi, kteří se v tom vyznají jako v celku - a těch je sakra málo. Jedinej, kdo to tady nechápe, je pan ředitel.”

                                                                                                                                                                                        -mistr ve výrobě

Továrna 6 

-Můžete to na to v záběru navlíknout?
-Jojo, já vám to na to navlíknu, že vám to na to nikdo ještě tak nenavlík.
-Radši bysme to vzali takhle zepředu.
-Nechcete spíš zezadu? Ono to bývá všeobecně lepší. 

Natáčíme s paní, co do fabriky dochází ještě hluboko v důchodu. Lidi v této továrně většinou pracují desítky let a budova mezitím zchátrala mnohem mnohem víc než oni, co s ní spojili celý život. Humor jí pomáhá překonat otázku, zda to mělo nějaký smysl. „A co bych jako dělala. Předtím jsem si potřebovala každý den odpočinout od starého, celej život brblá, a teď zas od vnoučat. Pak jdu vždycky na zahrádku, snažím se starého zabít zeleninou, zatím bez úspěchu.“ 

Továrna 7 

Mašiny vypadají poválečně a vydávají hrozivé pazvuky. Okny táhne průvan a stropem prokapávají jakési oleje postupně všemi patry. Když padne přestávka, zaměstnanci se s chleby sejdou u strojů, kde je nejvíc místa, takže se s nimi v dočasném tichu dá mluvit. 

-Je něco, co vás na té práci baví? 

-Teď už ne tolik, ale dřív to bylo proměnlivé, každý den se na strojích vysralo něco jinýho a musely se furt hledat nový řešení. Každej den byl jinej. 

-Jako jo, ony ty stroje mají svoje potřeby a tomu se věnuju, takže tady nemusí nikdo ňák chodit prudit a kontrolovat. Je to lítačka, ale dělám si po svým. 

-Mně se na tom líbí ty výrobky na konci, ty jsou fakt moc pěkný, máme dobrou designérku. 

-Po čtyřiceti letech nevím, jestli mě to baví, ale jsem na to zvyklá, takže nemusím nic řešit a myslím si na svoje věci. 

-Jsme tu dobrá parta. Šéfové se střídají, my zůstáváme. 

-Že umím, co neumí každej, dělám to od učňáku a jsem ráda, že to furt ještě jde.

-Je to složitá výroba, takže je to zajímavý a člověk je spokojenej, když se povede vyřešit problém. A to je tu furt nějakej, je toho hodně, co se může v celém tom cyklu pokazit. 

-To neřeším, práce jako práce. Bavilo by mě, kdyby výplata nestála za hovno.

Továrna 8 

Osobní historie slévače, 56 let, ve slevárně pracuje 38 let. Jak si pamatuje 80. léta v komunismu ve srovnání s dneškem?

„Platově to bylo cosik lepší, moh jsem si dovolit víc. V tych osmdesátých rokách možnosti byly. Člověk se podíval akorát do prdele ale. Tak tu do Polska na trhy nebo do Jugoslávie, ale za milion povolení. Tehdy mi to ale bylo jedno, to vidím až teď, že to bylo na hovno. Jsem vyjel poprvé až v roce 2001. Ale byla větší sranda. Přijde mi, že se lidi měli radši. Podíl na tom asi má, že jsme málokdy měli pod jedno promile. Teď tady party jdou po sobě. Ne, že by soutěžily, ale dělají si naschvály. Já nevím proč. Asi nejistota všeho. Předtím, když vás zdravotně museli vyřadit, podnik se postaral, někam vás dycky upíchli. Teď jdete leda do prdele.”  

Hrdě nás provádí provozy a do úmoru vysvětluje jednotlivé technologie.

„Kura, jestli to tu jednou zavřou, obečím to jak děcko. Tu ten systém dopravníku jsem vymyslel já. Už to pak člověk bere za svoje, jak domov. Jestli něco vylepším na chalupě nebo tady, není rozdíl. Chci se ohlídnout a něco za sebou vidět.” 

Továrna 9 

Natáčíme exteriéry někdejší průmyslové bašty, dnes notně zhroucené s mnoha polorozpadlými vilkami někdejších průmyslníků. Kamera snímající něco zdánlivě nezajímavého přitahuje lelkujícího muže evidentně v důchodu. 

„Jako ani za komančů nestála výplata za moc, tak 2200 za měsíc. Jsem jezdil ještěrkou po skladu, vozil materiál babám. Ale každej den byl svátek, protože měl někdo svátek. Nebo narozeniny. Bylo tři a půl tisíce zaměstnanců, si to spočítejte na den. Bylo tu hodně Polek, takže tu byl taky ještě polskej kalendář. Chlast jsme měli ve skříňkách. Pak se chodilo na víno. Stačilo pade a člověk šel s učnicí sedmnáctiletou, osmnáctiletou. Žádné kurvy, to to víno jenom. Mně bylo 25. Víte, všechno nový a krásný. Manželka to nechce slyšet, a to jsme se tehdy neznali. Jinak všechno na prd, ale ty benefity, jak se dneska říká, ty byly velké, ty jako byly.” 

„No tak víte co, neznám statistiky, ale tu bylo podle mě dobrejch osm ženskejch na chlapa. Takže když tu chtěli zrušit kasárnu, vzbouřily se a nastoupily na Husáka s peticí. A že maj mít hodně vycházky. Takže to tu nechali, jenomže vojáci chodili radši na fotbal a na zábavy málo, takže byly zas nasrané.” 

Továrna 10

V úspěšném potravinářském provozu nemají zaměstnanci jídelnu, firmě se prý nevyplatí jim jídlo ani dovážet. V poledne usedají na pryčny v nevelké místnosti a tísní se jak na hřadě, pojídají chleby donesené z domova. Někdo si je tuní rozpečením v mikrovlnce. Movitější si kupují kafe z automatu, na něm se dá platit kartou.

„Mně to nevadí. Je to pro mě rituál udělat si ráno, na co budu mít chuť. Než aby mně do toho někdo cpal bůhvíjakej blivajz za bůhvíkolik peněz. Před třetí jsem doma a uvařím aji pro manžela. A mnohem líp, to určitě. On bez oběda být nemůže. V práci ho má brzo a pak má doma druhej. A mě to baví, ve žrádle je furt kam jít. No šetřijou tu na nás jak se dá. Je mně to jedno, já tu práci mám ráda a na ně se můžu vykašlat.“ 

Továrna 11 

Lidí, kteří umí tuto práci, je velmi málo. Jde o preciznost, šikovnost, zručnost a schopnost držet tempo. Provozů, jako je tento, zbylo v celé zemi pět a půl. Nemohou jít nikam jinam.

„Jsem tu od roku 1985. Aji za komunistů jsme měli lepší platy než teď. Daleko lepší. Minulej měsíc jsem měl 17200. Přitom fabrika prosperuje. To ani není kapitalismus, to je spíš otroctví. Jenom pána si můžem vybrat svobodně. Tohle ale řešíme jen o pauzách. Při práci se soustředím a doma na to seru. Mám svůj život.“

Z výroby jde horko a v upatlané vedlejší kanceláři dělník bouchá pěstí o stůl, že končí. Háže mundúr na židli, bere si batoh a je pryč. Ostatní dojídají pochoutkové saláty a pokukují na sebe. Věděli to předem.

„My ženské jsme trochu přes minimálku, chlapi berou trochu víc. Mám osmiletého syna, sama. Nikdy jsem neviděla moře. A asi nikdy neuvidím. Snad aspoň on. K tomu se upínám, dělám proto všechno, aby se neměl jako já. Ve škole mu to jde, takže jsem vlastně docela šťastná. Pro něho.“