Emma Kausc: Narušení děje

Narušení děje Emmy Kausc opravdu jistým způsobem „narušuje děj“, obvyklé způsoby vyprávění, pojetí příběhu, vztahy, ale i zobrazení tělesnosti a času. Román je mnohovrstevnatý a skýtá řadu možností čtení a motivů. My se v tomto setkání s knihou Emmy Kausc zaměříme zejména na téma „mizení“ a symboly vody a ohně.

Hlavní postava, vypravěčka Emma, pracuje v kanceláři, jejíž náplní je vyhledávat ztracené lidi. Přestože z práce hned na začátku vyprávění odchází, toto hledání jako by nadále provázelo veškeré její kroky. 

Nejprve mizí jistá Alyona – a jedná se o mizení tajemné, mystické a neuchopitelné. Alyona patří do rodiny „prokletých“ žen, kterým se v době, kdy dosáhnou Kristových let, vždy něco „mystického“ přihodí. Alyona se snaží tomuto mýtu vymanit a ačkoliv s radostí zjišťuje, že dokázala žít až do svých třiatřiceti let beze změny, z příběhu se nakonec vytratí. Její mizení je skoro hmatatelné, nejprve se Emmě vzdaluje duševně a postupně mizí úplně.

(Další mizení lze sledovat na rovině narativní, když se nám vypravěčka Emma náhle vytrácí a představuje příběh úplně jiné postavy, Sáry. Ta zase, dalo by se říci, představuje jakýsi temný druh mizení ve smyslu odchodu ze světa, mizení bolestně skutečné.)

Zmíněný vztah Alyony a Emmy je doprovázen na jedné straně strachem ze zmizení, který pociťuje Emma, na straně druhé touhou konečně zmizet, což si přeje Alyona. Emma touží po Alyoně tělesně i duševně, Alyona však zůstává záhadou, a kvůli absenci vnitřního pohledu se jako čtenářstvo ani nedozvíme, zda a jaké pocity Alyona k Emmě měla. Jejich partnerský vztah byl, stejně jako vše kolem vypravěčky, nejasný a nepojmenovatelný. A když už si je Emma jejich vztahem konečně jistá, Alyona přichází s katastrofou v podobě nevěry.

Ostatně všechny ženy kolem sebe Emma přirovnává k živelným pohromám. Potopy a požáry probíhají na pozadí života protagonistky a ona jimi rámuje bolest, kterou jí blízké ženy způsobují. Například svou matku Zuzanu spojuje s požárem a nedostatek mateřské lásky přirovnává k půdě, sežehnuté po velkém ohni.  

Ženy jsou v románu častěji spojovány s živlem ohně, což je zajímavá změna oproti častějšímu, archetypálnímu spojení s vodou. (Voda jako živel nestálý, divoký, čistý a mateřský, bývá stereotypně přiřazována právě ženám.) Oheň se výrazně propisuje do postavy Alyony, která mluví o ohních v sobě samé: „Moje tělo jako by pookřálo, nemuselo v sobě hasit žádný požáry, najednou bylo ticho (…)“. I její celkové vzezření plné vášně a tělesnosti Emmě evokuje požár. 

Oheň, ačkoliv ničivý, je v románové realitě chápán jako něco, po čem vypravěčka touží, přestože tuší, že s ním přichází i zkáza. (Touží po Alyoně, ale ví, že se nakonec přece jen spálí.) Oheň je tak paradoxně chápán také jako pozitivní živel. Naopak voda se kolem Emmy vyskytuje ve chvílích negativních – přírodní katastrofa povodně Emmu provází její katastrofou vztahovou. Ve chvíli, kdy se dozvídá o nevěře, její tělo zaplavuje voda – sedí totiž v Benátkách v kavárně a hladina jí stoupá ke kotníkům. Voda jako by zaplavovala i Emminu duši a pocity; topí se. Voda je nestálá a cyklická a symbolizuje to, čeho se Emma děsí: nestálost osob v jejím okolí, jejich odchody a příchody. I celá kniha jako by měla charakter vody: vyprávění se neustále opakuje, motivy se znovu a znovu vrací a evokují pocit zacyklenosti, ze které není úniku. Příběh Emmy končí odchodem a pomyslným uzavřením jejího života, zároveň však může jít jen o otevření dveří dalším a novým příběhům. Fikční svět se nakonec otevírá moci autorky narušit jakýkoliv děj. 

Emma Kausc: Narušení děje, Host, 2024