Workoholička

Dnešní program měla nabitý hned od rána. A celý den bylo vedro k zalknutí, které se rozvalovalo mezi cihlovými domy jako líná tlustá kočka. Procházela těmi rozpálenými ulicemi Prahy a poroučela si, ať zpomalí, nějakou rezervu ještě má, nemusí se přece tolik hnát. Cítila, jak se potí, a bylo jí to protivné. Nerada by zkazila dojem – s Horákovými se měla vidět teprve podruhé. Nechtěla myslet na svou vlastní nervozitu z toho, že dorazí pozdě a zkazí dojem. Nechtěla se potit. Příště si musí naordinovat větší pauzy, tahle honička z jedné schůzky na druhou jí nedělá dobře. Dopoledne to z jógy s Kristýnou stihla za Radkem jen tak tak. V umývárnách si dala rychlou ledovou sprchu a pak se převlékla do šatů, které má Radek rád. Ona moc ne, protože ji trochu řežou v podpaží a zelená jí podle ní absolutně nesluší, ale o ni tady přece nešlo. A přesně v celou za ním už přicházela k jejich restauraci, z kapsy ještě rychle vytáhla snubák a navlíkla si ho na prst. To by tomu teda dala. A kdyby se zpozdila, byl by to docela průšvih, zpoždění Radek nemá rád. Tomu ona ale rozumí. Taky to nemá ráda. Navíc mají na dnešní oběd přesně hodinu a půl, ukrajovat z toho času by nebylo fér. A už vůbec ne profesionální. 

Šaty jí pochválil. Jako vždycky. Objednala si salát, on rybu. Bavili se o jeho práci, ale jen chvíli, raději se pustil do plánů, kam se vydají na nedělní výlet. Ona jeho návrhům přitakávala, hrad nebo zámek, bylo jí to celkem jedno. Myslela spíš na to, že výlet by mohl být vhodnou příležitostí si pro Radka něco nachystat. K jejímu překvapení se mu líbilo, že určité věci v jejich společně tráveném čase zajely do rutiny. Od začátku dbala na to, aby jejich vztah – ano, vztah! – pepřila něčím neočekávaným. Koneckonců, přesně od toho tu byla. Jenže Radek už jistou rutinu vyžadoval víc a víc, což pro ni bylo známkou blížícího se konce. Někdo ji bude muset nahradit. Možná už v neděli. Možná by ji mohlo srazit auto. Až na cestě z výletu, samozřejmě, ať jim nekazí ten poslední společný čas. Ale ne, kdepak, s autonehodami je to vždycky trochu komplikované. Že by na něj prostě jen křičela a utekla? Jako tenkrát s Mikulášem? Ba ne, musí vymyslet něco jiného, Radkovi by navíc prospělo nějaké větší drama. Nějaký šok. Unesou ji? Možná je to až moc velké drama. Jak se asi má Mikuláš? Hlavou jí proběhl zcela směšný nápad, že by mu mohla zavolat. Sama sobě se musela v duchu zasmát – především proto, že ji to v ten první okamžik směšné nepřišlo, pomyslela na to zcela vážně. Ale směšné to samozřejmě je. Pravděpodobně bude přetažená z práce. Možná by si měla dát aspoň pár dní volna. Jet na dovolenou. Asi by jí to prospělo. A zasloužila by si to. 

Ona vždycky chtěla pracovat s lidmi. Pomáhat jim. Být tu pro ně. Však už Viktor Frankl – a ona měla Frankla ráda! – hovořil o smyslu života jako o vykonání sebepřesahujícího činu, činu, co je primárně pro ostatní, ne pro sebe sama. Ona sebepřesahovala s potěšením. A v jednom kuse. Proto i právě teď byla v poklusu, sotva se z oběda vrátila do kanceláře, projela nové objednávky na počítači a vysrkla preso, už zase vybíhala na další schůzku. 

Vždycky chtěla pracovat s lidmi. Jistě, těch možností se nabízelo víc, medicína byla jednou z nich, psychologie, samozřejmě, ale ruku na srdce, to, co nakonec dělá, je mnohem výjimečnější a potřebné zrovna jako operace hlavy. Pomáhá jim. Je tu pro ně. Co víc – je přímo S NIMI. Osobně a niterně, mají spolu vztah. Společné sdílejí, prožívají. Co může být větším naplněním? Kdo tohle o své práci může říct? Našla svoje poslání a vzala si ho. Nebo spíš si ji ono samo vybralo. Pravdou je, že má teď klientely tolik, až jí kvůli tomu nezbývá moc času pro sebe. Ale to nevadí. Vždyť plní poslání, má zodpovědnost! Má setsakramentskou zodpovědnost. 

Na rohu se zastaví. Už je to jenom jeden blok a má ještě čas. Papírovým kapesníčkem si nenápadně otře podpaží a párkrát se zhluboka nadechne, aby ochladila přehřáté tělo. Byla ráda, že se stihla v kanceláři převléct, v těch řezavých šatech by zbytek dne nedala. Vlhký kapesník vyhodila do koše a přitom zaregistrovala, jak ji kdosi pozoruje. Aniž by si stihla uvědomit, že se tím nemá zabývat, že se rozhodně nemá ohlížet a pátrat po tom, ohlédla se a zapátrala. Mladá dívka s cigaretou u pusy na ni zírala z protějšího chodníku. Cigareta zamrzla v půlce cesty k ústům. Tu dívku znala, to jí bylo jasné hned, ale už si nepamatovala, jestli bývala její sestrou nebo snad milenkou. Na tom teď ale nezáleželo, především udělala chybu, že se po ní otočila. Takové situace se jí tu a tam stávaly, podstatné bylo zachovat chladnou hlavu. A ideálně nehnout ani brvou. No ano, rozhodně se neusmát, nepozdravit, nezamávat a ani dál neudržovat oční kontakt. Ale stejně tak důležité bylo se ihned neodvrátit. Zkrátka nedat na sobě vůbec znát, že s takovým člověkem měla kdy něco společného. A potom pomalu odejít, zmizet dotyčnému z očí. Párkrát se jí už stalo, že ten dotyčný to jen tak nenechal. Přišel k ní, pozdravil jí, občas na ni dokonce i začal křičet – to pokud jejich vztah skončil obzvlášť ošklivě – a to bylo někdy zkrátka nezbytné. V takových vypjatých momentech se snažila nereagovat a vytratit se. Ale někdy… někdy se seřvat nechala, i facku už dostala, plivnutí do tváře, snesla to dobrovolně. Věděla, že i tohle lidem totiž pomáhá, a ona lidem pomáhat chtěla. 

Ať jí pak nikdo neříká, že altruismus neexistuje! Vždyť její práce taková přece svým způsobem je. Je sice, za to, co dělá, finančně ohodnocená, ale co se skutečně počítá, jsou ty dobré skutky. To, že může někomu pomoct, a ona pomáhá!, takže peníze v tomto kontextu snad nevyvracejí myšlenku altruistického jednání, ne? Koneckonců, doba se mění, kontexty se posouvají, je potřeba to tak brát a nebát se redefinovat některé pojmy. Takže s ohledem na tuto redefinici lze o její profesi říct, že je altruistická. Dobře placená taky, ale bodejť by ne, však ona je jednou z nejlepších a nejvíc vytížených v oboru. Zaškolila se, vypracovala se, zaslouží si to. Nejvyšší hodnota je v tom, co ona dává, ne co dostává. A skutečné hodnoty jsou důležité, jejich prožívání pak naprosto zásadní, právě to totiž člověka obohacuje – o tom taky mluví Frankl jako o naplnění životního smyslu. Frankla, toho ona může. A souhlasí s ním, že tou nejvyšší hodnotou je láska, to se ví, to se nikdy nezměnilo a nezmění, to žádná doba nezredefinuje. Jenže někdy není tak snadné na ni dosáhnout – na lásku, najít ji nebo si najít čas na ni. Od toho je tu ale ona, v tom ona pomáhá. Jó, láska – v té je dobrá. Nic ale netrvá věčně. To už taky nikdy nikdo nezredefinuje. Pomíjivost je druhá strana mince. Druhá strana lásky. A proto nemá smysl lpět na lásce k jednomu, je potřeba ji dokola zabíjet, aby mohla znova vstát jako fénix z popela. Je potřeba lásku kypřit jako hlínu na poli. A když si tohle před časem, a snad to byla náhoda, že to bylo právě po rozchodu s Mikulášem, uvědomila, když to konečně pochopila, osvobodilo ji to. 

Ještě cítila pohled svojí dávné sestry či milenky v zádech, ale neotočila se a mířila dál. Díky ní si však vzpomněla na Kristýnu. Proto vytáhla mobil z kabelky a za chůze si do něj zapsala pár poznámek z jejich ranního setkání – dřív to totiž nestihla, dneska měla prostě frmol. Před nějakým časem si pamatovala všechno, co jí kdo řekl a co s kým zažila, ale teď – čím víc přibývá schůzek a čím víc se její klienti střídají, si raději vše zapisuje. Před následující schůzkou si poznámky projde. Aby nedorazila nepřipravená. Správné kamarádky jsou vždycky připravené. S Kristýnou byly kamarádky už od dětství, přestože se ve skutečnosti znaly sotva pár měsíců. Zní to divně, že? Ale je to docela prosté. Zkrátka když si s Kristýnou povídaly, povídaly si často o historkách z dětství. Kristýna si totiž nechtěla najít novou kamarádku, chtěla v životě mít kamarádku už od dětství. A to ji samotnou na vztahu – ano, vztahu! – s Kristýnou motivovalo. Vytváření společné minulosti, to je přece bez nadsázky určitá forma umění! S Mikulášem si vzpomínky nevytvářeli, jeho zakázkou bylo se prostě jen zamilovat. Tento vztah trval bezmála čtvrt roku. Jistě, nezdá se to moc, ale každý klient chápe, však to taky dostávají písemně!, že trvanlivost vztahů je nepřímo úměrná jejich intenzitě. Takové je pravidlo. Takže lidi, se kterými se vídá příležitostně nebo maximálně jednou za měsíc, můžou ve společném vztahu setrvat i pár let. Pokud s nimi ale tráví čas obden, či dokonce každý den, je to otázka pár týdnů. Takový jednorázový voucher. Pak přijde konec. I ten se vždy předdomluví smluvně – mají možnost vybrat si, zda to bude bez předchozího upozornění ze strany poskytovatele, či si dopředu smluví dobu, po kterou bude služba vykonávaná. Mikuláš o konci dopředu vědět nechtěl. Nechtěl se na nic připravovat. A když to pak přišlo, bylo to bolestivé – tenkrát dokonce i pro ni. Uvědomovala si však, že ji to semlelo zkrátka proto, že byla začátečnice, chyběly jí zkušenosti, brala tu práci příliš vážně, příliš si ji pustila k tělu. To je samozřejmě nebezpečné a někteří z jejích kolegů to nezvládají, proto taky vyhoří. Riziko povolání.  

Konečně dorazí na místo, dveře jí otevře paní Horáková. „Čau, mami,“ usměje se na ni.
„Pojď, pojď, už jsme se tě nemohli dočkat,“ vede ji paní Horáková do kuchyně, kde už ji přichází obejmout pan Horák. Její kolega tu už je, dá jí pusu na tvář.
„Nedáte si ke kafi zákusek, děti?“ zeptal se pan Horák a už tahal z lednice papírový tácek.
„Já bych si dal,“ ozve se její kolega. „Ségra, ty budeš chtít určitě věneček, ne?“
„Jasně, jako vždycky,“ přikývne ona a usrkne si instantního kafe. Před časem jí ta chuť vadila. Ale i v tom se vytrénovala. Nespočet domácích instantních káv ji vycvičila. Teď už si žádnou chuť neuvědomovala. 

Mikuláš byl její oblíbený. To se smí, ona si může dovolit sympatie, je přece jenom člověk, neubrání se tomu, že s někým tráví čas raději, s někým míň. To je přirozené. Ale ten rozchod, ten bolel. Překonala to zase díky Viktoru Franklovi – vždyť to byl on, kdo říkal, že smysl života lze najít i v utrpení – promění-li ho člověk ve své morální vítězství. Pokud i v beznadějné situaci, jíž se nedá vyhnout, člověk vidí smysl. O to jí šlo. V tom byla její práce v kostce. Pomáhat lidem hledat smysl života. Logicky ho potřebovala nacházet také v tom, co dělá, i sama pro sebe. Aby šla svým klientům příkladem.
„Tak co? Dneska už volno?“ zeptá se jí kolega, když jdou chvíli společně mlčky od Horákových.
Ona přikývne. Konečně volno. Bude mít čas jen pro sebe.
„Co chystáš na víkend?“ zeptá se ho ona.
„Budu v práci,“ pokrčí rameny on. Ona přikývne. To zná. Bude si muset vzít tu dovolenou. Odpočine si, to jí prospěje.