Trigger warning: básník a literární kritik Libor Staněk II. tentokrát nejenže ohlašuje smrt literární kritiky, ale rovnou přistupuje s hromádkou básnických sbírek k barelu s otevřeným ohněm...
Literární kritika je ve 21. století jako vybledlá aristokracie — žije svou vlastní smrt. Nikoho nezajímá, nikdo se podle ní neřídí a nikdo ji ani nečte. Poezie je zase jako déšť neviditelných meteoritů, ale častěji připomíná studené rakve naplněné nesmysly. Přes patnáct let v tom všem plavu. Někdy to jde, jindy ne. Obojí ale připomíná samomluvy na hladině oceánu.
Ty nevíš, že Jindřich Chalupecký napsal, že básník je odborník na krásno a kritik má posoudit, kolik krásna je v tom či onom uměleckém díle obsaženo? Hra byla rozehrána. Teď šlo o to porušit její pravidla.
Líbilo se mi, co v televizi dělal literární kritik a moderátor německého knižního pořadu Denis Scheck. S urputnou pravidelností stál jednou týdně u dopravníku, kde na něj čekal sloupek knih. O každé něco krátkého pronesl a potom ji s nekompromisní jistotou hodil do sběru. Za zmínku stojí i jeho sekce nazvaná „Anti-Kanon“, ve které prezentoval nejhorší díla v dějinách literatury. Na konci recenze byla každá kniha zničena animovanou explozí. Napadlo mě, že bych mohl udělat něco podobného, s tím, že bych sbírky házel do barelu se zapáleným ohněm.
S umělkyní Nikol Hoangovou jsem ale ještě předtím vytvořil několik drobných tarotových kartiček, jejichž líc jsem popsal fiktivními „básnickými životopisy“. Jejich příběh se ale neodehrával v minulosti, nýbrž se slepou intuicí mířil do nevyzpytatelných zatáček budoucnosti. Těch deset kartiček jsem pak přímo v rámci své živé performance losoval a náhodně je přiřazoval k deseti titulům současné české poezie, které jsem měl umístěné vedle sebe na hromádce. Jmenovitě se jednalo o tyto autory / autorky a jejich díla.
Uvádím je v pořadí tak, jak jsem je vylosoval:
- Libor Staněk II.: Světelné básně
- Tereza Bínová: Červený obr
- Tomáš Gabriel: Údolí pokusu o výsadbu bříz
- Vanjek: Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody
- Marian Palla: Smrad škvařeného vousu
- Tomáš Přidal: Čalouník
- Olga Stehlíková: Zkouška Sirén
- Elena Pecenová: Na cestu zpět si zapínám skryté titulky
- Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu
- Anonym: xxx
Performance jsem nazval „Práce kritika“ a všechno, co se při ní stalo, mělo očistný charakter. Losoval jsem. Četl. Přiřazoval. Kartami i sbírkami jsem krmil oheň.
Básníci a kritici byli o všem předem informováni. Někteří se úzkostlivě báli o své knihy, jiní nereagovali, někteří odepsali. Nic výjimečného. Po akci mi zbyla hrouda popela, kterou mi Galerie města Pardubic (GAMPA) poslala uloženou v bílém pytli. Mám ji schovanou u sebe v kanceláři. Číhá mi za zády a tiše doutná. Brzy ji zase probudím.
Libor Staněk II. (* 1990) získal doktorát v oboru Novější dějiny české literatury na FF JCU. V roce 2019 vydal básnický debut Drolení, následovala konceptuální sbírka Světelné básně (2023). Věnuje se rovněž participativním performancím a intermediálním instalacím poetických textů a tvorbě videoartů. Spoluzaložil Festival Poezie je. a festival Vivat Vila. Dlouhá léta byl společně s básníkem Lubošem Svobodou v užším vedení kurátorské digitální platformy pro současnou poezii Psí víno. Hraje v kraturockové kapele Sýček a pracuje jako hlavní dramaturg Divadla Oskara Nedbala Tábor. Sólově vystupuje v performativním kolektivu Libor Staněk I.
