Poslední večeře voní strachem

Poslední večeře voní strachem

Stavím se na špičky, tedy rostu
a potají nahlížím pootevřeným oknem 
smrtce do kuchyně

Smrt upíjí černou kávu
rozžhaveným hrdlem přímo z konvice 
a s trpělivostí mnicha 
před sebe skládá rybí měchýře 
do nepředstavitelné mandaly

Kýchne 
a myslí to smrtelně vážně 
jako kočka, která se chystá 
k devátému skoku
A ucházející blanité duše
se rázem mění v nasládlé hrozny

Tak takhle to tedy dělá, říkám si 
V tu ránu zapomínám
čeho jsem byla svědkem
A jako pes
marně zakrývám svůj strach
příliš krátkým ocasem

Útěk

Pro zmatení dozorců ukládám 
do prázdné postele falešnou hlavu
vyrobenou ze směsi mýdla, vlasů a toaletního papíru
Řítím se nocí na kole v dětském pyžamu
Klestím si cestu lesem spících zpětných zrcátek
a protože vím, kde bydlíš, vím, kam mám jet
Dnes budeme žalovat noci 
Kamenem do okna tě probouzím
Ležíme na schodech před domem
a pozorujeme na nebi kukátka 
Strach a štěstí ujídáme jedinou lžící
Ležím tady a současně tam
Je pět ráno 
a otec právě hladí 
falešnou hlavu v mé posteli

Velké oči dohání savce k šílenství

V den, kdy se přestanou 
prodávat výherní losy
zmizí všechno štěstí ze světa
Zemře slunce
a zemře také měsíc
Z nebe se snesou prázdná ramínka
na která odložíme své kůže
Mlha srovná vzdálenosti
Stín o světlo se umaže

Tichá domácnost

Hranice kůže sklo samoty
Vědět tak co se ukrývá za slovy
Za vytrženým jazykem
Co za vítr se nám to 
za zornicema prohání
když slov by se nedořezal

Z každé přestřelky jak po obrně
hned na znak upadnout
Ležet tak s vyraženým dechem
a čekat na slova
která lze pochovat v dlani

Slova hebká
jako jehelníček

Slepá skvrna

Na čele mi vypučelo další nefunkční oko
které si hýčkám
Ach ty mé způsoby starého mládence
Ta hrůza v slově doživotí
Stále mi uniká
kde končím já a začíná svět
Za zavřenými víčky oči znovu otvírám
Svobodný vězeň mrtvých stěn
Provazochodec 
co za úsvitu si láme vaz
Vzdálený všem
jak slza v oku astronauta

Obcházení pokoje
 
Zapomeňme na všechno
co bylo napsáno o čase
 
Ztracené hodiny nepozorovaně
zarostly břečťanem
Opice odnesli jídlo z lednice
avšak nevíme do kterého pokoje
Teď spí a nebo jsou opilé
 
Jsme konečně sami
 
Dveře se před námi rozhodly couvat
můžeme tedy začít obcházet byt třeba podél zdi
botanické zahrady, kde hladová žába
zkameněla ve výskoku
a ovocné stromy napadené hmyzem
se rozvoněly o pomoc
 
Ale nemluvme hned o šílenství
Mluvme o lehkosti mostu
který sám sebe nese
 
O hlubokých lesích
kde se zvěř množí
ve veliké samotě
 
O komínech a věžích
na které je třeba vylézt
než opice ztlumí lampy a vytlučou okna
aby se na obloze ujistili v jízdním řádu
že smrt zůstane vždy možností
jak si uspořádat život
 
Až daleko od světa
nastala skutečná noc
a tma
nám dala zatoužit po světle
 
Podej mi další lampion štěstí příteli
A já ti ukážu
jak ten kdo přivykne lichotkám
může po vzlétnutí překrásně vzplanout