Lidstvo je karavana směřující za velkým mírem

„Ať to skončí jakkoli, alespoň už to začalo,“ říká si v duchu generál Čchang v Liou Cch’-sinově sci-fi románu Temný les (2008, česky 2017). Chvíli předtím Rada planetární obrany Země odsouhlasila vývoj strategických odvětví, který má lidstvo připravit na konflikt s neskonale mocnější civilizací. Síla nepřítele vyvolává v lidstvu defétistické a eskapistické nálady, přestože k osudovému střetnutí má dojít až za dlouhých čtyři sta let. My žijeme trochu jiné sci-fi. Podle loňské zprávy OSN ke stavu klimatu máme na odvrácení katastrofického průběhu klimatických změn jen tři dekády. Přesto, anebo možná právě proto se lidé uchylují jak k defétistickým komentářům ve stylu „povahu lidí nezměníte, budou si užívat, dokud to nepraskne“, tak k eskapistickým fantaziím v duchu kolonizace Marsu ve vizích Elona Muska. 

Hnutí jako Extinction Rebellion a Fridays for Future se snaží probudit opačné nálady, přičemž jsou nálepkována jako „alarmistická“, „náboženská“, „militantní“, „apokalyptická“ či „mileniální“ (ovšem nikoli proto, že se v nich angažuje generace mileniálů). Kritika těchto hnutí v mnohém navazuje na dlouhou tradici kritiky milenialismu (též zvaného „chiliasmus“ a „milenarismus“), která měla původně podobu odmítání hnutí založených na doslovném čtení novozákonního Zjevení Janova, ale ve 20. století se přelila do kritiky komunismu a fašismu jakožto utopických ideologií, které nutně vedou k totalitarismu. Když se za McCarthyho „honu na čarodějnice“ oháněl konzervativec William F. Buckley Jr. heslem: „Neimanentizujte eschaton!“ (tedy volně parafrázováno „nepřinášejte soudný den a konec světa z nebe na zemi“), jako by jedním dechem dodával: „…nebo budete označeni za komunisty!“. Konec studené války sice některé konzervativní liberály nadchl tolik, že vyhlašovali „konec dějin“ – jakousi novou formu „postmilenialismu“ –, před očima jim však současně rostla nová „hrozba“ – environmentální hnutí, které mnozí z nich neváhali označit za „katastrofismus“. Ten má podle nich oproti klasickým utopiím svá specifika – člověk v něm nebuduje krásný nový svět, ale je rád, když vyvázne holým životem. Dle některých „proroctví“ sice lepší budoucnost přijde, ale ne pro nás – to příroda si oddechne, až bude bez lidí. 

Ačkoli konzervativci pranýřují milenialistické rysy levicového myšlení jakožto znak jeho iracionality, různé formy milenialismu či katastrofismu vyplodil i konzervatismus. Spenglerův Pád Západu a Huntingtonův Střet civilizací jsou jen těmi nejznámějšími z mnoha příkladů. Programové antimilenialisty bychom snad mohli hledat na politickém středu, kdyby ovšem jejich představa udržitelnosti statu quo sama o sobě nebyla další utopií, za kterou  si střed vysloužil od historika Pierra Serny přídomek „extrémní“.  

Jinak řečeno, ohlašování katastrof i nových začátků je běžnou součástí argumentačních strategií, v nichž určitý časový plán směruje pozornost k hodnotám, které jsou považovány za klíčové. Ačkoli se mileniální směry vystavují riziku, že jejich předpovědi selžou, v principu nejsou diskontinuity, které rýsují, o nic méně racionální než kontinuity, které předpokládají jejich odpůrci. Mileniální rétorika může být fatalistická i motivační, agresivní i inkluzivní. Někdy v ní jde o to, „jak to skončí“, jindy spíše o to, že „to začalo“.  

Linie a cykly 

Ve velmi vlivné práci Honba za miléniem (1957) Norman Cohn popsal milenialismus jako západní jev a za jeho předpoklad označil lineární pojetí času, které bylo v religionistických pracích té doby dáváno do protikladu k cyklické představě času. Mircea Eliade spojoval první pojetí s indickou představou kosmických věků, které se nekonečně střídají, a to druhé s židovsko-křesťanskou představou světa napjatého na lince mezi stvořením a soudným dnem. Řada příkladů z různých oblastí ukazuje na dva problémy této koncepce. Za prvé je binární opozice lineární/cyklický příliš zjednodušující a zastírá různorodost a pluralitu časů různě budovaných světů. Za druhé se hnutí, která lze označit za mileniální, vyskytují v různých kulturách a nejsou doménou pouze těch, kde převládá lineární pojetí času. 

Dalším momentem, který vztah milenialismu k lineárnímu pojetí času komplikuje, je skutečnost, že v západním katastrofickém diskurzu se stále častěji pracuje buď přímo s cyklem, nebo s metaforami cyklické povahy. Cyklus byl využíván jak k popsání přírodních pohrom (stoletá voda, blížící se doba ledová, období sucha…), tak i například k objasnění finanční krize v roce 2008 (cyklické krize jako samočistící mechanismus tržního kapitalismu). Má se projevovat i v zákonitostech vzestupů a pádů civilizací egyptologa Miroslava Bárty, které se podobají teorii Oswalda Spenglera, založené na metafoře organismu. 

To, že dnešní mileniální myšlení na Západě nevyrůstá nutně z představy lineárního času a Božího plánu, vzbuzuje chuť poznávat „milénia” jiných světů. V době, kterou jeden italský bestseller označil za „čínské století“, chci proto nabídnout několik příkladů z  Číny, v nichž figuruje pojem tchaj-pching, což se nejčastěji překládá jako „velký mír“, ale lze jej chápat i ve smyslu „velké rovnováhy“. Pojem je známý ve spojení s povstáním Tchaj-pchingů, které v 19. století otřáslo dynastií Čching a vyžádalo si kolem dvaceti milionů životů. Představa velkého míru v něm byla napojena na svéráznou interpretaci křesťanství. O něco méně známým příkladem je povstání Žlutých turbanů, které vyznávalo Cestu velkého míru a přispělo k pádu dynastie Východní Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.). Historie termínu „velký mír“ však sahá ještě hlouběji do historie. V politickém myšlení Válčících států (475–221 př. n. l.) a následujících období tento termín označuje stav všeobecného míru, dostatku a harmonie. Jeho podmínkou je náklonnost nebes, která zajišťují mimo jiné příznivé počasí a dobrou úrodu. V tomto ohledu navazuje koncept „velkého míru“ na ještě starší představu „mandátu nebes“. Přesvědčení, že nebesa, reprezentující autoritu předků, udělují jakýsi mandát k vládě, umožňovalo obhájit jak držení, tak převzetí vlády – výrazem pro „revoluci“ je i dnes ke-ming, „přerušení mandátu“.  

Velký mír byl napojen na kosmologické představy pozdních Válčících států, a zahrnul tak harmonii mezi konstitutivními prvky světa, kterými jsou pětice fází voda-dřevo-oheň-země-kov, trojice sil nebesa-země-člověk a dvojice pólů jin-jang. Triádě dominuje metafora otec-matka-dítě, vztahům mezi pěti fázemi a póly jin-jang je vlastní dynamika a střídání na způsob cyklického běhu času. Projevuje se mj. v ročních obdobích – v létě roste jang a vrcholí fáze ohně, v zimě roste jin a na vrcholu je voda. Přemíra jinu či jangu vede k pohromám na různých úrovních, například v zemědělství by se jednalo o povodně či extrémní sucha. 

V politické rovině se střídání jinu a jangu promítá do období řádu a chaosu. Střídáním pěti fází, které iniciují nebesa, se zase odůvodňovala potřeba nastolení nové dynastie. Tak kupříkladu zmíněné žluté turbany očekávaly na konci dynastie Chan (fáze ohně) nástup „žlutých nebes“, která odpovídají (fázi země). Když r. 221 př. n. l. dobyla území Válčících států dynastie Čchin, svůj nástup obhajovala jako nutný počátek fáze vody. S nástupem prvního císaře dynastie Čchin na císařský trůn se ovšem rétorika založená na střídání proměnila na rétoriku věčnosti – císař viděl sám sebe jako vznešeného předka dynastie, která měla mít deset tisíc generací (a nakonec zažila jen dvě). Sám usiloval o povznesení mezi sien (v českých překladech „nesmrtelní“), kteří žijí tak dlouho jako nebesa a země a volně mezi nimi putují. 

Kromě rétoriky změny a rétoriky trvání se v čínských pramenech objevují i názory, že „dobře už bylo” – období velkého míru kladou do časů více či méně mytických panovníků minulosti. Zatímco světonázor založený na rotaci pěti fází se opírá o cyklické pojetí času, chápání historie jako postupného úpadku je bližší modelu lineárnímu. Čistou linearitu a čistou cykličnost ale najdeme málokde. Linearita úpadku někdy slouží jako pouhé pozadí pro představení možnosti odvrátit katastrofu nebo se odrazit ode dna. Rotace pěti věků souvztažných s pěti elementy také není čistě cyklická, jednak proto, že jsou v ní patrná přerušení, ale také proto, že je většinou napojena na lineární představu historie nebo do soukolí dalších cyklů – od tradičních symbolických soustav spjatých s kultem předků přes dějinné úseky až po astronomické úkazy. 

Řeky tečou na východ, mraky táhnou na západ 

Silným obrazem, který se pojí se změnou i s určitým typem oběhu, je pohyb vody. V textu Lao-c’ (Starého mistra) a v bohaté literatuře, která na něj navazuje, se jako voda chová i Tao, jakýsi dynamický princip fungování světa. Tao zpravidla překládáme jako „Cesta”, ale zkusme si místo prašných cest představit koryta, která si hloubí řeky ve sprašové půdě střední a severní Číny (oproti tuzemským regulovaným vodám poměrně svéhlavě – Žlutá řeka v historii již několikrát zcela změnila svůj tok). To, co je plné, se vylévá; to, co je prázdné, se naplňuje – tak by se dal shrnout „hydrodynamický zákon“, kterým Lao-c’ vysvětluje dění na různých úrovních: v krajině mezi nebem a zemí, v krajině politiky nebo v krajině lidského těla. 

Obhospodařovat všechny tyto krajiny měly za cíl i instituce zvané č’ (význam „spravovat“, „léčit“), budované hnutím, které nese název Čeng-i („správná” či „ortodoxní jednota”). Bývá nazýváno také Cestou nebeských mistrů (Tchien-š’-tao) podle legendárního zakladatele Čang Linga, jemuž měl titul nebeského mistra předat v roce 142 samotný Pán Lao, tj. Starý mistr v božské podobě, ztělesněné Tao. Na rozdíl od povstání Žlutých turbanů, které se rozhořelo, ale nedlouho na to zhaslo, se tato tradice udržela živá dodnes (třiašedesátý nebeský mistr Čang En-pchu prchl roku 1949 na Tchaj-wan, kde se v současnosti vede spor o tom, kdo je právoplatným pětašedesátým nebeským mistrem). 

Mileniální tendence se v této tradici projevovaly různým způsobem a různou měrou. Oproti Žlutým turbanům se nástup velkého míru nepojí s cyklem pěti fází, ale spíše s vodní symbolikou. Představitelé č’ měli pomocí psaných zpráv komunikovat se třemi úřady velkého Taa, s úřady nebes, země a vody. Oproti klasické triádě jde o dynamičtější systém, pohyb vody propojuje nebesa a zemi a prochází lidským tělem. 

V komentáři Siang-er k Lao-c’, který je nestarším textem spojovaným s nebeskými mistry, se hydrodynamika projevuje ve správě krajiny lidského těla, konkrétně v hospodaření s životadárnou tekutou esencí ťing (semeno) na jedné straně a s dechem čchi, který má povahu páry, na straně druhé. Adept je má bránit před vyschnutím za pomoci hráze morálních zásad, aby je posléze proměnil v duchovní síly a získal tak dlouhověkost sien. Velký mír je v tomto textu líčen jako doba, kdy této dlouhověkosti mají dosáhnout všichni poddaní. Podmínkou je, že se najde vladař, který povede zemi dle zásad formulovaných Lao-c’, a vymaní ji tak z úpadku, který přivodili konfuciánští učenci. 

Cesta nebeských mistrů byla na přelomu druhého a třetího století rozvíjena enklávou, která měla pod kontrolou malý region Chan-čung v jihozápadní Číně. Po ztrátě tohoto území a přesunu obyvatel do různých oblastí se instituce č’ ocitly v krizi, která s sebou nesla i různé proměny mileniálních představ. Rozdělily se na dva základní proudy, které se lišily svým postojem ke státní moci. Na jedné straně stojí texty velebící jednotlivé dynastie, které se v Období šesti dynastií (220–589) rychle střídaly a mezi sebou si různě dělily území. Na straně druhé stojí texty, které ke státnímu aparátu vládnoucích dynastií nechovají žádný sentiment a věští jeho zkázu. 

Přimknutí ke státní moci zpravidla doprovázela kritika úpadku institucí nebeských mistrů, což se pozoruhodně odráží v pojetí času. Text Nařízení a pravidla pro rodiny velkého Taa (r. 256) vytváří kontrast mezi linií úpadku a vzestupnou optimistickou křivkou vládnoucí dynastie. Úpadek se táhne od zrození nebes a země až po katastrofu v blízké budoucnosti, která je líčena jako zasloužená očista zkorumpované komunity. Velkého míru se má dočkat jen tzv. „semenný lid”, který se vyznačuje čistotou a poddajností, tedy velebenými vlastnostmi vody. Naproti tomu text popisuje, jak dynastie Cchao Wej (220–266) nastolila všeobecný mír a harmonii. Čtenáři, přivyklému lineárnímu času jakožto základní ose světa, to připadá jako protimluv. Představíme-li si čas jako krajinu, která nevede nutně jedním směrem, můžeme v ní vidět lidstvo jako vleklou karavanu směřující za velkým mírem. Zatímco jedna její část už stojí na výsluní (což je původní význam slova jang), druhá se ještě plouží stínem (jin). Mezi nimi teče divoká řeka, která má oddělit zrno od plev. 

O dvě století později najdeme velmi podobnou rétoriku v textu připisovanému Kchou Čchien-č’ovi (365–448), který se prohlásil novým nebeským mistrem, přestože neměl příjmení Čang. Kchou získal přízeň císaře Tchaj-wua z dynastie Severní Wej (386–535) a na oplátku ho prohlásil Dokonalým panovníkem velkého míru. Zatímco velký mír je tímto již uskutečněn, Pán Lao v Kchouvě textu ohlašuje svůj příští příchod na konci kalpy (buddhistický kosmický věk astronomické délky). Hrozí sice, že obrátí nebesa a země naruby a vyhubí nehodné, ale hned nato dodává, že dobrého vladaře ponechá na trůně. Dále text předkládá reformu institucí nebeských mistrů, která amputuje jejich subverzivní potenciál a přetváří je v státotvorné nástroje morální kontroly. Příznačné je pro tuto rétoriku, že místo metafory běhu vody v ní dominují představy pevných hor, jež vymezují střed a obvod panství a sídlí v nich podsvětní byrokracie, která kontroluje živé i mrtvé. 

V textech opačného ražení nejsou spasitelskými postavami současní vladaři, ale záhadné postavy, které se Starým mistrem spojuje příjmení Li. Tyto texty věští smrt většiny lidí následkem různých pohrom, mj. i velké povodně. Přežít mají jen semenní lidé a vstupenkou do jejich řad je dle některých textů skandální rituál „slučování čchi“. Zahrnoval pravděpodobně mimomanželskou soulož, po níž pár zasvěcenců recituje: „Řeky tečou na východ, mraky táhnout na západ.“ Voda v různých skupenstvích či v podobě tělesných tekutin zprostředkovává únik prostorem mezi nebem a zemí, proráží rybářskou síť démonické byrokracie i hranice rodinných a klanových struktur, které dominovaly politické krajině této doby. 

Zajímavou epizodou v historii Cesty nebeských mistrů je setkání dvou postav, které lze interpretovat jako stoupence těchto dvou opačných proudů. Roku 399 povstal proti jižní dynastii Ťin (266–420) Sun En, aby pomstil smrt svého otce. Správu nad oblastí Kchuaj-ťi (současný Če-ťiang) držel v té době Wang Ning-č’. Místo aby se Wang na Sunův útok připravil, odebral se do svatyně, kde mu božští úředníci přislíbili, že útok odrazí za pomoci armády démonů. Sun provincii ovládl a Wanga zavraždil. Své tažení však nakonec prohrál. Poté, co se r. 402 vrhl do moře, jeho stoupenci ho prohlásili za „vodního nesmrtelného” a následovali jeho příkladu. 

Přehrady a povodně 

Ač se jedná o vyprávění vzdálená v čase i prostoru, lze v nich črtat paralely k současnému západnímu myšlení. Rétorika změny, trvání a návratu není podobná jen křesťanskému premilenialismu, postmilenialismu a fundamentalismu, ale i různým „světlým zítřkům“, „reálným socialismům“ a obdobám hesla „Make America Great Again“ z různých stran politického a kulturního spektra. Zlatý věk je v nich stavěn do různých vztahů k přítomnosti, nicméně vždy dělí čas (i prostor) na epochy, které působí na první pohled jako oddělené, ale přesto jedna druhou nevyhnutelně prorůstá. Vyhlásíme-li zlatý věk za již dosažený, vždy se najdou tací, pro které v něm není místo nebo do něj nezapadají. Věštíme-li naopak blízký konec světa, hned se ukazují enklávy, v nichž už pučí svět nový. Na jedné straně se nabízí soutěžení v čistotě na základě budování přehrad, na druhé straně ztotožnění se s vodou, která má přehrady opustit a krajinu živelně proměnit nebo ji opustit ve formě páry. 

Budování přehrad je v současnosti tématem živé diskuse v rámci řešení problému sucha. Náš strach ze sucha zesilují nejen zprávy o požárech, které zachvacují stále další a další části světa, ale také představy post-apokalyptické krajiny, jak ji známe z amerických filmů. Země po katastrofě je v nich líčena zpravidla jako poušť, v níž probíhá boj o holý život. Tyto příběhy lze chápat jako fantazie o návratu do doby, kdy Amerika byla divočinou nabídnutou bílému muži k osídlení, v níž se uskutečňuje ideál volné soutěže v čisté podobě. O vodu, symbol mravní čistoty jakožto zdroje života, se v takovém světě vede lítý boj. 

Na druhé straně stojí povodeň jako symbol hrůzné katastrofy i naděje nového začátku. Mezi síly, které vyvolávají strach podobný strachu z povodně, lze zařadit i současnou pandemii koronaviru. Slavoj Žižek prohlásil, že virus je „hloupý“ a „nesmyslný“. Tak jako voda není snadno uchopitelná a organizovatelná, virus není dostatečně „komplexní”, aby byl klasifikován jako organismus. Přesto je živý víc, než bychom chtěli – asi jako zombie. Podobá se to našemu pohledu na pouliční bouře z francouzských předměstí a možná i tomu, jak Wang Ning-č’ hleděl na rebely za svými branami. 

Proti síti přehrad vystupují obhájci zadržování vody v půdě pomocí močálů a tůní. Močály, rybníčky a malá jezírka jsou zajímavým územím mezi individualizovanou krajinou lidských těl a krajinou státu. Mohly by se stát nosnou metaforou pro myšlení, které se chce vymanit z vidění světa, do něhož konečná řešení vnášejí betonové přehrady nebo ničivé povodně.