RP uvádí: Marie Račáková

dospívání

11 a půl 

Potom, co jsi týden marodila s virem jménem apatie, který stejně jako mámina rakovina metastázoval, jste spolu jely autobusem k dětské psycholožce. Měla delší černé kudrnaté vlasy (překvapilo tě, že někomu s vlasama podobnýma, jako máš ty, to docela sluší), silné brýle a na okrajích nehtů sloupaný červený lak. Měla jsi za úkol nakreslit tři stromy: jeden ty, druhý máma, třetí táta. Strom máma měl větve podobně kudrnaté jako vlasy té psycholožky, strom táta směřoval rovnými větvemi vpravo a strom ty měl jako jediný kořeny, podobné těm, jaké má smrk. Nelíbilo se ti, že psycholožka vyslovuje tvoje jméno zdrobněle. Očima těkala od tebe k tvojí mámě a pak vám dala papír na cestu. Máma si ho v autobuse pročítala a koutkem oka se po tobě ohlížela. Celou cestu mlčela. Nezajímalo tě, co si obě dvě myslely, chtěla ses vrátit do postele. 

„Pokud můžete, přijďte si ji vyzvednout. Ano. Případně může zůstat do odpoledne v družině. Nechce jít zpátky do třídy a pro jistotu bych ji tam ani nepouštěla. Ano. Dobře, počítám s vámi, počkám tady s ní, než dorazíte. Nashle.” 

O velké přestávce ti Ondřej zezadu sáhl na prsa podpíraná vycpanou podprsenkou. „Má tam jenom molitan, nejsou to skutečný kozy!“ Zavřela ses na záchodě a odmítala vyjít. Někdo to řekl třídní učitelce a ta s tebou chtěla mluvit. Po nějaké chvíli mlčení a vzlykání jsi z kabinky vylezla. Zatímco třída měla matiku, učitelka tě odvedla do družiny a volala mámě. Ležela jsi na gauči a zírala na světle žlutě omítnutou zeď. Přemýšlela jsi nad tím, jestli je ta barva omyvatelná, protože se na světle leskla. Přehrávala sis v hlavě, jak na tu zeď házíš nádobí, které se o lesklou žluť tříští a střepy padají na zem. Představovala sis, že před tou zdí stojí Ondřej a házíš to nádobí po něm, že se mu trefuješ do krku keramickým talířem a oba dva padají k zemi a ty slyšíš hřmění kostí a střepů rozkládajících se po podlaze. 

„Tu podprsenku už do školy nosit nebudeš, a hotovo!“ Máma ti zabavila áčkové košíčky s Hello Kitty a ty jsi měla o důvod míň existovat. „Závidíš, že ti odřízli kozy a podprsenky ti jsou k hovnu!“ Mámina dlaň přistála na levé půlce tvého obličeje. Štiplavá bolest, zmatek. Odešla a další čtyři dny se její slova vztažená k tobě týkala jen zaopatření těch nejzákladnějších potřeb: vzbudila tě, dala ti nažrat, poslala tě spát. 

Ondřej měl nad všemi ze třídy navrch. Kluci ze třídy chtěli být jako on a holky chtěly být jím chtěné. O to hlouběji tě zasáhla jeho slova o tvých prsou. Jeho táta chirurg, máma provozovala butik s italským oblečením. Na zahradě dvě dogy. Jedna z nich zaútočila na Nožku, bastarda z útulku, jediné zvíře, které jste s mámou kdy měly. Nožka na následky o týden později zemřela.

Před časem jsem se dozvěděla, že Ondřej dělá policajta. Z toho, co jsem slyšela, měl údajně patřit ke skupině fízlů, kteří sebrali pár bezdomovců – muže a ženu – odvezli je za město na okraj lesa, kde je zbili a zkopali. Tu ženu druhý den ráno někdo viděl, jak se potácí zkrvavená podél krajnice a její partner se našel později toho dne mrtvý v borůvčí. Někteří tvrdí, že je policajti prý měli donutit k sexu a zřídili je až potom. 

Ondřej byl první muž, který tě kdy přitahoval. Jeho dominantní povaha vládla prostorem a dokázala si podmanit i dospěláky, kteří na dětský úsudek obvykle moc nedbali. Měl schopnost vetřít se do mozků ostatních a přehrávat jim na plátně svoje vlastní příběhy. Nevybavuješ si jedinou situaci, ve které by se rovnocenně bavil s dívkou, ve vzpomínkách ho vidíš jen mezi muži, obvykle figuruje jako středobod pozornosti všech zúčastněných a je z nich nejhlasitější. Brzo jsi zjistila, že nejsi jediná holka, nad kterou má jeho hovadské chování a pronikavý pohled zvláštní moc. Ty i tvoje spolužačky jste byly roztleskávačkami, které bujaře přihlížely všemu, co dělali kluci. V jejich pravomoci bylo řvát, dělat vtipy, prát se, drze reagovat na rozkazy učitelstva i předvádět svoji sílu a nápady. Nedá se říct, že by tvůj intelekt nedosahoval do výšky, kde končil ten jejich, dost možná byl (je) ten tvůj mnohem výš, ale nebyl vidět. Právoplatná chytrost byla jenom ta, kterou projevili oni – s měkkým i. 

Docela brzo sis to uvědomila. Diktát jsi napsala dřív a líp než oni, ale „třídním vzorem“ byl Ondřej. Sprintovala jsi nejrychleji ze třídy, ale pak tě šoupli do kategorie „holky“ a vítězem, tím opravdovým vítězem, byl Petr. Když jsi ale nedokázala na tabuli správně vypočítat výsledek rovnice, zpoza katedry se ozvalo „co nemá v hlavě, to má na hlavě“. Třída se smála a ty sis už nikdy znova nezapletla copy. 

Často jsi přemluvila mámu, aby ti koupila Top dívky nebo Bravo. Prohlížela sis dlouhé vlasy, bokovky, elastické topy a nalíčené oči. Všechny ty dívky visely na platónském nebi a shlížely na tebe shora. Nikdy nebudeš jako ony. Tou dobou jsi začala pít rozpustnou kávu, když byla máma zrovna v práci. Nechutnala ti, ale na internetu psali, že se po kafi hubne. Když jsi do sebe jednou nalačno obrátila tři kávy za sebou, třásla ses a měla dvoudenní průjem. 

Žádná z těch Top dívek neměla chlupaté ruce, ani nohy, ani podpaží, ani knírek jako ty, ani boky ve tvaru kytary, ani příliš malá prsa. Žádná z nich nepřemýšlela o knihách, které četla, ani o divočácích, které viděla z autobusu, ani o vztahu se svojí mámou, ani o tom, kdo byli lidé žijící v Africe předtím, než tam přišli „naši“, o kterých jste se učili v zeměpise. Zájmem všech těch dívek v časopisu Top dívky byla jejich hladká, holá kůže, prsa, útlý bok, upravená tvář a lesklé vlasy. Jenom tahle souhra tělesných detailů mohla zaručit vysněný cíl: získat pozornost kluka.

Zpětně se zamýšlím nad tím, v jaké společnosti bychom žili, kdyby chlapci četli časopisy o tom, jak mají vypadat, aby zaujali pozornost holek a holky se na stránkách magazínů pro jejich věkovou kategorii setkávaly s tipy na nové filmy, seriály a komiksy, jejichž zápletkou je vítězství mladého talentovaného děvčete, které díky svému intelektu a schopnostem přemůže zlo. Tohle všechno a taky praktické rady, jak přežít samy v divočině a ubránit se před divou zvěří.